Ježíše Krista. židovského krále Davida až k Josefovi, muži Ježíšovy matky. a Isaj Davida krále. Azór Sádoka, Sádok Achima. po Krista čtrnáct. n.l. Antiochii. životě a smrti Ježíše. jako Q (z něm. Mesiáši. Rodokmen je postaven na základě čísel 7, 14 resp. 42. Sedm bylo dnů stvoření a odpočinku, sedm je dní v týdnu. rovněž výsledek gematrie jména krále Davida. pokolení, tedy 42 osob. nám chybí historické podklady. generacím. V hebrejské apokalyptice byly často generace sestavovány do sedmic. přicházejí poslední dny. konstrukce rodokmenu vyjadřuje víru v Ježíše - Mesiáše, Krista. Chybí Jójakím. zjistíme několik chyb. Podle rodokmenu byl Uziáš synem Jórama. Matouš uvádí, že Jechoniáš byl Joziášův syn. byl Jóachaz (Jehoahaz). Jójakín (Jehoiachin). Podle knihy 2. dědečkem Jójakína -Jechoniáše. Z rodokmenu tedy vypadnul Jójakím. s Jójakímem (Jehoiakim). Ježíš je v úvodu evangelia představen jako syn Davidův. starověkého Izraele. Já mu budu Otcem a on mi bude synem. mesiáš, který usedne na trůn. V Matoušově rodokmenu figurují netradičně také ženy. mužské linii. Ženy nebyly v rodokmanech uváděny. pramatky Izraele - Sára, Rebeka, Lea a Ráchel. Támar, Aramejka, byla vdova toužící po dítěti. Převlékla se za nevěstku a svedla svého vlastního tchána. Rút byla Moábka. se s Moábkami pro jejich pověst sexuálních svůdkyň. svému budoucímu manželi, do postele, když ho předtím opila. evangelia velice dobře známy. nekonvenností ve věcech sexu a manželství. souladu s morálkou lidí určité doby. řečeného Kristus. rodí Ježíš jako nemanželské dítě. někým, kdo není jejím manželem. Josefův. ... církví v ČSR. Starého a Nového zákona, Ekumenický překlad. /CEP/. BibleWorks. Hájek Miloslav. Evangelium podle Matouše. Praha. Tabor James. Ježíšova dynastie. 2006. Praha. 2007. I. začal první den nového kalendářního roku a my jsme si symbolicky poslechli první věty evangelia. Na dnešek také připadá církevní svátek Nejsvětějšího jména Ježíš. Ten na Nový rok vždycky stojí v pozadí. A navíc: vánoční období ještě neskončilo. A tak se můžeme při dnešních bohoslužbách zamýšlet nad biblickým textem, o který bychom jen těžko přes rok zakopli. Tedy nad tím nudným a na první poslech nic neříkajícím úvodem Matoušova evangelia. Nad Ježíšovým rodokmenem. Dnes je v módě pořídit si rodokmen, zjišťovat své kořeny, odhalovat svou - jinak zapomenutou - minulost. Lidé si je buďto sestavují sami, mají-li na to čas, schopnosti a trpělivost. Základním předpokladem pro důvěryhodný rodokmen je neporušená hlavní linie předků. Já - můj otec - jeho otec - jeho otec - jeho otec…
První, co nás tedy zaujme při poslechu Ježíšova rodokmenu, je fakt, že ta jeho hlavní linie předků selhává. Jeho rodokmen jde plynule až po Josefa, ale hned poté přichází jakási nejasnost. Jákob pak měl syna Josefa, muže Marie, z níž se narodil Ježíš řečený Kristus. Josef není uveden jako pokrevní otec Ježíše, nýbrž jen jako muž Marie, které se narodil Ježíš. Co to má znamenat? Proč se evangelista Matouš s tímto divným rodokmenem vůbec namáhal, když v tak zásadním bodě rodová linie selhává? Jistě je v tom záměrnost autora. Něco nám tím chce říct. Ježíš Kristus není synem Josefa, je pouze Josefem adoptován, tedy je jeho synem jen po právní stránce. Ježíš je naproti tomu plnohodnotným Božím Synem, nejen člověkem, kterého až následně (třeba při křtu) Bůh přijal. K tomu je třeba ještě poznamenat, že tehdy si s DNA moc hlavu nelámali. Nebylo až tak důležité, zda je někdo „biologicky“ synem svého otce. Důležitější bylo, zda se otec ke svému synu zná, zda jej přijímá jako svého právoplatného syna. A to nakonec Josef učinil.
Víte, vůbec bychom neměli mít strach brát vážně teologický rozměr Matoušova evangelia, a tedy ani tohoto Ježíšova rodokmenu. Matouš není a nechce být historik. Nejde mu o to sepsat opravdový, historicky věrný rodokmen Ježíše Krista. Matouš nám tím rodokmenem něco chce zvěstovat. Něco předat, něco sdělit. A to něco zásadního. Tu první věc jsme slyšeli: Ježíš je pravý Syn jediného Boha, následně přijatý do linie Abraham - David - Josef. Ježíš vstoupil do světa lidí. To je další poselství Ježíšova rodokmenu. V něm je uvedeno celkem 45 jmen. A co jméno, to osoba, tvář, příběh. Každá z těch postav má svého otce a matku. Každá z těchto postav má svého syna. Každá se někdy narodila, žila, umřela. Ježíš tedy nevstoupil do světa nebeských bytostí, do říše andělů.
Domysleme, co to znamená, že historii Ježíše Krista vyjadřují jména konkrétních lidí, nikoli data významných událostí (z nich je zmíněna jen jedna, navíc ta nejméně slavná: deportace do babylonského zajetí). Ježíšův rodokmen nekrášlí slavné bitvy, nedozvíme se z něj nic o velikosti izraelských armád, nevyplňují jej dobové statistiky. Nic z toho v Ježíšově rodokmenu nenajdeme - jen jména. Konkrétní jména konkrétních osob. To je historie, do níž Ježíš vstoupil. A tato historie, jakkoli se nám zdá nahodilá a chaotická, měla svůj skrytý smysl. To se skrývá za poznámkou, jinak málo srozumitelnou, že všech pokolení od Abrahama do Davida bylo tedy čtrnáct, od Davida po babylonské zajetí čtrnáct a od babylonského zajetí až po Krista čtrnáct. Za touto umělou, chtěnou, ne-historickou souměrností nacházíme důležitou symboliku.
Tři krát čtrnáct je šest krát sedm. Až po Ježíše uplynulo šest takových týdnů. No a jeho narozením začíná týden sedmý, vrcholný a již poslední týden lidských dějin. Ježíšovým narozením tedy celé předchozí dějiny přicházejí ke svému vrcholu, ke svému vyústění, ke svému cíli. Celé předchozí dějiny, počínaje Abrahamem, byly vnitřně nasměrovány k tomuto okamžiku, k této postavě Ježíše, který vysvobodí svůj lid z jeho hříchů. Všech těch 42 generací k němu podle evangelisty ukazovalo, k němu vzhlíželo. Již jest naplněna všeho plná míra, po čem dle tvých slibů toužívala víra, zpíváme v písni Jana Augusty.
Historie a poselství židovského původu Ježíše
První křesťané, kteří Ježíšův rodokmen sestavovali, chtěli vyjádřit právě toto poselství: Narozením Ježíše Nazaretského nastala poslední fáze Božího příběhu s lidstvem a se stvořením. Zde se ukázalo, k čemu ta předchozí spletitá historie směřovala a kde vyvrcholila: v narození, životě, smrti a vzkříšení tohoto člověka Ježíše. Větší, zajímavější průlom Boha do tohoto světa už není třeba čekat. V narození Ježíše se zkrátka dotkla věčnost naší časnosti, našich dějin.
Ale vraťme se ještě k seznamu jmen. První jméno, jež zde je uvedeno, je Abraham. Abraham měl syna Izáka, Izák Jákoba, Jákob Judu a jeho bratry. Ježíšova historie je historií potomků Abrahamových, historií Judejců, historií izraelského lidu. Ježíš se narodil jako Žid. Neměl árijský, ani jiný původ.
Za světové války, když Hitler pronásledoval Židy, se sestavovaly rodokmeny (nebo třeba také přepsávaly, falšovaly), aby se prokázalo, že ten či onen neměl židovské předky. Ale zde, na začátku evangelia Matoušova, se naopak uvádí, že Ježíš židovské předky měl. Také pro toto poselství byl sestaven a zůstal zachován tento rodokmen.
Dovedu si představit, s jakou chutí by jej mnozí křesťané v dějinách církve z bible vyškrtli, vytrhli, na něj raději zapomněli. A jak rádi by někteří křesťané z Písma vypustili celý Starý zákon - s jeho krutou a příliš lidskou syrovostí. Ale my vezměme na vědomí, že Pán Ježíš byl Žid, že historie potomků Abrahamových, historie Izraele, byla jeho vlastní historií. A pokud se my hlásíme k Ježíši Kristu a jej přijímáme, je to také kus naší historie, část naší vlastní minulosti.
Historie Izraele je historie Boží věrnosti, Boží smlouvy, Božího vedení, Božích soudů. Ale to je také historie lidské věrnosti i nevěrnosti; poslušnosti i neposlušnosti; oddanosti i tvrdohlavosti; moudrosti i hlouposti; lásky i sobectví. Tyto poznámky se týkají čtyř ženských jmen. A sdělují další závažné poselství: historie, do níž Ježíš vstoupil, je historie lidského hříchu.
Už při prvním čtení musí být čtenáři nápadné, že tu jde o nějakou nepravidelnost, nějaké vybočení, které chce upoutat jeho pozornost. Ženy se normálně v rodokmenech neuváděly. Matoušův rodokmen jde pravidelně, monotónně z otce na syna. Až právě na tyto čtyři výjimky. A co teprve, když si uvědomíme, jaké pikantní příběhy se schovávají za těmito čtyřmi ženskými jmény.
Před nedávnem jsme se jejich příběhům věnovali po čtyři neděle, takže dnes zmíním jen to, co měly všechny ženy společné. Tři z nich jsou pohanky. Ta čtvrtá, Batšeba si alespoň pohana vzala za muže. To v očích Židů není dobrá vizitka.
A navíc: všechny ženy se do Ježíšova rodokmenu dostaly za nějakých zvláštních, možná pohrdání-hodných okolností. Krvesmilstvem, zradou vlastního lidu, sváděním, nebo třeba díky vraždě. Skoro bychom od evangelisty Matouše očekávali, že tuto pohnutou historii bude chtít zamlčet. Vždyť by třeba stačilo říct: David měl syna Šalamouna - a tečka. Ženu Urijášovu už netřeba zmiňovat.
Je to velká šmouha na Ježíšově rodokmenu, kterou Matouš nejenže nezamlčí, ale přímo zdůrazní, vystaví pohledu každého pečlivého čtenáře. Ježíš - potomek Davidův? O jednom králi Herodovi se dochovalo, že dal zničit všechny rodokmeny uchovávané v jeruzalémském chrámu, protože se styděl za svůj nízký původ.
Ale tento rodokmen Ježíše Nazaretského zničen nebyl. On se nestyděl za to, že vstoupil do historie lidského selhávání. Jak jsme četli: Nestydí se nás nazývat svými bratry, nás, které náš hřích tak opakovaně přemáhá. On se za nás, za své sourozence, nestydí. Vstoupil mezi nás jako náš bratr, ne jako bytost éterická, bez těla, bez krve, bez citu a soucitu, bez bolesti a bez slz - jako byli antičtí bohové, když občas zavítali mezi pozemšťany, aby si s nimi zašpásovali, nebo aby si je prozkoušeli… Ne tak náš Pán Ježíš Kristus.
Ten přišel s tělem a krví, pláčem a slzami, bolestí a smutkem. Hlad, žízeň, horko, zimu, největší chudobu přijal na se, člověka hříšného pokutu, zpíváme zase v jiné bratrské písni. Sourozence spojuje tělo a krev, stojí v epištole Židům. Ježíšovo sourozenectví je zvláštního druhu. Ježíš s námi je i není příbuzný. Není, protože Joseph nebyl jeho biologický otec; pokrevní, genové příbuzenství s ním Ježíše nespojuje. Ale je s námi příbuzný, protože do této příbuznosti s hříšným člověkem z Božího rozhodnutí vstoupil.
Ježíš se chtěl stát naším bratrem. Nemusel. Ale chtěl! Rozhodlo jiné chtění, jiná vůle než genetické zákony. Ježíš chce být naším bratrem. Ne cizincem, ne nepřítelem. Bratrem. A sourozence spojuje tělo a krev. Nás s ním tedy spojuje jeho tělo a jeho krev. Ježíš mezi nás přišel, do naší potemnělé historie vstoupil, aby o nás, své bratry a sestry zápasil. A v tomto zápase šel až do krajnosti: nabídl své tělo a svou krev. Zemřel namísto nás a za nás. Za mne, za tebe. To nás - s naším božským bratrem Ježíšem - spojuje.
Archeologové objevili v milevském klášteře schránku s odseknutou částí hřebu z takzvaného Pravého kříže, tedy kříže, na kterém měl zemřít Ježíš Kristus. Jedná se o jednu z nejvzácnějších křesťanských relikvií, ať už je pravá, nebo falešná.
Přibližně šest centimetrů dlouhý kus hřebu archeologové nalezli v dutině v trezorové místnosti kláštera. Na hřebu je vytvořen křížek z jednadvacetikarátového zlata. Schránku podle dendrodrologického výzkumu mimo jiné tvoří dubové dřevo z období 260 až 416 našeho letopočtu. Tak starý relikviář je na našem území naprostou raritou.
Podle archeologů lze hřeb z Pravého kříže svým významem a vzácností srovnávat s relikviářem svatého Maura.
Dendrochronologie je datovací metoda založená na počítání přírůstků na kmenech stromů a sledování jejich změn v závislosti na změnách klimatu. Poměrně přesně tak lze určit například stáří stromu, což využívají historikové, archeologové, klimatologové či pracovníci památkové péče.
Takových hřebů je dochovaných v Evropě celá řada, výjimečné je v tomto případu stáří artefaktu. V té době musela mít relikvie obrovskou hodnotu srovnatelnou s například korunovačními klenoty (a zřejmě i vyšší). Jeden takový „hřeb z kříže“, vsazený do zlata, je například také součástí Svatovítského pokladu v pražské katedrále.
Kříž, na němž měl být Ježíš Kristus ukřižovaný čtyřmi hřeby, byl nalezen v první polovině čtvrtého století pří výzkumu, který inicioval císař Konstantin. Jeho matka, císařovna Helena, pak měla hřeby dovézt do Evropy. Podle Katolické encyklopedie se v současné době uctívá asi třicítka těchto údajně originálních hřebů, jejichž pravost nejde ověřit.
Archeologové se výzkumu milevského kláštera věnují několik měsíců. Na jaře například v objektu nalezli tajnou chodbu. Milevský premonstrátský klášter je nejstarší klášter v jižních Čechách. Založil jej Jiří z Milevska a budoucí první opat kláštera Jarloch. Za husitských válek byl klášter vypleněn.
Kardinál Dominik Duka dnes v Milevsku uvedl, že tímto nálezem se křesťanství vrací ke kořenům. Navíc se prý potvrzuje, že území současné České republiky bylo z historického hlediska významným prostorem. „Nebyli jsme pouze okrajovou částí. Odehrávaly se zde důležité události už z doby keltské a germánské. Ukazuje se, že křesťanství zde nezačínalo byzantskou misií svatých Cyrila a Metoděje,“ připomněl Duka příchod věrozvěstů na Velkou Moravu v 9.
Největší sochou Krista v České republice je ta k obci Úžice nedaleko Kralup nad Vltavou. Největší socha Krista u nás se nachází v Resortu Svět v obci Úžice. I s podstavcem dosahuje skulptura úctyhodné výšky 6,15 metrů, bez podstavce pak 4,5 metrů.
Vznikla pod rukama malíře a sochaře Martina Lepka, který ji modeloval z oceli a betonu přímo na místě. Socha byla dokončena v září 2022, od května 2023 je zapsána do České knihy rekordů.
Na doplnění: film Šifra mistra Leonarda se ve své popkultuře často zmiňuje jako popis myšlenky, že Ježíš měl ženu a potomky a současná katolická církev to má utajit.
Co by to pro církev a teologii znamenalo? Podle různých názorů existují dvě roviny Ježíše: Ježíš z Nazareta jako historická osoba a Ježíš Kristus jako vírou utvářená postava. Na jedné straně žil, pracoval, pil víno a měl rád zábavu; na straně druhé je to postava spasení, která zemřela za hříchy lidí a vzkřísila.
Pokud se potvrzení historiků či archeologů, že Ježíš z Nazareta měl děti, ukáže jako pravdivé, pro bigotní katolíky by to představovalo otřes víry, pro liberálnější katolíky by to nebylo takové. Nalézt odpověď na otázku, zda měl Ježíš z Nazareta potomky, se ale podle autorů textu nepodaří. Pamětníci nejsou a písemné záznamy jsou vzácné, a i kdyby se našly, mohou být zfalšované.
Život Ježíše | Czech | Official Full HD Movie
Ostatně: “Musíme rozlišovat dvě polohy Ježíše. Nejprve je tu Ježíš z Nazareta. Tedy historická osoba člověka, o kterém mimo jiné píše historik Josephus Flavius. Jedná se o židovského občana, který se narodil, vyučil se tesařem a zemřel. Druhou polohou je Ježíš Kristus. Ten je utvářen na základě víry.”
Na závěr si lze položit otázku: Co by znamenalo, kdyby se potvrdilo, že Ježíš měl děti? Konflikt mezi historickým obrazem a teologickou věroukou by byl značný, ale diskuse by byla jen jednou z mnoha vrstev, jak dnes vnímáme rodokmen, víru a identitu v kontextu českých i širších evropských dějin.
- Vysvětlení symboliky čísel 7, 14 a 42 v rodokmenu a jejich teologické významy.
- Role Marie, Josefa a právní adopce Ježíše oproti genealogické linii.
- Význam ženských postav v Matoušově rodokmenu a jejich specifika.
- Archeologické a historické výzkumy spojené s Relikviemi a Kristovým křížem.