Současní majitelé hradu, jejichž rodina jej koupila již v roce 1924, věnovali obnově gotických fresek v hradní kapli posledních deset let. Obnově odborně pomáhal Národní památkový ústav. „Našim společným zájmem bylo zachránit již téměř zničené krásné fresky z doby kolem roku 1330. I některé motivy jsou předmětem živých odborných diskusí. Jedinečná je například levoruká lučištnice a další,“ uvedla Zuzana Pavlíková Šimonková, dcera majitele hradu.
Zajímavostí je, že do 30. let 20. století byla kaple přepatrována dvěma stropy a v literatuře ze začátku minulého století se ještě píše, že hrad kapli nemá. Zátka na pekle Právě při poslední rekonstrukci ve 30. letech 20. století byla kaple objevena. Legenda také praví, že právě kaple je pomyslnou zátkou na pekle a brání pronikání „pekelna“ na náš svět. Dnes je kaple místem svatebních obřadů a hlavním tahákem pro prohlídky hradu.
Hrad Houska koupil pradědeček současného majitele, prezident Škodových závodů a senátor agrární strany Josef Šimonek v roce 1924. Do roku 1928 se velkým nákladem opravoval a poté ho naši předkové užívali do roku 1939 jako reprezentační sídlo. Byl to v té době objekt vybavený nábytkem, s tekoucí vodou a fungující elektřinou. Poté byl hrad, díky své poloze v Sudetech, do roku 1945 využíván německou armádou a od roku 1950 po krátkém období dětských ozdravných pobytů zde byl umístěn archiv Státní knihovny v Klementinu. Hrad byl počátkem 90. let předán Institutu Praha, poté vydán v restitucích původním majitelům.
„Mám vždy velkou radost, když vidím majitele památek, kteří se o ni zodpovědně starají. V případě Housky se navíc jedná o restituenty, kteří k hradu přistupují jako k rodinnému klenotu, o který rodinu běh historie dvakrát připravil.“
„Díra do pekel, či přestup do jiné dimenze?“ - Aleš Česal, Milan Doležal, časopis Fantastická fakta 9/97
Traduje se, že hrad Houska by měl být starší než hrad Bezděz, který patří mezi naše nejstarší dochované hrady vůbec. První otázkou, která se nabízí, je, proč byl vůbec hrad Houska postaven. Podle autorů článku Houska stojí v místě, které nemá ze strategického hlediska žádný význam. Neexistuje žádný důvod, proč by měl být tento hrad zbudován. Velmi zajímavý je i po architektonické stránce. Podle redaktorů je celý obranný systém zaměřený proti “vnitřnímu nepříteli”. Podle legendy byl hrad zbudován na skále, ve které vedla průrva až do pekla. Peklem můžeme rozumět v podstatě cokoli. Právě nad touto průrvou má stát hradní kaple.
Traducí je také, že v podzemí hradu je množství podzemních chodeb a prostor, v nichž mají být pohřbeny “jisté věci” a kostry “nelidí”. Místo, kudy bylo možno do těchto chodeb vstoupit mělo být označeno nad dnes již neexistující hradní bránou. Je možné,že ještě předtím, než byl hrad Houska postaven, bylo toto místo natolik zvláštní, že připoutalo pozornost tehdejší vládnoucí třídy. Snad zde i existoval nebo existuje přestup do jiného světa, jehož obyvatelé mohou být od nás natolik odlišní, že splňovali představu o obyvatelích pekel.
Právě kaple Archanděla Michaela s nejznámějšími freskami je považována za největší tajemství Housky. Kaple není jen sakrálním prostorem, ale také místem, kde se podle legendy zbožnost setkává se strachem. Atmosféru kaple umocňují starobylé nástěnné malby. Patří k nejcennějším částem hradu a zároveň k jeho největším záhadám. Najdete tu výjevy s archandělem Michaelem, posledním soudem, vážením duší, svatým Kryštofem i ukřižováním.
Nejznámější freskou hradní kaple je takzvaná levoruká lučištnice, vymalovaná u točitého schodiště, v katalogu fresek pojmenovaná Frau Mine. Má lidskou hlavu a hruď, v ruce drží luk a míří na člověka. Záhadná je i její levorukost. Ve středověkém vnímání nebyla levá strana jen obyčejným opakem pravé. Často se spojovala s něčím nečistým, podezřelým, odvráceným od řádu a dobra, zkrátka jedna ruka s ďáblem. Kdo je levoruká lučištnice provázená lvem? Varování? Kentaur? Démon? Symbol pokušení? Alegorie zla? Nebo jen obraz, jehož význam se po staletích ztratil? Houska v tomhle směru nedává jednoduché odpovědi. A právě proto je tak působivá. Neříká: takhle to bylo.
Další zvláštností Housky je skála, která prostupuje celou stavbou. Její části uvidíte na nádvoří i uvnitř hradu. Není to jen geologická zajímavost, ale detail, který dobře živí zdejší pověsti. Hrad jako by nebyl postaven na skále, ale spolu s ní. Právě skála dodává Housce pocit nehybnosti a sevření. Nebudete tu mít dojem, že procházíte běžným hradem, který se dá vysvětlit šlechtickými rody, válkami a přestavbami. Převládat bude pocit, že se pohybujete po místě, kde je lidská stavba jen vrchní vrstvou mnohem staršího příběhu. Pod ní je kámen. Pod kamenem tma. A pod tmou?
Ale na Housce se často spojuje nedaleký Bezděz. Oba hrady vznikly přibližně ve stejném období a oba jsou spojeny s dobou Přemysla Otakara II. Bezděz působí jako královská pevnost, hrdý strážce kraje s jasnou dominantní polohou. Podle pověstí měly oba hrady zvláštní spojení. Říkalo se, že co se šustne na Bezdězu, vědí páni na Housce, a naopak. Jiné vyprávění dokonce tvrdí, že na obou hradech existovala místa, odkud bylo možné slyšet, co se děje v tom druhém. Dnes to můžeme brát jako krásnou ukázku středověké fantazie.
K pekelné bráně patří i další strašidelné příběhy. V okolí Housky se má zjevovat postava v černé mnišské kápi. Je to klasický hradní přízrak? Strážce? Zbloudilá duše? Nebo varování, že některá místa je lepší navštěvovat za denního světla? Houska si i v tomhle nechává zadní vrátka pootevřená. Přes den je to krásný výletní cíl, místo s historií, výhledy a průvodcovským výkladem.
K Housce patří i příběh spojený s Karlem Hynkem Máchou. Slavný básník se krajem kolem Doks a Máchova jezera skutečně často toulal a těm místům se dnes dokonce říká Máchův kraj. Podle této historky měl na hradě přenocovat a přitom se mu zdál podivný sen, v němž se ocitl v budoucnosti, konkrétně v roce 2006. Měl popisovat věci, které lidé 19. století nemohli znát: sluchátka, autobusy nebo cosi připomínající digitální kameru. Později se ukázalo, že šlo o mystifikaci. Jenže u Housky je to skoro jedno. A možná právě to je na Housce nejzajímavější.
Některé příběhy mohou být staré, jiné novější, některé pravděpodobné a další dokonce vymyšlené. Ale všechny se na hrad lepí s neobyčejnou silou. Za strašidelnými příběhy stojí skutečný hrad se skutečnými dějinami. Nejstarší písemné prameny připomínají Housku k roku 1291, její počátky se ale spojují s dobou vlády Přemyslovců. Během staletí prošla rukama několika významných rodů, mezi nimi byli páni z Dubé, Smiřičtí nebo páni z Harasova. Po třicetileté válce měla být Houska zbořena, ale nakonec došlo jen k částečné demolici. Díky tomu se dochovala jako jeden z nejpůsobivějších hradů severních Čech.
Neohromuje velikostí jako Karlštejn ani dramatickou siluetou jako Bezděz, ale má něco, co se nedá naplánovat ani postavit na objednávku: atmosféru. Hustou, neklidnou a nezapomenutelnou. Protože Houska je hrad pro všechny, kdo mají rádi, když výlet nekončí u suchého letopočtu. Můžete věřit, že pod kaplí je brána do pekla. Můžete se tomu smát. Můžete si říkat, že všechny pověsti vznikly jen proto, že lidé potřebovali vysvětlit neobvyklou polohu hradu, zvláštní skálu a tajuplnou kapli. Houska je zkrátka hrad, který se neptá, jestli máte rádi pohádky. Pokud někdo tvrdí, že na Housce není nic k vidění, asi tam nikdy nebyl. Minimálně hradní kaple - občas označována jako kaple Archanděla Michaela - musí nadchnout každého skutečného milovníka gotické architektury, středověkých fresek a strašidelných tajemství. Vždyť právě tato kaple má stát nad skalní průrvou, která vede přímo do hlubin pekelných. A protože je prý Houska naším nejstarším hradem, nedostal se žádný čert díky tomuto „špuntu“ na povrch zemský už hodně dlouho.
Gotická kaple na východní straně severního křídla hradu Houska je stejně tajuplná jako celý hrad. Neexistují totiž o ní téměř žádné dobové dokumenty, takže lze jen předpokládat, že byla pravděpodobně vybudována v 70. letech 13. století (tomu také odpovídá první písemná zmínka o Housce pocházející z roku 1291). V závěru 16. století (cca 1590) byla kaple - stejně jako celý hrad - výrazné upravena a do hry vstoupila renesance. V té době byla kaple rozdělena dřevěným stropem do dvou podlaží a původní gotické fresky byly zamalovány. Další rekonstrukce kaple proběhla v letech 1823 až 1826 a v období II. V roce 1928 zde došlo k paradoxní situaci, kdy sice byly znovuobjeveny původní fresky (hned tehdy je prý restaurovali akademičtí malíři bratři Boháčové z Volyně), ale současně zde prováděná rekonstrukce napáchala obrovské škody. Je docela zajímavé, že do stěn gotické kaple byl druhotně osazen renesanční portál, který je až neobvykle skromný a nezdobný (jednoduchá bosáž a výrazné klenáky).
Kaple má pětiboký závěr, který je zaklenutý šesti paprsky žebrové klenby a jedním čtvercovým polem s křížovou klenbou. Je však nutno přiznat, že z klenebního systému téměř 11 m vysoké kaple se toho mnoho nedochovalo. Zajímavostí jsou kamenná sedile, která zdobí závěr kaple a její severní stěnu. Původně se jednalo o dvojice sdružených malých arkád, současná podoba je smutným výsledkem Fialovy rekonstrukce. Jejich vrchol tvoří trojlisty a ty nejzachovalejší sedile najdeme ve východní části kaple. V severozápadním rohu kaple je umístěno točité schodiště, které vedlo na tribunu (ta však „nepřežila“ renesanční přestavbu).
Tím nejcennějším jsou zde ovšem středověké fresky, pocházející z období okolo roku 1330. Mohlo by se tedy jednat o jedny z nejstarších fresek ve střední Evropě. Navíc se mohou pyšnit i svou tematikou, kde kromě tradičního Ukřižování, sv. Kryštofa nesoucího Ježíška a výjevů ze života Panny Marie najdeme také např. Archanděla Michaela jako rytíře bojujícího s drakem (tedy zpodobněním ďábla) nebo vážícího lidské duše (to je velmi vzácný výjev). Unikátní je také levoruká lučištnice (že by satanský symbol) v podobě kentaura. U těch fresek ale ještě chvíli zůstaňme. Zmíněná levoruká světlovlasá lučištnice - kentauřice, mířící na člověka a nacházející se nad vstupem na točité schodiště, je opravdu velmi zvláštním výjevem, který by mohl symbolizovat věčný souboj dobra se zlem. Podle některých prý krásná lučištnice není kentaurem, ale neznámé zvíře ji pouze částečně zakrývá. Vyskytly se však i názory, že tato freska vznikla až v období Třicetileté války, kdy tímto způsobem chtěli švédští vojáci znesvětit katolickou kapli. Podle některých odborníků stejně pochází část fresek z 16.
Pozoruhodný je také zástup svatých, které nelze rozlišit podle jejich atributů. Archanděl Michael bodá draka kopím do tlamy chrlící oheň a stojí mu přitom na křídle - tedy opět dobro a zlo. Postava s křídly je ovšem oblečena do oděvu binců. Sv. Kryštof je snad 5 m vysoký obr, vzhledově připomínající pohanská božstva. Archanděl Michael je při vážení duší opět zachycen v neobvyklém, poddanském, krátkém pláštíku a s mečem nad hlavou (zřejmě symbol Slova božího).
Fresky v hradní kapli Archanděla Michaela (?) sice dávno ztratily na barevnosti, ale určitě jim zůstala jejich nezpochybnitelná tajemná krása. V každém případě je však návštěva této kaple skutečným vrcholem celé prohlídky hradu Houska (neobvykle je zařazena hned na její úvod).
A na závěr ještě jeden malý bonus. Do areálu zámku patří samotná budova hradu, budova kočárovny na 1. nádvoří a ohradní zeď se vstupní branou. Celý areál dotváří parková úprava nádvoří zámku. Zeleň je soustředěna především v centrálním kruhovém záhonu na kterém jsou vysazeny vzrostlé tisy a podrostové keře. U ohradní zdi vysazeny mochny a barevné dřišťály. U hradu záhon s různými keři, záhon ohraničen kameny. U ohradní zdi z prostoru nádvoří vyseta tráva. Z původní parkové úpravy se dochovaly dva kulaté žulové sloupy stojící u ohradní zdi. Cesta k zámku vysypaná pískem, po stranách postaveny dřevěné špalky. 1. 2. 3.
