Nejdříve si musíme objasnit, co to vlastně jsou hříchy proti Duchu svatému. Jak vyplývá z výše uvedeného, jedná se o hříchy, v nichž je obsaženo pohrdání Bohem, pohrdání nadpřirozenými dary, které hříšníka vedou k pokání a k odpuštění hříchů. Člověk, který pohrdá milostí Boží, rouhá se Duchu svatému, jemuž záleží na každé duši a touží všechny přivést k pravdě a pravému dobru. Ježíš Kristus o těchto hříších řekl, že nebudou odpuštěny ani na tomto ani na onom světě.
Jejich neodpustitelnost není však z hlediska Božího, nýbrž z hlediska hříšníka, protože je v nich skryto předsevzetí hříšníka, že nebude činit pokání a nebude prosit Boha o odpuštění. Pro udělení kněžského rozhřešení platí pravidlo, že v nebezpečí smrti může každý kněz udělit rozhřešení ode všech hříchů. Mimo tuto situaci platí pravidlo, že katolický kněz musí mít udělenou tzv. zpovědní jurisdikci. Nemůže udělit rozhřešení od hříchu proti šestému přikázání osobě s níž se tohoto hříchu dopustil.
Některé těžké hříchy ale také doprovází církevní tresty - tzv. censury a to exkomunikace, interdikt a suspenze. Některé tyto tresty jsou vyhrazeny Apoštolskému stolci - jako např. Jiné církevní tresty jsou vyhrazeny ordináři - jako např. za delikty apostaze, hereze, schizma, fyzické násilí na biskupovi apod. Bohužel prostor pro tuto rubriku nedovoluje detailní výčet. I vy můžete položit otázku.
31. 5. bojuji s určitou závislostí, mrzí mě to a chtěl bych přestat, ale nemám sílu. Modlím se stále o odpuštění a připadám si jako zoufalec. Slyšel jsem, že křest je očista od všech hříchů, tak bych se chtěl zeptat, jestli je to pravda? Máte správné informace, křest smývá všechny hříchy. Je to dokonce součástí vyznání víry: „Vyznávám jeden křest na odpuštění hříchů“. V tomto smyslu je křest opravdu zásadním předělem.
Má to ale i jiný rozměr. Opakované hříchy vytváří „železnou košili“ zvyku a v této rovině není působení křtu garantované. Význam slova hřích: Trefa vedle. Obvyklá definice z katechismu říká, že hřích je „svobodné a vědomé porušení Božího zákona.“ Tato definice vyhovuje naší zálibě v analyzování toho, co se smí a co se nesmí, ale první křesťané nazývali hřích slovem hamartia. Byl to termín převzatý ze světského života.
Věřím v ... Asi sám velmi dobře tušíte, že v Bibli nenajdeme nikde popsáno, jak Ježíš zasedl do zpovědnice a zpovídal kajícníky. Přesto věříme, že je svátost smíření ustanovená samotným Ježíšem. Na několika místech čteme Kristova slova: "Tvé hříchy jsou ti odpuštěny..." (např. Lk 5,20; 7,48). A vždycky vyvolala silnou reakci ze strany farizeů a zákoníků, kteří tvrdili, že hříchy může odpouštět pouze Bůh.
O Ježíšově pravomoci odpouštět hříchy snad nepochybujeme. Jenže z dvacáté kapitoly Janova evangelia vyplývá, že on tuto moc předává po svém zmrtvýchvstání apoštolům: Navečer toho prvního dne v týdnu přišel Ježíš tam, kde byli učedníci. Ze strachu před židy měli dveře zavřeny. Stanul mezi nimi a řekl: "Pokoj vám!" Po těch slovech jim ukázal ruce a bok. Když učedníci viděli Pána, zaradovali se. Znovu jim řekl: "Pokoj vám! Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás." Po těch slovech na ně dechl a řekl jim: "Přijměte Ducha svatého! Komu hříchy odpustíte, tomu jsou odpuštěny, komu je neodpustíte, tomu odpuštěny nejsou."
Pouze Bůh odpouští hříchy. To platí stále. Boží Syn z moci své božské autority dává tuto moc lidem, aby ji vykonávali jeho jménem. Kněz uděluje odpuštění hříchů ve jménu Kristově a mocí Ducha Svatého. Ale potřebujeme takového prostředníka? Kněz je často vnímán spíš jako ten, kdo překáží, kdo je nějak navíc. Bůh ale zamýšlel úlohu zpovědníka jako dar. Vždyť můžeme z lidských úst zaslechnout osvobozující větu: Jsou ti odpuštěny hříchy. Můžeme si být naprosto jistí Božím odpuštěním.
To nás chrání před subjektivním pocitem neodpuštění - tohle mi Bůh nemůže nikdy odpustit - nebo na druhé straně před bagatelizováním viny a odpovědnosti za hřích. Navíc pojmenovat a vyslovit hřích je už prvním krokem k uzdravení. Kněz také plní úlohu lékaře, který mi pomáhá zvolit správný směr a správné prostředky v mém boji se zlem. Dívá se na problémy mého života trošku z odstupu, jeho zkušenosti mu pomáhají vidět jejich řešení a může upozornit na případná nebezpečí. Spolu s námi prosí o Boží odpuštění a sám se stává nástrojem Boží milosrdné lásky.
Zároveň nám připomíná, že žádný hřích není jen soukromá záležitost, ale postihuje celé Kristovo tělo - církev. Církev je proto v osobě kněze angažovaná i při aktu odpuštění. Tímto tématem se již zabývala také otázka 527. Pokud chcete vědět, zda je dobré mít stálého zpovědníka a podle jakých kritérií ho vybírat, klikněte zde. V Bibli nikde nenajdeme, jak často bychom měli ke svátosti smíření přistupovat. Proto také tato otázka prochází v dějinách církve postupným vývojem.
V prvních staletích staletí bylo smíření křesťanů, kteří se dopustili zvláště těžkých hříchů po svém křtu, vázáno na velmi přísnou kázeň, podle níž kajícníci museli konat veřejné pokání za své hříchy, často dlouhá léta, než dosáhli smíření. V některých krajích se připouštělo ke svátosti smíření pouze jedenkrát za život. Tehdy bývalo pokání veřejné a týkalo se zvlášť těžkých hříchů. Teprve sedmé století přineslo praxi "soukromého" pokání, která otevřela cestu i pravidelnějšímu přijímání této svátosti. (Viz KKC 1447)
Dnes otázku, jak často chodit ke zpovědi, řeší patero církevních přikázání. Alespoň jednou za rok přistoupit ke svátosti smíření je ale spíš minimum. Vhodnější je samozřejmě častěji. Křesťan je povinen vyznat všechny těžké hříchy, ale doporučuje se vyznat i lehké, které mohou být odpuštěny i mimo rámec svátostné zpovědi (např. mší svatou, lítostí, modlitbou, postem, skutkem lásky).
Jenže svátost smíření je výborný prostředek, který podporuje sebepoznání, prohlubuje pokoru, očišťuje svědomí, posiluje vůli a usnadňuje duchovní vedení. A bylo by škoda toho nevyužít! Podobný tématem se zabývá i otázka 2269. K hlubšímu pohledu na svátost smíření doporučuji knihu: P. Christ Creating the Earth [Ježíš tvoří zemi], Robert T. O Ježíši Kristu hovoříme jako o svém Spasiteli. Je tomu tak proto, že zaplatil cenu za naše hříchy a překonal moc smrti. Zachránil nás!
Jeho oběť, kterou za nás přinesl, se nazývá Usmíření a je to ta nejdůležitější událost, jež se kdy stala. Díky Němu smrt nepředstavuje konec. Než jsme přišli na zemi, žili jsme se svými nebeskými rodiči. Ježíš Kristus jako Prvorozený pomáhal stvořit tento překrásný svět. Když Ježíš zjistil, že brzy zemře, šel do zahrady zvané Getsemany, aby se modlil. Během této modlitby začal platit cenu za naše hříchy. Dobrovolně trpěl, abychom my nemuseli, pokud budeme činit pokání. Když se odvrátíme od svých hříchů a budeme místo toho následovat Spasitele, můžeme najít odpuštění a uzdravení.
Způsobem, který zcela nechápeme, Ježíš přesně rozumí tomu, jaké to je být každým z nás. Pociťoval všechny naše strasti, nemoci a bolesti. Po své modlitbě v Getsemanech byl Ježíš zrazen, zatčen a odsouzen ke smrti ukřižováním. Přestože byl všemocný, umožnil sám sobě, aby zemřel na kříži. Jeho následovníci láskyplně uložili Jeho tělo do hrobu. Neuvědomili si, že přestože Jeho tělo bylo mrtvé, Jeho duch byl stále naživu v duchovním světě. O tři dny později Ježíš znovu ožil a navštívil je, čímž dokázal, že je schopen porazit smrt.
Díky Ježíšově vzkříšení bude i každý z nás po smrti znovu žít. Ve většině světa se slaví dva svátky, které nám pomáhají pamatovat na Usmíření Ježíše Krista. Během Vánoc vzpomínáme s vděčností na to, že Ježíš Kristus byl ochoten přijmout své poslání přijít na zemi, přestože to znamenalo za nás trpět a zemřít. Apoštolské vyznání víry váže víru v odpuštění hříchů na víru v Ducha svatého, ale také na víru v církev a ve společenství svatých. Právě když vzkříšený Kristus dával svým apoštolům Ducha svatého, udělil jim božskou moc odpouštět hříchy: "Přijměte Ducha svatého!"
(Druhá část katechismu bude výslovně pojednávat o odpuštění hříchů skrze křest, svátost smíření a ostatní svátosti, zvláště eucharistii. I. Náš Pán vázal odpuštění hříchů na víru a křest: "Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu. Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen" (Mk 16,15-16). "Když jsme však poprvé s vyznáním víry obmyti křtem svatým, toto odpuštění je nám dáno s takovou hojností, že nezůstává k zahlazení ani prvotní vina, ani toho, čeho jsme se následně dopustili dobrovolně buď přestoupením, anebo opomenutím; nic nezůstává ani z trestů k odčinění.
Kněží dostali moc, kterou Bůh neudělil ani andělům, ani archandělům. "Kdyby v církvi nebylo odpuštění hříchů, nebylo by žádné naděje na věčný život a na věčné osvobození. Vyznání víry uvádí do souvislosti "odpuštění hříchů" s vyznáním víry v Ducha svatého. Apostol Pavel odpověděl velmi podobnou otázku v Římanům 6:1-2, „Co tedy řekneme? Máme zůstat v hříchu, aby se rozhojnila milost? V žádném případě! Jak bychom mohli ještě žít v hříchu my, kdo jsme mu zemřeli?“
Idea, že člověk může „důvěřovat Ježíši Kristu“ že je spasen a potom jít a žít přesně jako předtím je Bibli absolutně cizí. Věřící v Krista jsou nová stvoření (2 Korintským 5:17). Svatý Duch nás mění abychom místo skutků těla (Galatským 5:19-21) přinášeli ovoce Ducha (Galatským 5:22-23).
Toto je klíč k odpuštění | Pastor Steven Furtick
Křesťanství se od kteréhokoli jiného náboženství odlišuje tím, že je založeno na tom, co Bůh udělal pro nás skrze Ježíše Krista - boží čin. Kterékoli jiné světové náboženství je založeno na tom, co musíme udělat abychom si zasloužili Boží přízeň a odpuštění - lidský čin. Kterékoli jiné náboženství učí že musíme dělat určitě věci a přestat dělat jiné věci abychom si zasloužili Boží lásku a shovívavost.
Jak může někdo, komu byl odpuštěn trest za hřích, věčnost v pekle, jít nazpátek a žít stejný život, který ho dříve dostal na cestu do pekla? Jak může někdo očištěný od znesvěcení hříchem, toužit jít nazpátek do stejné žumpy skaženosti? Jak může kdokoli, znajíc co Ježíš Kristus udělal za nás, jít a žít jako kdyby On nebyl důležitý? Římanům 6:11-15 deklaruje “Tak se i vy považujte za vskutku mrtvé hříchu, ale za živé Bohu v Kristu Ježíši, našem Pánu. Ať tedy ve vašich smrtelných tělech nevládne hřích, tak abyste ho poslouchali v jeho žádostech.
Ať tedy ve vašich smrtelných tělech nevládne hřích, tak abyste ho poslouchali v jeho žádostech. Také nevydávejte své údy hříchu za nástroje nepravosti, ale vydejte se Bohu jako ti, kdo ožili z mrtvých a své údy vydejte Bohu za nástroje spravedlnosti. Neboť hřích nad vámi nebude panovat, protože nejste pod Zákonem, ale pod milostí. Co tedy? Máme hřešit, když nejsme pod Zákonem, ale pod milostí?
Takže pro skutečně obrácené pokračovat žít hříšně není možné. Protože naše obrácení vede k zcela nové přirozenosti, naší touha je už nikdy nežít v hříchu. Ano, stale hřešíme, ale místo abychom si v tom hověli jako předtím, my to teď nenávidíme a přejeme si abychom byli z toho vysvobozeni. Myšlenka “využití” Kristovy oběti za nás a pokračování v hříšném životě je nemyslitelná.
Pokud člověk věří že je křesťan a stale touží žít starým hříšným životem, má důvod pochybovat o jeho spáse. “Sami sebe zkušujte, jste-li u víře; sami sebe ohledujte. Čili sami sebe neznáte, že Ježíš Kristus jest v vás?
Motivace za tím, co děláme, jsou nesmírně důležité. Mohou nám buď pomoci v naší křesťanské chůzi, nebo nás zdržet a podrazit nás. Jedním příkladem je akt přiznání. Je životně důležité správně rozdělit Boží slovo na toto, abychom pochopili, proč se věřící vyznávají. Vyznáváme-li své hříchy, Bůh je věrný a spravedlivý, aby nám odpustil a očistil nás od každé nepravosti.
Před Ježíšovou smrtí a zmrtvýchvstáním bylo jednou potřeba vyznat se, abychom obdrželi odpuštění hříchů, ale jeho dokončené skutky naštěstí vše změnily. Pokud jsme se znovu narodili, je nám již odpuštěno. Můžeme být laskaví a odpouštěět si navzájem, stejně jako Bůh pro Krista odpustil nám. Přiznat se znamená něco prohlásit nebo uznat. Jako křesťané existuje spousta věcí, které můžeme a měli bychom prohlásit, že jsou v souladu se Slovem.
Namísto vyznání viny, abychom Ho požádali, aby nám odpustil, se můžeme ‚přiznat, uznat chyby, které jsme udělali, a poděkovat Mu za to, že nám odpustil ještě předtím, než jsme se narodili. Máme vykoupení skrze Kristovu krev a odpuštění našich hříchů podle bohatství Jeho milosti. Bože, každý, kdo vyznal Ježíše Krista jako svého osobního Pána a Spasitele, již obdržel odpuštění, které mu bylo dáno k dispozici. To nás osvobozuje od nutnosti nejprve vyznávat své hříchy, aby nám byly odpuštěny.
Jsme za to vděční. Je jednou ze základních charakteristik církve, že je to společenství lidí, kterým bylo odpuštěno a kteří mají být odpouštěujícími. Podmínkou tohoto odpuštění není pokoření, ale uznání pravdy - to, že uznám: ano, chybil jsem. Krásný popis takové situace je v 2 S 12,1-14, kde David uznává svou vinu. Odpuštění je na jedné straně něco, co je pro život naprosto nezbytné, a na druhé straně je to něco, co je těžko dosažitelné.
Křesťanství přináší do problematiky odpuštění nový pohled. Nejenom, že Bůh odpouští nám, když my odpouštíme, ale také my jsme schopni odpouštět druhým, protože nám je odpouštěno. Z tohoto hlediska je jasné, že církev není nějaká "superdokonalá" společnost, kde se zlo nevyskytuje, ale je to společenství lidí, kteří odpouštějí, nechají si odpouštět a kteří si odpouštějí navzájem. Ono se to dá vlastně povědět třemi slovy: křesťan věří, že křtem, pokáním a nakonec svátostí pokání jsou mu hříchy odpuštěny.
A o tohle nám tedy teď půjde, vlastně o tu první polovinu: ujasnit si co je to hřích. Pro někoho není hřích třeba vůbec nic, protože odpuštění nehledá, i když je křesťanem. Pro někoho je hřích ona překážka, která mu brání jít k přijímání. A tak tedy smíření rovná se otevřít cestu k příjímání a tím to končí. Ale ani to není ono, to také není celá pravda. Spousta křesťanů padá do dvou extrémů: buďto v hříchu vidí napřekročitelnou hrůzu, nebo takové malé nic.
Pak jsou samozřejmě ti, kteří to vidí správně, ale tyto extrémy existují. V žádném případě nechci na vás pouštět hrůzu a přivádět vás k malomyslnosti, ale pravdivé vědomí o závažnosti hříchů je pro nás nutné, máme-li pochopit odpuštění. K plnějšímu pochopení toho, co je hřích, nás může vést úryvek z 5. 18:oznamuji vám dnes, že úplně zaniknete. 20:a miloval Hospodina, svého Boha, poslouchal ho a přimkl se k němu. Ačkoliv tedy slovo hřích vůbec nepadlo, je tady o tom řeč.
Jsou tu předloženy dvě cesty: cesta do zaslíbené země, kterou jim Hospodin ukázal. A pak je tu ukázaná druhá cesta, cesta, která se zdá mít smysl. Pro Izraelity to znamenalo cestu, na níž by nevěřili Hospodinu, ale věřili by bohům a bůžkům, které uctívaly ostatní národy. Cesta, která by nevedla s Hospodinem, cesta kterou si Izrael stanoví sám. A tato cesta nevede do zaslíbené země, nevede ani do společenství s Hospodinem, čili je to cesta, která vede ke smrti.
A tak tyhle dvě cesty jsou nabízeny, ty jsou nabízeny i nám, protože pro nás je možná také ta cesta, která má zdánlivý smysl. Já mohu jít úplně špatně - to je ten hřích, kterému se říká těžký, smrtelný - tak, že se s Bohem naprosto míjím. Hřích je tedy něco, co se stane v našem konkrétním životě, co se může týkat buď mého vztahu k Bohu, nebo vztahu k bližnímu. Týká se mne samotného a mé cesty k Bohu.
Řada lidí si myslí, že hřích je jenom to, co se týká přímo Boha: nepozorná modlitba, neúčast na mši, braní jména Božího nadarmo. Tohle jsou pro ně hříchy - a potom zabití, jinak nic. To je omyl! Jestliže nevyužiji svého nadání, jestliže nedělám dobro, které dělat mohu, pro svou lenost, nebo proto, že je mi ten bližní nesympatický, jsem na tom stejně jako ten, který zanedbává bohoslužbu, to se Boha týká!
Jednak proto, že i Bůh s mou aktivitou počítá. Za druhé se to Boha týká proto, že ty chyby mne odvádějí z mé přímé cesty k Bohu, nebo mne na ní brzdí. Vztahu k Bohu se tedy týká všechno, co děláme špatně a všechno to dobré, co neděláme, ač bychom to dělat mohli. V téhle šíři by tedy člověk mohl vidět hřích. Určujícím pohledem k tomu by tedy mohlo být stále vědomí, že Bůh nás miluje.
Já vím, že to opakuji do omrzení, ale považuji za nutné to opakovat. Stále ta důležitá věta z 1. Bůh si nás zamiloval - to je počátek všeho a to určuje moje jednání. Jestliže mne Bůh miluje, pak je jasné, že mu na mně záleží a že každé mé jednání, se kterým on nemůže souhlasit, je špatné. Pro nás není vždycky tak samozřejmé pochopit, kdy s námi Bůh nesouhlasí.
člověk se v tomhle dokáže například znamenitě obelhávat. Máme ale tady svědectví Písma o Kristu, můžeme mít z něho dost dobré ponětí o tom, jaké byly Kristovy životní postoje, a to je pro nás měřítkem. Jednat a stavět se k životu a uvažovat jak on. Co tedy před ním obstojí, je dobré, co by před ním neobstálo, samozřejmě dobré není.
A tak tedy člověk, který chce u sebe rozeznávat hříchy, se nemůže spokojit je s povrchním vědomím, co je dobré a co je špatné nebo s tím, co ho naučili v dětství. Ono to možná zní pyšně: srovnávat se s Kristem, ale vždyť jsme přijati Bohem za syny a Kristus je pro nás cestou. Co tedy neobstojí před ním, to by nemělo obstát ani před soudem našeho svědomí. My nemůžeme jinak dojít k Otci, než přes něj, jeho cestou.
Křesťanský život, to je skutečně neustálý pohyb. Pohyb, který se může všelijak klikatit, ale který má pořád směřovat k Bohu. My nikdy nedosáhneme Boha teď, my ho přece budeme mít pořád před sebou, ale jde o to, abychom byli stále na cestě života. Člověk se dá podfouknout a dá se někde na cestu zdánlivých hodnot a žije jenom zdánlivě hodnotný a zdánlivě plný život. To je velice mizerné, tohle musíme prokouknout - a proto je nutná konfrontace s Kristem.
Kdybychom byli odkázáni jenom na toto zjištění, pak by se z křesťanů muselo rekrutovat nejvíce sebevrahů, protože by to bylo k neunesení, toto živé zjištění, jak jsme na tom špatně. A proto musí křesťan jasně vědět o odpuštění. Protože teprve odpuštění udělá poznání mé hříšnosti plodným. Co tedy pro nás to odpuštění je a jak že se s ním člověk vlastně setkává?
Tady je zapotřebí se nejdříve odvolat na celé dějiny spásy, na všechno o čem svědčí Starý i Nový zákon. Tam totiž můžeme rozpoznat jednu důležitou věc: že totiž Bůh z vlastní aktivity a iniciativy velice trpělivě a dlouho něco dělá pro záchranu člověka. Bůh si vybral Abraháma, dělá z něho národ, tenhle národ si zamiluje a snaží se ho probudit a oživit tak, aby byl živým pro Boha.
Aby žil život, který má smysl, který k něčemu vede. Nejdříve je to ukázáno docela jednoduše: jestliže lzrael bude poslouchat Hospodina, bude uveden do země, kterou mu Hospodin připravil. Potom dál, jestliže bude Izrael držet společenství s Hospodinem, bude národem, který si zachová existenci a který ze sebe vydá někoho, kdo bude požehnáním národů. Až je to dovedeno k tomu, že lzrael vydá ze sebe Spasitele. Jednak tím, že sám o sobě oslovuje jednotlivé lidi: "Zachee, sestup dolů, dnes musím večeřet v tvém domě," řekne hříšníku Zacheovi. A pak řekne několik těch podobenství, v nichž zdůrazňuje, jak Bůh nikdy nikým nepohrdá a jak mu žádný jednotlivec není málo.
Člověk je tedy Bohem hledán a s tím, že ho Bůh hledá, se setkává v určitých konkrétních podobách. Jestliže uvěřím v Boha takového, jaký je, jestliže přijmu Krista - pak jsem byl sám nalezen. Tím prvním bodem, který vede k odpuštění, je víra. Spása z víry v Krista. Kristus za nás zemřel, za naše hříchy a jestliže my tuto skutečnost vírou přijmeme, pak se v nás víra začíná uskutečňovat. A jestliže někdo uvěří, pak může být jeho záchrana konkrétně provedena a zpečetěna křtem.
Tady bych chtěl upozornit na to, co je v běžném povědomí dost neznámé, že tím prvotním a základním prostředkem odpuštění hříchů je křest. (Tím prazákladním prostředkem je víra, pochopitelně, protože jenom z víry může to přijetí křtu vyrůst, ale pokud jde o lidskou akci, tedy křest). V prvních dobách křesťanských bylo toto jasné. Ti, kteří uvěřili jako dospělí, se dali pokřtít. Člověk, který uvěřil a byl pokřtěn, je jakoby ponořen v Krista, tady nejde jen o to, že je mu nějaká čárka smazána, tady jde o něco, co se týká celé mé osobnosti v hloubce. To povolání má dva stupně. To je ten nejvyšší a nejhlubší úkol: máme být podobni vzkříšenému Kristu, tak se má naplnit náš křest, čili ovoce odpuštění.
To nejdůležitější a vrcholné není už v tom, že se na nás už Pán Bůh nezlobí, že už mám svědomí čisté, že už já jsem si jist, ale vrcholem toho je, že se mi otevřela cesta ke vzkříšení, k tomu nejplnějšímu ztotožnění s Kristem a tomu největšímu přiblížení Bohu. Tohle je odpuštění! Já mám pocit, že kdyby tohle člověk dohlédl a chytlo ho to za srdce, že by musel utíkat k tomu, aby se s odpuštěním setkal. Tohle tedy bylo ve křtu.
Jestliže člověk byl pokřtěn jako malé dítě (což se dělo tenkrát, jestliže rodina byla věřící a křesťanská) byla ta prvotní vina, dědičný hřích tím odstraněn. Ale teď se vraťme k odpuštění: člověk je křtem pozvednut do stavu Božího dítěte, má účast na vzkříšení, jenomže i tento člověk upadá nějakým způsobem do hříchu, i tento člověk se tomuto základnímu povolání odcizuje, nežije jako ten, kdo je určen ke vzkříšení, není mu Bůh vždycky a ve všem nejvyšší hodnotou, nežije tak, jak by na jeho místě žil Kristus, čili je člověkem hříšným. A my věříme, že i tomuto člověku je pro Kristovo vykoupení odpuštěno. Znovu opakuji: to prvotní odpuštění je odpuštění těm, kdo uvěřili v Krista, odpuštění zpečetěné křtem. Poprvé se s tím člověk setkává ve křtu, pak se s tím setkává v mnoha dalších příležitostech.
Tak např.: prosí-li člověk s plnou vírou za odpuštění svých vin a nejsou-li to takové viny, které nás oddělují od Boha a tedy vlastně od církve, pak je nám odpuštěno už skrze tuto naši lítost a zejména pro Boží věrnost a pro Kristovo utrpení. Podobně jestliže si je člověk vědom svých hříchů, jedná dobře, jedná z lásky, pak zase může doufat, že mu bude odpuštěno. Jak říká list Petrův: "Láska přikryje množství hříchů" (1 Pt 4,8).
Jestliže se člověk v modlitbě obrací s důvěrou ke Kristu a vidí v něm zachránce, i ten má čekat, že je mu odpuštěno. Ale kromě těchto všech věcí, o kterých jsem mluvil, je tady ještě svátost, tedy jasné odpuštění, které je zejména určeno pro člověka tenkrát, jestliže se dostane do velké vzdálenosti od Boha, jestliže nějakým způsobem popře své křesťanské rozhodnutí, svou cestu ke vzkříšení. A to je svátost pokání. Tam je člověku skutečně odpuštěno všechno.
Jestliže se k této svátosti přiblížím s upřímností, s důvěrou, jestliže ji vykonám jak jsem v tu chvíli nejlépe schopen, vím, že je mi odpuštěno všechno, i když jsem si v té chvíli vzpomněl na polovičku věcí. Důležité je, aby člověk u všeho, co jsem říkal, věděl, že celé odpuštění je akcí Boží. Jestliže věřím v odpuštění hříchů, pak věřím v Boží věrnost, v to, že mi Bůh chce odpustit. To není jenom moje věc, to není něco, čeho já se zmocňuji svou šikovností, ale je to především Boží dar.