Římská říše prošla během posledních století její existence dramatickými změnami, které vyústily v novou formu vlády, a to v tetrarchii a později v dominát. V 1. století n. l. se na scénu dostávají císaři, jejichž legitimita a způsob vlády se stávají klíčovým tématem politické stability a uspořádání říše. Nástupci po Augustus si postupně osvojili titul Augustus a Imperator Caesar a vedli stát cestou centralizované moci.
Korene a proměny vlády v pozdní republici a čas císařství
V 2. století panovali adoptivní císaři a další kolem roku 193-194 nastoupila severovská dynastie po občanské válce. Následovala krize 3. století, kdy se na trůně vystřídal velký počet císařů a vlád byl často velmi krátký. Dioklecián v 3. století zavedl dominát a tetrarchii, systém spoluvlády dvou Augustů a dvou Caesaru s vlastními zástupci.
Jiná zásadní změna spočívala v nastolení tetrarchie, tedy v přenesení vlády na několik císařů současně. Tento systém se ale rozpadl po Diokleciánově abdikaci a později se ukázala nutnost rozdělení správy říše mezi více císařů i v dynastiích Konstantinovské a Valentiniánské. Na Západě se počínaje 4.-5. stoletím císaři dostali do stínu vojenských velitelů a říše se začala rozdělovat na Východ a Západ; východní část buduje svou byzantskou identitu a řecký termín basileus se stává častější dominantou pro vládce Východu.
Legenda a skutečnost: od narození Konstantina po počátek křesťanské éry
Konstantin byl synem císaře a jeho matka byla Helena; výběr Konstantinova osudu vedl ke klíčovým rozhodnutím, která změnila tvář říše. Po bitvě u Milvijského mostu v roce 312 n. l. Konstantin zvítězil nad Maxentiem a stal se jediným císařem, který sjednotil říši. Na východě licinijská strana podepsala Milánský edikt v roce 313, který poskytl svobodu vyznání a vrátil majetek, jenž byl křesťanům zabaven během pronásledování. Konstantin se posléze stává spoluautorem nového pořadí říše a jeho politika směřuje k postupnému pronikání křesťanství do státní správy.
V roce 330 Konstantin založil Konstantinopol, hlavní město nového státu mezi Evropou a Asií, a vyzdvihl ho na „město vítězství“. Před svou smrtí nechal dokončit některé významné stavby, včetně Lateránské baziliky a Baziliky svatého Petra; v Nikomédii zemřel během tažení do Persie a byl pokřtěn krátce před smrtí. Konstantin se stal symbolem přechodu od pohanství k křesťanství, ačkoliv jeho legislativní kroky nebyly vždy zcela konzistentní s náboženskou jednotou.
Křesťanství, koncil a politická éra Konstantinova
Na koncilu v Nikáji v roce 325 se řeší otázka Boha Syna a Boha Otce; Konstantin označuje tento spor za slovíčkaření a podporuje dogma, že Syn je soudpolstatný s Otcem. Koncil rozhoduje o soupodstatnosti Syna. Konstantin dále prosazuje toleranci vůči odlišným vyznáním a usiluje o mír v říši; následně se rozhoduje pro zřízení hlavního města v Konstantinopoli a podporuje křesťanství jako státní prvky, i když zůstává i pohanská tradice přítomna v architektuře a kultovních místech města.
Konstantinův dědický a dynastický rámec se postupně mění; jeho syn Constantinus II. a další následníci pokračují v politice sjednocení říše a podporují snahy o centralizaci moci. Konstantinův vliv na legislativu zůstává, i když některé jeho kroky nejsou jednoznačné z hlediska náboženské politiky; císařský systém si zachovává složitou strukturu, kdy souhlas senátu a armády je nezbytný pro legitimitu nového vládce.
Průřez císařskými jmény a jejich vládní tradice
Seznam římských císařů zahrnuje vládce od konce republiky až po zánik západní říše; Augustus završil republiku a nastavil formu vlády, kterou přijaly rodovy, a její dynamika se promítla do dalšího období. V teoretické rovině hraje senát a lid roli legitimních aktérů, ale ve skutečnosti často vojsko a vojenští velitelé určovali stabilitu a nástupnictví. Vznik tetrarchie ukázal komplexnost a potřebu koordinace správy napříč rozsáhlou říší, která si vyžádala rozdělení říše na části a paralelní vládu, zejména na Západě a Východě.
Ve 4. až 5. století se Západ ocitl pod tlakem vojenských velitelů a nedokázal zabránit kolapsu; Východ pokračoval jako Byzantská říše, a od 6. století se vládci často označují termínem basileus. Tituly Imperator Caesar Augustus obklopují jména císařů a vyjadřují jejich vyvedení z republiky do absolutní vlády. Legitimita jednotlivých císařů je často složitá a často vyžadovala souhlas senátu, i když tento souhlas býval vynucován vojenskými a politickými mocemi. Příklady a konkrétní data uvádějí rozmanité cestu k moci, od uzurpace po uznání senátem a lidem.
- 16. ledna 27 př. n. l. - 19. srpna 14 n. l.
- 31. srpna 1224 - 24. ledna 41
- 13. října 54 - 9. 15. prosince 379
- 8. června 68 - 15. 24. prosince 3 př. n. l.
- 15. ledna 69 - 16. 28. dubna 321
- 16. dubna - 20. 24. září 1520
- 1. července 69 - 23. 17. listopadu 923
- 24. června 79 - 13. 30. prosince 3913
- 14. září 81 - 18. 24. října 5118
- 18. září 96 - 27. 8. listopadu 3027
V této shrnující navigaci dat je patrné, že císařská vláda byla složitá a nejednoznačná; mnozí císaři získali moc uzurpací, zatímco jiní byli akceptováni senátem až po konfliktu a ovládnutí klíčových oblastí říše. Způsob získání moci, podpora armády a politický tlak hrály klíčové role v tom, kdo byl považován za legitimního panovníka.
