Tak jako první mě zaráží zde titulní strana knihy. Napsat slovo “zkázy se “s na začátku mi přijde dost absurdní. Při čtení knihy se mi odvíjel před očima film, který jsem viděla před několika lety. Při četbě se mi před očima promítal zároveň i děj filmu. Trochu bláznivé a někdy těžko uvěřitelné scény a situace. Skvělá kniha na kterou mě nalákal výborný film. N aknize se mi líbí nahlížení do současného přemýšlení postav i do jejich minulosti. Filmy s Indym jsou super a tohle knižní zpracování se velmi povedlo, dostat se hrdinům do hlavy a do života bylo pro mě příjemným překvapením. Musím uznat, že čtení jsem si užil. A to porovnávání a vybavování filmu (se vzpomínkami asi 8 let starými) bylo pro mě na téhle knize nejlepší.
Vrátit se do dob mládí, když táta přinesl vypá... legální dívko s neohroženým archeologem dr. Opět skvělé zpracování, neodebralo to na kvalitě. Stále je co objevovat a Indiana Jones má zase plno práce. Jak najít další vzácné artefakty a přitom nepřijít o svůj život. Pise sa rok 1992 a video este nie je v kazdej domacnosti. Video to je ta krabica co bola pred DVD. Mohlo sa stat ze sa vam doma technologia pod televizorom za 10 rokov zmenila 3X. Plus nastup satelitov :)
Takze ak som zbadal v knihkupectve Indy Jonesa, ktoreho som mal sancu vidiet len v kine, som kupil hned. Literarne je to proste len opisany dej filmu, nijake fotky, ale tak, cital som. Cinema bol... a asi este aj je, casopis o filmovych novinkach. To tiez dnes uz asi.... nekupujes. No co. To iste plati aj o Dobyvatelich ztracene archy z roku 1991. Vše má svoje pro a proti.
Tady ta nestárnoucí klasika má spíše to PRO. Výborný děj, skvělé dobrodružství a úžasné prostředí exotiky to vše dává tomuto nestárnoucímu dílu a i filmu punc nesmrtelnosti, nostalgie, pořádného dobrodružství a romantiky. Naprosto identický přepis stejnojmenného dobyvatele a lovce pokladů a záhad Indiana Jonese. Adaptace scénáře Glorie Katzové & Willarda Huycka podle námětu George Lucase. Stejnojmenný film natočil Steven Spielberg a v roli IndianaJonese se opět objevil Harrison Ford.
Historie a současnost chrámů a posvátných míst jižní Indie
Malá ochutnávka. První a zároveň bohužel poslední literární zpracování úspěšné filmové ságy Indiana Jones, které jsem četla. Dvacet jedna věží, sedm posvátných okrsků, ležící Višnu a chrámové město, co se měří v kilometrech. Co jsem ale nečekal a na co mě knihy nepřipravily, byla směs pohodové atmosféry, náboženského vytržení a také úžasná architektura mnoha století.
Největší chrámový komplex světa leží v jižní Indii na ostrově Srirangam poblíž města Trichi. Řeka Kaveri zde vytvořila ostrov a chrám ležící v jeho centru zaujímá nepředstavitelnou plochu - celkem 63 hektarů. Můžete možná namítnout, že kambodžský Angkor Wat je větší, ale ten už není funkční, je to jen skanzen. Tady to opravdu žije. Chrám připomíná město ve městě. Najdete tu bazar, obytné domy, banku, jídelny a restaurace, dá se tu i ubytovat v několika jednoduchých noclehárnách.
Lidé tu běžně žijí, klábosí na ulici a nakupují. Brány tu fungují jako skutečné předěly. Do areálu vstoupí většina lidí východní branou. Ta je překvapivě nová, postavena byla až v roce 1987. Možná vás překvapí svojí výškou 67 metrů, ale co se týče detailů provedení, jsou ty starší gopuram přeci jen zajímavější. Každý další okruh směrem dovnitř je menší, významnější a duchovnější. Čtvrtá brána už vede do prostoru zasvěcenému jen duchovnu. Ne, ještě nejste úplně uvnitř. Do úplného středu vám chybí tři okruhy a tři brány.
Co všechno skrývají ve svých koridorech a síních chrámy jižní Indie! Srdcem celého komplexu Sri Ranganathaswamy je Višnuova svatyně. Patří mezi nejvýznamnější Višnuistické chrámy Indie. Bohužel hlavní svatyně je nehinduistům nepřístupná. V tak obrovském bludišti chodeb, nádvoří a věží je stále na co koukat. Vylezte třeba na střechu a rozhlédněte se po celém komplexu. Ano, v jižní Indii určitě najdete i jiné velké chrámy. Třeba chrám bohyně Mínakší v Madurai, Tiruvannamalai nebo Natarádžův chrám v Chidambaram. Jenže každý z nich je trochu jiný a jinak zajímavý. Atmosféra je tu příjemná, architektura zajímavá, ubytování levné.
Indie a významné období chrámů ve středoevropském pohledu
07. 05. 2019 Obsahuje bezmála tisícovku stran, váží asi pět kilogramů a pracovaly na ní téměř dvě desítky odborníků po dobu sedmi let. Dvoudílná kniha Katedrála viditelná a neviditelná přináší nejnovější poznatky o chrámu sv. Víta - o architektuře a umělecké výzdobě, o jeho nejranějších dějinách, o osobnostech, které v místě působilI, i o hudbě a liturgii, které v průběhu více než tisícovky let rozeznívají chrámové zdi. Kniha Katedrála viditelná a neviditelná je výjimečná svým obsahovým, obrazovým i grafickým zpracováním. Přestože se na jejím obsahu podílelo 17 autorů, celkové vyznění textu je jednotné a není zatížené přespříliš odborným jazykem. První díl nezačíná až u idejí Karla IV. a stavitelství Matyáše z Arrasu, jak se někdy u obdobně zaměřených textů stává, ale už v dobách předcházejících osídlení ostrohu nad Vltavou. Zaobírá se geologickým základem kopce a zmiňuje předchůdce katedrály, tedy kostel Panny Marie z 9. století a baziliku sv. Jiří s rotundou sv. Víta vystavěné na počátku 10. století. Hlavní editorka knihy Jana Maříková-Kubková na tiskové konferenci 7. Druhý díl je ještě obsáhlejší, přičemž jeho těžištěm je 19. a zejména 20. století. „Úplně na začátku jsme vůbec nepřemýšleli nad tím, že by měla mít kniha dva díly. A už vůbec jsem si nemyslela, že zrovna 20. století zabere tolik prostoru. Ačkoli jsem středověkářka, tak právě 20. Autoři knihy mimo jiné vyzpovídali žijící pamětníky a podařilo se jim sepsat zajímavé osudy a příběhy lidí, kteří ve 20. století v katedrále působili. Ve stínu tehdejších hradních pánů z komunistické strany se v chrámu scházely skupiny věřících, částečně právě tam vzniklo hnutí duchovní obrody národa, které přispělo k pádu režimu v roce 1989. Celonárodní pouti k poctě Anežky České se v chrámu sv. Nevšedním obohacením publikace jsou kapitoly o hudbě a liturgii. Přestože je chrám sv. Víta považován za symbolické místo českého národa a jeden z pilířů evropské kultury, vždy to byl především „kostel“, místo bohoslužeb a modliteb. „Zajímalo nás, jak asi mohly vypadat obřady v době, kdy ještě stála rotunda sv. Víta. Průběh liturgie byl pravděpodobně po celé Evropě srovnatelný, v Praze to zřejmě znělo velmi podobně jako v Řezně, pod které jsme tehdy duchovně spadali. Přesto se dá očekávat, že každé místo mělo něco osobitého, spjatého s místními svátky a světci. Psal, že pro mě má malý vánoční dárek, a příloze mi poslal kopii fragmentu nejstarší části oficia sv. A podobných zajímavostí spjatých s osudy katedrály je v knize více. Její velkou předností je grafické zpracování Roberta V. Jana Maříková-Kubková zdůrazňuje, že takto velkoryse pojatá kniha mohla vzniknout jen díky štědré finanční podpoře mecenášů umění Petra a Radky Turkových. „Když jsem viděl hotovou knihu, vyrazilo mi to dech, je to zajímavé i pro člověka, který nemusí mít rád zrovna historii. Potkáváme je prakticky po celém světě. V Anglii, Kanadě, Spojených státech, východní Africe i Arabských Emirátech.
Ve většině světových metropolí zastávají funkce taxikářů, mechaniků, úředníků či obchodníků. Muže poznáme snadno podle velkého turbanu a plnovousu. Děti nosí vlasy stočené na vrcholu hlavy do malého drdůlku potaženého pružnou látkou. Muži užívají společného příjmení Singh, tedy lev a ženy Kaur, v překladu princezna. Říkají si sikhové a jejich nejposvátnějším místem je Zlatý chrám v Amritsaru. Jedu vlakem z Dillí do Amritsaru. Cesta trvá jednu noc nebo „supervlakem“ šest hodin. Ještě než rozbalím spacák na lůžko v kupé druhé třídy, musím vyslechnout chlubivou řeč svých spolunocležníků. Mají veliké turbany, kníry a vousy, které jim na bradě přidržuje síťka. I jejich postavy jsou statné. Kupé zaplnili kufříky a dekami a také zápachem. Není divu, že v horku jim zpod tlustých turbanů na košili vytéká potůček potu. Jejich sebevědomí není ani v nejmenším otřeseno, oni jsou elitou Indie a jejich Paňdžáb je nejbohatším indickým státem. Sikhové žijící roztroušeni po celé severní Indii působí vedle hinduistů pyšně, až nadutě. Harimandir, neboli Zlatý chrám, je nejposvátnější sikhskou svatyní. Vyrůstá z plošiny uprostřed vodní nádrže, v níž se chrám zrcadlí. Nechal ho postavit třetí guru Amar Dás. Tento skutečný architektonický skvost je inspirován muslimskými i hinduistickými prvky. Nádrž je obklopena bílým mramorovým sloupořadím s několika poschodími a branami. Horní část chrámu pokrývají zlaté pláty, které budí dojem velkolepého přepychu. Zdi chrámu jsou bohatě zdobeny, hudba hraje dvacet čtyři hodin denně. Strop i stěny interiéru jsou vykládány zrcadly. Uprostřed chrámu leží na hedvábném brokátovém suknu kniha posvátných textů Ádi Granth, jež je sikhským svatým písmem.
Tato nejrozsáhlejší veršovaná kniha na světě obsahuje čtyřicet třicet stran ve verších a každé místo, kde se ocitne, je pro sikha místem posvátným. Základem písma jsou Nánakovy texty, které byly božím vnuknutím a ne vědomě skládanou poezií. I další guruové pokračovali v tradici duchovní poezie. K zaznamenání posvátných slov bylo používáno písma gurmukhí. Do spisu se dostaly i verše některých hinduistických a muslimských světců, kteří byly v souladu se sikhským učením. Místo mě překvapilo intenzitou světla, bělosti, čistoty a jakési vzdušnosti, kterou v hinduistických svatyních postrádám. Jako by se tady člověk skutečně koupal v božím jasu a nádheře!
Před vstupem jsem odložila boty a prošla korytem tekoucí vlažné vody, která má očistit bosé nohy. Hlavu je třeba pokrýt šátkem. Dalších příkazů se ale poutník nedočká. Vítáme vás všechny bez rozdílu víry! Bílé a černé mramorové dlaždice příjemně chladí, a pokud je žár slunce rozpálí, může poutníkova noha spočinout na červeném běhounu, který se vine celým venkovním prostorem Parikramu. Samotný třípatrový Zlatý chrám byl pro mě už jenom třešinkou na dortu. Působí proti celému areálu komorním a rodinným dojmem. Zástupy poutníků poslušně stojí v řadách na mostku, který spojuje chrám - mandir se západním mramorovým břehem.
Tak jako mezi hinduistickými věřícími, i tady na kobercích chrámu, mezi lidmi pohrouženými do modliteb jsem měla pocit jakési vlastní nepatřičnosti v těchto místech. V poklidných prostorách mramorového sloupořadí mi ale bylo dobře celý den. Pozorovala jsem bohaté rodiny sikhských turistů z celého světa, studenty z Dillí, kteří jsou zde na školním výletě, ortodoxní zarostlé ozbrojené sikhy s oranžovými turbany při posvátné koupeli a soustředěné převazování snad desítky turbanů…
Séva, langar a komunitní život v Zlatém chrámu
Oáza klidu a pohody však byla narušena jakýmsi hemžením na severní straně nádrže. Byla jsem zvědavá… Za bránu přivezli hromady písku a cihel, ale dělníci tady nejsou. Sikhští návštěvníci odložili manželkám své kamery a fotoaparáty, vykasali si rukávy nažehlených košil, uchopili lopaty… a už nakládají a nosí ošatky s pískem a cihly o dvě stě metrů dál, kde se opravuje zadní část svatyně. Je pochopitelné, že na posvátná místa nevjede náklaďák, ale spontánní pracovní brigáda poutníků mě naprosto fascinovala. A pak mně to došlo. Jedná se přece o sévu, tedy veřejnou službu. Božímu příkazu se bez reptání podřizují všichni kolemjdoucí, kteří mají volné ruce. Napadlo mě zařadit se do fronty na ošatku…
Ale starší dobrotivý sikh z Kanady mě odvádí a vysvětluje to, co už jsem pochopila, že jsem právě svědkem sévy. Už jsi jedla? Chce mi asi předvést i langar v praxi. Nechala jsem se tedy pozvat do společné sikhské vývařovny. Usedli jsme na rohož uprostřed obrovského skoro prázdného sálu. Doba jídla sice už minula, ale i pro opozdilé se něco najde. Placky a typický indický ostrý dhal nám přinesla krásná dívka s nalíčenými rty. (Sikhské ženy používají rtěnku, což se ortodoxním hinduistům jeví nemravné.)
Zajímala jsem se o přípravu jídla, ale v kuchyni už nikdo nebyl, na dvorku u vodovodu mylo asi padesát žen a mužů nádobí…V době jídla je tady jiný šrumec. Denně se vaří pro 70 tisíc poutníků! Jídlo je skromné, ale dobré… kdo to všechno asi platí? Ukáznění, milí, pohostinní, klidní a mírumilovní… Ale je to skutečně tak? Sikhské vojenské jednotky se staly proslulé svou kázní a odvahou.
Za první světové války bojovaly v britské armádě. V roce 1919 se ale britské jednotky postavily proti sikhům a došlo k nepokojům. Za druhé světové války bojovali stateční sikhové opět po boku Britů. V období nezávislé Indie nastává složitá politická situace s rozdělením země. Panžáb, vlast sikhů, byl rozdělen a sikhové byli nuceni odejít ze svých domovů do nemuslimských oblastí. Vzniklé napětí vyvolalo hnutí za separátní sikhský stát, které způsobilo v 80. letech výrazné vyostření mezi indickou vládou a sikhskou menšinou a tisíce sikhů se ocitly ve vězení. Roku 1984, za vlády ministerské předsedkyně Indíry Gándhíové, došlo k masakru v komplexu Zlatého chrámu. Tuto politickou chybu zaplatila Gándhíová životem.
Její syn Rádžív Gándhí vystupoval v otázce sikhských separatistů poněkud taktičtěji, ale přesto, v letech 1987 až 1988, se situace opět zhoršila.
V tradiční sikhské indické vesnici, stejně jako v sikhské komunitě, v prosperující části Londýna či Los Angeles, všude se sikhové snaží žít v souladu se svým náboženstvím. Výrazným rysem je pospolitost. Tři základní náboženské složky tohoto učení posilují sikhské hodnoty rovnosti, pokory a smyslu pro rodinu. Nazývají se: Séva, tedy již zmíněná služba pro společenství, langar, společné jídlo, které je společně také připravováno i konzumováno, a sangat, tedy bratrství a společenství. Sikhské modlitby jsou součástí denního života a postrádají patetičnost. Ženy mají v sikhismu rovnocenné postavení s muži. Svatby, jak je v Indii zvykem, jsou předem rodiči domluvené a narození dítěte je vyvrcholením rodinného života. Smrt je pro sikha součást přirozeného procesu. Převážná většina sikhů se s hrdostí a přesvědčením věnuje své víře. Po celém světě si přes počáteční nedůvěru získávají svou pracovní morálkou respekt a úctu.
Hari Mandir Sáhib je jméno chrámu, který je od 19. století pokryt šupinkami zlata. Posvátné místo sikhů, mužů v oranžových turbanech, vás dostane. Pokud chcete navštívit místo přímo s elektrizující atmosférou, zavítejte do Zlatého chrámu v paňdžábském městě Amritsar. Sikhismus je náboženství, které vzniklo v indickém státě Paňdžáb na přelomu 15. a 16. století. V současné době jej vyznává několik desítek milionů věřících, převážně v Indii, ale sikhy, které poznáte podle bujných plnovousů a výrazných barevných turbanů, můžete potkat i ve Velké Británii, USA nebo třeba v Dubaji.
Samotný chrám je pak velice příjemným místem, prostoupeným pozitivní energií a zároveň spiritualitou, která je opravdu všudypřítomná. Jakmile vstoupíte jednou z mramorových bran do areálu Zlatého chrámu, stanete se součástí něčeho posvátného. Před vámi z vody vystoupí zářící chrám, od 19. století pokrytý plátkovým zlatem, okolo kterého za rytmu posvátných hymnů pochodují davy pestrobarevných sikhů i dalších návštěvníků. Nejdůležitější součástí celého komplexu je samozřejmě samotný Hari Mandir Sáhib, kde je uložena kniha Guru Granth, která je pro všechny sikhy svatým písmem.
Komplex se ale skládá z mnoha budov, je tady noclehárna pro poutníky, obří jídelna, tzv. „sikhský parlament“ nebo muzeum. Vzhledem k tomu, že sikhové věří v jednotu a lásku všech, jsou zde vítáni všichni bez ohledu na původ, kastu či náboženství. Vše je zde dobrovolné, a hlavně zcela zdarma. Sikhské náboženství mělo celkem 10 guru - učitelů, a poslední z nich určil posvátnou knihu Guru Granth Sáhib věčným guru. Od té doby se s knihou zachází jako s živoucím učitelem a je o ni pečováno s veškerou úctou. Tam pak „odpočívá“ do úsvitu, kdy se vrací zpět do hlavní svatyně Zlatého chrámu. Kniha je otevřena na náhodné straně, jejíž text je přepsán na speciální nástěnku jako poselství daného dne, a zpěvy v chrámu opět začínají.
Součástí každé gurudwary (sikhské svatyně) je jídelna pro poutníky, kde se jídlo servíruje zdarma všem bez ohledu na původ. Jídelna je symbolem rovnosti, kde všichni sedí vedle sebe na zemi, dostávají stejné jídlo a společně hodují. Obrovský langar v Amritsaru je rozdělen na několik pater a obrovských sálů, kde se střídají jednotlivé skupiny stovek strávníků prakticky neustále. Vše je perfektně zorganizované, jedna skupina dohoduje, odnese si nádobí, rychle naběhnou uklízeči, podlahu vytřou, a když je vše hotovo, pustí se dovnitř další skupina, která už hladově postává s talířem před dveřmi. A takhle pořád dokola.
Vzhledem k tomu, že je vše zdarma a vše funguje na základě dobrovolnosti, očekává se, že buď strávník přispěje do donation boxů nebo si svoje jídlo zkrátka odpracuje. Když si pak západní turista sedne mezi místní a začne třeba krájet cibuli, často to vzbudí v dobrém smyslu velké pozdvižení. Při pohledu zpět vnímám několikadenní pobyt v Amritsaru na severozápadě Indie jako střípkovitou mozaiku zážitků, které nás měly uvést do nové a podivné reality, která se pro následující měsíc stala našim hostitelem. Přibližně milionové město nabízí opravdu vše od masivních náboženských obřadů a vynalézavých monumentů po drsný trénink v ulicích a selfiechtivé nadšence, pro které je Evropan skvělým úlovkem.
Golden Temple je bezesporu největší perlou Amritsaru. Hlavní mekka Sikhského náboženství, které tady v okolí frčí nejvíce, přitahuje údajně ještě více návštěvníků, než veleslavný Taj Mahal. Většinu z nich však netvoří turisté, ale věřící poutníci (nebo obojí zároveň). Kdo má hlad, dostane zde zdarma najíst nebo může složit hlavu. Projití mělkou teplou vodou, kterou se ten den brodily další tisíce nohou, mě přivedlo k pochybám, zda si neodnáším první indický suvenýr. Celkový půdorys chrámu je přibližně čtvercový. Jeho dominantu tvoří uprostřed trůnící budova nazývaná Brána ke guruovi, kde se odehrává pobožné gró a do níž se stojí nekonečná fronta. Je obklopena jezírkem, které dle víry čistí karmu a poskytuje zázračné účinky všem, kdo se v něm odváží okoupat.
Praktický průvodce návštěvou Zlatého chrámu
Turisté by měli počítat s několika povinnostmi: zout boty a je uložit do botíček, opláchnout nohy v brouzdališti a na hlavě mít šátek, který si vypůjčí u vstupu. Pokud chcete přespat přímo v chrámu, od cizinců je vybírán malý pevný poplatek. Jak přespání vypadá, najdete třeba v tomto článku. Za jídlo „zdarma“ se sluší něco hodit do donation boxů nebo to pojmout zážitkově a jít pomoci.
Když vyrážíte do Amritsaru, lze využít vlak, letadlo nebo autobus. Pokud zde chcete svou cestu začít, vyplatí se hledat přímé letecké spojení. V roce 2017 stačil z Prahy jeden přestup v Dubaji. Co se týče ubytování a dalších pragmatických záležitostí, platí vše popsané v obecném článku o cestování po Indii.
