Nevyléčitelně nemocný člověk častěji než kdo jiný přemýšlí o smyslu života, o tom, co jej přesahuje, o tom, co bude po smrti. Konkrétní podoby víry a duchovního života byly u lidí, se kterými jsme mluvili, velmi pestré: někteří byli aktivními členy nějakého církevního společenství, účastnili se náboženských obřadů, mnozí mluvili o tom, že se pravidelně modlí nebo studují duchovní literaturu. Víra v Boha byla v rozhovorech často zmiňována jako významný zdroj síly, vyrovnanosti, klidu a smíření. Věřící lidé popisovali, že víra a modlitba jim přináší psychickou, ale i fyzickou úlevu. I lidé, kteří sami sebe označovali jako věřící, se ale někdy neubránili otázkám, proč nemoc potkala právě je, a někteří z nich po onemocnění prožili ve svém vztahu s Bohem velkou krizi.
Někteří účastníci našeho výzkumu se označovali za věřící jen v rámci formální příslušnosti k církvi, víra pro ně nebyla důležitou součástí života a nefungovala pro ně jako opora. Jiní o sobě uvedli, že věřící nejsou nebo že věří v něco jiného než v Boha. Někteří účastníci našeho výzkumu uvedli, že z víry v Boha čerpají sílu a vyrovnanost. Víra v to, že jejich osud je v Božích rukou a že smrtí život nekončí, jim brání propadat beznaději. Pro paní Ditu je víra významnou oporou. A psychika, díky Bohu, taky.
A vlídný personál, sestřičky, lékaři, to všechno vytváří prostředí, ve kterém víra může fungovat jako zdroj pokoje a naděje. Aještě já jsem věřící, věřím Bohu, takže to je pro mě velká podpora. A je to podpora, i když přemýšlím nad svou rodinou, protože vím prostě, jak tomu věřím, že to není nic ke zlému. Jakože nevím, co z tohohle může být v uvozovkách dobrého, ale já věřím Bohu, takže tomu věřím. Paní Miladě víra pomáhá přijímat trpělivě průběh léčby a nemoci. Zdůrazňuje, že to, že je věřící, neznamená, že se modlí za zázrak. Vysvětluje, že jde o to, aby dokázala vše, co přijde, přijmout a zvládnout. Možná, že tím, jak se člověk nějak smiřoval, nebo v té fázi toho smiřování se s tou nemocí…Tak si myslím, že děkoval mi, velmi mi pomáhá to, že jsme věřící a že tadytyhle věci asi přece jenom trošičku jinak vnímáme. A hodně mi to pomáhalo v době, kdy pro lidi kolem mne- třeba kteří jsou nevěřící nebo takhle, tak se jako hodně zlobili, jak to všechno trvá, jaké tam jsou prostoje, jak se dlouho čeká na výsledky, na objednání. Ale já jsem to v tom neviděla a brala jsem to, že takhle to má být a že nevím, co je pro mě dobré, a že možná právě toto, takové ty odklady, ty pauzy a takhle, které tam byly, tak že mi prostě nějak prodlužujou takovou tu fázi života, která je kvalitní, která může potom nějak skončit. Nebo prostě až přijde, přijde to do nějaké další fáze, která bude hodně nepříjemná.
A taktéž bych chtěla říct, že to není tak, jak si možná lidé myslí, že se modlíme za nějaký zázrak, aby mě Bůh uzdravil. Samozřejmě že by to bylo fajn, ale spíš se modlíme za to, abych to dokázala přijmout, abych měla v duši pokoj, abych ty věci, které budou přicházet krok za krokem, zvládala, abych měla dost síly na každý den tyto věci přijímat. Takže není to o tom, že někdo řekne: „No jo, zázrak, čekají na zázrak, křesťané.“ Není to tak. Je to o každodenním takovém tom boji, o každodenním tom prožívání, aby člověk měl v tom pokoj.
Pan Vladimír se zabývá literaturou o posmrtném životě a přál by si v tom ještě nějakou dobu pokračovat. Na základě prostudovaných knih, ale i z pohledu věřícího, je přesvědčen, že smrtí život nekončí. Je to pro něj povzbuzující. S kým ste sa o tom rozprávali? S rodinou ii s doktorem, samozřejmě. Otázka je, jestli teda po smrti život pokračuje, anebo zda duše umírá s tělem. No, tak právě to ovlivnilo tím způsobem, že jsem si uvědomil, že nemůžeme si hrát sobě divadlo, že jako budeme věčně, ale že počítáme s tím, že se jednou náš život skončí. A z našeho zpěvníku také vynechali tu jednu píseň, která by tam měla být, protože je to určité takové to vyznání - vyznání, že smrtí život nekončí. Je to píseň: „Já věřím v svého mistra moc a smrt mě neleká. Já vím, že v bouř a noc mě vítá přístav zdaleka. Nuž země, přijmi kořist svou, co je mi těla chýš, než klesne tam xxxx můj duch xxxx. Již nade všeckou chorobou už nebe dýchá vzduch a světlem - jeho ozdobou, už na věky je Bůh.“
Víra jako opora i zkouška
Pani Libuše připisuje svou vyrovnanost víře, která je důležitá pro ni. Mě tady toto, že mám se k čemu upírat…Vím, že třeba je taková písnička v kostele, že se zpívá: „Přijde-li…“ Jak to je? „Budu-li navštíven nemocí zlou, přispěj mi Ježíši pomocí svou, ó Ježíší.“ Tak vždycky jsem neprosila o uzdravení, ale spíš jsem prosila o dodání síly k překonání těch mých problémů. Ajsem ráda, že proto jsem teda vyrovnaná, i tady z těchto důvodů. A říkám si, že i smrti se nebojím, že ten tunýlek, až tam budeme procházet a to světýlko tam… ten můj život bude zhodnocený, samozřejmě. Paní Valérii víra a modlitba pomáhají. Áno. Takto keď, pomáha. Určitá modlitba. Potom hovorím: „Jéj, určite, Duchu svätý, mi pomohla. S Ježiškom a s Pannou Máriou.“ Takže na Slovensku sme viac veriaci. Paní Alžběta je věřící. Víra je pro ni velmi důležitá, modlitba jí přináší duševní, ale i fyzickou úlevu. Len to zdravie keby bolo. Áno. A keby ste niekomu mali niečo poradiť, kto má rovnakou diagnózu jako Vy. Najdôležitejší. Lepšie dýcha. Ježiš Kristus nebo Pane Bože. Ano. On teraz robí zázraky. Otec Roman. Prijímanie. Paní Marie Anna je věřící. Nemoc jí přináší i chvíle, kdy je těžké čerpat z víry podporu. Je ráda, že už se rozhodla přijmout svátost nemocných. Chcem sa spýtať. Máte nejaký svoj druh viery? A pomohlo Vám to? Tak ta víra taky uzdravuje.
Paní Dáša je katolička, víra jí ale nepomáhá. Hovořili jsme také s lidmi, kteří v otázkách víry váhají. Účastní se náboženských obřadů nebo se modlí, vnímají, že v „něco“ věří, ale nedovedou svou víru konkrétněji definovat či se zdráhají označit za věřící nebo katolíky a nejsou si jistí tím, co bude po smrti. Paní Olga se nepovažuje za věřící, ale účastní se katolických obřadů a slavností a čerpá z nich sílu. Nejsem tak věřící, ale chodím do kostela. Chodím na mši, chodím. Teď dneska třeba dokonce mě zaveze dcera. Už jsem začala i chodit na tu zákristii - tam je taková mše pro pár lidi, to je od půl osmé. A tam dost, si myslím, se prostě ty myšlenky…tak nějak se to srovná. Patnáct šestnáct lidí tam je, ono to tam není takové velké. Takže tam jsem začala chodit. Teprve tam jdu podruhé, ale protože poprvním mě pan farář pozval, ať tam přijdu, že je to takové jiné, a fakt jsem tam spokojená. No, jinak v neděli na mši, tam je to… Ale nejsem zas nějak tak moc, víte, že bych to úplně, ale chodím prostě. On pěkně káže, my máme Poláka, pana otce Darka, on je fakt velice příjemný pan farář a mají ho tady moc rádi. Teď tady právě máme tu Slezskou lilii, to je snad ten náboženský… Víte, to jezdí třeba z ciziny a ty náboženské písničky zpívají, my máme to sobota, neděle. Byla tu i vloni Bittová, takže je to velice krásné, děti z Polska zpívají, moc hezké to je. Vloni jsem tam nebyla, ale předloni jsem byla. Adokonce tu je vždycky nějaký ten cizí farář z nějaké té ciziny. A on mluví.
Paní Helena se označuje za „vlažnou katoličku“. Víru nepovažuje za významnou podporu, není si jistá tím, co po smrti přijde. A je ta víra pro vás teď nějaká podpora? Ne, pro mě ne. Já si leccos obracím podle svého, protovím, že je to útěcha pro toho, kdo ji potřebuje, ale já ji nepotřebuju, protože já vím své. A abych si namlouvala, že mě tam čeká něco lepšího… Já nevím, co mě tam čeká. A ráda bych věřila, bylo by to pro mě taky daleko hezčí, kdybych si mohla myslet, že mě tam čeká něco hezčího, ale na druhou stranu v tomhletom směru váhám. Paní Helena popisuje bilancování jako nevyhnutelnou součást životní etapy, kterou prožívá. Dochází k tomu, že vědomě nikdy nikomu neublížila.
Smrt, utrpení a Kristova cesta
Co z toho člověk prožívá? No prožívá, v duchu si říkám, zrovna co se týče toho náboženství… Ublížila jsem někomu snad někdy vědomě? Neublížila. Udělala jsem něco z …, ošidila jsem, no prostě náboženství. Jistě, jistě. Jak jsem žila, co jsem udělala, co jsem mohla udělat líp. Nějaký kopanec jsem udělala, když tak, ale nevědomky nebo nechtíc, ale vědomě nikdy ne. Tak si myslím, no tak proč by měl zrovna zatracovat zrovna mě, že nechodím, ten pán Bůh, že nechodím každý týden do kostela. Někteří lidé, se kterými jsme mluvili, začali svůj duchovní život více rozvíjet v souvislosti s nemocí. Paní Dana není aktivní členkou nějaké církve, ale k víře má blízko. Paní Dana do kostela nechodí, ale každý večer se modlí a říká, že v ní „něco“ věřícího je. Tak já nevím, až jak daleko s tím duchovnem jsem. Modlím se, každý večer se modlím, večer, když se vzbudím, nemůžu spát, tak se taky modlím.
Paní Jana si myslí, že nemoc ji přiblížila k Bohu. Objevila svatá místa a účastnila se křesťanských setkání. No, a to jsem začala objíždět nějaká svatá místa, jenom tady v Čechách a na Moravě, do Lurd a někam, to jsme se už nedostali. Měla jsem věřící přátele a ti mne vozili s sebou na různá setkání křesťanská. Bylo toho dost. Ale myslím si, že kdybych nestonala, tak že bych se po žádných těch cestách nepustila. Že opravdu je to cesta, kterou si mě ten Bůh přitahuje k sobě. A už se na něj ani nezlobím.
Paní Václavka se označuje za bez vyznání, ale vidí na příkladech ve svém okolí, že víra dokáže konec života významně ulehčit. Každý na to má jiný názor a každý k tomu přistupuje jinak. Je fakt jeden, že já jsem bez vyznání, a když vidím tady kolem sebe ty maminky, ty babičky, tak ty, které silně věří, jsou na tom v těch posledních dnech života líp, protože v něco věří a čekají něco. „Víte, paní xxxx, já jsem tak zvědavá, jaké to v tom nebíčku bude. Já každý den udělám nějaký dobrý skutek, abych se tam dostala. No, uvidíme, jaké to bude.“
Pan Jaromír říká, že nevěří v Boha, ale v osud, který rozhodne o tom, jak jeho nemoc dopadne. V životě je důležitá rodina, kamarádi, a také peníze. Áno. Dobré. Ne. Věřím v sebe. Věřil jsem v to, co dělám, že to dělám dobře. A samozřejmě bez peněz se člověk neobejde. To ani pojmenovat nejde. Jsem smířen s tím, že nějak to dopadnout musí. Jak to dopadne, tak to rozhodne osud. Věřím v osud, nevěřím v Boha, ale to se tam utvoří a dopadne.
Pan Vraťo je sice pokřtěný a měl i svatbu v kostele, ale víra pro něj není důležitá a v nemoci mu nepomáhá. Áno. Ve skautu jsem se jako malý kluk naučil (údajné) indiánské názvy pro jednotlivé měsíce roku. Uběhlo několik let (resp. V únoru se připomíná Světový den nemocných). Světový den nemocných připomíná utrpení a nemoc jako všudypřítomnou veličinu lidského života. Není tedy Božím záměrem, aby člověk trpěl. Trápení do světa vstoupilo až odloučením člověka od Boha! Právě utrpení, ne-moc a slabosti mnohdy člověk zahlédne důležité věci. Kristus se nám připodobnil ve všem, že šel před námi až k bráně smrti, kterou svým vzkříšením otevřel. Katolická církev chápe utrpení jako součást lidského života a církevní učení zdůrazňuje, že z utrpení může vzejít zrození víry, odvahy a nového poznání Božího záměru. Svatí a učitelský úřad poukazují na to, že bolest není trestem, ale často cestou k duchovní dospělosti a blízkosti Boží lásky. Tato cesta vyžaduje odvahu, trpělivost a důvěru v Boží milosrdenství.
Katolická církev a otázky utrpení
Když se vracíme k samotné problematice katolické nauky, vidíme, že katolická teologie uznává utrpení jako součást stvoření a jako prostředek k obrácení a zrání. Nemoc a utrpení patří k největším zkouškám lidského života, a současně k největším příležitostem pro hledání hlubšího smyslu a navázání na Krista. Nemoc může vést k úzkosti, uzavření do sebe či zoufalství, ale může také napomáhat k duchovní zralosti a k rozlišení, co je v životě skutečně důležité. Nemoc znamená pro člověka velkou psychickou zátěž, a často představuje zkoušku víry. Tato zkouška víry není hanbou, bývá překonána trpělivostí a doprovázením druhých, a může být cestou k veliké víře. U utrpení lze i víru ztratit, podobně jako je zkoušena víra těch, kdo jsou svědky utrpení svých blízkých.
V rámci Katolické církve jsou důležité postoje k smyslu utrpení: utrpení může být výzvou k prohloubení života z víry a hledání pozitivních změn; utrpení může vést k poznání pravdy o sobě, o blízkých a o podstatě života; Ježíšovo utrpení a oběť nám ukazují cestu, jak nacházet smysl i v bolesti a smrti. Církev učí, že Ježíšovo utrpení a smrt nejsou prokletím, ale cestou k spáse a novému životu. Proto je možné nacházet v bolesti milost a naději, která vyúsťuje do víry, že život nekončí smrtí, ale slouží k setkání s Bohem.
Když se podíváme na historický kontext, katolická církev jako instituce formovala etické odpovědi na moderní otázky týkající se utrpení a nemoci. Z pohledu katolické etiky Hmotou kritických debat zůstává lidská důstojnost a ochrana osoby v popředí. Katechismus katolické církve zdůrazňuje, že nemoc a utrpení patří k tomuto světu a že smysl utrpení může vyústit v duchovní růst; nemoc může vést k úzkosti, uzavření do sebe, ale také k větší zralosti a hledání Boha.
