Křesťanům obhajujícím rodinu se často vytýká, že Ježíš měl na rodinu úplně jiný názor. Že ji neobhajoval, nepřikládal jí důležitost, nýbrž naopak - radil ji opustit pro Boží království. Jak to tedy vlastně je?
V období Staré smlouvy byla rodina pojímána šířeji než dnes, stála na patriarchátu a byla středobodem lidského života. Komenský v knížce Unum necessarium (Jedno nezbytné) poznamenal, že otcové rodin v době před potopou „řídili lidstvo“. Patriarchální rodina trvala i u Židů dlouho; tehdy se rodina považovala za základ společenství.
Ve starých dobách byla neplodnost často zdrojem útisku; Abraham chápal svou bezdětnost jako kletbu, Sára litovala, že neporodila dítě; Rebeka byla po určitou dobu neplodná; Ráchel také trápila dlouhá absence potomka. Touha po potomcích byla silná; dokonce jablíčka lásky měly hlavně plodit. Mít potomky znamenalo v jistém smyslu žít navždy, zanechat na zemi stopu a vyhnout se potupe.
V Desateru se přikázání ctít otce a matku stává klíčovým prvkem rodinného života; to platilo po staletí. A do toho vstoupí Ježíš se svým prohlášením: „Kdo miluje otce nebo matku víc nežli mne, není mne hoden; kdo miluje syna nebo dceru víc nežli mne, není mne hoden.“ (Mt 10; 37) Radí opustit bratry, sestry, matku i otce pro evangelium (Mk 10; 29) a sám to praktikuje. Když s hloučkem učedníků obchází galilejská města, oslovují ho jeho příbuzní, aby ho přiměli k návratu domů; Ježíš ukazuje, že pokrevní příbuzenství samo o sobě neznamená nic (Mt 12; 50). Lukáš pak ukazuje, že i opuštění manželky pro Boží království je možné: „Amen, pravím vám, není nikoho, kdo opustil dům nebo ženu nebo bratry nebo rodiče nebo děti pro Boží království, aby v tomto čase nedostal mnohokrát víc a v přicházejícím věku život věčný.“ (L 18; 29-30)
Podle Ježíše tedy pokrevní rodinné vazby nejsou absolutní podmínkou pro vztah k Bohu; Boží království má přednost, ale to neznamená znevažování rodiny či rodinných vztahů. Pavel pak zdůrazňuje, že manželství by mělo být v souladu s evangeliem; vychází z toho, že opuštění rodiny kvůli Bohu musí být vyváženo zodpovědností vůči rodině a pokračováním jejich vzájemné podpory (1 Tim 5; 4; Ef 5; 6). Opuštění domova, majetku, rodičů či dětí pro Boží království není podle Ježíše ani Pavla obecně přípustné, pokud nejde o nutnost vyplývající z služby Božímu království.
Rodina jako institucionální celek zůstává důležitá. Svatí křesťané se ale domnívají, že rodina má být naplněna Duchem svatým, a že rodinné prostředí - i když dnes často užší než v biblických dobách - je nejpřirozenější prostředí pro výchovu a růst. Dnešní jazyková a společenská situace ukazuje, že lidé nemusí rodinu kvůli Božímu království opouštět doslovně; spíše jde o posílení ducha a naplnění rodiny Božím působením, který vede k hlubšímu sdílení, lásce a odpovědnosti.
Autoři Českého textu i Evangelií vnímají Ježíšovu osobnost jako naplnění Písma a jeho učení jako pokračování proroctví. Ježíšovo jednání s ženami, s učedníky a s rodinou ukazuje na respekt vůči lidem a na důraz na duchovní hodnoty nad formální rodinné zvyklosti. Ježíšův křest a veřejná služba zahajují jeho působení, které je plně v souladu s božským plánem, jenž zahrnuje rodinu, evangelium a Boží království.
Ježíšovo učení a vztah k rodině v kontextu evangelia
Ježíš vyučuje, že pokrevní rodina sama o sobě neznamená vztah k Bohu; důraz je kladen na vztah k Otci a k Bohu jako nejvyšší autoritě. To však neznamená odmítání rodiny; naopak, Ježíš své učedníky vyzývá, aby šli za ním a skutečná rodina podle evangelia vzniká skrze víru a nasazení pro Boží království. Evangelií potvrzující ustanovení, že láska k Bohu a láska k bližnímu jsou nejvyššími zákony, ukazují směr, kterým by měla jít rodina i společnost.
V Luke 18:29-30 Ježíš slibuje, že kdo opustil domov, ženu, bratry, rodiče či děti pro Boží království, dostane mnohem více v tomto čase a věčný život v budoucnosti. To ukazuje, že odchod od dosavadních jistot může mít duchovní smysl, ale ne v tom smyslu, že rodiny zanikají, nýbrž že jako prostředí pro výchovu následovníků Božího království plní svou velkou roli naplněnou Duchem svatým.
V kontextu židovského a křesťanského učení se rodina chápala jako základ společnosti, ale Ježíš a apoštolové dbali na to, aby vztah k Bohu nebyl redukován jen na rodinné vazby. Společnost a rodina mohou být prostorem, kde se projevuje víra, spravedlnost, milosrdenství a láska k bližnímu. Evangelium Kristovo zredukuje pouhé vnitřní zřetele rodiny na skutečnou lásku k Bohu a k lidem, která vyžaduje vůli a oběť pro Boží království, ale nestaví rodinu na vedlejší kolej.
Současná reflexe a praktické důsledky pro rodinu
Člověk není zrozen k tomu, aby žil sám; rodina je nejpřirozenější prostředí. Dnešní lidé často neopouštějí rodinu jen pro Boží království, ale spíše z důvodů individualismu. Proto je důležité ukázat, že rodina může být prostředím, v němž se víra žije a rozvíjí, a která poskytuje podporu, lásku a smysl. V rámci biblického a teologického rámce má rodina stále klíčovou roli ve formování hodnot, etiky i spirituality jednotlivce i komunity.
Ano, Ježíšovo poselství a Kristova dobrota a moc jsou pokračováním Božího plánu pro rodiny i jednotlivce. Důraz na službu druhým, na milosrdenství a na spravedlnost vede k plnějšímu porozumění rodině jako společenství, které sdílí radosti i bolesti, a které je vyzýváno k vzájemné lásce a vzájemné podpoře. Tímto způsobem rodina plní svou roli v Božím plánu pro lidstvo a svět.
V průběhu dějin se objevovaly i dodatečné texty a apokryfní spisy o Ježíšově dětství a dalších událostech, avšak kanonické Evangelia z Nového zákona zůstávají hlavním rámcem poznání Ježíšova života, učení a díla. Historické zkoumání a textová kritika zkoumají, jak tyto texty vznikaly, a ukazují, že jádro christologie a vztahu k rodině zůstává v jádru křesťanské víry.
V křesťanském kontextu tedy Ježíš nezažehnul rodinné vazby, ale přinesl do rodiny nový duch: lásku, službu, odpuštění a smysl pro Boží království, které rozsvítí samotné jádro rodinných vztahů. To vytváří prostředí, ve kterém se rodina může naplnit Božím duchem a plně realizovat svůj význam v Božím plánu pro lidstvo.