17. Smrt bohů nastává ve chvíli, kdy náboženství již svou praxí a teorií neodpovídá na poslední otázky života, které si lidé kladou (Jan Heller: Responzivní hypotéza).
Mnoho starověkých náboženství dávno vyhynulo a jsou nadále už předmětem pouze historických studií.
Když se císař Flavius Claudius Julianus v polovině 4.století pokusil zvrátit vývoj Římské říše zpět k pohanství, nepodařilo se mu to, protože staří antičtí bohové nebyli naživu ani umírající a náboženství, které mělo za smysl pravidelnými oběťmi zajišťovat pokračování existence světa, nebylo atraktivní.
Julianus, později nazvaný apostata, byl křesťanstvím hluboce zklamaný a budoucnost viděl v návratu Římské říše k pohanství (a také k judaismu).
Přestože konal svůj pokus jako císař, již se mu to nepodařilo.
Islám je otázkou, zda je životaschopný a atraktivní - a v současnosti se to nezdá.
Je to poměrně jednoduché náboženství, které má jen pár základních pravidel (pět sloupů islámu: šaháda vyznání víry, salát rituální modlitba, zakát almužna, náboženská daň, saum půst v měsíci ramadánu a hadždž pouť do Mekky).
Jednoduché povinnosti krátká modlitba 5x denně a podíl na společenství věřících umožňují těm, kdo praktikují islám, získat potřebnou stabilitu k náročnému životu v moderním světě.
Po křesťanství je islám největší organizované náboženství, které je ovšem vnitřně velmi rozrůzněné, nemá kněžskou hierarchii a v mnoha věcech nemá ani jednotné učení.
Náboženství však může být ohrožené tím, že jsou ohroženi jeho vyznavači diskriminací a pronásledováním, projevy nenávisti jejich odpůrců.
Křesťané to prožívali v různé intenzitě v prvních staletích existence církve a poté v některých případech misie (např. v Japonsku).
Pronásledování a pocit pronásledování se pro křesťany stalo často velmi důležitým, vznikla celá martyrologická literatura, jakoby potvrzením věrohodnosti vlastní zvěsti bylo to, že ti ostatní mě nemají rádi.
Soustavným líčením pronásledování křesťanů v muslimských zemích se podařilo u mnoha křesťanů vypěstovat pocit, že islám je zásadní protivník křesťanství.
Nenávist a diskriminace druhých se často budí a zdůvodňuje pocitem ohrožení.
Pokusy zlikvidovat organizovanou víru násilím ovšem vedly zřídkakdy k míru, natožpak k demokracii.
Až do 20. století by se zdálo, že náboženství buď vyhyne samo, nebo se udrží.
Když křesťanští Dánové roku 1168 dobyli Rujánu, zničili kultiště boha Svantovíta a Slované poté poměrně rychle a bezproblémově konvertovali ke křesťanství.
Jenže 20 století přineslo nový fenomén holocaustu.
Ukázalo se, že nejvíce nenávisti není skryto v barbarství, ale právě v moderní kultuře a technologicky rozvinuté civilizaci.
Z holocaustu se poučilo mnoho přemýšlivých lidí na straně křesťanů a přes pokání našli nové vztahy k Židům.
Časem se díky tomu nově proměnily i vztahy Židů ke křesťanům.
Toto poučení ve vztahu křesťanů a muslimů ještě nenastalo.
Když se mluví o ohrožení křesťanů muslimy, zapomíná se, že poslední velkou genocidou v moderní době bylo vyvražďování Tutsiů Hutuy ve Rwandě, kde tvoří křesťané přes devadesát procent obyvatelstva.
Muslimové, kterých je asi 5 procent, se přitom drželi stranou.
Poslední genocidou na evropském území byla Srebrenica, kdy se v hrobech před devět tisíc těl (kromě mužů a chlapců také ženy i malé děti).
Poučení a reflexe z těchto genocid, podobné té, k níž došlo po holocaustu, dosud nenastaly.
Z této perspektivy žijeme jako lidstvo v nebezpečné době, protože jsme se dosud nevyrovnali se stíny vlastní minulosti.
Často se setkávám s vytvářením obrazu nepřítele, do něhož si nevyrovnali se stíny vlastní minulosti.
Ten nepřítel se nemůže bránit, protože se jedná jen o jeho autor promítá jen své vlastní strachy.
Střet civilizací Samuela Huntingtona je již přes dvacet let stará kniha.
Podle ní svět po skončení studené války se ještě výrazněji rozštěpil na jednotlivé civilizační okruhy, kterých je celkem šest.
Národy těchto okruhů vyznávají podobné společenské, morální, náboženské a jiné hodnoty, které jsou obvykle trvanlivější než aktuální politická situace (příkladem může býtbýt Varšavská smlouva, která v sobě spojovala části nejrůznějších civilizačních celků).
Každý z Varšavská smlouva, která v sobě spojovala části nejrůznějších civilizačních celků, je veden ústředním státem, který nad ní do jisté míry může držet „ochrannou ruku“ - západní civilizace například USA, pravoslavná Ruska, islámské vůdčí pozice soupeří více států (Írán, Egypt...).
Autor předpovídá budoucí střet mezi čínsko-muslimskou civilizací a západní, která bude mít umírněné spojence v dalších civilizacích, jako je např. hindustická a subsaharská.
Knihu jsem prošel a soudím, že se vlastně ukázalo, že se mýlí v tezi, že svět je rozdělen na civilizační okruhy, z nichž nejde vystoupit.
Všude jsou menšiny a probíhá další modernizace, takže svět je navzájem propojenější, než byl před dvaceti lety.
Není to tedy tak, že by modernizace, takže svět je navzájem propojenější, než byl před dvaceti lety.
Někteří autoři ale ještě stále zastávají tezi, že probíhá střet dvou civilizací - evropské a islámské.
Pavel Hošek se ve své přednášce vyjádřil, že 2/3 muslimů nejsou muslimové, já jako Pavel Hošek bych spíše řekl, že většina muslimů je značně sekularizovaných.
Když jsem se v detenčních táborech ptal, co by si tamní klienti nejvíce přáli, byla nejčastější odpověď boty, čokoládu a knihu v urdu.
Když jsme pak pátrali po tom, kdo by chtěl Korán, přihlásil se jen jeden člověk, který z něj ale pak měl opravdu velkou radost.
Gilles Kepel: Boží pomsta, Pavel Hošek: Bohové se vracejí.
Ve dvou posledních desetiletích prožívá renesanci i konzervativní podoba prakticky všech náboženství.
Vzniká nový zájem o „přísnou“ podobu náboženství.
Kladu si nad tím otázku, zda se přitom křísí i křesťanství založené na nenávisti k jinověrcům a nevěrcům?
Obvykle se zdůrazňují pozitivní stránky křesťanství, když se však podíváme do historie, tak pocit vlastní nadřazenosti a nevnímání, že „ti druzí“ jsou také lidské bytosti, doprovází většinu dějin křesťanství.
V české společnosti se vynořuje zvláštní strašák - hlášení se ke křesťanství z důvodu odporu, strachu a nenávisti k islámu.
Dominik Duka prohlásil, že islám nezná pojem bližního, a že budeme přijímat jen křesťanské uprchlíky.
S podporou konzervativních křesťanů mám ovšem i vlastní neblahou zkušenost.
Podporoval jsem návštěvu jednoho původně sudánského pastora, který zdůrazňoval ohrožení křesťanů v Jižním Sudánu muslimy ze severu.
V časopise Život víry s ním byl dokonce zveřejněn rozhovor nadepsaný „Neposílejte nám Bible, pošlete nám zbraně“.
Když jsem se ptal mnoha svých muslimských přátel na vztah ke křesťanům, byl jsem překvapen tím, jak ho mají automaticky nastavený velmi pozitivně.
Pokládají křesťany za své nejbližší spojence a vidí v křesťanství kořeny své vlastní víry, takže jsou často hrdí i na starobylé křesťanské památky.
Naopak jsou překvapeni tím, že mnoho křesťanů tento postoj vůbec nevnímá.
Muslimové vidí křesťanství nikoliv jako soupeřivé náboženství, nýbrž pozitivně.
Na Blízkém Východě je také řada křesťanských škol, v nichž většina dětí jsou ovšem muslimové.
Například Evangelická Lutherská církev v Jordánsku a Svaté zemi je poměrně malá, ale provozuje šest základních škol, v nichž většina žáků jsou muslimové.
Tato církev je poměrně konzervativní, takže vyučování začíná společnou Modlitbou Páně, po níž se ovšem křesťanské děti pokřižují a muslimské naznačí omytí obličeje, aby si znovu uvědomily svou muslimskou identitu.
Muslimové na Blízkém Východě a v Severní Africe mají obvykle velmi pozitivní vztah k tradičním křesťanským církvím, které byly na území ještě před vznikem islámu.
Ambivalentní vztah mají k moderním církvím, které začaly své působení v době kolonialismu, a které byly spojeny vojenskou mocí a s agresivní misií v místě.
Musíme si však také uvědomit, že je mnoho zemí na světě, kde je to naopak - nejprve byli na místě muslimové, a až po nich přišli křesťané jako kolonizátoři, kteří se však také uchytili a vytvořili významné menšiny (např. v Indonésii, Malajsii i jinde).
Mírovou cenu německých knihkupců, kterou dostal v roce 1989 Václav Havel, dostal v roce 2015 německo-iránský autor Navid Kermani, autor knihy Gott ist schön: Das ästhetische Erleben des Koran.
tags: #jordansko #priklad #integrace #krestanske #mensiny #do