Jádro současného státu se vytvořilo ve středních Čechách z kmenového území Čechů, k němuž byla postupně připojována okolní teritoria. Na vývoj měla vliv výhodná poloha české kotliny, ale také mocenské vakuum, které se vytvořilo po pádu Velké Moravy, jejíž součástí Čechy nějakou dobu byly. Přirozené hranice Čech se vytvořily na hřebenech pomezního prstence hor. Zemi původně ohraničoval neosídlený pohraniční les a hranice probíhala ve středu lesa. Hvozd byl prostupný jen několika zemskými průchody. Počátek je uváděn v zalesněném horském hřbetu Tuhošť v pohraniční oblasti jižně od Domažlic. Území bylo doménou původního kmene Domažiliců a ve druhém století zde českou kotlinu uzavírala střežená brána.
Hranice Kosmas podrobně popisuje a vyjmenovává všechna území, která mají napříště patřit pod Korunu českou tak, aby bylo zřejmé, kterých oblastí se dotýká české královské právo. K určení hranic Kosmas vychází z lokalit-sídlišť jednotlivých kmenů. Kosmasův popis pokračuje na sever do sedleckého a loketského kraje, dále se opírá o Lučany na Ohři, kmen Děčanů v povodí Ploučnice, kmen Litoměřiců sídlící na Labi až ke hřbetu hvozdu a kmen Lemuzů v povodí řeky Bíliny. Hranice se dál opírají o střední a dolní Slezsko mezi Kvízou, Bobrou a Odrou, jakož i o území Vislanska až k hornímu Sanu a hornímu Bugu a Styru, těmito toky je pak vymezena východní hranice.
Do této struktury zapadaly i hranice Moravy na východě, které se opíraly o Bílé a Nízké Karpaty. Levý břeh řeky Moravy pak byl využíván jako přístup k Dunaji. V dobách dávných se zemské i pozemkové hranice a jejich průběh zakresloval do map. První, alespoň přibližné vyobrazení Českých zemí, zachycují různé středověké mapy Evropy, a to jako součást prostoru střední Evropy nebo většího celku. Kompasové a portulánové mapy ze 14. století přinášejí pro Čechy typický prstenec pásma pohraničních hor. Autorem nejstaršího zobrazení Čech je Mikuláš Klaudyán.
Převážná část textu sleduje, jak listina císaře Jindřicha IV. z 29. dubna 1086 obnovuje původní hranice Pražského biskupství a shoduje se s hranicemi České říše v 10. století za vlády Boleslava II. Bylo pravidlem, že v popisu dominovalo území Čech a Moravy. Tato území se pak stala oporou dalším panovníkům českého státu a tvořila základ hranic nového Československa. Kosmas ve své kronice zanechal opis listiny. Hranice Kosmas podrobně popisuje a vyjmenovává všechna území, která mají napříště patřit pod Korunu českou tak, aby bylo zřejmé, kterých oblastí se dotýká české královské právo.
První pražský biskup byl Dětmar (saský mnich), druhým byl Vojtěch z rodu Slavníkovců, prohlášený okolo roku 1000 za světce a patron české církve. Počátky církve ve střední a východní Evropě a její role v husitství a rekatolizaci jsou připomínány v kontextu oslavy milénia pražského biskupství. Prameny spojují zakládání pražského biskupství s širšími politickými potřebami a šířením křesťanství v regionu.
Podle listiny a Kosmova zpracování se západní hranice Pražského biskupství vymezuje Tuhošťí a Lučany s Děčany, Litoměřicemi až po hřbet hvozdu. Severovýchodní Čechy jsou spojeny s Charvaty a dalšími kmeny až k Litomyšli, Chrudimi, Čáslavi a střednímu Labi. Východní hranice se rozkládají po území Moravy, která je vymezená také na základě Bílých a Nízkých Karpat. Kromě toho se zmiňuje i opora Dunaje a hranice východní, které bývaly určovány kolonizací a politickými dohodami.
V 18. století dochází k reformám kartografie a k vytyčování hranic ve velkých mapách. Západní hranice Českého státu zůstávají téměř nezměněny a opírají se o přirozené reliéfy Šumavy a Českého lesa. Do střední Evropy se dostávají vlivy z nově vznikajících mapových funkcí a vojenských map. Mezi hlavní instituty reformy patří Müllerovo mapování, První vojenské mapování (Josefské), Mapy stabilního katastru, Druhé vojenské mapování a Třetí vojenské mapování.
Na současnou česko-bavorskou hranici zhruba navazují hraniční místa a prvky z 18. století, včetně některých nejstarších mezníků jako cestě Markneukirchen-Kraslice. Hranice České republiky se v tomto období vyvíjely zejména v oblastech Chodska, Chebska a Železnorudska, a vyvolávaly zdlouhavé spory o zásoby zlata v Kašperských Horách a okolí. Hrad Kašperk byl vybudován Karlem IV. k obraně země. Souvislé hraniční práce na česko-bavorské hranici nastaly na počátku 18. století a byly potvrzeny smlouvou z roku 1707.
V 19. století byly vyřešeny další spory a hranice se Saskem, Bavorskem a Pruskem - vznikly smlouvy v letech 1848, 1862 a 1869. Česko-saské hranice se opírají o Krušné hory. Na severu se ztracené Lužice a Slezsko uzavřely Vratislavskou úmluvou (1742) a Definitivní mírovou smlouvou (1742). Kladsko a pomezní hrad zůstaly v rámci Čech. Jižní hranice sledovala vodní předěl mezi Vltavou a Dunajem; některé oblasti českého osídlení sahaly až k Dunaji. V důsledku kolonizace a vyjednávání se vznikaly a přesouvaly hranice po staletí.
Na závěr lze shrnout, že nejstarší písemná památka upravující české hranice je listina císaře Jindřicha IV. z 29. dubna 1086, která obnovuje hranice Pražského biskupství a shoduje se s hranicemi České říše v 10. století. Kosmas ve své kronice opis listiny podrobně popisuje hranice a jejich průběh, vychází z lokalit kmene a určuje polohu regionálních center. Tyto hranice a jejich změny zásadně ovlivnily budoucí vývoj českého státu i jeho hranic v 17.-19. století a položily základ pro hranice československé a moderní státu.
tags: #hranice #prazskeho #biskupstvi #1086