Klíčové totiž v tom celém je naleznout důvod sepsání a smysl jednotlivých textů (proč to bylo sepsáno, co chtěl autor říci), a to v kontextu doby a okolností vzniku. A) První klíčový moment je vůbec vznik Bible a vyvoleného Izraelského národa. Je-li pravda, že jsme jako lidstvo poškozeni hříchem, a jediný, kdo nám z toho může pomoci, je Bůh, pak všechny biblické texty jsou velkým zjevením Božích úmyslů a jednání uprostřed lidských dějin. Vyvolený národ pak národem skrze který má přijít zachránce (Mesiáš). Důvod sepsání je, aby se nám Bůh ukázal - chcete-li zjevil, aby v něj člověk uvěřil.
Každý jednotlivý text pak nabývá svého významu v kontextu doby, ve které vznikl (navíc popsaný očima tehdejšího člověka), ale zároveň může mít význam prorocký, to znamená mířit k onomu Zachránci-Mesiáši, který vyléčí lidstvo ze základního porušení. A samozřejmě jsou tu i texty, které jsou prorocké, a přeci nemusí jít o Mesiáše. (Izraelští proroci nejsou věštci, ale proroci, tzn. C) Další „paradox“ je, že mezi prvními, kdo uvěřili, že Ježíš je onen očekávaný Mesiáš, byli nejen pohané, ale i Židé.
Ostatně v dnešním textu se objevují i poznámky o tom, že v judaismu vzniká masivní hnutí mesiánských Židů. - Achaz byl v nebezpečí, a tak mu Hospodin nabídne, aby si vybral znamení. On toho nevyužije, znamení mu tedy dá sám Bůh. Znamení, které se naplní až za x stovek let. A proto je vnímáno jako mesiášské. Navíc v jistém slova smyslu každý, kdo zachraňoval, byl vnímán jako lokální mesiáš. - Izraelská jména jsou často tzv. zvěstná, tzn., že jméno vyjadřuje nějaké poselství či úkol jeho nositele. Ježíš, Jehošua, Jozue = Bůh spasí nebo Bůh je spása.
To, že je pro někoho používáno mnoho různých jmen, a případně předpověděno, že se tak bude jmenovat, je v semitském prostředí vlastně úplně normální. - Otec je slovo užívané v různých významech: např. otec atomové pumy, otec můj, nebo otec Váš. - Je zcela logické, že judaisté, protože v Ježíšovi nepoznali Mesiáše, interpretují texty nemesiánsky. - Izaijáš 53, ať už v hebrejštině, tak v syrštině, je, pokud se podíváme na novozákonní příběh Ježíše, jednoznačně mesiánský.
Já sám čtu mnoho variant biblických výkladů, křesťanských, ať už katolických nebo protestanských nebo evangelikálních a stejně tak židovských tradičních, nebo mesiánských, podle toho, k čemu přijdu. II. Přeji požehnaný čas a doporučuji navštěvovat kvalitní biblické hodiny v nějaké renomované křesťanské církvi. MESIÁŠ! Židé po staletí chovali víru v jeho příchod. Když ovšem přišel Ježíš Nazaretský, většina Židů jej odmítla za Mesiáše uznat. Proč? „Mesiáš“ znamená „pomazaný“. Tento výraz začal postupně mezi Židy označovat potomka krále Davida, který by ohlásil počátek slavného panství. (2. Samuelova 7:12, 13)
Po staletí před Ježíšovou dobou trpěli Židé pod nadvládou řady krutých pohanských panovníků. Toužili po politickém osvoboditeli. Když se tedy Ježíš Nazaretský představil jako dlouho očekávaný Mesiáš, přirozeně to zprvu vyvolalo nemalý rozruch. (Lukáš 4:16-22) Ale Ježíš nebyl, k velkému zklamání Židů, žádný politický hrdina. Tvrdil naopak, že jeho království ‚není částí tohoto světa‘. (Jan 18:36) A navíc, Ježíš tehdy nezavedl slavný nový mesiášský věk, který předpovídal prorok Izajáš.
Ježíšovi učedníci se nenechali těmito událostmi odradit a dále o něm prohlašovali, že je Mesiáš. Co v nich vyvolalo takovou úžasnou horlivost? Byla to víra, že Ježíšova smrt byla splněním proroctví, a to zvláště toho zaznamenaného u Izajáše 52:13-53:12. „Hle, můj služebník bude mít úspěch, zvedne se, povznese a vysoko se vyvýší. . . Vyrostl před ním jako proutek, jak oddenek z vyprahlé země,. . . Byl v opovržení, kdekdo se ho zřekl, muž plný bolestí zkoušený nemocemi, jako ten, před nímž si člověk zakryje tvář, tak opovržený, že jsme si ho nevážili. Byly to však naše nemoci, jež nesl, naše bolesti na sebe vzal. . . Jenže on byl. . . zmučen pro naši nepravost. Trestání snášel pro náš pokoj, jeho jizvami jsme uzdraveni. Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal svou cestou. . . Byl trápen a pokořil se, ústa neotevřel; jako beránek vedený na porážku. . . byl vyťat ze země živých. . .
Na tomto místě Izajáš předpovídá Trpícího služebníka a jeho oběť. Logicky tak, že by byl vzkříšen z mrtvých. (Srovnej 1. Královskou 17:17-24.) Vzkříšení Mesiáše by také vyřešilo rozpor mezi Danielem 7:13 a Zacharjášem 9:9. Talmud to vykládal různě, a tak vznikaly různé interpretace. Vzkříšený Mesiáš by mohl splnit obě proroctví najednou.
Když tedy první století vidělo počátky křesťanství, lidé viděli v Ježíši naplnění proroctví. V mnoha židovských komentářích se objevují názory o Služebníkovi, který trpí, a o tom, že Ježíš naplnil tato slova. Židovský učenec Joseph Klausner připouští vliv Ježíše na judaismus i přes odlišné názory. Katolická církev a historikové popsali vztah mezi Ježíšovou smrtí a proroctvími velmi různě. Přesto v biblických textech je Ježíš popisován jako Mesiáš a Boží Syn.
III. Ježíšova identita a christologie. V Ježíšově době bylo mesiášské očekávání silné a různorodé. Mesiáš byl spojován s Davidovým potomkem, a zároveň s posláním Božího služebníka. Při Markově evangeliu se objevuje první označení Ježíše jako Mesiáše při Petrovu vyznání u Cesareje Filipovy (Mk 8,29). Ježíš však na tento titul klade důraz na to, že se jedná o Božího vykupitele, který má nastolit Boží království, jež není z tohoto světa.
U slíbení Davodova syna a Mesiáše existuje napětí mezi tradičními politickými očekáváními a novou duchovní identitou, kterou Ježíš přináší. Ježíš nikdy sám sebe neprohlásil za Mesiáše veřejně v politickém smyslu, ale uznal a přijímal titul Mesiáš z lidské víry. Ve čtyřech synoptických evangeliích (Matouš, Marek, Lukáš, Jan) se objevují různé formulace Ježíšovy odpovědi na otázku o tom, kdo je Mesiáš, včetně reakcí učedníků a zákoníků.
Velikonoční události a zkušenost rané církve ukazují, že Ježíš je Mesiáš, a zároveň Boží Syn. V Ježíšově rodokmenu v Matoušově evangeliu se spojuje Davidův dynastický nárok s narozením z Ducha svatého, což potvrzuje jeho oprávněnost nastoupit na Davidův trůn. Přitom starořecká a hebrejská původní slova pro Mesiáše vyúsťují v řecké slovo Kristus, které se stalo trvalým jménem Ježíšova představení.
Kristus není Ježíšovo příjmení, ale titul. Titul Kristus (Χριστός) pochází z hebrejského Mesiáš a postupně se stal běžným označením pro “Pomazaného” a poté i jménem. Pro Židy znamenalo Pomazání důstojnost a posvátný úkon, který uváděl postavy jako proroky, kněze a krále. Ježíš si Mesiášský titul nikdy nárokoval sám (neprohlásil se za Mesiáše), ale vnímal ho a přijímal od lidí, kteří v něj uvěřili.
Paradoxy kolem Ježíše jako Mesiáše jsou tři: (1) identita Ježíše byla potvrzena lidmi mimo jeho bezprostřední kruh; (2) jeho vlastí odpověď na otázku o Mesiáši byla záměrně složitá a provokativní, ukazující na širší význam Kristova poslání; (3) skrytost jeho Mesiášství, moci a slávy v jeho prorockých, kněžských a královských úřadech. V tom je paradox Boha sestupujícího - že Bůh v Ježíši přichází, aby skrze pokoru a oběť naplnil plány Boží pro spásu lidstva.
Věřit v Ježíše Krista znamená víru nejen v historickou postavu, ale i v život a poselství, která společenství kolem něj žije. Vírou v Ježíše Krista, Božího Syna, se můžeme stát součástí společenství těch, jejichž láska k Bohu i bližním byla Ježíšem oživena a narovnána. Uvěřme tomu!
- Davidův Mesiáš a jeho spojení s Božím Královstvím
- Prorocké interpretace Izajáše 53 a otázky o Služebníku
- Prvotní křesťanská víra v Ježíše jako Mesiáše a Božího Syna
- Rozdíly mezi tradičními mesiášskými očekáváními a Ježíšovým poselstvím
