Ježíš (asi mezi 7 a 1 př. n. l.[4] Betlém - asi mezi 30 a 33 n. l. Jeruzalém), známý také jako Ježíš Nazaretský či Ježíš z Nazareta, byl židovský pocestný kazatel, zakladatel křesťanství. Hlásal brzký příchod Božího království, vyzýval k obrácení či pokání a byl popraven kvůli svým názorům. Křesťané Ježíše obvykle nazývají Kristus (Pomazaný, Mesiáš) a považují jej za Božího syna a Spasitele světa.
Jako proroka či významnou duchovní postavu ho uznává i islám a některá další náboženství. Ježíšova postava také hluboce ovlivnila kulturu křesťanských zemí. Základem poznání Ježíšova života jsou spisy Nového zákona, zejména čtyři evangelia, která byla po staletí považována za náboženská dogmata a přesná líčení událostí.
Počínaje 18. stoletím však začala i bible být čtena pomocí metod textové kritiky, jež se zase naopak obohacovala biblickým bádáním. Přitom se postupně ukázalo, že novozákonní vyprávění o Ježíšovi jsou z nemalé části záznamem ústně předávaných zpráv, které obsahují nepřesnosti, rozpory a legendární přídavky. Navíc tyto zprávy prošly redakcí konečných pisatelů, kteří do nich vložili svá specifická teologická poselství.
V 19. století tak mohla být položena otázka Ježíšovy existence, jež byla pak většinou badatelů zodpovězena kladně, a otázka oddělení „historického Ježíše“ od přídavků a legend, což se ukázalo být jako možné jen zčásti. Křesťanství se od počátku, již od samotných novozákonních záznamů, tázalo především na duchovní význam Ježíšova života, působení a smrti.
Teologická nauka o Ježíši se označuje jako christologie a vychází i za hranice historicky ověřitelných faktů, například ve víře, že Ježíš byl v lůně jeho matky Marie počat přímo Duchem božím bez přítomnosti fyzického otce anebo že Ježíš byl po smrti třetího dne vzkříšen a poté vystoupil na nebesa, aby tak své následovníky předešel k Bohu.
Ježíš Kristus je většinou křesťanů považován za Boha a zároveň člověka, za vzor a nebeského ochránce křesťanů a zároveň za budoucího soudce všech. Christologie se zejména v období christologických sporů v antické církvi rozvinula do řady dogmat, z nichž ta nejdůležitější jsou shrnuta v různých vyznáních víry.
Jméno Ježíš je česká podoba řeckého Ίησοῦς (Iésús), které vzniklo helenizací židovského vlastního jména יְשׁוּ Ješua, kratší podoba jména יְהוֹשֻׁע Jehošua. První část jména (יָה) je zkrácenou formou Božího jména „JHVH“, druhá část se odvozuje od slovesa יָשַע (jáša‘) „pomáhat“, „zachraňovat“, „spasit“. Celé jméno tedy znamená „Bůh je záchrana“, překládá se také jako „záchrana přichází od Boha“.
Přívlastek „Kristus“ pochází z řeckého χριστός christos a je doslovným překladem hebrejského מָשִׁיחַ mašíach, jež znamená „pomazaný“, „mesiáš“, tedy židy očekávaný vykupitel Izraele. Přívlastek Nazaretský, který se tradičně vykládá jako „z Nazaretu“, se v řeckém originále vyskytuje ve tvaru Ναζαρηνός Nazarénos a Ναζωραῖος Nazóraios a jejich původní význam je nejasný.
Tvar Nazóraios snad etymologicky souvisí s aramejským Nasuraia od semitského kořene NSR, „hledět“ nebo „hlídat“, jako nazarénci byli označováni členové křesťanské sekty a v hebrejských textech jako označení křesťanů. Podle Matouše Ježíšův původ z Nazaretu splňuje údajné proroctví „bude nazýván Nazaretský“, které se ve Starém zákoně přímo nevyskytuje.
Pro zkoumání historické osobnosti Ježíše Nazaretského se využívá textové, historické a literární kritiky biblických a souvisejících textů. Kromě toho se zkoumají další prameny, jako mimokřesťanské texty pocházející buď ze židovského (Flavius Iosephus, Talmud) nebo z římského prostředí (Plinius mladší, Tacitus, Suetonius), a biblická archeologie.
Většina badatelů předpokládá, že Ježíš byl reálně existující historickou osobností. Zřejmě šlo o galilejského rabína a židovského náboženského reformátora, který se narodil krátce před začátkem letopočtu. Většina údajů o jeho životě však zůstává nejistá a hypotetická.
Mezi kritiky historické existence postavy Ježíše patří např. Křesťanský příběh Ježíše Krista popisuje Nový zákon v evangeliích, ve třech synoptických a poněkud odlišném Janově. O Ježíšově narození píší pouze Matoušovo a Lukášovo evangelium. Evangelia označují Ježíše jako „syna Josefova“, „syna Josefova z Nazareta“ a jako „syna Mariina“. Josef byl tesařem a nedochovalo se o něm mnoho dalších spolehlivých údajů, je možné, že se nedožil Ježíšova veřejného působení.
Obě evangelia líčí, že Ježíše počala Maria jako panna z Ducha svatého, nikoli s Josefem, a že narození i jméno Ježíš bylo oznámeno božím poslem - andělem. Podle Matouše se zjevil Josefovi, podle Lukáše se anděl Gabriel zjevil Marii (zvěstování Panny Marie) a označil jej za Syna Božího.
Vlastní narození líčí Lukáš tak, že Josef s Marií kvůli sčítání lidu nařízeném císařem Augustem odešli z Nazaretu do Betléma, kde Maria porodila a novorozence uložila do jeslí, protože nenašli místo pod střechou. Evangelia líčí narození Ježíše jako splnění očekávaného příchodu Mesiáše.
Ježíšovy rodokmeny mají Krista skrz otce Josefa zapojit do linie krále Davida a patriarchy Abraháma, příběh o početí z Ducha svatého a narození z panny ukazuje Ježíšův božský původ. Historická svědectví, která jsou k dispozici, neumožňují určit přesně datum Ježíšova narození a smrti.
Biblická datace Ježíšova narození není jednoznačná: Evangelium podle Matouše klade Ježíšovo narození před smrt Heroda Velikého, k níž došlo roku 4 př. n. l., zatímco Evangelium podle Lukáše je klade do souvislosti s římským sčítáním lidu. Doklady o censu hovoří o roce 6 n. l., avšak je možné, že se nejednalo o první sčítání lidu za Quiriniova místodržitelství.
Další indicii může představovat betlémská hvězda, snad neobvyklá konjunkce planet, již bylo možné v Judeji pozorovat roku 7 př. n. l. Porovnáním údajů o vystoupení Ježíšova předchůdce Jana Křtitele v 15. roce vlády císaře Tiberia (tj. roku 28 n. l.) a samotného Ježíše, jemuž tehdy bylo asi třicet let, vychází rok Ježíšova narození někdy kolem přelomu letopočtu.
Většina historiků dnes klade Ježíšovo narození mezi roky 7 a 4 př. n. l. Rok Ježíšova narození se pokusil vypočítat jako první na základě historických záznamů, dostupných v 6. století, mnich Dionysius Exiguus, který však tento rok neurčil přesně. Na základě Dionysiova výpočtu se přesto začal užívat křesťanský letopočet, který je dnes letopočtem celosvětově nejběžněji používaným.
Ke slovu přišel znovu asi před deseti lety, zvláště díky studiím Giorgia Fedalta, který využil výsledků pozorování washingtonské U. S. Tradiční datum oslavy Ježíšova narození, 25. prosinec (Vánoce), se ustanovuje ve 3. století v souvislosti s velikonočním cyklem. Ve druhé polovině 20. století se však zejména mezi liturgisty ujala myšlenka, že 25. prosinec je pouze konvenční datum, které si zvolili římští křesťané, aby vytlačili kult nepřemožitelného Slunce.
Navíc, kult nepřemožitelného Slunce zavedl císař Aurelianus roku 274, zatímco první zmínku o 25. prosinci jako dni Narození Krista nacházíme u Hippolyta Římského roku 204. Kromě narození a navazujících událostí, zejména útěku do Egypta, popisuje Nový zákon jen jednu další událost z Ježíšova dětství: příběh z Lukášova evangelia o dvanáctiletém Ježíši v jeruzalémském chrámě, kde diskutoval s učiteli poté, co se o Pesachu ztratil rodičům.
Další události a zázraky konané chlapcem Ježíšem popisují apokryfní evangelia dětství, např. Hlasatel pokání Jan Křtitel, který působil v poušti poblíž řeky Jordánu, a křtil zde kajícníky na znamení lítosti a odpuštění hříchů, je v Novém zákoně líčen a chápán jako „předchůdce Páně“.
Setkání obou mužů vyvrcholilo tím, že se Ježíš nechal od Jana pokřtít jako další kajícníci. Křest v Jordánu je historiky považován za věrohodně doložený, pro shodu všech čtyř evangelií a především proto, že pozdější křesťané neměli důvod vymýšlet si událost, která staví Jana do pozice autority vůči Ježíšovi. Křest je zároveň Biblí líčen jako začátek Ježíšova veřejného vystoupení.
Ježíš strávil většinu svého života v Galileji pod vládou Heroda Antipy. Až někdy ve věku třiceti let začal kázat a působit jako thaumaturg a vykladač Zákona. Mnohým jednáním Ježíš narušoval dobové a náboženské konvence.
Porušoval některá židovská pravidla (uzdravování nebo sbírání klasů v sobotu). Navzdory tehdejší vysoké hodnotě rodinných vazeb vyjádřil vícekrát, že vztah s Bohem překonává i rodinné vazby: např. opuštění rodičů ve dvanácti letech v chrámu a další momenty uvedené ve výňatcích evangelií.
A rovněž své učedníky vyzýval k opuštění všeho pro hlásání evangelia, narušoval pojetí výlučnosti Židů a kladl důraz na duchovní význam života. V Bibli je zaznamenáno mnoho případů zázračného uzdravení a vyhánění zlých duchů, které souvisí s poselstvím o Božím království.
Při uzdravení dochází často k obrácení dotyčného. Podle biblických vyprávění Ježíš uzdravoval lidi, kteří k němu přišli, často pouhým dotykem či modlitbou. Vedle běžných posluchačů se kolem Ježíše formoval okruh učedníků, včetně Dvanácti apoštolů, s vedoucími postavami jako Petr, Jan a Jakub Starší.
V literárním popisu Lukášova evangelia je uveden širší okruh sedmdesáti či dvaasedmdesáti učedníků, kteří jsou vyslání jako hlásatelé božího království.
Všechny kanonické evangelia se shodují, že Ježíš byl popraven ukřižováním v Jeruzalémě při Pesachu. K popravě došlo za působení Pontia Piláta, prefekta judské provincie v letech 26 až 36.
Markovo evangelium uvádí, že den jeho smrti byl začátek Pesachu, pátek 15. nisanu, zatímco Janovo evangelium uvádí odpoledne 14. nisanu, tedy předvečer svátku. Historicky se zdá, že Janovo líčení může být přesnější vzhledem k jeho časové přesnosti.
Po ukřižování následovalo Ježíšovo vzkříšení a setkání učedníků s vzkříšeným Kristem. Následně Ježíš vystoupil na nebe a svěřil učedníkům velké poslání, které měli vést skrze Ducha svatého.
O Ježíšovi pojednávají i apokryfní a pseudepigrafní knihy, které nebyly zařazeny do Nového zákona. Známá jsou evangelia dětství a názory o Ježíšově narození v Egyptě. Většina textů se shoduje na důležitosti jeho božského původu a na základních etických učení.
Mezi alternativní literaturu patří logia a apokryfy, které navazují na spisovnou tradici, a diskutují o autenticitě a původu Ježíšova učení. V moderní diskusi často vystupují teorie o vztahu Ježíše k Marii Magdaleně či postavám spojeným s raným křesťanstvím.
V nízkém záběru historiků i teologů se objevují debatní stoi: zda Ježíš skutečně byl ženatý v tom, co se k němu vztahuje v některých pozdních rukopisech, ale většina vědců zůstává skeptická a považuje tyto teorie za spekulace bez solidních důkazů.
Klíčové body k pochopení Ježíše v kontextu různých tradic
- Historický Ježíš: pravděpodobně galilejský rabín a reformátor židovského náboženství; datum narození a některé detaily života jsou předmětem historických odhadů.
- Christologie: nauka o Bohu a člověku v osobě Ježíše, včetně učení o počatí Duchem svatým a vzkříšení.
- Textová kritika: zkoumá původ Nového zákona a odhaluje, že jeho vyprávění obsahuje ústní tradice a teologické úpravy.
- Historicko-kritické datování: data narození a smrti jsou diskutována a upřednostňuje se období kolem 7-4 př. n. l. - 30-33 n. l.
- Narození a jesle: popisováno v Matoušovi a Lukášovi, s důrazem na původ z Ducha svatého a božího poselství.
- Úloha v kultuře: Ježíšova etika, milosrdenství, odpuštění a láska k bližnímu významně ovlivnily západní kulturu a morální rámce.
- Apokryfy: učí o dalších aspektech života Ježíše, často rozšiřující hlavní vyprávění a nabídky alternativních pohledů na jeho poselství.
Vztah k židovství a křesťanství, jakož i k dalším náboženstvím, ukazuje, jak se Ježíšova osoba stala centrem různých teologických a společenských systémů, které vynášejí různá dogmata a praktiky.