Předtím působila na Plzeňsku a v Mirovicích na Písecku. Všude prý nechala kus srdce. Kde se vlastně odehrála ta příhoda, při které vám porodníci zachránili život?
Jsme s mužem oba Náchoďáci, dokonce jsme se tam oba narodili na stejném porodním sále. Já pocházím z Police nad Metují, celá rodina byla v naší církvi. S manželem jsme se potkali na Husitské teologické fakultě v Praze - Dejvicích. Mé přijetí na ni provázela typická situace. Ve škole mi ke studiu na teologické koleji nedali doporučení - protože jsem prý nábožensky založená. A na přijímacím rozhovoru se mě zas ptali, proč tam s takovým doporučením vlastně chodím.
Ve vaší církvi není pro duchovní povinný celibát. Naše církev hned při svém vzniku řekla, že žena i muž mají rovnoprávné postavení a celek tvoří v páru. Celibát tedy fakticky zdobrovolnila. Já jsem se ráda vdala a můj muž se rád oženil. Jsme spolu už 46 let. Nejstarší Alenka se nám narodila ještě během studia fakulty v roce 1970. Narodila se v Nymburce, protože moje maminka se podruhé vdala a bydleli jsme pak v Sadské.
Poměr k výkonu služby a první kroky po studiu
Kde jste po fakultě působila? Celkem jsem měla tři služebnosti a na všechny ráda vzpomínám. Začínali jsme s manželem na Plzni-severu, on se pak stal po roce 1989 ústředním archivářem církve v Praze, já jsem od konce 80. Let jsem střídání nemá žádná závazná pravidla. Jdeme, kam nás naše diecézní rada podle potřeby pošle. Vás tedy poslali s manželem po škole na Plzeňsko. Jak vás tam přijali?
Prvně jsme byli jako duchovní s manželem ustanoveni já do Mladotic v okrese Plzeň-sever a on do Kralovic. Naše pole působnosti zahrnovalo přes stopadesát vesnic a osad, zasahovalo do tří okresů a dvou krajů. Měli jsme také 15 bohoslužebných středisek, která jsme objížděli na skútru a konali tam pravidelně bohoslužby. Bydleli jsme v Mladoticích u manželů Piškulových a myslím, že jsem si tam lidi brzy získala. Místní paní poštmistrová totiž náhle o prázdninách potřebovala okamžitý záskok za dvě nemocné doručovatelky a přišla za mnou. Bratr biskup mi to výjimečně dovolil a udělal dobře.
Je jasné, že faráře představitelé minulého režimu nemilovali. Přimělo vás to držet s duchovními ostatních církví pohromadě? Tehdy ještě nebylo ani potuchy o nějaké ekumenické spolupráci církví. To komunisté nepotřebovali, aby se církve spolčovaly. Přesto jsme o sobě věděli. V Kralovicích jsme často spolupracovali s evangelíky. Pak bylo náhle nutné si pořídit auto, abychom vše stíhali, jenže nám zoufale chyběly peníze. Druhého dne se najednou u nás objevil katolický farář z nedaleké vesničky Stražiště František Bouška a přijel s tím, že nám rád vypomůže. Nevěděli jsme, jakou cestou se to vůbec dozvěděl, ale bez řečí vysázel 40 tisíc svých životních úspor na stůl a nechtěl ani žádné potvrzení. Řekl, že kdyby snad už nebyl živ, doplatíme půjčku jeho hospodyni, která se o něj starala. Můj muž Vláďa pak vystál tři dny a noci frontu na trabanta.
Máme na Plzeňsko spoustu vzpomínek, v Plzni na Slovanech se také narodily dvě naše další děti - v roce 1986 Daniela a předtím v roce 1974 Petr. Musím teď přiznat něco osobního. Na konci 70. Je fakt, že jsme byli pod neustálým dohledem státní bezpečnosti i církevního tajemníka okresního národního výboru, který se jmenoval Emil Kopřiva. Zažili jsme řadu příhod, které dnes už vypadají úsměvně, ale tenkrát to tak pochopitelně nebylo. Na bohoslužby i pohřby docházel tajný policista a já jsem ho během jednoho obřadu oslovila: „Bratře, mohu-li vám tak říci, já vám svůj projev můžu dát, nemusíte si dělat poznámky. Vezměte si taky zpěvník a můžete s námi zpívat…“ Okamžitě si mě předvolali na pasové oddělení, ačkoliv já jsem neměla žádný cestovní pas. Tam mě obvinili, že jsem prozradila identitu jejich člověka.
Pamatuji si taky, že se na budově našeho sboru v Mladoticích uvolnily rohové vazníky a začala se odklápět čelní stěna. Potřebovali jsme to nutně opravit, znamenalo to generální opravu včetně shození střechy, ale všichni zedníci měli postupně zakázáno stranickými orgány, aby nám pomohli. Nakonec jsem se dozvěděla, že v Kralovicích prý je člověk, kterého bych snad mohla oslovit. Dveře otevřel cikán tmavý jak bota, pan Prípada, a byl to obdivuhodný chlap. Poradil si a nakonec lopatou, nikoliv zednickou lžící, nahodil celý vnitřek kostela sám, přidavače mu dělal jen můj muž a výsledná perlitová omítka je k obdivování dodnes. Místní zedníci se poté zastyděli, mávli nad stranickým zákazem rukou a přišli nahodit vnější omítku. Když ale začali míchat brizol, vodárny nám naschvál vypnuly vodu. Tehdy se rozjel náš předseda náboženské obce na ONV přímo za církevním tajemníkem Kopřivou. Protože asfaltová cesta k opravám byla drahá, řešili jsme vše zapůjčením konví s vroucí vodou a cestou na kolejní dopravu.
Koncem 80. Ano, ale nevybavuji si, že by se tam něco hektického dělo, události v Praze k nám doléhaly se zpožděním. Lidé tam byli taky hodní a i obec se k nám chovala moc hezky. Postupně jsme všichni vybudovali ke sboru chodník a veřejné osvětlení. Když jsem se loni 31. března dozvěděla, že mirovický sbor vyhořel, tak jsem se rozbrečela. Teď v Mirovicích slouží náš biskup Filip Štojdl a budova se proklubává k nové kráse. Ta se rozvíjela spíš až v Táboře. V Mirovicích byl i katolický kostel, s panem farářem jsme se znali a vzájemně jsme navštěvovali své akce jako třeba koncerty nebo pohřby místních lidí. Společně jsme ale nic nepořádali.
Ekumenická spolupráce a táborské zkušenosti
Tak především jsem přišla do velkého města. A první, co mě potěšilo, že je v Táboře čtvrť Náchod. To byl takový závan mého dětství a pohlazení po duši. Napřed jsem se tehdy šla představit evangelíkům, protože tu díky akcím na Kozím Hrádku fungovala spolupráce obou protestantských církví. Zmínila jsem, že zajdu taky ke katolíkům a evangelický farář Ondřej Soběslavský mne zrazoval, abych tam ani nechodila, že je tam farář Vyhlídka a ten na ekumenu netrpí. Dopadlo to ale tak, že zrovna s panem farářem Vyhlídkou jsme si padli do oka a nakonec kázal u nás ve sboru a já několikrát v katolickém kostele. Sám řekl, že dřív by to nebylo myslitelné. Když se později stal kanovníkem na Vyšehradě, potkali jsme se na ulici při jedné z jeho návštěv Tábora a on z dálky volal: „Celou dobu se modlím, abyste vyšla z kostela a potkali jsme se.“
U příležitosti svých 85. narozenin mi pak poslal krásný dopis, který začínal slovy: „Milá sestro, věřím tomu, že vás sem Pánbůh poslal, abyste nás skrze společenství ekumeny polidštila. Takže v Táboře ekumenická spolupráce církví funguje dobře?
Ano, dřív tu v rámci ekumeny spolupracovaly jen dvě protestantské církve, nakonec jsme přibrali do ekumeny ještě církev katolickou, bratrskou, starokatolickou a adventistickou a ukázali jsme, že církve se dokáží lidsky domluvit a spolupracovat. Dohoda hned od počátku byla, že nikdo nikomu nebude přetahovat věřící. Společně tak můžeme prospívat lidem vírou, modlitbami i životem.
Přesto jste dokázala každoročně do vašeho kostela přivést i hodně nevěřících. Lidé rádi navštěvují koncerty, které se tam pořádají. Ano, nosnou myšlenkou bylo vybírat dobrovolné vstupné pro potřebné. Za ty roky jsme rozdali z koncertů výtěžek 320 tisíc korun pro organizace pracující s postiženými dětmi a loni pak ještě dalších 50 tisíc na opravu kostela v Mirovicích a 10 tisíc pro Fond ohrožených dětí. Tradice koncertů už tu je tedy silná, pořádají se na Nový rok, na Tři krále, na Velikonoce, pak májové, v červnu a adventní, a při každé tu zaznívá aktuální biblické slovo.
Jaké vztahy jste měla v Táboře s městem? Jsem ráda, že se mi podařilo získat podporu města na opravu našeho sboru. Opravili jsme kolumbárium, věž, varhany, fasádu i interiér. Nejdůležitější část oprav jsme udělali za starosty pana Dědiče. V době jeho starostování také město nasvítilo náš sbor jako jeden z monumentů Tábora. Našla jsem tu lidi, kterým ještě není lhostejné husitství a naše církev. Kus srdce mi v Táboře zůstane.
Mám ale srdce rozdělené na několik dílů. Měla jsem v životě štěstí - poznala jsem také řadu velkých osobností. Například našeho biskupa bratra Jaroslava Fialku, který na nás čekal v Mladoticích na skútru, když jsme tam poprvé přijeli a osobně stěhoval náš nábytek. To tedy mám! A dokonce i v Táboře. I při Táborských setkáních mnozí tento odkaz berou spíš komerčně. Loni při Husově výročí tu byla řada akcí na jeho památku, ale když na náměstí hráli chorál Kdož sú boží bojovníci, tak jsme zpívali jen my z našeho Sboru Božích bojovníků. Mnozí si neuvědomují, o jakou pravdu Husovi šlo. Ne o pravdu lidskou, ale o pravdu Boží. Proto kritizoval církev té doby, protože pravda není to, co právě hlásá církev, ale to, co přináší Kristus.
Rodina a závěr
Dneska se stává zvykem, že řada lidí husitství pomlouvá a přitom neznají základní fakta. Alena je matematický expert, Petr je počítačový grafik a Daniela je v Jindřichově Hradci zdravotní sestrou. Každý z nich však na svém místě nenásilně dává najevo svou víru a je připraven kdykoliv pomáhat. Brzy se odstěhujete do Prahy za manželem a jako duchovní oba odcházíte do penze. Snad jen to, že láska plodí lásku a zlo plodí zlo, to je dobře mít neustále na paměti a chovat se podle toho. Takže bych parafrázovala známý výrok Karla Havlíčka Borovského - aby nám víra z huby do srdce ráčila přejít. Přeji všem krásné Velikonoce, aby vás dar Ježíšovy lásky proměnil a pohladil v srdci a přidal sílu do dalších dní.
