Ospravedlnění skrze víru je jedním z vrcholů křesťanské doktríny a v Galatským se na něj díváme z pohledu Pavlova obranného předávání evangelia: dar Boží milosti, který nezískáváme skrze skutky zákona, ale vírou v Ježíše Krista.
I. Ospravedlnění
Ga 2:15-16 My jsme od narození Židé a ne „hříšní pohané“, víme však, že člověk se nestává spravedlivým před Bohem na základě skutků přikázaných zákonem, nýbrž vírou v Krista Ježíše. I my jsme uvěřili v Ježíše Krista, abychom došli spravedlnosti z víry v Krista, a ne ze skutků zákona. Vždyť ze skutků zákona „nebude nikdo ospravedlněn“.
Slovo ospravedlnit se v šestnáctém verši opakuje hned třikrát. Ale začíná to už v patnáctém verši, kde Pavel reaguje na to, co se dělo v Antiochii. Pavel začíná prohlášením, v němž rozlišuje mezi Židy a pohany. Sám se řadí k Židům, proti nimž se kvůli evangeliu postavil. Svou přirozeností, do narození, svým původem byl Židem. O pár veršů dříve (Ga 2,6) Pavel zdůraznil, že Bůh nikomu nestraní, přesto být Židem něco znamenalo.
Podobně Římanům 9:4-5 a Ef 2:12 připomínají výsadný status Židů a jejich svěřenství Božích zaslíbení, a na druhé straně pohany označují jako odloučené od Božího společenství. Mezi Židy a pohany byla zeď - a tou zdí byl zákon, který rozděloval a který byl Kristovou obětí zrušen (Ef 2,14-15). Židé se mohli dívat na pohany jako na hříšníky, což rezonuje v našem textu.
V kontextu Antiochie Pavel ukazuje, že i Židé mohou být hříšníci, když hledají ospravedlnění skrze víru v Krista; to ukazuje na nutnost jasného evangelia nad lidskými vztahy, nad pověstí či postavením. Proto Pavel veřejně konfrontuje Petra, který svým pokrytectvím ohrožoval samotné evangelium o spasení z milosti skrze víru v Ježíše Krista.
Žádná hříšná svědomitost nerespektuje Boží spravedlnost, a Bůh musí být spravedlivý; tedy nikdo nemůže získat spravedlnost ze skutků zákona. Podstata ospravedlnění je, že Bůh prohlašuje hříšníka za spravedlivého na základě ceny, která byla zaplacena za hřích, a to skrze víru v Krista. To nastává, když Duch svatý povolá hříšníka a aplikuje Kristovo dílo kříže na něj. Tímto způsobem je hříšník ospravedlněn a přijat do Božího soudu, protože soud již byl vykonán na Kristu.
Toto ospravedlnění je dílem Boží milosti, kdy Bůh na základě ceny zaplacené Kristem prohlašuje hříšníka za spravedlivého. A proto říkáme, že jsme ospravedlněni z milosti skrze víru, a ne ze skutků zákona. Pokud tedy něco znamená spása z milosti, tak je to dar, který Bůh poskytuje. Ř 5:1-2 „Když jsme tedy ospravedlněni z víry, máme pokoj s Bohem skrze našeho Pána Ježíše Krista, neboť skrze něho jsme vírou získali přístup k této milosti.“
Ospravedlnění je tedy dvoudílné: (1) prohlášení člověka za spravedlivého a (2) odpuštění hříchů a přijetí. Je to Boží dílo milosti, které hříšník přijímá skrze víru, a tato víra je Božím darem. Ef 2:8-9 říká: „Milostí tedy jste spaseni skrze víru. Spasení není z vás, je to Boží dar.“
II. Skrze víru v Ježíše Krista
V šestnáctém verši Pavlovy poznámky se třikrát opakují: člověk je ospravedlněn vírou v Krista. V originále je to různě vyjádřeno: „skrze víru v Ježíše Krista“, „uvěřili v Ježíše Krista“, „z víry v Krista“. Tři formy vyjadřují jednotu víry a její personální propojení s Kristem. Víra není jen abstraktní pojem, ale aktivní spolehnutí na Krista jako Zástupce a Pána, který sdílí naši soudní situaci a přináší spravedlnost skrze svůj život, smrt a vzkříšení.
Tato víra je Bohem darovaná a ničím z nás samých nezasloužená. Ef 2:8-9 zdůrazňuje, že spása je dar Boží milosti, kterou přijímáme skrze víru, a ne z našich skutků. Tímto způsobem se harmonie mezi Boží svatostí a milostí stává skvělou skutečností: z milosti skrze víru vychází ospravedlnění a budoucí sláva Boží.
Víra v Krista není jen kognitivní souhlas s nějakým zápisem; je to závazek a spolehnutí na Krista jako hlavní sílu a zdroj naší spravedlnosti. V něm spočívá naše identita, naděje i dnešní síla pro život. Naše spojení s Kristem je zdrojem našeho nového života a naší náplně života vírou, která je Božím darem.
