Jana Hofmanová je mladá evangelická farářka působící v Brně. Své povolání bere jako těžkou, ale potřebnou službu. Co taková služba obnáší a jak se vyrovnává s emocionálně náročnou prací a blízkostí smrti?
Rodiče nebyli ze začátku moc nadšení, hlavně máma. Bála se, že nebudu mít dost peněz a že bude těžký najít si partnera.
„K rozhodnutí vybrat si tohle povolání jsem dozrávala pomalu. Postupně jsem zjistila, že když porozumím biblickému textu, tak mě těší se o to s někým podělit. Uvědomila jsem si, že mi dělá radost být nablízku lidem a naslouchat jim.“
Jana dnes vede nedělní bohoslužby v malém Betlémském kostele na úpatí Špilberku. Každých čtrnáct dní je pak v Červeném kostele na Květnou neděli plný lidí. Po skončení bohoslužby má jen chvíli na přesun do velkého Červeného kostela.
„Postupně jsem zjistila, že když porozumím biblickému textu, tak mě těší se o to s někým podělit. Uvědomila jsem si, že mi dělá radost být nablízku lidem a naslouchat jim.“
Po studiu vedla nedělní školu a biblické hodiny pro seniory. Vedle bohoslužeb je vzdělávání základním kamenem farářské práce. Jana si na ní cení pestrosti, ale i velké míry svobody, člověk je pánem svého času. I s tím jsou ale někdy problémy.
Farářky a faráři konají velkou část své služby v době, kdy má většina lidí volno, o víkendech, svátcích a večerech. „Je to náročný, když má někdo rodinu, ale i když jste sama, protože máte míň možností vyrazit si s někým ven.“
„Důležitou součástí farářské profese jsou i pastýřské rozhovory, které by se daly laicky popsat jako terapeutická sezení. Snažíme se být nablízku lidem, kteří jsou sami, nedostanou se ven do společenství nebo se zrovna ocitli v nějaké těžké životní situaci. V takové chvíli si buď můžou přijít na faru promluvit, anebo já jdu na návštěvu k nim.“
Jana označuje pastýřské rozhovory za možná to nejtěžší, s čím se v práci musí potýkat. Právě proto jsou pro ni cenné. Farářství je podle ní stejně těžké povolání jako jakákoliv jiná práce s lidmi. „Je to boj s vlastní slabostí i se slabostí těch druhých. Někdy nemám dost sil a dostatek vhodných slov nebo pomoci pro druhého.“
Na rozdíl od většiny svých vrstevníků se Jana nevyhne ani přítomnosti nemoci a smrti. Zatím sice nikoho nevyprovázela v posledních chvílích, ale setkává se s pozůstalými i s nemocnými. „Takové situace jsou náročné, ale hodně důležité. Je to služba, je třeba vnášet do těchto chvil světlo, naději a dát druhému vědět, že jste nablízku. To mi přijde tváří v tvář smrti hrozně důležité. Jsou to pro mě vzácné chvíle.“
Jana přiznává, že je někdy těžké se s vyčerpávající službou vyrovnávat a najít si i čas pro sebe. „Když pak večer přijdu domů, tak ani nevím, co je lepší - jít někam mezi lidi, nebo mít svůj klid, ale zas se nedostat nikam ven?“
Najít si při takovém povolání partnera samozřejmě není jednoduché, navíc je život na faře, kde jste všem na očích, tak trochu životem veřejným. „Církevní prostředí je specifické, specifické jsou i nároky naší služby. Je hodně o emocích a ve službě jste tak trochu pořád. A když člověk přijde domů, tak už se nemůže rodině věnovat tolik, jak by si to žádala.“
Zdůrazňuje však, že nijak nestrádá a s radostí mluví o tom, co ji v práci naplňuje a baví. Třeba když se může podělit o porozumění biblickým textům a hlavně se setkávat s lidmi. „Setkání v tom smyslu, že si s někým porozumíme, že to jde do hloubky a není to jen povrchní povídání. Když vidím, že se lidem cosi otevírá,“ vysvětluje.
„Farářská a teologická práce spočívá v hledání naděje. Ukazujeme, že je možné nějakou naději najít.“
V souvislosti s poselstvím naděje pramení i úvahy o víře a smrti. Jana vidí, že každá setkání s nemocnými a pozůstalými má hluboký význam: „Je to služba, je třeba vnášet do těchto chvil světlo, naději a dát druhému vědět, že jste nablízku.“
Sdílení vaší víry: Jednoduché a nenáročné způsoby, jak mluvit o Ježíši
V dalším směru se zaměřuje na emocionální vyvážení a péči o sebe, aby mohla dlouhodobě vykonávat svou práci. Farářská práce vyžaduje vyvažování mezi duchovní službou a osobním soukromím.
Jana vypráví, že i přes náročnost práce nachází naplnění ve spolupráci s lidmi a v porozumění textům, které můžou proniknout do hloubky života jednotlivců. „Setkání s lidmi, když se cosi otevírá, je pro mě nejcennější.“
Rozhovory s lidmi, kteří hledají smysl a útěchu, z ní dělají nejen pastora, ale i průvodce ve složitých životních situacích. „Vždycky jsem toužila po tom, být nablízku lidem a pomáhat jim najít světlo a naději.“
Jana Hofmanová tak představuje model farářky, která zvládá nároky služby, hledá vnitřní rovnováhu a zároveň zůstává otevřená vzájemnému porozumění s lidmi napříč životními etapami. Její příběh ilustruje, jak se víra a každodenní lidská setkání navzájem obohacují a jak důležitá je služba druhým v čase zkoušek a smutků.
tags: #jana #hofmannova #fararka