Král Jindřich VIII. je pravděpodobně poslední hrou Williama Shakespearea. Její datace se vyvozuje z dochovaného dopisu jistého sira Henryho Wottona, který píše o tom, jak 29. června 1613 navštívil představení „nové hry“ o králi Jindřichu VIII. Z jeho líčení vyplývá, že představení to bylo majestátní a výpravné, ale nedohrálo se. Po výstřelu z děla, který uvítal příchod krále na slavnost v kardinálově paláci, se od papírové ucpávky hlavně vzňala došková střecha divadla, což hrou zaujatí herci i diváci postřehli až příliš pozdě.
Jiná událost posunuje dobu vzniku hry ještě o pár měsíců dříve. Je totiž dost možné, že Shakespeare napsal hru na zakázku; měla přispět k bombastickým oslavám sňatku mezi princeznou Alžbětou a princem Friedrichem Falckým, budoucím českým „zimním králem“. Představení, plánované na 16. února 1613, bylo ale zrušeno a nahrazeno nějakou jinou, údajně ještě radostnější podívanou. Neexistuje žádný věrohodný doklad o tom, že chystaným představením byl Král Jindřich VIII., řada okolností tomu ale nasvědčuje.
Bylo by jistě příhodné oslavit zmíněnou událost protestantského sjednocení hrou o králi, který zpřetrhal svazky s papežem a stanul u zrodu moderní protestantské Anglie, hrou, která vrcholí narozením slavné princezniny jmenovkyně. S výjimkou období vlády Jindřicha VII. obsáhl Shakespeare svými hrami souvislý úsek anglických dějin od konce vlády dynastie Plantagenetů po narození Alžběty. Historická dramata vznikala v různých obdobích jeho tvorby a jejich styl i pojetí se vždy liší podle toho, jak se v průběhu let vyvíjelo dramatikovo vidění světa a proměňovaly jeho výrazové prostředky.
V první historické tetralogii z raného období autor přechází od rozmáchle kronikářského pohledu na anglické dějiny ke hře soustřeďující se na titulní postavu. Richard III. připomíná krvavou tragédii Tita Andronika. Druhá historická tetralogie, napsaná mezi lety 1596 až 1600, začíná dramatikovou nejpoetičtější „historií“ Král Richard II. Lyricky jímavý portrét panovníka zachyceného v krátkém období jeho vrcholu a pádu obsahuje mnoho ozvuků tragédie Romeo a Julie, která vznikla ve stejné době. Líčení událostí za vlády prvního Lancastera (dva díly Jindřicha IV.) zas v bohaté fresce lidských typů a různých prostředí v mnoha směrech, a hlavně v podobě bonvivánského rytíře Johna Falstaffa, předznamenává komedie autorova vrcholného období.
Rozporuplný pohled na národního spasitele v autorově nejepičtějším dramatu Král Jindřich V. zas ukazuje cestu k budoucím vrcholným tragédiím. Je zajímavé, že v politicky ožehavé době na sklonku vlády Alžběty I., kdy se řešil i neřešil problém nástupnictví na anglický trůn, a v prvních letech vlády Jakuba I., který chtěl v Anglii obnovit absolutistickou vládu, se Shakespeare přímému zpodobění nedávných dějin Anglie nevěnoval. Králem Jindřichem VIII. se Shakespeare k žánru historického dramatu asi po čtrnácti letech vrátil.
Někteří shakespearologové se domnívají, že jde o hru příležitnostnou, která obsahuje sice skvělá místa, dobře vykreslené postavy a nádherné monology, ale postrádá jednotnou koncepci. Na podkladě různých textologických a stylistických rozborů pak vyvozují, že hra vznikla společným autorstvím s Johnem Fletcherem, se kterým skutečně Shakespeare na sklonu své tvůrčí dráhy napsal hru Dva vznešení příbuzní. Podobně jako u ostatních historických her z anglických dějin jsou i v tomto případě autorovi hlavním pramenem Holinshedovy Kroniky. Z nich čerpá látku pro první až čtvrté jednání, pro jednání páté mu jsou předlohou Skutkové a památky těchto neslavných a nebezpečných dní, protikatolický spis Johna Foxe.
S prameny autor nakládal vždy dosti volně. V zájmu dramatického spádu děje události zhušťoval, vytvářel dojem dvojího času, dramatického a reálného, v zásadě ale vždy dodržoval historickou chronologii. V této hře však s historickými fakty manipuluje mnohem volněji než kdykoli předtím. Z pečlivě prostudovaných pramenů vybírá sice mnohdy až doslovné citace, ale občas je podsouvá jiným mluvčím, události zhruba dvaceti pěti let přeskupuje a předvádí v souvislém sledu především na podkladě svého osobitého vidění a dramatického záměru. Mnoho důležitých skutečností z tohoto období v životě krále Jindřicha VIII. přitom zcela vynechává. Hra nemá stěžejního protagonistu. Titulní postava krále Jindřicha VIII. je v pozadí a z něj pak vstupuje do konfliktů s těmi, kteří vždy po určitou část hry ovládají scénu. A přece je právě postava krále určující.
Nese v sobě totiž základní téma hry, věčný rozpor mezi osobními touhami a nadosobními povinnostmi. Podléhá-li král po jistý čas ve své ješitnosti vlivu zlovolného našeptávače kardinála Wolseyho a je-li po jistou dobu schopen tolerovat, ba i zaštiťovat bezpráví vůči vévodovi z Buckinghamu, svědčí to o jeho lidských slabostech. Když pro krásnou mladou dívku zavrhne svou královskou manželku, jež mu sice stála po boku řadu let, ale nedala mu syna, pocity viny se v něm mísí s vědomím zodpovědnosti panovníka, který ví, že pokud nedá Anglii mužského dědice, může země, jíž zajistil mír, opět upadnout do války.
Při zúčtování s Wolseym i při obraně arcibiskupa canterburského zosobňuje pak historickou spravednost, k níž se musel klopotně dopracovat. A když mu jeho duchovní rádce arcibiskup Cranmer ve svém proroctví pomůže překonat zklamání z toho, že se nedočkal mužského potomka, smířený a triumfující král stojí v úžasu nad zázrakem lidského zrození a s důvěrou hledí do budoucnosti. Stejně jako král i ostatní velké postavy hry postupují od chybování k prozření, cestou od každodennosti k věčnosti. Zprvu prchlivý vévoda Buckingham jde k popravě s pocity morální převahy. Kardinálu Wolseymu se po střemhlavém pádu dostává milosti zmoudření.
Král Jindřich VIII. je politické drama. Nahlíží do zákulisí moci, popisuje věrně praktiky a intriky těch, kteří řídí věci veřejné. Zároveň ale poukazuje na bezmoc mocných tváří v tvář nevyzpytatelnému osudu a nezbadatelné logice historického vývoje. Shakespeare nezapomíná ani na dalšího protagonistu historie. Tři pánové, kteří vstupují do hry jako chór a s velkou znalostí věci komentují dějinné události, nepomáhají pouze divákovi orientovat se v příběhu. I ve hře Král Jindřich VIII., jako u všech předchozích historických dramat, se odrážejí postupy, k nimž v procesu tvorby autor dospěl.
Shakespearesova pozdní tvorba a proměny historických dramat
Shakespearova pozdní díla, nazývaná romance, charakterizuje odklon od reality k pohádce, od psychologie k symbolu, od historie k mýtu. Vyznačují se poselstvím naděje a optimismu. Jako by autor, který rozpoznal, prožil a popsal mechanismy lidského žití, přešel od divadla sebepoznání k divadlu, jehož cílem je povznesení mysli. Vrací-li se Shakespeare ve své poslední hře zpět k historické realitě, není to už pouhé mapování dějin či pozvedání varovného prstu historie k současníkům.
