Apoštol Pavel napsal Timoteovi, mladému vedoucímu Církve, kterého povzbuzuje k tomu, aby se držel Bible (a především její zvěsti o Ježíši Kristu) a dává mu k tomu čtyři důvody: (1) protože tak odolá falešným učením, (2) protože mu může dát moudrost ke spasení, (3) protože mu bude ukazovat na Ježíše a (4) protože ho může připravit ke službě evangelia.
Ty však setrvávej v tom, čemu ses naučil a o čem jsi přesvědčen. Víš, od koho ses tomu naučil. Od dětství znáš svatá Písma, která ti mohou dát moudrost ke spasení, a to vírou v Krista Ježíše. Veškeré Písmo pochází z Božího Ducha a je dobré k učení, k usvědčování, k nápravě, k výchově ve spravedlnosti, aby Boží člověk byl náležitě připraven ke každému dobrému činu.
Přestože je Bible psaná tolika autory během tak dlouhé doby a v různých prostředích, prolíná se každou knihou jedno hlavní téma - Bůh a vztah mezi lidmi a Bohem. Bible odpovídá na otázku, jaký je Bůh. Dozvídáme se, že je mocný stvořitel vesmíru, nebe a země, rostlin a zvířat. Nakonec také stvořitel člověka, se kterým chce mít a měl blízký láskyplný vztah. Jak čteme dále, tak zjišťujeme něco o nás lidech. Člověk tento vztah zahodil a vybral si vlastní cestu, na které odmítl Boha. Od té doby zakoušíme důsledky vlastních hříchů, nebo chcete-li špatných rozhodnutí, které nám přináší bolest, trápení, rozbité vztahy a v konečném důsledku i smrt.
Čteme o historii Izraele. O tom, že Bůh si zvolil Abrahama a z něj vybudoval židovský národ, který byl sice malý počtem, ale měl veliké poslání - ukázat lidem jaký je Bůh a jaké dobré věci pro lidi má. Podobně jako první lidé se však i tento národ mnohokrát odvrátil od svého Boha, opakovaně se přizpůsoboval okolním národům a jejich často krutým a nelidským praktikám. Tato jeho rozhodnutí nezůstala bez následků, a tak můžeme číst o rozpadu izraelského království, o rozprášení Židů, a pak o jejich návratu a různých radostných i smutných obdobích.
Nový zákon nám představuje osobu Ježíše Krista, který se narodil poněkud zvláštním způsobem (z mladé panny) a jehož narození provázely neobyčejné věci (lidem se zjevovali andělé, zazněla různá proroctví, král se jej snažil zabít jako malého atd.). Jako bylo jeho narození zvláštní, tak také další život se vymykal tomu, co lidé znali. Ježíš projevoval moudrost, lásku, soucit, ale také brojil proti náboženství, proti překrucování Božího slova a proti všem, kteří kladli lidskou tradici výše než Boha. Také konal zázračné činy (uzdravoval, chodil po vodě, rozmnožil jídlo, vzkřísil z mrtvých atd.) a shromáždil kolem sebe skupinu učedníků, kteří s ním chodili a učili se od něho.
Vždy vzbuzoval zájem davů, které také vyučoval o Bohu, ale od nichž odmítal být prohlášen za krále, ačkoli se o to pokoušeli. Nejvíce však popouzel náboženské vůdce té doby tím, že se prohlašoval za Boha. Prohlašoval o sobě, že odpouští hříchy a také, že bude zabit a vzkříšen z mrtvých. Právě díky těmto takzvaným rouhavým (Boha urážejícím) věcem byl opravdu popraven. Avšak třetího dne po jeho smrti našly ženy jeho hrob prázdný a on se začal ukazovat svým učedníkům, začal jim připomínat, že to vše jim říkal předem a že o tom psali proroci ve Starém zákoně.
Dozvídáme se, že o letnicích dostali učedníci sílu od Boha a ze skupiny strašpytlů, kteří se po Ježíšově smrti rozutekli, se stala skupina odvážných mužů, kteří zvěstovali živého Krista a potřebu člověka dát se smířit s Bohem. Jejich zvěst byla, že Ježíš je živ, že člověk se nemůže k Bohu dostat sám vlastním úsilím, dobrými skutky, ale že jediná cesta je právě onen Ježíš. Ježíš, který zjevuje, že Bůh je láska, neboť dal to nejcennější, sebe sama, abychom my směli znovu přijít k němu. Ježíš, který zemřel na kříži, aby nesl trest za zlé myšlenky, slova a skutky lidí, který vstal z mrtvých a nabízí nám Boží odpuštění. Odpuštění, které můžeme přijmout když s lítostí uznáme, že jednáme špatně proti Bohu i lidem, když se od toho odvrátíme a vírou přijmeme, že Ježíš Kristus je řešením pro obnovení našeho vztahu s Bohem. Odpuštění, které nás má vést k tomu, že budeme žít, jak se Bohu líbí, že budeme milovat Boha, druhé lidi a uznáme Boha za našeho pána.
Touto zprávou učedníci, kterým se začalo říkat křesťané, zasáhli oblast tehdejší římské říše, přičemž je to často stálo pronásledování a mnozí pro Krista zemřeli. Během té doby vzniklo mnoho místních církví a jim jsou adresovány dopisy Pavla, Žida, který nejdříve pronásledoval křesťany, ale který uznal Ježíše za toho zaslíbeného Mesiáše a stal se tím, kdo přinášel zvěst o smíření s Bohem pohanům, čili lidem mimo Izrael. Také si můžeme číst dopisy Janovy, Petrovy a dalších, které nám ukazují mnohé o tom, jaký je Bůh. Bible končí zjevením o tom, jaké to bude, až se Ježíš vrátí zpátky a nastolí zaslíbené a očekávané Boží království. Tehdy ti, kdo přijali Boha a jeho cesty, budou věčně s Bohem v nebi, kde už nebude ani hřích, ani bolest ani smrt.
Bible (z řeck. τα βιβλία ta biblia - knihy, svitky) je soubor starověkých textů, které křesťanství a zčásti i judaismus považují za posvátné a inspirované Bohem. Proto se nazývá také Písmo svaté (lat. Scriptura sacra nebo Scriptura sancta) nebo krátce jen Písmo. Přezdívá se jí také Kniha knih. Ačkoliv nejstarší části Starého zákona snad pocházejí až z 9.-12. století před naším letopočtem, bible jako celek, jak ji známe dnes, je výsledkem dlouhého procesu kanonizace. Výběr i uspořádání jednotlivých knih nebylo kritické, dokud se psaly na samostatné svitky, kdežto ve vázané knize (kodexu) už muselo být přesně určeno. Vznik pevného kánonu židovské bible se obvykle klade do počátku 2. století. Nejstarší doklad kánonu Nového zákona je patrně tzv. Muratoriho fragment, jehož text se klade do počátku 3. století. Oficiální křesťanský kánon snad vyhlásil z podnětu císaře Konstantina I. tzv. nikajský ekumenický koncil 20. Bible je nejpřekládanější a nejvydávanější knihou, první Gutenbergovo vydání z roku 1452 je první tištěnou knihou na Západě.
Kumránský svitek s textem knihy Izajáš, 2. stol. př. n. l. Řecká majuskulní bible (Vatikánský kodex, 4. Wulfilova bible v gótštině (6. Slovo „bible“ pochází z řeckého biblia, knihy - množné číslo od neutra το βιβλίον (to biblion, zdrobnělina slova biblos). Antické knihy měly podobu svitku a jejich řecké označení pochází ze slova byblos, česky papyrus, ze kterého se svitky vyráběly. Hebrejské slovo tóra (naučení, příkaz, zákon) přeložila Septuaginta do řečtiny jako diathéké (závěť, smlouva) a latinské překlady jako testamentum (závěť, odkaz).
Křesťanskou bibli tvoří dva oddělené soubory knih, tj. původně samostatných svitků. Starší a asi čtyřikrát rozsáhlejší Starý zákon je tvořen posvátnými texty judaismu. První část, Starý zákon nebo Stará smlouva, obsahuje posvátné knihy (tóra, později tanach), které křesťané převzali z judaismu a jsou oběma náboženstvím společné. Někdy se označují jako hebrejská bible. Knihy Starého zákona vznikaly postupně od 9. do 1. století př. n. l. V hebrejské tradici se Starý zákon dělí na Tóru (pět knih Mojžíšových), Proroky a Spisy; v křesťanské tradici obvykle na pět knih Mojžíšových, knihy prorocké a dějepisné a mudroslovné knihy. Základ Starého zákona je pět knih Mojžíšových neboli Pentateuch, který vypráví o dějinách světa od jeho stvoření, vyvedení izraelského lidu z egyptského otroctví, jeho pouti do Země zaslíbené a přijetí desatera a dalších zákonů. Prorocké spisy nesou jméno daného proroka, prostředníka přinášejícího Boží poselství, a dělí se dále na čtyři obsáhlejší větší proroky a dvanáct menších proroků. Dějepisné knihy pojednávají o historických událostech, zejména z období od příchodu do Země zaslíbené po babylonské zajetí. Mudroslovné knihy obsahují sdělení obecnějšího charakteru, poučné a písňové texty. Druhá, křesťanská část bible - Nový zákon nebo Nová smlouva, který vznikal během prvních dvou století našeho letopočtu, líčí život a učení Ježíše z Nazareta a první dobu křesťanské církve. Nejvýznamnější částí Nového zákona jsou evangelia, která popisují život, působení, smrt a zmrtvýchvstání Ježíše, který je ústřední postavou křesťanství. Na evangelia bezprostředně navazují Skutky apoštolů. Další významnou částí Nového zákona jsou epištoly (listy), dopisy apoštolů adresované různým skupinám souvěrců či jednotlivcům. Listy se dělí na Pavlovy epištoly, tradičně připisované Pavlovi z Tarsu, a ostatní, tzv. katolické listy.
Příběhy Starého zákona se odehrávají na tehdejším Předním východě, tedy v Mezopotámii, v Egyptě, v Asýrii a v Babylonii; uvádět konkrétní říše je ovšem sporné, vzhledem k nejasné dataci působení nejstarších praotců. Biblické území zahrnuje dnešní Egypt, Jordánsko, Sýrii, Izrael a Palestinu, Libanon, Saúdskou Arábii, Irák, Írán, Turecko a v Nové zákoně i některé evropské země. Horní část tehdejší Babylonie se nazývala Akkad a dolní Sumer. Babylonská věž (zikkurat) stála v zemi Šineáru (Gn 11,2), což je širší označení pro Mezopotámii. Přesná poloha není známa, patrně to byl Babylón (asi 90 km od dnešního Bagdádu) nebo Eridu. Ze sumerského Uru se praotec Abrahám patrně v první polovině 2. tisíciletí př. n. l. vydal na cestu do Cháranu. Další příběhy čtenáře provází po Kanaánu, později po Judsku, severním Izraeli a okolních zemích Předního východu.
Od doby krále Davida a zejména jeho syna Šalomouna hrál hlavní roli v biblickém vyprávění Jeruzalém. Do děje dále zasáhli králové a královny ze Sáby, Persie a později ze Sýrie, z Makedonie a konečně z Řecka a Říma. Nový zákon se odehrává v Judsku, Egyptě a vede čtenáře na několik cest po jižní a východní Evropě. Hebrejská bible obsahuje kromě Tóry ještě Proroky a Spisy, dohromady se tomuto korpusu říká též tanach. Původní text existoval v hebrejštině, s částmi v aramejštině. Židovští učenci se snažili v 1. tisíciletí vytvořit jednotný text Tanachu, který je znám jako masoretský text.
V době přelomu letopočtu Židé již nemluvili hebrejsky, ale řecky či aramejsky. Tehdy začala doba překladů hebrejské bible - pro křesťany je nejvýznamnějším z těchto překladů Septuaginta. Judaismus, katolíci, pravoslavní, protestanti a další náboženské tradice uvádějí za součást svých Písem, tzv. kánon, různý počet knih. Židovský kánon byl definován synodou v Jabne kolem roku 92. Křesťanský kánon se vyvíjel nezávisle na kánonu judaismu a ustálil se někdy ve 4. Protestantский kánon vycházel z palestinského, katolická církev schválila svůj kánon na tridentském koncilu a zahrnula deuterokanonické knihy.
V běžných biblických vydáních je text každé knihy dělen na kapitoly a každá kapitola na verše. Dělení na kapitoly pochází od Štěpána Langtona a verše od Roberta Estienneho. Texty bývají doplněny nadpisy a poznámkami. Bible je považována za inspirované Boží slovo; věřící ji čtou, aby poznali Boží záměr, čerpali moudrost a nacházeli v ní cestu k přijetí Ježíše Krista.
Pravidelná čtení Bible jsou základem duchovního života a pomáhají poznávat odstíny Božího charakteru. Ježíš sám četl Starý zákon a ukazoval, že Písma svědčí o něm. Slova z Bible nás vyzývají k víře a k žití podle Boží vůle. Čtení Bible není jen teoretické studium, ale praktická cesta, jak růst v lásce k Bohu a k lidem, jak činit pokání a žít spravedlivě.
Chcete-li osobně poznat Boha a začít nový život, vyznání a modlitba mohou být prvním krokem. Ačkoli texty obsahují složité historické souvislosti, jejich jádro zůstává jasné: Ježíš Kristus je jediná cesta k Bohu, a Bible je Boží slovo, které nás vede k životu v Něm.
Je důležité mít na paměti: Bible byla postupně kanonizována, staré texty byly přeloženy a rozšířeny do mnoha jazyků; dnes Mezinárodní biblická společnost a Wycliffovi překladatelé vydávají bible ve více než 600 jazycích pro 127 zemí. Parafráze a komentáře často doplňují čtení a usnadňují porozumění pro současné čtenáře.
Co Mel Gibson Objevil v Etiopské Bibli — ŠOKUJÍCÍ Pravda o Ježíši!
Proto zůstává Bible nejen historickou knihou, ale i současným průvodcem pro víru a život. Její sdílené příběhy a učení zůstávají inspirací pro miliony lidí po celém světě a formují kulturní a duchovní krajinu Západu i světa.