Ve XX. knize Židovských starožitností se historik Flavius Josephus, který žil v prvním století, zmínil o smrti „Jakuba, bratra Ježíše zvaného Kristus“.
Mnozí odborníci jsou přesvědčení, že tato slova Josephus skutečně napsal.
Někteří ale pochybují o pravosti jiného výroku, který je uvedený ve stejném díle a také se týká Ježíše.
„V té době žil Ježíš, moudrý muž, lze-li jej nazývat mužem. Vykonával totiž podivuhodné skutky, byl učitelem lidí, kteří radostně přijímali pravdu, a získal na svou stranu mnoho Židů i mnohé z pohanů. On byl Kristus. A ačkoli na udání našich předních mužů jej Pilát odsoudil k ukřižování, ti, kteří si jej dříve zamilovali, od toho neupustili. Opět živý se jim totiž ukázal třetího dne, když božští proroci o něm toto i mnoho jiných věcí předpověděli. A ani dnes ještě nezmizelo pokolení křesťanů, kteří se tak po něm nazvali.“
(Neznámá evangelia - Novozákonní apokryfy I, pasáž přeložila prof.)
Odpůrci pravosti tohoto textu vedou vášnivé diskuse od konce 16. století.
Serge Bardet, francouzský historik a odborník na klasickou literaturu, se pokusil tento spletitý problém vyřešit.
Josephus nebyl historik křesťanský, ale židovský, a proto se spor točí kolem toho, že Ježíše označil za Krista.
Serge Bardet na základě svého rozboru tvrdí, že tento titul odpovídá „ve všech ohledech tomu, jak se v řečtině u jmen osob používal [určitý] člen“.
Bylo by možné, že by text později upravil někdo, kdo Josephův styl napodobil?
Na základě historických a textových důkazů Bardet došel k závěru, že něco takového by byl téměř zázrak.
Musel by to totiž být falzifikátor „s talentem, jaký ve starověku neměl obdoby“.
Proč tedy celý tento spor vznikl?
Serge Bardet výstižně uvedl, že „na rozdíl od většiny starověkých textů se o pravosti Testimonia pochybuje jen proto, že ho někdo zpochybnil“.
To, zda analýza, kterou provedl Serge Bardet, ovlivní názory odborníků na pravost Testimonia Flaviana, se teprve uvidí.
Jeden významný odborník na helenistický judaismus a rané křesťanství, Pierre Geoltrain, svůj názor už změnil.
Dlouho považoval Testimonium za dodatečnou vsuvku, a dokonce žertoval na účet těch, kdo věřili v jeho pravost.
Usoudil však, že Bardetovo dílo je dostatečným důvodem k tomu, aby se na tuto věc začal dívat jinak.
Svědky Jehovovi samozřejmě mají mnohem pádnější důvody, proč Ježíše považují za Krista.
Ty jsou zapsané v samotné Bibli.
Kdo byl Flavius Josephus?
Flavius původním jménem Josef ben Matitjahu se narodil v roce 37 po Kristu v bohaté židovské rodině.
Byl farizeem a vzdělaným člověkem obeznámeným s detaily nejen židovského myšlení, ale i řecko‑římské kultury.
Flavius, který se v posledních třiceti letech svého života věnoval sepisování historických prací, má pro křesťanskou apologetiku obrovskou hodnotu.
Flavius je autorem patrně nejvýznamnějšího raného potvrzení historicity Ježíše Krista, které pochází z nekřesťanského prostředí.
V té době žil Ježíš, moudrý člověk, pokud ho ovšem máme nazývat člověkem.
Dělal totiž zázraky, učil lidi, pro které bylo potěšením přijímat pravdu, a získal si mnoho Židů i mnoho Helénů.
Tento byl Mesiáš (Christos).
A když ho na základě udání našich předáků Pilát odsoudil k smrti ukřižováním, ti, kteří si ho prve oblíbili, ho nepřestali milovat.
Zjevil se jim totiž třetího dne znovu živý, jak o něm prorokovali boží proroci toto i přemnoho jiného podivuhodného.
Fascinující svědectví, nemyslíte?
Je tu ale jeden háček.
Ačkoliv jsou někteří věhlasní učenci proti (např. Harnack, Maier) většina kritických badatelů se shoduje na tom, že svědectví zřejmě není zcela autentické.
Řekněme proč je docela rozumné s nimi souhlasit.
Předně je tu určité vnitřní napětí.
Proč by měl vlastně věřící Žid, kterým Flavius bezpochyby byl, uznávat Ježíše za Mesiáše?
Z textu nicméně vyplývá, že právě to Flavius bez jakýchkoliv výhrad dělá.
Druhým důvodem je Origenés.
Tento církevní autor (185-254 po Kristu) totiž ve svém díle nazvaném Proti Kelsovi jasně uvádí, že Flavius „nevěřil, že Ježíš je Kristus" a „našeho Ježíše neuznal za Mesiáše“.
Máme tu tedy problém.
I když Origen Flavia znal, na text citovaný výše zjevně nenarazil.
Kdo vlastně první cituje Flaviovo svědectví tak, jak jej známe dnes?
Je to proslulý a věrohodný církevní historik Eusebios (263-339), který Testimonium Flavianum cituje ve třech svých spisech.
Co se tedy muselo stát?
V rozmezí nějakých 200 let mezi Flaviem a historikem Eusebiem zřejmě došlo k přepracování Flaviovy původní informace o Ježíši v křesťanském duchu a nebo rovnou k dodání celého textu svědectví do jeho Dějin Židů.
Možnosti jsou to sice dvě, ale jednu si můžeme rovnou škrtnout.
Představa, že by došlo k doplnění celého textu svědectví (a ne pouze modifikaci části textu v křesťanském duchu) je totiž dnes prakticky opuštěná.
Proč? Většina historiků je přesvědčena o tom, že minimálně kostra Flaviova svědectví je původní.
Pravděpodobně nejvýraznějším důvodem pro závěr, že Flavius opravdu o Kristu na sklonku prvního století mluvil, přičemž byl jeho text v křesťanském duchu později upraven, je objev učiněný semitologem profesorem Hebrejské univerzity v Jeruzalémě Schlomo Pinesem.
Ten v roce 1972 nalezl text arabského křesťanského historika Agapia z 10. století.
Pines a mnozí další jsou přesvědčeni, že v textu jenž byl přeložený nejprve do syrštiny a pak do arabsky psané Agapiovy Světové historie máme opravdu původní znění Flaviova svědectví.
V té době žil moudrý muž jménem Ježíš.
Jeho způsob života byl dobrý a byl znám jako ctnostný.
A mnoho lidí z Židů i z jiných národů se stalo jeho učedníky.
Pilát ho odsoudil k ukřižování a ke smrti.
Říkali, že se jim zjevil třetí den po ukřižování a že byl živ, podle toho byl pokládán za Mesiáše, o němž proroci předpovídali zázraky.
Není sporu o tom, že tento text nepodléhá kritice jíž je podrobován zmíněný širší text výše.
Origenes by při četbě této verze Flaviova svědectví opravdu došel k názoru, že Josephus neuznal Krista za Mesiáše a sám Flavius by zcela jistě neměl z pozice věřícího Žida problém takto reportovat.
Flavius o Ježíši nemluvil pouze na jednom místě.
Jakuba, který se v prvotní církvi těšil obrovskému vlivu, Bible nazývá bratrem Páně, přičemž v této lakonické pasáži se o něm mluví pouze jako o bratru Ježíše, nazývaného Christos.
O Ježíši samotném by samozřejmě případný křesťanský interpolátor také mluvil výrazně jinak.
Proč je ale tato krátká pasáž relevantní k podpoře stanoviska o autenticitě větší části Flaviova vyznání výše?
Z následujícího důvodu.
Skutečnost, že v případě této druhé zmínky o Ježíši ve Flaviově díle, je Ježíš bez jakéhokoliv dalšího vysvětleni nazván Christos silně naznačuje, že autor již ve svém díle osobu plněji identifikoval.
Josephus Flavius se ve svém díle Dějiny Židů z roku 93/94 zmínil o Ježíši, považovaném za Mesiáše, který je se vší pravděpodobností totožný se zakladatelem křesťanství.
Zanechal nám svědectví o tom, že Ježíšův bratr Jakub a jiní byli obviněni z nedodržování židovského zákona a že byli odsouzeni a popraveni.
Druhá zpráva v 18 knize téhož díla je problematická.
Byla patrně přepracována v křesťanském duchu.
Původní znění zachoval s největší pravděpodobností Agapios, ovšem v arabském znění.
Obě Flaviovy zmínky jsou stručné, jak odpovídá m.j.
Existují badatelé, kteří nacházejí důvody pro to se domnívat, že je to právě ona širší verze Flaviova vyznání, která je původní a bez křesťanských úprav.
(mezi ony důvody patří například skutečnost, že širokou verzi vyznání obsahují všechny řecké rukopisy Flaviova díla, či fakt, že výraz „moudrý muž" který by křesťan o Kristu sotva použil, Flavius používat umí, když referuje o Davidu a Šalamounovi)
Ježíš nebo Ceasar?
1. 2. 3. 4. 5.
Paul L. Ježíš Kristus, jedna z nejvýznamnějších postav v historii, byl nejen teologickou, ale také historickou postavou.
Ačkoliv je většina informací o jeho životě a učení převzata z Nového zákona, existují také mimobiblické historické zdroje, které potvrzují jeho existenci a jeho vliv na rané křesťanství a společnost té doby.
Flavius Josephus, významný židovský historik, je považován za jednoho z nejdůležitějších historických zdrojů pro studium Ježíše Krista a raného křesťanství.
Narodil se kolem roku 37 n.l. a žil v turbulentní době, kdy se v Judeji odehrávaly dramatické politické a náboženské události.
Ve svém díle „Antiquities of the Jews“ (Antiquity Židů), které napsal mezi lety 93 a 94 n.l., se nachází významná pasáž o Ježíši, známá jako Testimonium Flavianum.
Tato pasáž je jedním z prvních známých historických odkazů na Ježíše mimo křesťanské texty.
Josephus zde Ježíše popisuje jako „moudrého muže“ a „učitele“, jehož učení ovlivnilo mnohé lidi.
Josephus dále uvádí, že po Ježíšově smrti pokračovali jeho následovníci v šíření jeho učení a že se skupina kolem jeho osoby rozrostla.
Tato zmínka ukazuje, jak významná byla postava Ježíše pro počátky křesťanství a jaký vliv měl na jeho následovníky, kteří se snažili šířit jeho evangelium.
Josephus je obecně považován za důvěryhodného historického autora, a jeho práce jsou často používány k rekonstrukci historického a kulturového rámce, v němž Ježíš žil.
Tacitus, významný římský historik, je známý pro svou pečlivou metodologii a přístup k historiografii.
Ve své práci „Annals“ (Letopisy), napsané kolem roku 116 n.l., poskytuje nejen informace o římských císařích a událostech té doby, ale také zmiňuje křesťanskou komunitu a jejího zakladatele, Ježíše Krista.
Uvádí, že Kristus byl popraven na příkaz římského prokurátora Pontia Piláta během vlády císaře Tiberia.
Tato konkrétní zmínka dodává váhu tvrzení o Ježíšově existenci a jeho historickém pozadí, protože Tacitus, který psal pro římské publikum, má za cíl informovat o faktických událostech a postavách, a ne vytvářet legendy nebo mýty.
Tacitovo dílo, s jeho kritickým pohledem na náboženství, nabízí cenný vhled do křesťanství jako nového a rozvíjejícího se fenoménu v římském světě.
V dopise Plinia mladšího císaři Trajánovi, datovaném kolem roku 112 n.l., se Plinius zabývá otázkou, jak se vypořádat s křesťany a jejich praktikami v jeho správě v Malé Asii, konkrétně v městě Bythynia.
Jeho dopis, který slouží jako cenný historický dokument, obsahuje klíčové informace o raném křesťanství a ukazuje, jak byla křesťanská komunita v té době vnímána římskou autoritou.
Plinius popisuje praktiky raných křesťanů a při tom píše, že se scházejí „v určený den před svítáním a zpívají hymny Kristu jako Bohu“.
Tento popis ukazuje, že Ježíš nebyl pouze historickou postavou, ale také klíčovou náboženskou osobností, kolem níž se utvářelo nové náboženství.
Kromě toho Plinius zmiňuje své křesťanské sousedy, kteří „se odmítli vzdát svých zvyklostí a obřadů“ i poté, co jim byly předloženy rozsudky trestu smrti.
Jeho zprávy ukazují nejen na existenci křesťanské komunity, ale také na její odolnost a angažovanost v praktikování víry.
Tímto způsobem Pliniovo pozorování přispívá k důkazům o významu Ježíše Krista jako historické postavy a duchovního vůdce, jehož učení a následovníci se rozšířili mezi lidmi v oblasti římské říše, a to i přes obtíže a perzekuce, kterým čelili.
Suetonius, další významný římský historik, ve svém díle „De Vita Caesarum.“ (O životech císařů.), napsaném kolem roku 121 n.l., se také dotýká událostí, které reflektují klima v římské společnosti v době vlády císaře Claudia.
V tomto kontextu zmiňuje, že pod Claudiem byli Židé vyhnáni z Říma kvůli nepokojům, které byly údajně způsobeny postavou nazvanou „Chrestos“.
Ačkoli se jedná o nepřímou zmínku o Ježíši, ukazuje to na jeho významný vliv na společnost té doby a na napětí, které se kolem jeho učení a jeho následovníků formovalo.
Další pasáže se objevují u syrského autora, který napsal dopis svému synovi a zmiňuje „moudrého krále“, jehož smrt byla nespravedlivá.
Ačkoli Talmud vznikl až po Ježíšově době, obsahuje pasáže, které se výslovně zmiňují o Ježíši.
Například v Talmudu Babylonian (Shabbat 104b) se hovoří o „Ježíši, který byl ukřižován“; a v Sanhedrin 43a se uvádí, že Ježíš byl souzen a následně ukřižován.
Zmiňované úryvky naznačují, že Ježíšova historicita a jeho činy byly vnímány nejen v rámci křesťanského společenství, ale i mezi židovskou komunitou a širšími společenskými vrstvami.
Texty jako „Didache“ a „Pastýř Hermas“, i když jsou z počátku druhého století, ukazují na učení a praxi, které byly rozvíjeny v souvislosti s Ježíšem a raným křesťanstvím.
Didache, známý také jako „Učení dvanácti apoštolů“, je praktický návod pro křesťanskou komunitu, který se věnuje morálnímu a liturgickému životu.
Pastýř Hermas je další raně křesťanský text, který přináší náhled na víru a učení prvních křesťanů.
Současná věda a historická kritika se většinou pozitivně staví k existenci Ježíše Krista jako historické postavy.
Většina odborníků souhlasí s tím, že Ježíš byl skutečně živou osobou, jejíž život a učení měly hluboký dopad na kulturu a náboženství prvního století.
Jedním z významných historiků, kteří se zabývali existencí Ježíše, je Bart Ehrman, profesor na University of North Carolina a autor několika knih o historickém Ježíši.
Ehrman argumentuje, že většina historiků se shoduje na tom, že Ježíš byl skutečný a nežil v izolaci.
Ve své knize „Did Jesus Exist?“
Dalším významným historikem je Elaine Pagels, profesorka náboženství na Princeton University, která se specializuje na rané křesťanství a gnostické texty.
V její práci „The Gnostic Gospels“ zdůrazňuje, že úvahy o Ježíšovi se opírají o historické prameny a kontext, ve kterém žil.
Dále John Dominic Crossan, historik a biblista, který je jedním z nejvýznamnějších členů tzv. Jesuitického výzkumného teamu, se také hluboce zabývá historickým Ježíšem.
Ve svých pracích, jako je „The Historical Jesus: The Life of a Mediterranean Jewish Peasant“ Crossan uvádí, že existuje mnoho historických údajů, které svědčí o Ježíšově životě a jeho aktivitách.
Dále N.T. Wright, britský teolog a historik, který ve svých dílech, včetně „Jesus and the Victory of God“, založených na historické metodologii ukazuje na Ježíšovu existenci a jeho přínos k vývoji křesťanské tradice.
Posledním zmíněným historikem je Gerd Lüdemann, německý teolog a historik, který se ve své práci zabývá otázkami historicity Ježíše.
Tyto a další práce ukazují, že současná věda se většinově shoduje na tom, že Ježíš Kristus byl historickou postavou, jejíž žití a učení měly významný dopad na vývoj křesťanství a historický kontext prvního století n.l.
Historické důkazy o Ježíši Kristu jako o historické postavě jsou přítomny v několika významných pramenech, které sahají až do prvního století našeho letopočtu.
Je třeba mít na paměti, že ačkoliv tyto zdroje neposkytují detailní biografii Ježíše, ukazují na jeho existenci a široký vliv, který měl nejen na své současníky, ale i na generace, které přišly po něm.
Velcí dějepisci starého světa se zmiňují o Ježíšovi jen letmo a příležitostně.
Byli oslepeni leskem Augustova Říma.
Suetonius vypravuje, že mezi římskými Židy docházelo stále k nepokojům a to z podnětu Chrestova, a že z toho důvodu císař Claudius Židy z Říma vypověděl roku 49 (Vita Claudii 25, 3).
Je zřejmé, že Chrestos nemůže být nikdo jiný než Kristus.
TACITUS vypravuje, že po požáru Říma v roce 64 dal Nero popravit velké množství křesťanů a dodává, že jméno christiani pochází od Krista, který byl za vlády Tiberiovy římským prokurátorem v Judsku Pontiem Pilátem odsouzen k smrti. (Annales 15, 44).
Korespondence mezi bithynským místodržícím PLiniem ml. a císařem Trajanem (kolem 111-113) svědčí, že křesfané ve svých shromážděních měli ve zvyku zpívat písně Kristu jako Bohu ( Epist 96 sq).
EP47 historický Ježíš
O činnosti Ježíšově se zmiňuje JOSEPHUS FLAVIUS ve svých Starožitnostech židovských (18, 33): „V době Pilátově vystoupil moudrý člověk (sofos anér) možno-li jej vůbec nazývati člověkem, konal divy (paradoxa erga), učil lid, který ochotně přijímal slova pravdy: byl to Mesiáš; je udání náčelníků židovských byl od Piláta ukřižován, avšak podle věšteb božských proroků vstal třetiho dne z mrtvých“.
Svědectví JOSEPHA FLAVIA v této podobě není pravé; je však zcela možné, že je interpolováno jen zčásti a že původně byla na tom místě zmínka o osobě Ježíšově odpovídající židovskému názoru na Ježíše.
Odporují si věda a víra? Je rozšířen názor, že věda vytlačuje víru a nutí věřící ke stálému ustupování. Bůh a evoluce se nevylučují, míní Benedikt XVI.
Ve Spojených státech se vede spor mezi takzvaným kreacionismem a evolucionismem.
