Dnes je to právě týden, co jsem zveřejnil úvahu o podílu katolické církve na vzniku západní civilizace. Podle počtu čtenářských příspěvků se zdá, že vzbudila nemalou pozornost. S politováním však konstatuji, že až na nepatrné výjimky skutečnou diskusi nevyvolala. Stalo se to, co jsem očekával a o čem jsem psal v úvodu k vlastnímu článku. Z diskusního řečiště se stala stoka, páchnoucí vulgaritou, zanesená špínou mnoha anonymních znečišťovatelů. Jejich zásluhou jsem po necelých dvou dnech přestal „diskusi“ sledovat, neboť si jejich výpary nehodlám zasířit duši. Omlouvám se tímto všem, kteří se mne slušně na něco dotázali, a já jim neodpověděl. Není to proto, že bych je ostentativně přehlížel, ale proto, že jsem se pro ta lejna už nemohl ani volně nadechnout. Proto jsem se rozhodl, že k dalšímu apologeticky zaměřenému článku, jehož autorem je PhDr. Radomír Malý, vyučující historii na Jihočeské univerzitě, diskusi neotevřu. Abychom si rozuměli, skutečné věcné diskusi bych prostor dal rád, ale nemám k tomu příslušné nástroje.
Protikatoličtí agitátoři všech odstínů argumentují: Vždyť křesťanství žádný mravní pokrok nepřineslo! Nadále prý platí slova Karla Havlíčka Borovského z jeho Křtu sv. Vladimíra, že po christianizaci lidu tak jako předtím „dobří lidé pracovali a ochlasti pili“. Na to platí jediná správná odpověď: Ano, je tomu tak. Kristus na rozdíl od gnostických herezí a novověkých ideologií nesliboval ráj na zemi - a to ani ve společnosti, kde budou všichni křesťany, jak přesvědčivě rozvádí ve svém díle De civitate Dei už sv. Augustin.
Co se však v křesťanské společnosti ve starověku a středověku - v tzv. Christianitas - změnilo proti předchozímu pohanství, to byla celková duchovní atmosféra. Stalo se jasným, co je to ctnost a co hřích. Právě toto umožnilo pomalý, zato však trvalý mravní a kulturní růst, jenž starověké barbary postupně přetvářel v civilizované národy. K tomu ovšem bylo zapotřebí, aby stát oficiálně prohlásil, že jedině katolické křesťanství má nárok na pravdu, že pravda existuje pouze v katolické církvi. Bez tohoto základního postulátu by se stal takový pokrok nemožným.
Novověká společnost, jež tento oprávněný nárok katolického křesťanství popřela, se naopak ocitá ve stavu morálního a civilizačního rozkladu, kdy se vrací zpět k barbarským dobám. Již během několika prvních staletí křesťanského letopočtu bylo dosaženo výrazných změn v morálním klimatu, samozřejmě ne takových, aby se dalo hovořit o ráji na zemi, ale je třeba objektivně konstatovat, že křesťanská společnost starověku a středověku stála navzdory všem peripetiím velmi složitého vývoje mravně a duchovně podstatně výš než antika a jiné pohanské civilizace.
Totéž platí i vůči pozdějším novověkým bezbožeckým systémům s jejich tzv. Církev od prvopočátku bojovala proti dvěma největším antihumánním praktikám tehdejšího antického světa: proti uplatňování „práva“ otců nad životem a smrtí narozených dětí a proti nelidskému zacházení s otroky. V řeckořímském starověku bylo běžné, že novorozeně kladli otci, jenž se latinsky nazýval pater familias, k nohám. Když je zvedl, bylo přijato a vychováno, když ne, tak je zabili; v Římě takové děti shazovali z Tarpejské skály. Antika přiznávala právo na život pouze zdravým novorozencům, nemocné a postižené likvidovala.
Ve Spartě existovala dokonce zákonná povinnost usmrtit dítě, jež nebylo stoprocentně zdravé. Toto zakázal již císař Konstantin Veliký, po r. 380 potom Theodosius Veliký ve svém Codexu stanovil, že zabití novorozence má být stíháno stejně jako vražda, taktéž i usmrcení nenarozeného dítěte. Výrazně se změnil i vztah k otrokům. Již prvotní křesťanská církev převzala starozákonní pohled na otroctví. Podle kodexu, daného vyvolenému národu na Sinaji, nesměl pán svého otroka týrat nebo dokonce zabít, dokonce mu musel v milostivém roce, jímž byl každý sedmý rok, nabídnout svobodu. Izraelský národ se tímto výrazně lišil od všech jiných starověkých civilizací, kde platilo, že otrok je pouhým nástrojem, věcí, které se lze beztrestně zbavit, když dosloužila.
Toto všechno s nástupem křesťanství jako státního náboženství pominulo. Otroctví sice zůstalo, ale pán už otroka nesměl týrat, zabíjet a nemocného či starého vyhodit na smetiště. Naopak se zdůrazňovalo, že poskytnout otrokům svobodu patří k jedněm z nejzáslužnějších skutků křesťanského milosrdenství, jak čteme u mnoha církevních otců. Monogamní manželství a rodina byly prohlášeny jedinou přípustnou formou soužití muže a ženy bez možnosti rozvodu. Žádná mimokřesťanská civilizace, i když mnohé z nich byly přísně monogamní (např. čínská, perská), neznala striktní manželskou nerozlučitelnost.
V antické Římské říši byl rozvod naprosto přirozenou záležitostí. Muž měl právo kdykoliv ženu vyhodit na ulici a vzít si jinou. Žena se nesměla ani slovem ozvat, když si manžel místo ní bral do postele otrokyně nebo chodil do vykřičených domů. Křesťané naproti tomu rozvody a následné sňatky vůbec neznali. Přísná kající praxe postihovala i drobnější delikty, natož potom smilstvo.
V prvotních křesťanských obcích byla často předčítána odvážná slova sv. Křesťanská Christianitas legalizovala nepřípustnost rozvodu manželství, což mělo svůj úžasný sociální dopad. Muž si nemohl dovolit vyhodit ženu na ulici jen proto, že vzplanul hříšnou vášní pro jinou, mladší. Nemožnost rozvodu tak poskytovala ženě ekonomické a situační zabezpečení, a to i v případě, kdy se manžel dopouštěl nevěry s jinými.
Nesměl zákonitou manželku vyhnat a zbavit ji majetku, který byl oběma společný. Křesťanský Codex Theodosianus z konce čtvrtého století stanovil pro takové muže tresty vězení, církevní synody nad nimi vyhlašovaly klatbu. Církevní zákaz rozvodů, sankcionovaný státem, znamenal proto nesmírný civilizační pokrok. Ve středověku řada papežů bránila pokusům cizoložných králů zrušit své řádné manželství a legalizovat hříšný konkubinát.
Největším civilizačním a humanizačním přínosem Christianitas byla bezpochyby charita. Trvale nemocným a zdravotně postiženým se dostalo poprvé v dějinách stejných práv jako zdravým, což současná oficiální historiografie, skloňující práva člověka ve všech padech, zcela ignoruje. Antika uznávala jen toho, kdo byl zdravý a výkonný. Staří, tělesně či mentálně postižení a nevyléčitelně nemocní byli sice předmětem soucitu, pokládalo se za ctnost, když vlastní rodina o ně pečovala, nicméně nikdy se to nestalo legislativní povinností.
Když se rodina svého postiženého člena zbavila tím, že ho vyhodila na ulici, kde na smetišti zemřel hladem, měla na to právo. Krom toho u invalidů platilo, že je „slušností“ nebýt na obtíž. Vypít číši jedu nebo se bodnout dýkou bylo považováno za akt „ohleduplnosti“ vůči vlastní rodině. To všechno se změnilo už za císaře Konstantina.
Každá rodina měla ze zákona povinnost postarat se o své invalidní příslušníky. Pokud k tomu neměla peníze nebo pokud postižený žil sám, nastoupila Církev se svými charitativními ústavy, tzv. hospitaly, předchůdci dnešních nemocnic. Hospitaly nebyly určeny jen nemajetným invalidům, ale i vyléčitelně nemocným, kteří neměli prostředky na lékaře. Jejich zakladatelem byl ve čtvrtém století sv. Basil Veliký, který dokonce dal postavit celé město složené z hospitalů a dalších charitativních zařízení, zvané po něm „Basilidas“.
Dle příkladu sv. Basila mnoho bohatých křesťanů dávalo peníze na hospitaly a jiné charitativní instituce jako sirotčince, starobince, útulky pro malomocné atd. Známými se staly zámožné dámy sv. Melánie a sv. Fabiola, které nejenže věnovaly všechen svůj majetek na zřízení hospitalů, ale samy do nich odešly, aby jako ošetřovatelky sloužily pacientům. Málokdo ze současných historiků a publicistů zohledňuje dnes nepopiratelný fakt, že nemocnice a další zdravotnická zařízení přineslo teprve křesťanství - předtím neexistovaly.
Zakládali je už ve starověku všichni významní biskupové, např. sv. Ambrož, sv. Augustin, sv. Jan Zlatoústý aj. Na tuto praxi navazoval katolický středověk. Už benediktini zřizovali hospitaly, později v jedenáctém a dvanáctém století se toto stalo doménou zejména rytířských řádů johanitů, templářů apod. Vznikala i laická neřeholní společenství pro péči o nemocné a invalidy, např. komunita Sv. Ducha, komunita sv. Antonína aj. Rytířský řád sv. Lazara se věnoval nejen péči o malomocné, ale také osvětě obyvatelstva, že malomocní jsou plnoprávnými lidmi.
Proto v jejich klášterech žili malomocní společně se zdravými (samozřejmě při respektování nezbytné zdravotní karantény) s tím, že představeným musel být malomocný. V naší zemi dochází k největšímu rozmachu charitativní péče ve třináctém století hlavně zásluhou sv. Anežky Přemyslovny a sv. Zdislavy z Lemberka. Křesťanství přináší také nový pohled na chudobu.
V antice byl ten, kdo upadl do hmotné nouze, ponechán svému osudu, nikdo mu nepomohl. Pouze křesťanské obce měly péči o své chudé členy v programu. Chudoba přestala být pokládána za hanbu, biskupové měli povinnost věnovat čtvrtinu svých příjmů chudým. Je dochována řada kázání významných biskupů, která pranýřují útisk chudých některými boháči, především sv. Jana Zlatoústého.
Církev kladla podstatný důraz na almužnu, což je dnes proticírkevní propagandou dezinterpretováno jako jakýsi bezvýznamný dar z přebytku, jímž prý boháči „vykupovali“ své svědomí. Ve skutečnosti „almužna“ znamená v překladu „dar z lásky“. V tomto termínu byla fakticky obsažena celá sociální nauka Církve té doby, totiž že každý člověk má právo na nejzákladnější prostředky k životu: jídlo, ošacení a střechu nad hlavou. Morální povinností druhých je tomu, kdo toho bez vlastní viny nemůže dosáhnout, toto umožnit.
Neméně významným dílem Christianitas bylo uzákonění klidu od práce v neděli a zasvěcený svátek. Málokdo ví, že víkendový odpočinek je vlastně dílem Církve. Antika znala jenom dny odpočinku na konci roku v době slunovratu. Církev přesně podle starozákonních příkazů Hospodina na Sinaji ustanovila, aby člověk šest dní pracoval a sedmý den odpočíval. A nešlo jen o neděli. Zasvěcených svátků bylo během roku tolik, že se blížily počtu sobot během roku, takže můžeme říci, že člověk v době starověké a středověké Christianitas měl volna téměř tolik, kolik máme my. Nešlo přitom pouze o náboženský, nýbrž i o sociální aspekt.
Kdyby neexistovala legislativní povinnost dní volných od práce, mnoho šlechticů a měšťanů-podnikatelů by z chudých poddaných, zaměstnanců a sluhů sedřelo kůži. Základním prvkem byla samozřejmě idea, že neděle patří Bohu. Protikatolická propaganda se rozhořčuje nad zákazem pohanského kultu ve starověké Christianitas císařem Theodosiem Velikým. Neřekne ale, že k pohanské modloslužbě nerozlučně patřily i posvátná prostituce a sexuální orgie, čarování, věštění, kletby a další úkony magie, v některých provinciích i lidské oběti.
Legislativní odstranění tohoto zla bylo tedy aktem mravního a sociálního pokroku. Církvi v Christianitas se podařilo vymýtit krevní mstu a ordály (pověrečné tzv. Boží soudy, při nichž musel obviněný dokázat svou nevinu např. vložením ruky do ohně). Zavedla též právo azylu v kostele, které bránilo mimosoudnímu vyřizování si osobních účtů, kdy často přicházeli o život nevinní.
Rozmach vzdělanosti v Christianitas, patrný především na vzniku a nárůstu univerzit, je známou věcí a zásluhy Církve na tomto poli těžko mohou popřít i její největší nepřátelé. Zamlčuje se ale, že na rozdíl od antiky bylo vzdělání poprvé přístupno fakticky všem, kdo k tomu měli vlohy a nadání, ať už pocházeli z jakýchkoliv sociálních vrstev. Pro všechny děti existovala povinnost přípravy k prvnímu sv. přijímání a později biřmování, farář nebo kaplan s nimi probíral katechismus.
Když zjistil, že některý chlapec je nadaný, doporučil jej do klášterní nebo kapitulní školy, kde se učil číst, psát, počítat a také základům latiny. Cílem byla příprava na kněžství, případně studium na univerzitě. Když chyběly prostředky, tak dotyčného chlapce živila příslušná církevní instituce. Pokud šlo o děvčata, platilo totéž s perspektivou řeholního života.
Je tedy obrovskou lží nepřátel katolické církve, když tvrdí, že s nástupem a prosazením křesťanství k žádnému mravnímu pokroku nedošlo. Výše uvedená fakta hovoří jasně. Samozřejmě hřích nebyl odstraněn, Církev toto nikdy neslíbila a slíbit nemohla, vždyť sám Kristus potvrdil trvání lidského hříchu až do konce světa.
V samotné Christianitas se vyskytovala období velkého mravního úpadku, někdy neřest a zločin dominovaly i v Církvi, světci zakoušeli pronásledování ze strany autorit. Jestliže však navzdory tomu došlo k takové sociální revoluci, jakou bylo uzákonění charity a prosazení jiného pohledu na trpícího a postiženého člověka, legalizace nedotknutelnosti života novorozenců, nenarozených dětí a otroků, odstranění krevní msty a polygamie, povznesení monogamního manželství a rodiny jako jediné oprávněné formy soužití muže a ženy se zabezpečením ochrany ženy před zapuzením…, potom nezaujatému pozorovateli nezbývá než konstatovat, že tady musela působit jiná než lidská síla.
Kupříkladu: Když byl obhájen a potvrzen trojiční rámec křesťanské víry, vzniklo jedinečné spojení mezi božským a lidským, které umožnilo kvalitou své struktury i historicky významnou roli církve ve veřejném životě. Jaký mravní pokrok však přinesl novověký odklon od Krista, datovaný od osvícenství a Francouzské revoluce? V podstatě návrat k tomu, co Christianitas odstranila jako zlo. Byly opět uzákoněny manželské rozvody, žena navzdory své „emancipaci“ postrádá jistotu, že ji manžel nezapudí kvůli jiné, mladší, že její životní úroveň nepůjde po ruce …
Většina této rozsáhlé látky si žádá samostatný výklad, nicméně zhruba lze říci: církev jako instituce a komunita svatých a věřících se vyvíjela od raného křesťanství až po moderní dobu v neustálé interakci s národy, říší a kulturami. Když se souhrnně podíváme na vývoj, lze sledovat důležité momenty: od narození křesťanství v Jeruzalémě a rozšíření misie, přes koncily a dogmatické boje, až po reformy, koncilní reformy a osvícenské napětí s modernitou.
Samozřejmě že byl také období, kdy katolický svět čelil politickým a společenským tlakům, které zasahovaly do samotné podstaty církve. Důležitý byl zejména tridentský koncil a jeho dopady na definici víry, liturgie a organizace církve.
V 19. a 20. století následovalo konfrontační období kulturních válek a modernistických snah, které vyvolaly potřebu defenzivní i aktivní obrany víry a tradic. II. vatikánský koncil pak otevřel novou epochu dialogu a ekumenie a nastínil cestu k aktualizaci církve pro dnešní svět.
Synodalita v dějinách a současnosti katolické církve II.
Je třeba připomenout, že římskokatolická církev je vnímána jako univerzální a apoštolská církev, jejíž struktura a tradice vycházejí z kontinuity s prvotními společenstvími. Papež je považován za nástupce apoštolů a zprostředkovatel Božího vedení, zatímco biskupové spravují místní církve a kněžství zajišťuje liturgii a duchovní pastvu.
Podrobněji: Apostleovým posláním je kázání evangelia, místní církev je soustředěna kolem farností a diecéí, a církev jako celek vyznává všeobecné poslání hlásat radostnou zvěst po celém světě. Vztah mezi Bohem a člověkem v křesťanské víře je zobrazen i v trojičním pojetí, které se stalo důležitým teologickým rámcem.
Vztah církve k Marii a svatým zůstává ústřední součástí katolické spirituality, avšak uctívání se odvíjí od Krista a skrze něj směřuje k Bohu. Maria a ostatní svatí jsou vzory víry a prostředníky modliteb, avšak samotná úcta k nim nikdy nepřeváží nad uctívání Boha.
V kontextu českých dějin je třeba zmínit, že římskokatolická církev zde hrála roli i jako státní náboženství v určitém období, a to až do rekatolizace a dalšího vývoje, který vedl k současnému pluralismu. Z kanonickoprávního hlediska existuje v rámci římskokatolické církve i uniatství a zvláštní postavení východních liturgií.
Celkově lze říci, že katolická církev byla a je nositelem hluboké tradice víry, která spojuje historickou zodpovědnost za mravní pokrok se snahou o kultivaci kulturního a sociálního života. Tato dynamika se projevuje ve vzdělávání, charitě, rodinné etice i liturgické kráse, a to i v konfrontaci s různými proudy ve společnosti.