Manželství chápeme jako celoživotní láskyplný a odpovědný svazek mezi dvěma lidmi. Přijímáme jej jako dar od Boha. V evangelické církvi mohou být znovu oddáni i lidé rozvedení. V našem sboru jsme také otevřeni požehnání stejnopohlavních svazků.
Svatbě obvykle předchází příprava, která má podobu jednoho či více osobních setkání snoubenců s farářem. I když v naší církvi existuje obvyklý pořad svatebního shromáždění i manželského slibu, není to forma závazná, takže každá svatba probíhá poněkud odlišně. Je dobré, když pořad a průběh shromáždění snoubenci připraví spolu s kazatelem. Také to je obsahem přípravných setkání.
Poslední dva roky jsme si začali v našem společenství navzájem žehnat. Až teď mě napadlo se začít zajímat o to, co k tomu říká církev. První věc, které neúplně rozumím, je, že některé požehnání může dělat pouze kněz a některé i laik (třeba poutníkům může žehnat jenom kněz a nebo jáhen). Druhá moje otázka je, proč jsou některá gesta u požehnání rozdílná u kněze a laika. Třeba kněz a jáhen pronáší požehnání s rozpjatýma rukama; žehná-li laik, má přitom ruce sepjaté, nebo laik nemůže žehnat znamením velkého kříže, ale může „pouze“ dát křížky na čelo. Zase nerozumím proč?
Rozlišení kompetencí a význam gest
Třetí a asi nejdůležitější věc - je vlastně v pořádku, pokud si ve společenství navzájem žehnáme vlastními slovy bez formulí z Benedikcionálu? Rozumím, že Vám připadají všechna nařízení ohledně žehnání příliš složitá. Je to skutečně příliš detailně propracované. K Vaší „třetí a asi nejdůležitější otázce“ mohu odpovědět jednoznačně ANO. Nebojte se žehnat! Vzájemné žehnání, které ve společenství děláte, je velmi důležité. Člověk totiž mnohem snadněji o něco prosí, než děkuje a žehná. A právě dobrořečení a žehnání otevírá člověka uzdravení a vnitřnímu pokoji. Při žehnání působí účinně a neodvolatelně Bůh a ne jen já se svojí malou lidskou silou. Když žehná člověk, žehná tedy vlastně Bůh a to je velká věc.
Ohledně způsobu žehnání, tedy toho, jestli a jak vkládáte na druhého ruce a jaké gesto při žehnání děláte, bych ráda napsala, že je dobře řídit se vnitřním citem. Vkládání rukou na hlavu je velmi silné gesto. Používá se při svěcení, při udílení svátosti smíření. Vyjadřuje svým způsobem „poddanost“, „vlastnění“. Možná z tohoto důvodu je dobré právě toto gesto při modlitbě ve společenství neuplatňovat. Modlitba není silnější/slabší podle toho, kam se položí ruka. Spíš jde o to vymezit určité role, aby se nepletly. (Toto gesto je např. Všeobecně uplatňovaný a velmi dobrý způsob je vložit ruku druhému člověku na rameno. Je to gesto, vyjadřující solidaritu. Vždy je třeba rozlišovat. Je třeba zvolit takový způsob, se kterým se všichni ztotožní a který přináší do společenství plody pokoje.
Přestože nemá smysl cítit se svázaný předpisy, je dobře znát podstatu věci. Jak píšete, jsou žehnání rezervovaná jáhnům, kněžím a biskupům: jsou to zejména žehnání, která jsou součástí mše svaté nebo liturgických obřadů (např.: žehnání ratolestí na květnou neděli, žehnání ohně a velikonoční svíce na Bílou sobotu, společné žehnání adventních věnců na první adventní neděli). Vymezení kompetencí vyjadřuje určitou posvátnost úkonu. Podle důležitosti jsou tedy některá žehnání rezervována jáhnům, jiná kněžím, jiná biskupům.
Historie a smysl žehnání v praxi
V českém překladu Jeruzalémské bible je poznámka u Gn 14,19, že požehnání je účinné a neodvolatelné slovo, jež předává účinek, který je v něm vyjádřen, protože i když je pronese člověk, žehná vlastně Bůh. A o kousek dál se píše, že člověk může naopak také „žehnat“ (dobrořečit) Bohu. V takové chvíli si člověk přeje, aby se Boží vlastnosti utvrdily a rozšířily. Jsou zde dvě věci. Za prvé je zde Bůh jako hlavní aktér. Za druhé je zde člověk, který žehná. Dále také doporučujeme knihu Baudouin Ardillier: Přímluvná modlitba. Prakticky z nakl. Církev postupně vytvořila množství předpisů, které nás mohou dnes občas až mást a odvést nás nakonec od podstaty a krásy úkonu, který chceme udělat.
„Já v Boha nevěřím, ale možná nám tento obřad opravdu přinese něco nového a lepšího,“ uvažuje Karel Novozámský. Vydání: 2015/12. První krajané dorazili do Česka, 17.3.2015. A jeho manželka Bohdana vysvětluje: „Letos se mě při Tříkrálové sbírce koledníci zeptali, jestli nemám zájem o požehnání domu. Žehnání přece nemůže být na škodu.“ Nad vonící kávou se pak rozproudí příjemná debata. Žehnací tým dnes čeká ještě jeden dům. Tam je přijetí srdečné od prvního okamžiku, všichni se totiž dobře znají z kostela.
Praktické formy a významy žehnání
„Rodina Valentova, která se přistěhovala nedávno, je pro farnost výrazným obohacením,“ chválí farář mladé rodiče, děti i babičku. Pětiletý Jára mu za to předvádí, kolik nových modliteb už umí, zatímco maličký Kubík se dere do jáhnovy náruče. Žehnání opraveného stavení je víc než společenskou událostí. „Od ledna jsme včetně okolních vesnic přinesli požehnání už 63 domům a všude bylo přijetí trošku jiné. Vždy ale odcházíme s dobrými pocity jako dnes,“ svěřuje se jáhen Čermák.
Kněžské ruce jsou žehnající ruce a to stejně ruce jednoduchého kněze, jako ruce papeže. V požehnání každého kněze je cosi velkého. Působí silou Ducha Svatého a zprostředkují milost a Boží pomoc. Požehnání vytrhuje lidi a věci z moci Satana. Ve všech katastrech naší země vídáme na poli nebo u cesty kříž, často ozdobený kytičkou polních květů. Je to výraz víry a velké úcty našich předků ke znamení naší spásy. Tyto kříže jsou také široko-daleko viditelným znamením toho, že naši otcové nezačali žádnou práci bez znamení kříže.
„Jistý starší kněz řekl: „Je mi vždy velkou útěchou, když si pomyslím, že jsem ve svém kněžském životě hodně žehnal. Žehnal jsem nejen svým farníkům, ale všechny lidi, zvláště nemocné, trpící, umírající, ba i nevěřící, hříšníky a poté všechny, co se zasvětili Bohu a všechny ubohé duše v očistci.“
Kněžské ruce jsou žehnací ruce a to stejně ruce jednoduchého kněze, jako ruce papeže. V požehnání každého kněze je cosi velkého. Působí silou Ducha Svatého a zprostředkují milost a Boží pomoc. Požehnání vytrhuje lidi a věci z moci Satana. Slova, vnuknuté Ježíšem, potvrzují velikost kněžského žehnání: „Když žehná kněz, tehdy žehnám Já. Do požehnání ve jménu mém, vkládám velkou sílu.“
Požehnání je vždy novým vítězstvím. Žehnající kněz se stává duchovním vysílačem. Časté žehnání kněží může přinést nemocnému velké úlevy. Ale dárce i příjemce musí mít silnou víru, schopnou i hory přenášet. Matka Mayer - Bernholdová píše: „Ve své těžké nemoci jsem často pocítila léčivou sílu kněžského požehnání.“
Každé požehnání znakem kříže je posvěcením lidí a věcí. Kněz žehná zvednutou rukou a znamením kříže. Tím je zřetelně naznačeno, že účinek žehnání přichází z Kristovy smrti na kříži. Kříž je znamením Kristova vítězství. Kněžským žehnáním se žehná a posvěcují nejen lidé, ale i věci, místo a práce, domy, dílny, pracovní nástroje, dopravní prostředky. Spolu s prací člověka mají být znamením zasvěcení službě Boží.
Další poznámky a zdroje
SÍLA ŽEHNÁNÍ 2. (Na Fatym.com vydáno 4. 1. 2014; 6. 2. Církev v síle Ducha Svatého koná svou službu také tím, že ustanovila různé druhy žehnání. Žehnání jsou znameními, která jsou inspirována biblickým slovem a s vírou přijímána. Není to svátost, ale svátostina, která působí skrze víru přijímajícího. Podle staré tradice formule požehnání směřují především k oslavě Boha, vyprošuje se jeho dobrodiní a potlačuje moc zla ve světě. Žehnají se osoby, předměty a místa. Obřad žehnání má pomáhat lidem v různých situacích a okolnostech života navazovat a udržovat kontakt s Bohem a zprostředkovat jeho pomoc. Žehnání se Provádí modlitbou, vztaženýma rukama nebo znamením kříže, někdy je doprovázeno kropením svěcenou vodou nebo mazáním olejem. O osobní požehnání lze kněze požádat kdykoliv, o požehnání drobných předmětů (růženec, řetízek, obrázky) je nejlepší požádat kněze v kostele po bohoslužbě v sakristii. Pramenem, z něhož se požehnání udílí, je sám Bůh. Latinský výraz pro žehnání zní „benedictio“, což znamená „vyslovovat dobro“.
Požehnání je tedy modlitba, kdy vyprošujeme, aby Bůh vyslovil své slovo dobra. Katechismus katolické církve (odstavec 1077) uvádí, že „Žehnání je božský úkon, který dává život, jehož pramenem je Otec.“ Katechismus (odstavec 1671 až 1672) popisuje, že „každé požehnání je chválou Boha a prosbou o jeho dary.“ Lze se obrátit na kněze, aby požehnal nový dům či byt; stavbu, dílnu nebo jakékoli zařízení, kde se pracuje s lidmi, pro lidi nebo kde probíhá jakákoli humánní služba. Požehnání drobných předmětů může proběhnout v návaznosti na bohoslužbu přímo v kostele. Žehnání svící popisuje Obřady žehnání - Benedikcionál, do kterého Česká biskupská konference doplnila texty a u nás běžně používaná žehnání, s nimiž latinská verze nepočítá (např.: žehnání adventního věnce). Rozlišovat je třeba mezi žehnáním a svěcením; svěcení vyhrazuje biskupovi či knězi a znamená trvalé zasvěcení ke službě Bohu.
