Když kněz požehnává růženec, ve skutečnosti vyprošuje požehnání pro ty, kdo se ho modlí. V rozhovoru přibližuje, co je vlastně požehnání, na čem závisí jeho účinek, zda má větší váhu požehnání biskupa než kněze i kdy může požehnávat laik.
V první řadě bychom měli rozumět tomu, co vlastně znamená výraz požehnání. Tímto slovem, které původně není naše, překládáme nejčastěji latinské slovo benedictio. Latinské benedicere doslova znamená dobrořečit, tedy nejen „vyprosovat dobro“, ale také velebit, slavit, vzdávat díky. Slovo požehnávat ve významu, v jakém bylo převzato do češtiny, souvisí s německým segnen a latinským signare. Výraz benedictio je však širší a jen v kontextu s hebrejským beraka se ukáže jeho skutečný význam.
Toto hebrejské slovo znamená dar, čímž se naznačuje oboustranný vztah: dárce a obdarovaný. Každé požehnání je duchovní skutečností, která v první řadě vyjadřuje dobrořečení, velebení Boha, dárce všech dobrých darů, a zároveň je spojeno s modlitbou, prosbou o jeho posilu, ochranu, dary potřebné pro zbožný život. Požehnání je tedy modlitbou, mostem mezi Bohem a člověkem. Je důležité poznamenat, že „požehnanými“ se nestávají věci, ale lidé. Přijímatelem duchovních darů, tedy Boží milosti, je vždy jen člověk.
Pokud kněz požehnává růženec, ve skutečnosti vyprošuje požehnání pro ty, kdo se ho modlí. Stejně tak je nesprávné mluvit o „požehnávání domů“, protože příjemcem požehnání není stavba, ale rodina, která v ní bydlí. V Benedikcionálu najdeme obřad „Každoročné požehnání rodin v jejich domech“.
A co tedy znamená, že je věc požehnaná? Za prvé, jde o vynětí věci z profánního používání a její „zasvěcení“ pro Boha. Například požehnání liturgického roucha naznačuje, že tento oděv se bude používat jen při bohoslužbě a na nic jiného. Požehnání nějakého místa, hřbitova nebo parcely, na které má být postaven kostel, znamená, že na tomto místě se už nebude konat nic jiného, než pohřbít těla lidí nebo v chrámu slavit liturgie.
Za druhé, požehnáním získali věci novou orientaci, zprostředkovaly nový pohled na Boha, tvůrce všech věcí. Jaký je však rozdíl mezi tím, když máme doma požehnanou hromniční svíci nebo nějaký talisman na ochranu? V křesťanské teologii se na rozdíl od takového vnímání spojují dvě skutečnosti: to, že i požehnání věcí je vždy zaměřeno na osoby, a to, že i věc nám může připomínat skutečnosti, které nás posvěcují. Vychází z úmyslu a modlitby Církve. A především z pravé víry těch, kteří tyto předměty používají.
Účinek požehnání pramení z modlitby Církve, avšak je zčásti závislý na osobní zbožnosti vysluhovatele. Nebojím se zde použít analogii se slovem „orodování“: nemůžeme ho používat jen ve vztahu ke svatým, ale ke každému, kdo vyprošuje Boží požehnání. Přijímatel požehnání musí být rovněž duchovně disponován pro přijetí Božích darů. Obrazně bychom mohli říci, že Bůh nikomu nic nevnucuje násilím. Nabízí a dává tomu, kdo je ochoten přijmout. A ano, víra je velmi potřebná.
Je velmi důležité uvědomit si rozdíl mezi svátostmi a požehnáními. Svátosti jsou oficiální úkony Církve, které zprostředkují Boží milost, Boží dary. Působí samým jejich vykonáním, vysloužením, a to silou Ježíše Krista, neboť on je ustanovil a on v nich působí. Církev již dávno potvrdila, že účinek svátostí není závislý na osobní svatosti jejich vysluhovatele.
Je však třeba zdůraznit, že svátosti lze přijmout pouze ve víře. Svátostiny, požehnání, jen doprovájejí přijímání svátostí a jejich účinek je dán modlitbou Církve. V praxi se setkáváme s různými pojmenováními: požehnání, posvěcení, vysvěcení.
Co se týče pojmů, v Římském misálu najdeme několik důležitých výrazů. Vysvěcení (lat. ordinatio) se týká přijetí svátosti posvátného stavu, a to jak u biskupa, kněze, tak i diakona. Zasvěcení (lat. consecratio) se týká životního stavu trvalého panenství (zasvěcení panen). Posvěcení (lat. dedicatio) používáme ve spojitosti s kostelem a oltářem. Požehnání (lat. Benedictio) vyjadřuje i udělování svátostin, proto hovoříme o požehnání dětí, manželů, nemocných a podobně. Zároveň by se těmto pojmům dalo vyjádřit i přijetí ministrérií, tedy ustanovení akolytů, lektorů a katechetů.
Rozlišujeme posvěcení a požehnání kostela a oltáře. Posvěcení vyjadřuje trvalé zasvěcení. Požehnání kostela a oltáře zase poukazuje na dočasné, přechodné určení ke slavení Eucharistie, například pokud ke slavení mší svatých slouží nějaký dočasný prostor nebo kaple.
Pokud jde o věci, na prvním místě by měly být požehnávány ty, které souvisejí se svátostmi. Mnohé svátostiny jakoby byly doplňkem svátostí, je to vidět v doprovodných obřadech jejich vysluhování. Například křtu předchází požehnání křestní vody, křtiteljníce, olejů katechumenů i chrismů. Předem požehnaný olej se používá i při vysluhování svátosti biřmování, pomazání nemocných, svátosti posvátného stavu.
Kněží požehnávají své věřící v závěru každé mše svaté. Na to se možná trochu zapomíná, neboť nám zevšednělo, vnímáme ho jako součást závěrečného obřadu. Ale v principu je to silná prosba adresovaná Bohu, aby naplnil svou milostí ty, kdo se sešli na slavení Eucharistie nebo jiné liturgie.
Kromě požehnání, která souvisejí s vysluhováním svátostí, jsou i jiná, která se tradičně spojují s jistými svátky během roku a tehdy se i udělují. Zmíněné požehnání rodin v domácnostech se u nás koná v období Zjevení Páně, v jiných zemích ve Velikonočním období, požehnání hrdla na liturgickou památku svatého Blažeje, svící na Hromnice. Církev zná i požehnání budov, které je spojeno s jejich postavením, například požehnání nové školy, nemocnice, úřadu, pracovních prostředků, domu.
Jak se projevuje síla požehnání? Jde o vyjádření prosby o sílu, zdraví a dary Boží pro klidný a radostný život těch, kdo v místě bydlí. Požehnávat může nejen kněz, ale také laik. Proto laici mohou udělovat některá požehnání, pokud mají pověření ordináře a odpovídají směrnicím.
Katechismus Katolické církve říká, že svátostiny pocházejí z křestního kněžství. Tedy každý pokřtěný je povolán, aby byl požehnáním a aby požehnával. Pokud není přítomen klerik, mohou akolyté, lektoři a jiní laici na základě křestního kněžství a s pověřením ordináře předsedat těm slavením, která jsou sestavena pro ně a která výslovně dovolují příslušné směrnice.
Používání devocionálií je spojeno s možností získat odpustky. Pokud někdo předmět požehnaný papežem nebo biskupem nábožně používá v den slavnosti svatých Petra a Pavla, může získat plnomocné odpustky. Někdy lze v kostelech vidět, že když kněz požehnává vodu, věřící se při tom přežehnají; jde o osobní volbu, často připomínající úklon hlavy při jménu Nejsvětější Trojice.
Enchiridion odpustků upozorňuje, že požehnaný předmět určený k náboženským účelům má být používán zbožně; pokud již neslouží původnímu účelu, měl by být zničen tak, aby nedošlo k jeho zneuctění. Pokud lze, lze předměty uložit do požehnané země, například na hřbitov. Jako kuriozitu uvádím případ ženy, která odhlásila Katolické noviny kvůli množství exemplářů doma; i když to zní ironicky, recyklace náboženských knih není sama o sobě problémem, pokud je s nimi zacházeno s úctou.
V současnosti se některé misály a další svátostiny předávají do prodejen Spolku svatého Vojtěcha k dalšímu využití. Pojem „požehnání“ tedy zahrnuje širokou škálu obřadů a významů, od posvěcení liturgických předmětů po přijetí milosti ve svátostech a v každodenním duchovním životě věřících.
Chcete-li doplnit text o konkrétní názvy a pojmy, uvádí se: vysvěcení (ordinatio), zasvěcení (consecratio), posvěcení (dedicatio) a samotné pojetí Benediktio jako širšího slova pro požehnání a díkůvzdání.
V závěru lze shrnout, že požehnání není jen rychlá formálnost, ale hluboký duchovní proces, který má za cíl posvětit osoby i předměty, a jeho účinek závisí na modlitbě Církve, osobní víře a připravenosti přijmout Boží dary. Z toho vyplývá, že nejen kněz, ale i laik může působit jako prostředník požehnání, pokud má kardinální pověření od diecéze a působí v rámci směrnic.