Podivná scénka se před několika dny odehrála v městečku Velký Šariš na východním Slovensku. Z kostela tam zmizel velký dvouapůlmetrový kříž. Jak se ukázalo, ze zdi ho jednoduše sundal a odnesl podivín ze sousední vesnice. Muž si ukřižovaného Ježíše přehodil přes rameno a vydal se na svou křížovou cestu po městě. O případu informovala slovenská televize TV JOJ. Předsíň kostela ve Velkém Šariši je stále otevřená k osobním modlitbám. „Jedna paní zazvonila na faře a sdělila duchovním, že někoho viděla jít s velkým křížem po městě. Při kontrole kamerových záznamů prostoru kostela se potvrdilo, že se jedná o tentýž kříž,“ uvedl místní vikář Miroslav Liška. Muž ze zdi krucifix jednoduše sundal. MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Chybějící kostky na chodníku dělníci dokreslili. Pachatele nešlo při procházce obcí přehlédnout. „Já jsem ho viděla, jak nesl ten kříž. Na záběrech jsme si všimli, že měl problém s nošením. Potom ho spíš tahal po zemi za sebou, čímž poškodil dřevo,“ popsal duchovní Liška. Ten zmínil, že nejcennější je na kříži korpus. Ten naštěstí zůstal nepoškozený. „Zaplať Pán Bůh, korpus zůstal v pořádku,“ doplnil s úlevou s tím, že nehodlá krucifix znovu posvěcovat, neboť byl pouze přesunut. „Nebyl nijak znesvěcený, ale odnesený. Podle některých obyvatel je muž, který kříž odcizil, podivín. „Byl opilý. Policie pachatele brzy po činu dopadla. Šlo o muže ze sousední vesnice. Často prý před kostelem postával a žebral. Kříž se po opravách vrátí zpět na své původní místo. Prostřední reliéf symbolizuje scénu ukřižování Ježíše Krista na vrchu Golgota za branami tehdejšího Jeruzaléma, který je znázorněn napravo od kříže. Nápis na vrcholu kříže INRI je zkratkou latinského Iesus Nazarenus Rex ludaeorum, česky Ježíš Nazaretský, král židovský a bývá tradičně zobrazován na krucifixech a jiných zobrazeních ukřižovaného Ježíše Krista. Nápis nechal na Ježíšův kříž umístit Pilát Pontský. Lebka u paty kříže je narážkou na starokřesťanskou legendu, podle níž byl Kristův kříž postaven nad hrobem Adamovým, a Kristova krev stekla na Adamovu lebku. Výjev na pravé straně znázorňuje scénu z Nového zákona o vyvěšení ohnivého hada na žerď Mojžíšem a následně symbolizuje výrok „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvyšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný“. Vpravo a vlevo dole tzv. Socha vlevo symbolizuje Starý zákon. V ruce drží kadidlo a ratolest, dole pod ní se nachází menora - sedmiramenný svícen a na hrudi má symbol čísla 12. Socha vpravo, papež, symbolizuje Nový zákon. V ruce drží hůl papežského úřadu a kalich. Na hlavě má papežskou tiáru. Tato ikona, představující klíčový moment křesťanského příběhu - Ukřižování Ježíše Krista, je mistrovským dílem tradičního umění. Je vytištěna na kvalitním dřevěném podkladu s použitím technik, které respektují historické výrobní procesy. Duchovní vyprávění a historie Svatého: Ukřižování Ježíše Krista, zachycené na této ikoně, odráží Jeho oběť za hříchy lidstva a slib spásy. Tato ikona, představující klíčový moment křesťanského příběhu - Ukřižování Ježíše Krista, je mistrovským dílem tradičního umění. Je vytištěna na kvalitním dřevěném podkladu s použitím technik, které respektují historické výrobní procesy. krucifix (z lat. crucifixus - ukřižovaný) Plastické zobrazení kříže s tělem ukřižovaného Ježíše Krista, symbol Ježíšovy vykupitelské smrti. Ježíš je nejčastěji zobrazen obnažený, pouze s bederní rouškou; nad hlavou ukřižovaného bývá nápis INRI. Zobrazení ukřižovaného Krista se objevuje až v 5. století. V záp. křesťanství byl k. posléze hojně užíván v soukromém i veřejném kultu, zatímco na Východě převzalo jeho roli ukřižování ztvárněné jako ikona. Od 15. století se stal běžnou součástí oltáře římskokatolických kostelů. Prostřední reliéf symbolizuje scénu ukřižování Ježíše Krista na vrchu Golgota za branami tehdejšího Jeruzaléma, který je znázorněn napravo od kříže. Nápis na vrcholu kříže INRI je zkratkou latinského Iesus Nazarenus Rex ludaeorum, česky Ježíš Nazaretský, král židovský a bývá tradičně zobrazován na krucifixech a jiných zobrazeních ukřižovaného Ježíše Krista. Nápis nechal na Ježíšův kříž umístit Pilát Pontský. Lebka u paty kříže je narážkou na starokřesťanskou legendu, podle níž byl Kristův kříž postaven nad hrobem Adamovým, a Kristova krev stekla na Adamovu lebku. Výjev na pravé straně znázorňuje scénu z Nového zákona o vyvěšení ohnivého hada na žerď Mojžíšem a následně symbolizuje výrok „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný“. Vpravo a vlevo dole tzv. Socha vlevo symbolizuje Starý zákon. V ruce drží kadidlo a ratolest, dole pod ní se nachází menora - sedmiramenný svícen a na hrudi má symbol čísla 12. Socha vpravo, papež, symbolizuje Nový zákon. V ruce drží hůl papežského úřadu a kalich. Na hlavě má papežskou tiáru. 9. května 2024(ČB 4/2024) Jedná se o symbol, ne o pouhé vyobrazení, a tím se také vysvětluje jeho obrovská popularita. Jako vyobrazení zpodobuje popravenou osobu, usmrcenou mimořádně krutým a hanobícím způsobem. Symbolické pochopení ale z tohoto motivu zaplašuje domněnky, že jde o výraz jakéhosi masochismu. Proto v této úvaze půjde o velmi stručný nástin vývoje, v němž se vzpomínka na Ježíšovo ukřižování proměnila v symbol, který žije dodnes.Cesta k tomuto symbolu vedla od zkušenosti těch, kdo byli svědky Ježíšovy popravy, a od těch, kteří byli touto událostí hluboce zasaženi. V tomto ohledu bychom mohli ke srovnání odkazovat k násilné smrti nejrůznějších osobností, které se těšily zvláště silné přízni a úctě. Poté však, co se poměrně záhy rozšířila zpráva o Ježíšově vzkříšení, smutek se proměnil v radost. Ježíšovi žáci zakusili vizionářské zkušenosti, díky nimž nabyli přesvědčení, že jejich mistr a spasitel sice zemřel, ale je živ. Důvěřovali tomu, co zakusili, a navíc měli povědomí o židovských představách o vzkříšení z mrtvých. Spasitel pro ně zvítězil nad smrtí a stal se zárukou jejich vlastní osobní spásy. A tak ještě než křesťané začali symbolů kříže a krucifixu užívat, nabyli jistoty o dvojznačnosti události kříže. Přesto se symbol ukřižování a krucifix prosadily až s odstupem. Nejprve se v římských katakombách objevovala jen prostá znamení kříže, zatímco nejstarší vyobrazení ukřižovaného pocházejí z doby 2. až 3. století (jak se datuje jaspis z Gazy, považovaný za nejstarší). Kristův kříž byl identifikován s křížem jako symbolem kosmu, protože Kristus platí za Spasitele světa. V prvních staletích se ovšem křesťané upínali velmi silně ke Kristovu vzkříšení, a proto ve východní tradici zobrazovali ukřižovaného jako vítěze nad smrtí a hříchem. Vyobrazování Ježíšova utrpení a smrti se ustálilo až v době gotického slohu. Ottonský Gerův kříž z kolínské katedrály, který pochází ze závěru 10. století, platí za jeden z nejstarších krucifixů na sever od Alp a také za doklad obratu v křesťanské ikonografii. O tento obrat se přitom velmi zasloužil vývoj v Itálii, k němuž výrazně přispěl františkánský řád a v němž se důraz přenášel na Ježíšovo lidství a na jeho utrpení, podávané s realistickými rysy. Mezitím se v 11. století v Evropě začaly užívat oltářní a procesní krucifixy. Kříž a krucifix tak získal výraznou úlohu v křesťanské liturgii, a to zapadá do širokého a bohatého kontextu symbolizace ukřižování, jeho symbolického pochopení a uplatnění v náboženské praxi. Už Tertullianus kolem přelomu 2. a 3. století dokládal zvyklost označování znamením kříže na čele. Šířilo se užívání křížku jako amuletu. Od 12. století nosí preláti obecně pektorální kříže na krku. Protože korunovace byla význačný posvátný akt, byl při něm užíván korunovační kříž. Příležitost k bohatému rozvíjení symbolizace nabídlo výtvarné umění, v jehož dějinách se Ježíš stal nejzobrazovanější postavou vůbec. Navíc výtvarné umění rozšířilo svou pozornost na celý pašijní příběh. Typické středověké vyobrazení ukřižování se samo stalo syntézou symbolů, což si můžeme znázornit na doplňování nejrůznějších svědků ukřižování. V dějinách středověkého umění jejich počet rostl a kolísal. Kromě skupiny žen se mezi ně dostávali Ježíšovi příznivci, jako byl Josef z Arimatie, proroci, Jan Křtitel, řádoví světci, ale i donátoři. Objevovali se také Ježíšovi nepřátelé. Ale obrazy nesloužily jako pouhé ilustrace. Stačí se podívat na Ukřižování z kaple svaté Barbory, které pochází z dílny Mistra Třeboňského oltáře. Byl tak určen pro intenzivní zážitek diváků, kteří smyslovým prožitkem měli být povzbuzováni k zaměření na nebeskou krásu. Zobrazován byl i Kristus vzkříšený, ale výtvarné umění s tím mělo nesnáze. Už proto, že v Bibli není vzkříšení nijak vylíčeno. Byzantské obrazy nechávaly od 7. století Ježíše vystupovat ze sarkofágu. Na středověkých obrazech Kristus na sarkofágu stojí nebo přímo trůní. V oblastech, kam zasahoval vliv německé reformace, se v 16. století setkáváme s obrazy vzkřišeného Krista, který probodává smrt a ďábla. Ale německá reformace neměla k obrazům jednoznačný vztah. Nicméně na obraze prostřední desky oltáře v městském kostele ve Výmaru z roku 1555, který namaloval Lucas Cranach starší a který dokončil jeho stejnojmenný syn, je ukřižovaný Kristus zasazen do biblických dějin od Mojžíše po Kristovo nanebevstoupení. Lutherova reformace tu tak dostává formu podívané, která vyjadřuje smysl pro biblický obraz a také existenční sebepoznání luterána. Není však možné v krátkosti popsat celý vývoj, a tak zájmem této úvahy je alespoň upozornit na velkou škálu možností, která se projevila v symbolickém pochopení Kristova ukřižování. Jeho vyobrazení bývají určena pro diváky, kteří se ke Kristu hlásí a jejichž zkušeností chtějí obrazy pohnout. Přitom kolísají mezi důrazem na smrt a důrazem na vítězství nad smrtí. Nelze v nich však hledat jedno bez druhého. Kříž vždy symbolizuje smrt - a spasitel na kříži zosobňuje vítězství. Protestantismus po právu kritizoval církevní triumfalismus, který se někdy za symbolem kříže nachází a jeho prostřednictvím se chce prosazovat. Na druhé straně se sama dostává do paradoxního postavení, když tolik zdůrazňuje kříž, a přitom viditelný symbol kříže ponechává svým oponentům. Za hranice konfesních rozdílů a rozporů ukazuje pak moderní umění. Z české avantgardy je to například Jan Bauch, který se vícekrát věnoval zobrazování Krista v průběhu pohnutých čtyřicátých let minulého století a vyjádřil se slovy: „Ze všeho nejvíc jsou obrazy z té doby výrazem úzkosti jako mého základního pocitu - třeba Kristus na hoře Olivetské, Poslední večeře, Ukřižování.“ Sekulární umění objevilo v Kristu symbol pro osobní zkušenost, výmluvný a srozumitelný. Máme tak co do činění se sekulárním uměním, které tradiční symbol ukřižování interpretuje nenábožensky. V minulém století se tím proslavil i britský malíř Francis Bacon (1909-1992). Ve Třech studiích pro postavy u paty ukřižování (1944), především pak ve Třech studiích pro ukřižování (1962) nebo v Ukřižování (1965) tematizoval vlastní smrtelnost a v ukřižování viděl krajní barbarskost, krajní násilí, téma, jež ho zároveň odpuzovalo i přitahovalo. Zcela jiného rázu jsou pak pokusy podat motiv ukřižování komicky, a přitom ne výsměšně. Z mnoha příkladů si připomeňme alespoň Superstart (2003) někdejší, původem ostravské výtvarné skupiny Kamera skura.
Krucifix (z lat. crucifixus - ukřižovaný) Plastické zobrazení kříže s tělem ukřižovaného Ježíše Krista, symbol Ježíšovy vykupitelské smrti. Ježíš je nejčastěji zobrazen obnažený, pouze s bederní rouškou; nad hlavou ukřižovaného bývá nápis INRI. Zobrazení ukřižovaného Krista se objevuje až v 5. století. V západním křesťanství byl kříž posléze hojně užíván v soukromém i veřejném kultu, zatímco na Východě převzalo jeho roli vyobrazení ukřižovaného jako ikona. Od 15. století se stal běžnou součástí oltářů římskokatolických kostelů. Prostřední reliéf symbolizuje scénu ukřižování Ježíše Krista na vrchu Golgota za branami tehdejšího Jeruzaléma, který je znázorněn napravo od kříže. Nápis na vrcholu kříže INRI je zkratkou latinského Iesus Nazarenus Rex ludaeorum, česky Ježíš Nazaretský, král židovský a bývá tradičně zobrazován na krucifixech a jiných zobrazeních ukřižovaného Ježíše Krista. Nápis nechal na Ježíšův kříž umístit Pilát Pontský. Lebka u paty kříže je narážkou na starokřesťanskou legendu, podle níž byl Kristův kříž postaven nad hrobem Adamovým, a Kristova krev stekla na Adamovu lebku. Výjev na pravé straně znázorňuje scénu z Nového zákona o vyvěšení ohnivého hada na žerď Mojžíšem a následně symbolizuje výrok „Jako Mojžíš vyvýšil hada na poušti, tak musí být vyvýšen Syn člověka, aby každý, kdo věří, měl skrze něho život věčný“. Vpravo a vlevo dole tzv. Socha vlevo symbolizuje Starý zákon. V ruce drží kadidlo a ratolest, dole pod ní se nachází menora - sedmiramenný svícen a na hrudi má symbol čísla 12. Socha vpravo, papež, symbolizuje Nový zákon. V ruce drží hůl papežského úřadu a kalich. Na hlavě má papežskou tiáru.
- 9. května 2024 (ČB 4/2024) Jedná se o symbol, ne o pouhé vyobrazení, a tím se také vysvětluje jeho obrovská popularita.
- Jako vyobrazení zpodobuje popravenou osobu, usmrcenou mimořádně krutým a hanobícím způsobem.
- Symbolické pochopení ale z tohoto motivu zaplašuje domněnky, že jde o výraz jakéhosi masochismu.
- Přesto se symbol ukřižování a krucifix prosadily až s odstupem.
Nejprve se v římských katakombách objevovala jen prostá znamení kříže, zatímco nejstarší vyobrazení ukřižovaného pocházejí z doby 2. až 3. století. Kristův kříž byl identifikován s křížem jako symbolem kosmu, protože Kristus platí za Spasitele světa. V prvních staletích se ovšem křesťané upínali velmi silně ke Kristovu vzkříšení, a proto ve východní tradici zobrazovali ukřižovaného jako vítěze nad smrtí a hříchem. Vyobrazování Ježíšova utrpení a smrti se ustálilo až v době gotického slohu. Ottonský Gerův kříž z kolínské katedrály, který pochází ze závěru 10. století, platí za jeden z nejstarších krucifixů na sever od Alp a také za doklad obratu v křesťanské ikonografii. O tomto obratu se zasloužil vývoj v Itálii a zejména františkánský řád, který klade důraz na Ježíšovo lidství a utrpení s realistickými rysy. Mezitím se v 11. století v Evropě začaly užívat oltářní a procesní krucifixy. Kříž a krucifix získal významnou úlohu v křesťanské liturgii a v širokém kontextu symbolizace ukřižování. Už Tertullianus kolem přelomu 2. a 3. století dokládal zvyklost označování znamením kříže na čele. Šířilo se užívání křížku jako amuletu. Od 12. století nosí preláti obecně pektorální kříže na krku. Korunovace byla významný posvátný akt, a proto byl při ní užíván korunovační kříž. Příležitost k bohatému rozvíjení symbolizace nabídlo výtvarné umění, v jehož dějinách se Ježíš stal nejzobrazovanější postavou. Výrazná role kříže a krucifixu se rozšiřovala napříč tématy pašijního příběhu. Typické středověké vyobrazení ukřižování se stalo syntézou symbolů a ukazuje svědky ukřižování, jako jsou Josef z Arimatie, proroci, Jan Křtitel, řádoví světci i donátoři. Objevovali se i Ježíšovi nepřátelé.
tags: #ikony #jezise #ukrizovaneho