Vyprávění sleduje život Jiřího Kvapila, jeho skautské kořeny, duchovní cestu i klíčové momenty, které vedly k obnovení řeckokatolické farnosti v Olomouci a k šíření náboženské výchovy mezi mládeží po sametové revoluci.
Dokončená cesta od skautingu ke kněžství a křesťanské výchově
„Byl to starý barák, dost ošuntělý. Jméno na dveřích jsem ani nevěděl, kdo to je.“
„Pojď dál.“
„To znamená do Prahy. Se mi protočily panenky, protože jezdit tak daleko, do Prahy, to nebylo snadné.“
„Nepřítomnost překážek, bariér, nic.“
„Vůbec žádná překážka, bariéra, nic.“
„Tajemný svět svěcení na kněze ve východním obřadu.“
Jiří Kvapil se narodil 1. září 1949 v Olomouci a jeho rodina pocházela z hanáckých Lešan. Děda Břetislav Kvapil a děda Štěpán Zlámal měli původně velkostatek a hospodářství, která však musela vstoupit do JZD. Otec Jaromír Kvapil pracoval jako popelář, aby uživil šest dětí. Přestože prožívali těžké období, nikdy si nepřipouštěli stížnosti na režim.
„Ta komunistická blamáž a to milování Sovětského svazu“ byla pro Jiřího zdůrazněná realita školních let. Na začátku školního roku byl vždy vyzván, kdo bude chodit do náboženství; Jiří se postavil, i když cítil, že to může být hanebné. Postupem času se počet žáků v náboženství snižoval, což ho ovlivnilo a posílilo jeho vztah k víře.
Na základní škole se setkával s šikanou kvůli náboženství a nepříslušnosti k pionýrskému oddílu. I přes tato úskalí rád jezdil za prarodiči do Lešan, kde se cítil svobodně a problémům ve škole rychle zapomínal. Komunisté skautskou organizaci zakázali, ale někteří skauti pokračovali ve schůzkách a táborech mimo oficiální struktury.
Ve studiu na Střední průmyslové škole elektrotechnické v Mohelnici našel Jiří své technické zalíbení. Pražské jaro roku 1968 a uvolnění atmosféry na škole se odrazilo i na jeho zapojení do skautského života - stal se vedoucím oddílu Světlonošů a budoval klubovnu Olomouce.
V srpnu 1969 uspořádal tábory s Stanislavem Paláskem a vedl je s pečlivostí skautské tradice. Avšak hned po následujícím období přišel nástup vojenské služby, který Jiří prožíval jako zkoušku odolnosti a víry. Na Šumavě v Sušici prožil dril a šikanu, což posílilo jeho touhu po chrámu, mši a komunitě lidí sdílejících jeho smýšlení.
Setkání s farářem Václavem Divišem v místním kostele a sociální kruh scholy a skautů mu poskytly nové mosty mezi vírou a každodenním životem. Po návratu domů se oženil s Zdislavou Rakovou a společně si vybudovali domov v Chocni a poté v Kostelci na Hané. Jiří pracoval jako revizní technik pro Potraviny Ostrava a zároveň organizoval tajnou náboženskou výchovu pro své děti i děti přátel.
Hledání seminářů a duchovní formace
Kvapil začal navštěvovat bytové semináře teologie, které mu zprostředkoval kaplan Václav Diviš. Začalo to postupně a trvalo šest let intenzivního studia. „Uvědomil si, že studují a jsou svěcení na kněze ve východním obřadu.“
Jiří se v té době stal inspirovaným žákem Stanislava Paláska i dalších zkušených učitelů. Průběžně mu bylo umožněno docházet na semináře do Prahy, a s individuálním plánem cestoval měsíčně na přednášky a zkoušky. Zkoušky probíhaly i mimo standardní prostory - v Divoké Šárce i na Václavském náměstí.
Po šestiletém studijním období přijal 14. září 1986 svěcení na kněze východního obřadu. Jako kněz navštěvoval nemocné a poskytoval svátosti, přičemž poemas pečlivě budoval svou službu i po znovunabytí svobody po sametové revoluci.
Obnova řeckokatolické farnosti v Olomouci a její význam
Řeckokatolickou církev komunisté zakázali v roce 1950 a její věřící z velké části přešli k římskokatolickému vyznání. Po revoluci se Kvapilovi podařilo znovu obnovit bohoslužby - „našlo se sedmadvacet adres a sedmadvacet lidí znovu obnovilo řeckokatolické bohoslužby.“
Farnost u sv. Alexeje začala své aktivity ve svatyni, "vařit z vody, doslova a do písmene." Postupně se situace zlepšovala a řeckokatolické společenství se opět formovalo a rostlo. V roce 1998 se Jiří Kvapil stal administrátorem Olomoucké řeckokatolické farnosti.
Skautský duch a náboženská výchova se vzájemně prolínaly. Skauting v Olomouci po sametové revoluci znovu ožil, Kvapil se stal instruktorem lesní školy a obnovil školu pro rádce a vedoucí skautů, a nadále se věnuje roverům a výuce náboženství na středních školách a učilištích v celém okrese Olomouc.
Klíčové momenty a dopady na komunitu
- První kroky k obnovení bohoslužeb: 27. listopadu 1989 - generální stávka a pozorování nebeského znamení labutí nad Olomoucí.
- Okamžik, kdy byl kladen důraz na pastorační práci s mládeží a rodinami v době komunismu a po něm.
- Veřejná a soukromá spolupráce s teology a duchovními vůdci, kteří pomáhali s formací východního obřadu.
- Vznik potřebných struktur pro dětskou a mládežnickou výchovu v regionu Olomouc a okolí i integrace do širšího kontextu řeckokatolické církve.
Jiří Kvapil vyjádřil vděčnost za „nejkrásnější vzpomínky“ spojené s dětstvím, skautingem, školou a službou lidem. Vzpomíná na svoje spolupráce s Václavem Divišem, Zdislavou Rakovou a Dr. Josefem Zvěřinou, jejichž vliv na jeho duchovní vývoj byl zásadní. Věřil, že s Ježíšem Kristem lze zvládnout vše a že život je možné žít naplno i v obtížných podmínkách.
Současně Jiří Kvapil zůstává aktivní v oblasti vzdělávání a formace mladých lidí. Zorganizoval výuky křesťanské výchovy na středních školách a učilištích, využívaje skautskou metodu,Salesiánské principy a teologické poznatky získané na bytových seminářích.
Jeho příběh je propojením víry, odolnosti a služby druhým. Dnes se věnuje roverům, pracuje na rozšíření náboženské výuky a posiluje komunitní vazby prostřednictvím duchovní a skautské výchovy, která pokračuje i po jeho generaci.
tags: #jiri #kvapil #reckokatolicka #farnost