Baalbek obestírá podobná rouška tajemství jako britský Stonehenge nebo egyptské pyramidy - ani v jejich případě nemají vědci přesnou představu, jakou technologii naši předkové při budování použili. Oba zmíněné monumenty vznikly ve 3. tisíciletí př. n. l., tedy v době, do níž se datuje první osídlení Baalbeku. Jeho název odkazuje ke starověkému bohu Baalovi, uctívanému zejména Féničany, a doslova znamená „Pánovo údolí“.
Baalbek znali už staří Řekové za vlády Alexandra Velikého a jejich mapy ho uváděly jako Heliopolis neboli „město boha Slunce“. Vrcholná éra sídla - a také důvod, proč dnes figuruje na seznamu UNESCO a pokládá se za osmý div světa - však přišla po dobytí Blízkého východu Římany. Antické impérium se v polovině 1. století n. l. rozvíjelo po celé oblasti a Baalbek dokládá, že popsaná strategie fungovala: Nepřestává ohromovat ani po staletích, kdy na něm zanechal stopy čas.
Hlavní hádanka: základy a triliton
Největší historickou hádanku však nepředstavuje samotná svatyně zasvěcená Jupiterovi. Vědci tápou především v otázce základů kolosální stavby. Nedaleko pak leží i trojice ještě výrazně těžších kvádrů, původně zřejmě zamýšlených ke stejnému účelu coby tzv. triliton, tedy konstrukce tvořená dvěma svislými monolity a třetím umístěným vodorovně napříč. Nejtěžší z nich archeologové plně odhalili teprve v roce 2014 a šlo o významný milník: Ukázalo se, že s hmotností 1 650 tun a délkou přes 20 metrů se téměř určitě jedná o nejmohutnější přírodní objekt, jaký kdy člověk opracoval.
Pro srovnání: Kamenné bloky slavného Stonehenge váží v průměru „pouze“ 200 tun. V dobách vrcholného římského impéria představoval Baalbek vyhlášené náboženské centrum, kam proudily davy poutníků z celé říše. Jenže právě způsob, jakým římští stavitelé s gigantickými balvany manipulovali a dokázali je přemístit ke zvolené základně, zůstává dodnes nejasný.
Historie a původ chrámu Jupiterova
Britský novinář Graham Hancock vyslovil fascinující hypotézu, že za chrámy stojí daleko starší civilizace; dle jeho představ měla v blízkovýchodním regionu vzkvétat již před 12 tisíci lety. Hancock uvedl: „Jsem přesvědčen, že vznik megalitů časově předcházel vybudování Jupiterova chrámu.“ Publicista však mezi odbornou veřejností proslul coby zastánce pseudovědeckých teorií a nikdo ho nepřijímá vážně. Nicméně vedle dalších bizarních spekulací o tajemství Baalbeku je ta Hancockova ještě relativně střízlivá.
Na druhou stranu věrohodná teorie, která by okolnosti vzniku chrámu uspokojivě vysvětlila, dosud chybí a vědci se nemají o co opřít: právě tato epocha římské historie totiž mapují písemné záznamy jen řídké. Nevíme, kdo svatyni navrhl, zaplatil a vystavěl. Je pouze jisté, že vyrostla na místě dřívějšího chrámu zasvěceného fénickému bohu Baalovi, o němž archeologové vědí ještě méně.
Historik John Upton popisuje: „Existuje mnoho lokálních mýtů o původu chrámu: například že ho postavil Kain, aby se ukryl před Božím hněvem, nebo že to byli obři na příkaz biblického krále Nimroda.“ Některé legendy svatyni ztotožňují s babylonskou věží, podle dalších ji nechal vybudovat Šalomoun jako palác pro královnu ze Sáby.
V roce 1860 navštívil Baalbek skotský cestovatel David Urquhart a také jeho zaujaly nepoužité obří balvany. Domníval se přitom, že se dostaly na místo v době starozákonního proroka Noema, který tehdy pomocí dodnes neznámých technologií stavěl svoji archu. Práci však prý přerušila potopa světa a některé monolity, shodou okolností ty největší, pak už navždy zůstaly nevyužité ležet stranou.
V tzv. Německém archeologickém institutu, kteří na místě provádějí intenzivní výzkum, jsou navzdory popsaným alternativním teoriím takřka stoprocentně přesvědčeni, že Jupiterův chrám v Baalbeku vybudovali Římané. Podle Margarete van Essové z německé pracovní skupiny tak můžeme soudit díky nápadné podobnosti s kameny použitými ke stavbě římského akvaduktu Pont du Gard v jižní Francii.
Etapy výstavby a architektura
Výstavba chrámu započala podle van Essové kolem roku 15 př. n. l., tedy v době dokončení zmíněného akvaduktu, a odehrávala se ve čtyřech etapách. Nakonec se protáhla na celá dvě století, přičemž některé prvky jako nádrže před svatyní či výjimečná výška oltářů naznačují, že do ní později zasáhly i jiné kultury. V každém případě jsou kamenné základy, na nichž chrám spočívá, pro stavbu daných rozměrů z čistě technického hlediska zbytečně velké. K jejich vybudování by bohatě postačily méně objemné kusy materiálu, přesto je dávní stavitelé nevyužili a raději sáhli po rekordních kamenech.
Důležitý detail: ve vrcholném období římské říše představoval Baalbek vyhlášené náboženské centrum, kam proudily davy poutníků z celé říše. Sám chrámový komplex zahrnoval Jupiterův chrám, Bacchantův chrám a velký hexagonální nádvoří s granitovými sloupy z Asuánu. Dnešní stavba připomíná, že z původního komplexu zůstaly pouze některé části, například šest sloupů s jejich pobíhacím obvodovým římsem na jižní straně chrámu, který stojí na plošině s obrovskými kvádrovými bloky, z nichž některé váží až 750 tun.
Chrám byl pseudoperipterální s 54 korintskými sloupy a do dnes se dochovala jeho impozantní koncepce; uvnitř bývala zlatá socha Jupitera.
Současné poznámky a význam pro UNESCO
Místo je dnes součástí světového dědictví UNESCO od roku 1984, a jeho zařazení do seznamu vyzdvihuje nejen samotný rozměr chrámu, ale i významné historické vrstvy, které odrážejí průchod různých kultur a řemesel na jednom z nejvýznamnějších náboženských center regionu. Přesto zůstává otázka, jak přesně byl s technickým konstruováním těchto obrovských kamenů a jejich přesunem manipulováno, bez jasného a završujícího vysvětlení.
Z hlediska techniky se vědecké odhady soustředí na to, co je známo z experimentů s posunem těžkých bloků: dostatečný počet lidí s pákami, kladkami a kulatinami může přesunout kamenné objekty o hmotnosti až 300 tun. Vyšší objemy a hmotnosti vyžadují složitější konstrukce a koordinaci, která se v Baalbeku projevuje až ve výpočtech o velikosti a tvaru kvádrů a základen. Významným krokem bylo rozpoznání, že největší bloky jsou nadmíru velké k běžnému zpracování a vyžadují pokročilejší technické postupy, které svědčí o vyspělém inženýrství Římanů.
V souvislosti s tímto místem se objevují i spekulace o tom, zda jím mohly být ovlivněny i jiné kultury, ale vědecké důkazy pro takové závěry zůstávají omezené a spíše se soustředí na srovnání s jinými římskými stavbami a akvadukty, které potvrzují perspektivu římské prefabrikace a přesunu velkých kamenných bloků.
Vizualizace a doporučené materiály
Pro vizualizaci rozsahu a technických problémů Baalbeku jsou užitečné mapy a rekonstrukce ukazující, jak velké bloky a sloupy vytvářejí dohromady chrámový komplex.