Maloval démonické postavy, monstra, anděly i světce. Hieronymus Bosch je považován za jednoho z nejvýznamnějších autorů pozdního středověku. Výročí pěti set let od jeho smrti si letos připomněla řada galerií, nyní se k nim připojila i berlínská Obrazárna výstavou Bosch a jeho svět obrazů v 16. a 17. století.
Boschova díla jsou v Berlíně vystavena vedle obrazů umělců, které holandský autor inspiroval, například Francisca de Goyu. „Máme v úmyslu zkoumat to, co jsme pojmenovali ‚fenomén Bosch‘. To znamená neuvěřitelné šíření autorových obrazů po jeho smrti prostřednictvím kopií a variací jeho maleb. To vše až do poloviny 17. století,“ vysvětlil kurátor Stephan Kemperdick. Bosch fascinoval způsobem, jakým uměl proměňovat hrůzu v krásu, a fantazií, s níž tvořil démony, netvory a jiné temné bytosti. V tom se inspirovali i ti, kteří u něj našli inspiraci. „V Boschových malbách i kresbách, ale také v práci jeho následovníků je dobře vidět, jak velkou radost jim dělalo vytvářet různé kreatury,“ potvrdila kurátorka Ina Dinterová.
Hlubší význam a vliv Bosche v evropském kontextu
Renesanční malíř si svůj vliv udržel po staletí. Jeho plátna ovlivnila dokonce i surrealisty, jen je v jejich přístupu - podle berlínského kurátora - jeden velký rozdíl. Absurdní tvorové na obrazech hluboce křesťanského Hieronyma Bosche v sobě, na rozdíl od výjevů surrealistů, nesou vážné poselství. Surrealismus chtěl osvobodit tělo a duši od pojetí hříchu. Boschův svět obrazů je poměrně moralizující. Jeho temné vize mají člověka varovat, aby se neoddával hříšným rozkoším: zhýralosti, chtíči a sexualitě, které přináší jen zkázu. V tomto ohledu jsou Boschovy obrazy velmi konzervativní,“ podotkl Kemperdick.
Hieronymus Bosch po sobě zanechal jen několik obrazů, grafických listů a kreseb, přesto svým poselstvím a nadčasovostí přitahují i půl tisíciletí po autorově smrti. V Berlíně budou vystaveny do 19. století. Obsah Boschova díla nám zůstává záhadou. Nemůžeme se u něj nikdy docela zbavit pocitu, že za jeho symboly musí být skryto daleko více, než by se na první pohled zdálo. Tento pocit časem přechází v jistotu, že Mistr tajně naznačuje něco víc, než ukazuje.
Většinu badatelů i laiků zaráží rozsah a komplexnost jeho velkých kompozic. K zobrazení všech živočichů, rostlin, astrologických souvislostí, alchymistických operací a dalších oblastí musel mít malíř ohromující znalosti. Někteří teoretici a historikové umění z tohoto faktu vyvozují, že Bosch nebyl jediným autorem svých obrazů. Je možné, že s Boschem spolupracovali výjimeční jedinci či dokonce celá skupina vzdělanců a zasvěcenců, určité duchovní spoluautoři jeho děl. Z Boschových obrazů vyzařuje zasvěcenectví, tedy znalost tajemství lidského života a vesmíru. Okultisté často hledají v jeho díle klíč k tajemstvím světa, ducha a vesmíru.
Kontrast s pohledem na pošetilost a dualitu
Bosch je často považován za malíře „pošetilostí“ či „grotesek“. Tento názor zaznívá i v některých dílech a v knize Odeznívání středověku. Jose Huizinga uvedl: U Bosche se pekelný pach síry mísí s pšouky frašky. Boschovo dílo obsahuje prvek parodie, hravosti a humoru, avšak není jen moralistou či ilustrátorem lidských pošetilostí. Hledáme-li jednotící prvek v Boschových obrazech, zjistíme, že to není ani malování démonů a věcí nepřirozených, jak se obvykle tvrdí. To si všiml už jeden z jeho prvních kritiků, Felipe de Guevara, v roce 1560: „Odvažuji se tvrdit, že Bosch nikdy ve svém životě nenamaloval nic nepřirozeného... I když je pravda, že pro své obrazy nacházel zcela neobvyklé předlohy, vždy byly v souladu s přírodou.“
Jednotícím prvkem Boschovy tvorby není ani pesimismus, který by naplňoval většinu jeho obrazů zobrazujících poslední soud či peklo. Dobrým příkladem je střední panel vídeňského triptychu „Poslední soud“, kde na celém pozemském jevišti nacházíme pouze jedinou osobu, která má šanci na spasení a je odváděna andělem ven z pekelného reje. Obraz neznázorňuje peklo, ale zemi. Bosch v tomto díle pravděpodobně říká, že peklo neexistuje. Jediné peklo je to, co si děláme z vlastního života tady na zemi. I když v tomto obraze není těžké vycítit jeho pesimistický pohled na lidstvo, smysl triptychu je pravděpodobně pozitivnější: lidstvo jako skupina nemá šanci dojít ke spasení; jediné řešení spočívá v individuální lidské bytosti.
Boschovým dílům je společná nejednoznačnost. Viděl dvojakost všech věcí; znázorňoval individuální osoby či situace z několika úhlů pohledu současně, viděl dobro i zlo najednou. Byl si vědom duality lidské existence a chápal, že hluboko pod povrchem se tyto protiklady spojují v jednotu. To se odráží i v konkrétním optickém efektu: jeho postavy září vnitřním světlem. Bosch ani neodsuzoval, ani nechválil, pouze nastavoval zrcadlo.
Triptych Poslední soud a jeho výjev
Obrazy Hieronyma Bosche fascinovaly Evropu již za jeho života a celé století po jeho smrti. Návštěvníci mohou vidět vnější stranu zavřeného triptychu během pracovních dnů a během svátků či víkendů je malba otevřena. Postupuje od prozaických výjevů k výrazně barevnému výjevu hrůz z předpeklí a pekla. Na každém křídle vidíme světce malované grisaille, tedy v odstínech šedí, aby vnější část působila jako exteriér kamenné fasády; uvnitř však dominuje bohatá paleta.
Na levém křídle je svatý Bavo spojený s městem Gent, zobrazený, jak chudým a nemocným rozděluje almužny; v dálce vidíme vlámské město. Na druhém křídle je svatý Jakub, který na své pouti potkává zlo a je jím ochráněn. Erb mecenášů triptychu zůstává téměř vždy prázdný, což některé historiky vede k domněnce, že mecenáš zemřel dřív než bylo dílo dokončeno.
Vstupujeme dovnitř triptychu: vlevo vidíme Boha na nebesích; po jeho levici a pravici se odehrává pád rebelujících andělů, následované vyhnáním Adama a Evy z Rajské zahrady. Nahoře vyhlíží soudce Kristus s anděly a trumpetami; dole se odehrává peklo plné démonů a netvorů. Před očima se nám odvíjí příběh stvoření, pokušení a pádu, který vyúsťuje v lidské trápení a věčné následky hříchů.
Na centrálním panelu je Kristus soudce, pod ním limbus neboli předpeklí a vedle neúprosný obraz trestů za hříchy. Tresty zahrnují lakotu, hněv, obžerství a další zločiny, jejichž tresty byly pro tehdejší čtenáře jasným morálním poselstvím. V levém horním rohu líčíme hostinec na střeše a démona s loutnou, která symbolizuje požitky a rozkoš, zatímco v dalších částech se objevují scény utrpení a mučení démonů vůči lidem.
Celé dílo tak vytváří obraz apokalyptického světa, kde pád z nebe a ztráta spásy vede k věčnému trestu. V centrálním panelu se pak propojuje smysl pro hřích a varování před zbytečností lidské vůle, která se promítá do každodenního života i do kosmických daností. V krátkosti: Poslední soud je mistrovským zobrazením symfonie hříchů, trestů a naděje v individuální cestě člověka.
Rozměry a technika
Rozměry originálu: 163,7 x 247 cm. Materiál: olej na desce. Umístění originálu: Academy of Fine Art, Vídeň. Převod reprodukce nabízí volbu rozměrů a provedení reprodukce.
Shrnutí významu a kontextu
Poslední soud Hieronyma Bosche je jedním z nejpropracovanějších zobrazení středověkého morálního poselství a zároveň vizionářským pohledem na budoucnost Evropy. Jeho díla odrážejí hluboké duchovní otázky, dualitu existence a komplexní symboliku, která si uchovává aktuálnost i po staletích. -
Jak jsem viděl Poslední soud
tags: #hieronymus #bosch #posledni #soud