Katolická země bojující proti Habsburkům během Třicetileté války

Třicetiletá válka je teprve na svém počátku, ale pro české stavy nadchází okamžik pravdy. Už zítra, v neděli 8. Skoro dvacet tisíc výhodně postavených stavovských vojáků se šikuje proti početnějším katolickým armádám. Dne 23. 5. Vybrané okno v areálu Pražského hradu nad Jelením příkopem je 16-20 metrů nad zemí a buřiči shazují postupně oba místodržící, prosící o milost, i s jejich sekretářem z oken. Hned se ozývají hlasy, že je zachránil odpad a napadané listí, ale Vilém Slavata tuto interpretaci okamžitě popírá. „Z toho okna vyhozený ne měkce na papíry, ale tvrdě na kamení pod oknem ležící padl jsem, takže jsem se nemálo ztloukl a sobě hrubě na životě a zdraví ublížil.“

Kdo by tehdy řekl, že tento groteskní den bude v historii zapsán jako počátek třicetileté dlouhé, krvavé a devastující války. Čeští stavové nejsou v odporu proti Habsburkům jednotní. Tyto dokumenty mají v zahraničí vysvětlit cíle nekatolíků v Království českém a objasnit jejich dosavadní postup. Morava odmítá podpořit povstání a pomoc posílá pouze Savojsko a Slezsko. Povstání ovšem nemá podporu ani mezi celou českou stavovskou obcí. Stavové okamžitě sesazují nového českého krále Ferdinanda II. Stává se jím kalvinista Fridrich Falcký (1596-1632), jemuž dali přednost před saským kurfiřtem Janem Jiřím (1585-1656).

Maxmilián I. Situace na bitevním poli je proměnlivá. Thurn poté dokonce dvakrát v roce 1619 obléhá Vídeň, ovšem neúspěšně. Českému vojsku ovšem začínají ještě v tomtéž roce docházet finanční prostředky. Stavové očekávají pomoc jak od nového krále, tak od protestantské Evropy. Složitá finanční situace a odmítnutí pomoci ze strany spojených nizozemských provincií napínají vnitřní situaci. Naopak Ferdinandovi II. se daří, když uzavírá spojenectví s mocným vůdcem katolické Ligy, Maxmiliánem Bavorským (1573-1651).

V létě 1620 se císařská strana chystá jednou a provždy ukončit české povstání. První potyčka nastává už v noci před bitvou. Bílá hora je strategicky velmi dobře vybrané místo, odkud je dobrý výhled, bude to všem stačit na početnější katolická vojska? Cestou ovšem musí překročit rozvodněný Litovický potok, což je možné pouze po mostě. Moravští velitelé tlačí na knížete Kristána z Anhaltu, který nahradil Thurna ve vedení českých vojsk, aby využil situace a zaútočil na nezformované nepřátele.

Vedením české armády otřásají spory, kníže z Anhaltu nemá dostatečný respekt a ani ho neprovází pověst skvělého vojevůdce. Myslí si, že česká armáda je bez morálky, vyčerpaná a sama se brzy rozpadne. Řada vojáků totiž nedostala měsíce zaplaceno. Nakonec prý na popud karmelitánského řeholníka Dominika, který katolíkům přislíbí vítězství, Buquoy otáčí a velí k útoku. Katolíci křičí „Santa Maria“ a v sevřeném šiku stoupají po svahu.

Císař Ferdinand II. První stěžejní moment bitvy se odehrává na levém stavovském křídle. Jezdecké útoky katolíků jsou nejdříve odraženy, ale po chvíli se ukazuje špatná morálka stavovské armády. Příčinou je jak strach, tak to, že řada z nich je dlouhé měsíce bez výplaty. Levé křídlo se rozpadá, česká armáda je v chaosu. Když katolíci vidí zápal útočícího knížete a stále více mrtvých spolubojovníků, část z nich se stahuje. Karta se obrací a už i ti, kteří utíkali, cítí kořist a vracejí se zpátky.

Třicetiletá válka, která je teprve na svém počátku, nakonec skončí bez vítěze. Situace se opět mění, kozáci bojující za císaře zatlačují některé stavovské jednotky až do Vltavy, kde se mnoho vojáků utopí. Mladý Anhalt mezitím ztrácí dech a padá do zajetí. S českými šancemi to nevypadá dobře. Kdo může, utíká. Císařským se daří přitlačit zbytky žoldnéřů moravského pěšího pluku ke zdi obory Hvězda a masakrují ho. Rozvášnění katolíci vtrhávají do obory a pobíjejí zbylé nepřátele. Při samotné bitvě zahynulo kolem 1200 vojáků a další tisíce jsou pobity na útěku.

Třicetiletá válka, která je teprve na svém počátku, nakonec skončí bez vítěze. Letos 8. listopadu uplynulo 400 let, co se na Bílé hoře nedaleko od Prahy střetla vojska českých stavů s císařko-ligistickou armádou. Za necelé dvě hodiny bylo po bitvě a vítězství katolických sil znamenalo definitivní porážku českého stavovského povstání i celkovou změnu politiky v našich zemích. Bílá hora se časem stala v našem národním vědomí symbolem katastrofy, znamenající porobu národa a nástup doby „temna“.

Téma je stále živé, jak ukazuje nedávná debata o znovupostavení mariánského sloupu na Staroměstském náměstí. Bílá hora jako národní katastrofa je jedním z možných zjednodušených pohledů, avšak minulost se ve své komplexnosti nedá redukovat na souboj dobra se zlem. České země (Čechy, Morava, Slezsko a Lužice) tvořily spolu s Horním a Dolním Rakouskem jádro Habsburské monarchie. Byly klíčové jak z hospodářského hlediska, tak i stability monarchie. Habsburkové zde ovšem od počátku své vlády naráželi na silnou stavovskou opozici bránící se centralizaci a konfesijně motivovanému rozdělení země.

Zatímco během 16. století zde měla nekatolická šlechta neotřesitelnou pozici, od počátku 17. století lze pozorovat nárůst moci katolické strany. V českém království se k moci dostala skupina mladých katolických šlechticů, kteří pod vlivem tridentského koncilu a španělských Habsburků začali s ofenzívou proti protestantům. Zároveň se čím dál více vyhrocoval boj o politické uspořádání země, kdy proti sobě stáli císař snažící se prosadit co největší vlastní moc a nekatolíci, kteří naopak chtěli, aby v zemi rozhodovala šlechta.

Ve společnosti bylo stále více znatelné napětí a nervozita. Čeští stavové využili souboj o vládu mezi Rudolfem II. a jeho bratrem Matyášem a nechali si vystavit roku 1609 Rudolfův majestát, který zaručoval náboženskou svobodu v zemi. Morava v tomto období byla místem náboženské tolerance, šlechtici i jejich poddaní mohli vyznávat víru dle zásady "čí země, toho náboženství". Jenže tato situace se začínala pomalu měnit a i zde směřovat ke konfliktu mezi katolíky a protestanty.

V tomto neklidném období na začátku 17. století přišel na panství Lukov a Vsetín Albrecht z Valdštejna, který si vzal jejich držitelku Lukrécii Nekšovou z Landeka. Jeho příchod symbolicky ukončil období náboženské tolerance na východní Moravě. Valdštejn původně nekatolík, přestoupil z pragmatických důvodů na katolickou víru a dle rčení „poturčenec horší Turka“ ji začal razantně prosazovat na svých državách. Počáteční pokusy o obracet poddané na katolictví se nesetkaly s velkým úspěchem, lidé si nadále drželi víru svých otců. Mezitím napjatá atmosféra mezi katolickým a protestantským táborem v českých zemích stále houstla, až vyvrcholila pražskou defenestrací 23. května 1618.

Přestože se obě stavby de facto nacházely na půdě katolické církve, čímž se na ně nevztahoval Rudolfův majestát, stavy braly tento incident jako jeho porušení. Čeští stavové (myšleno příslušností k zemi, ne národnostně) v čele Jindřichem Matyášem Thurnem se rozhodli vystoupit proti královým zástupcům v Praze. Vtrhli do jejich kanceláře na Pražském hradě a odtud z okna vyhodili královské místodržící Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka a Jaroslava Bořitu z Martinic, společně s písařem Fabriciem. Všichni pád přežili, což katolická strana následně propagandisticky využila k tomu, že událost prezentovala jako zázrak, kdy místodržící při pádu zachránila Panna Maria. Tímto aktem byl překročen pomyslný Rubikon a zahájen odboj českých stavů.

Šlechtici v tomto období ještě ujišťovali císaře Matyáše, že boj není veden proti němu, ale proti katolickým úředníkům, kteří neplnili své povinnosti. Stavové chtěli vytvořit konfederovaný stát, v němž by posílili svoji moc na úkor panovníka. Generální sněm v létě 1619 vytvořil novou ústavu. Na jejím základě byla Koruna česká přeměněna na konfederaci pěti zemí, čímž byly vedlejší země Koruny zrovnoprávněny s Českým královstvím. Konfederaci měl sice reprezentovat král, který však byl volen a měl zůstat bez možnosti založit dynastii. Ač původně proklamovali, že chtějí v zemi náboženskou svobodu, prosazovali stavové víru evangelickou na úkor katolické.

1. Postavení poddaných se zhoršovalo omezováním jejich svobod, též se zvětšovala břemena, která na ně byla uvalena. Tím stavové přišli o podporu většiny společnosti, bojovali pak proti císařskému i katolickému vojsku osamoceně.
2. Ne všichni stavové se byly ochotni pro povstání plně obětovat, projevovalo se to v nejednotnosti stavovského vedení a třeba i neochotě více se finančně podílet na vydržování nákladné žoldnéřské armády.
3. V roce 1618 byly císařské a stavovské síly víceméně vyrovnané, boje se tehdy odehrávaly hlavně v jižních a západních Čechách.

V roce 1619 se zdálo, že situace pro stavy vyvíjí příznivě. Na jaře se k povstání přidalo Markrabství moravské, které bylo doposud neutrální. Proti císaři v Uhrách vystoupil také Gábor Bethlen, a situace tak pro císaře nebyla vůbec jednoduchá. Povstalecké vojsko v roce 1619 dvakrát obléhalo Vídeň, avšak nemělo síly na dobytí opevněného města. Kdyby Vídeň tehdy padla, situace by se vyvíjela jinak. Ale to se nestalo. V této době došlo k zásadnímu obratu u dosavadního pána Vsetína, Lukova a Rymic Albrechta z Valdštejna. Ač z peněz moravských stavů naverboval pluk jízdy, se kterým se měl připojit na stranu povstalců, zůstal z pragmatických důvodů věrný císaři.

Proto uprchl do Vídně i s naverbovanými vojáky a pokladnou moravských stavů určenou k vyplácení žoldu. Reakcí na tento čin bylo rozhodnutí moravského direktoria o konfiskaci Valdštejnových statků. Vsetín díky tomu připadl Janu Adamovi z Víckova, jenž byl příbuzným Valdštejnovy zesnulé ženy Lukrecie Nekšové a plně podporoval povstání proti panovníkovi. Jan Adam se sblížil s Jindřichem Matyášem Thurnem a moravským hejtmanem Ladislavem Velenem z Žerotína. Následně bylo jeho držení rozsáhlejšími kroky proměněno v základ pro obranou proti císaři.

Na této změně majitele lze vidět, že stavové vůči svým odpůrcům z katolické šlechty během povstání uplatňovali konfiskace majetku, avšak brzy to mělo platit proti nim samotným. Zkonfiskované statky dostal Jan Adam do držení v létě roku 1619. Následujícího roku s povolením direktoria vyzbrojil své poddané Valachy za účelem obrany horských průsmyků. Od podzimu roku 1619 se dostávalo vojsko povstalců do defenzívy a čím dál více se projevoval nedostatek financí, nejednotné vedení i špatná morálka. Povstání se nedostalo velké mezinárodní podpory, jelikož i evropské státy nepřátelské vůči Habsburkům se obávaly precedentu odporu proti legitimnímu panovníkovi. Po smrti Matyáše roku 1619 měl usednout na český trůn Ferdinand Štýrský, který nesmlouvavě potíral protestantství. Ač čeští stavové s jeho nástupem už dříve souhlasili, volbu odvolali a rozhodli se dosadit evangelického Fridricha Falckého, čímž otevřeně vystoupili proti Ferdinandovi.

Jediný, kdo povstání podporoval, byli nizozemští stavové, kteří dlouhodobě bojovali proti španělským Habsburkům. Stavové nedokázali vytvořit vlastní zahraniční politiku, Habsburkové ano a postupně se jim dostávalo stále větší podpory ze sousedních států. Proti povstání vystoupily postupně sousední země Polsko, Bavorsko a Sasko, každá z nich sledovala hlavně vlastní politické zájmy. Poláci napadali hlavně vojsko Gábora Bethlena v Uhrách, Sasové dobyli obě Lužice a Bavoři vstoupili na pomoc císaři do rakouských zemí v rámci vojska Katolické ligy. Španělští Habsburkové napadli rýnskou Falci, dědičné území Fridricha Falckého. Tímto se původně lokální konflikt rozšířil do celé střední Evropy.

V červnu a červenci 1620 se císaři podařilo zlomit odpor Dolních a Horních Rakous, čímž si uvolnil ruce pro vojenské operace v Čechách. Císařské vojsko pod velením Karla Bonaventury Buquoye a armáda Katolické ligy vedená Maxmiliánem Bavorským a Johanem Tillym se spojily v Dolních Rakousích a vydaly se na Prahu. Stavovská armáda pod velením Kristiána staršího z Anhaltu, ač demoralizovaná, byla stále bojeschopná a kladla postupujícímu katolickému vojsku na podzim roku 1620 odpor, kdy se střetla s protivníkem v říjnu u Rakovníka.

Císařsko-ligistické vojsko se podařilo dostat v listopadu do blízkosti Prahy, kde na ně v připravených pozicích na kopci Bílá hora čekalo stavovské vojsko. Ráno 8. listopadu přicházelo spojené vojsko katolíků ke svahům Bílé hory. Stav vojáků neposkytoval utěšený pohled, byli unaveni dlouhým pochodem, nedostačeným zásobováním v zemi vydrancované válkou a neposledně jejich řady prořídly i nemocemi. Ještě hůře na tom byla armáda stavů, ta trpěla stejnými neduhy, k čemuž se navíc přidalo nevyplácení slíbeného žoldu, což spolu s utrpěnými porážkami přispělo k její velmi slabé morálce.

Note: text zkrácen pro přehlednost; původní pasáže v souvislém vývoji popisu bitvy a politických manévrů nadále odrážejí složitost tehdejší situace.

Bitva začala kolem poledne útokem císařské jízdy na levé křídlo stavovské armády. Zde proti nim vyjely jízdní oddíly stavů, avšak císařští získali převahu, načež začala z levého křídla prchat stavovská pěchota, čímž se jeho obrana rozpadla. To mělo pro následný vývoj fatální následky. Situaci se snažil zvrátit syn velitele Kristián mladší z Anhaltu, který v čele jízdy vyrazil proti středu císařských jednotek. Podařilo se mu je částečně zatlačit, ale nikdo jej při útoku nepodpořil, tudíž se nepříteli podařilo vyrazit do protiútoku a samotného Kristiána zajmout. Zhroucení levého křídla stavovského vojska a neúspěšný Anhaltův protiútok znamenal konec nadějí na vítězství, mezi stavovskými vojáky se šířila panika a defétismus a postupně opouštěli bojiště prchajíce směrem k Praze.

Jako poslední na bojišti zůstal Jindřich Šlik se svými jednotkami naverbovanými za peníze moravských stavů. Kdyby neutekl k císaři, měl velet těmto vojákům Valdštejn, ale poté co změnil stranu a vyzbrojil jízdní pluk pro císaře, tento pluk do bitvy také zasáhl ovšem bez samotného Valdštejna. Zatímco ostatní stavovské jednotky prchaly k Praze, Šlikovi vojáci měli v zádech zeď obory u letohrádku Hvězda, tudíž jim nezbylo nic jiného, než se zde postavit na poslední odpor. I ten byl po nějaké době rozdrcen a samotný Šlik zajat. Později vstoupil do císařských služeb, kde se mu podařilo dosáhnout hodnosti polního maršála a předsedy dvorské válečné rady. Během necelých dvou hodin tak bylo rozhodnuto o výsledku bitvy a potažmo i o porážce českých stavů. Jejich čelní představitelé z bojiště uprchli a samotný král Fridrich Falcký poté, co jej zpravili o výsledku bitvy, opustil Prahu.

Císař jako vítěz se rozhodl exemplárně potrestat rebely, omezit politický vliv šlechty a upevnit svoji moc v českých zemích. Důsledky porážky na Bílé hoře pak pocítili všichni obyvatelé bez rozdílů stavů. Část povstalců uprchla s králem a chtěla pokračovat v boji proti císaři v zahraničí, část stavů prosila po porážce o milost a chtěla zachování svých privilegií, doufající v císařovu shovívavost. Stavové, kteří zklamali v kritických chvílích povstání, si často nedokázali představit, jaké důsledky bude mít jejich porážka. Hlavní vůdce rebelů čekal trest v podobě propadnutí hrdel a majetku; 21. června 1621 se odehrála poprava 27 českých „pánů“ na Staroměstském náměstí.

Ze strany protestantů se jednalo spíše o defenzivu. Šlo o to, zda se podaří postavit hráz rozpínavosti katolických Habsburků, kteří vládli téměř polovině křesťanské Evropy. Linie, která dělila oba nepřátelské tábory, nebyla všude ostrá a jasně vyhraněná. Obdobná situace byla i v zemích České koruny. Postavení protestantů v zemích podřízených rakouským Habsburkům, až dosud více méně trpěných, bylo stále kritičtější. Brzy po roce 1600 byli katolickou stranou tísněni do té míry, že proti ní začali hledat spojence v zahraničí. Pouze dynastický spor, který propukl mezi Rudolfem II., hlavním reprezentantem katolického tábora, byl silná dynastie Habsburků s nejvyšší duchovní autoritou katolické církve - římským papežem.

Habsburkové vládli ve dvou rodových liniích, na trůnech dvou mocných říší. Celý tento rod se od 15. století označoval také jako „casa d´Austria“, dům Rakouský, protože jeho doménou byly rakouské alpské země. Původní rakouská linie získala rovněž vládu v českém a uherském království a navíc se tradičně honosila titulem a korunou císaře Svaté říše římské národa německého. Druhá, španělská linie, ovládala kromě Pyrenejského poloostrova větší část Itálie a jižní Nizozemí, ale také Artois a Franche Comté. K velké španělské říši patřily i rozsáhlé kolonie v Latinské Americe.

Univerzalistická monarchie Habsburků byla však od sklonku 16. století podrobována zkouškám. Nešťastná námořní válka s Anglií, rostoucí francouzská konkurence, vzpoura nizozemských provincií a turecké nebezpečí začaly drobit a naleptávat dosud pevné pozice. Jejich síla v obou centrech se ocitla v krizi, což vedlo k dočasné bezradnosti habsburské diplomacie a k hledání nových politických řešení, která vyústila na začátku 17. století v pokus o radikální obnovu starého univerzalistického řádu.

To vedlo k tomu, že protestantská Evropa se cítila ohrožena. Sami protestanti byli rozděleni na stoupence Lutherova učení a kalvinisty. Augšpurský náboženský mír z roku 1555 stanovoval „cuius regio, eius religio“, ale nezahrnoval kalvinisty. Vnitřní potíže, které měl s poddanými, zhoršovaly vztahy Saska ke Kalvínové Falci a vedly ke spolupráci císařské politiky. Kalvinismus měl oporu v západních oblastech Německa, zatímco luterství zdomácnělo na severu a východě. Potřeba spojení protestantů tedy byla zřejmá.

Koncem roku 1607 katolická strana iniciovala zostření vztahů mezi katolíky a protestanty ve svobodném říšském městě Donauwörthu. Do sporu zasáhli Bavoři; město obsadili a protestanty vytlačili. Říšský sněm v Řezně, svolaný roku 1608, ukázal, že obě strany nebyly ochotny řešit spory dosavadním způsobem. Falští a jejich spojenci opustili sněm a založili 14. května 1608 Unii v Ahausenu na obranu evangelické víry. Unie se ustavila na deset let, tvořilo ji deset protestantských říšských knížectví a několik svobodných měst. Hlavou Unie byl Kristián z Anhaltu; Saský kurfiřt Jan Jiří zůstal v rezervovaném postavení vůči Unii.

Jako odpověď katolická knížata založila v říši vlastní ozbrojený spolek - Katolická liga. Iniciativy se chopil Maxmilián Bavorský; Liga byla založena 10. července 1609 v Mnichově a zahrnovala katolická knížata a tři církevní kurfiřty. Hlavou Ligy s neomezenou pravomocí byl Maxmilián Bavorský, spolupředsedou byl archiepiskup mohučský. Císař nebyl přizván. Tím byly rozdány karty pro budoucí válku a nastal postupný nástup konfliktu, jehož vypuknutí se mělo stát jen otázkou času.

Ohnisek napětí mezi oběma stranami bylo několik; jedním z nich byl spor o uprázdněné vévodství Jülich-Kleve-Berg, dalším válka rakouských Habsburků s Benátskou republikou o Gradišku ve Furlánsku či zápas o alpské přechody ve Valtelině. Trvalým problémem byl odboj sedmihradských knížat hlásících se k protestantskému táboru. Pražská defenestrace se stala oficiálním začátkem války. Okamžitě po této události byla zvolena prozatímní vláda třiceti direktorů, nahradila správu pěti místodržících. Jindřich Matyáš Thurn se stal generálem stavovské armády.

Čeští stavové tuto akci obhajovali jako nápravu chyb královských správců, ne jako vzpouru proti panovníkovi. Avšak důkazy ukazují, že šlo o konfliktní projekt s přesvědčením o nutnosti odporu. Počátek konfliktu znamenal také rozkol v Moravě a dalších zemích Koruny české, které se zapojovaly do boje různě. Morava a další země se musely vyrovnat s novými externími tlaky a vnitřními rozštěpeními, které vést k trvalým změnám v politickém uspořádání regionu.

Celá éra, která vyústila v Třicetiletou válku, byla spojena s širšími boji mezi katolickými a protestantskými mocnostmi Evropy. Konflikt v Čechách byl jen jednou z komponent této rozsáhlé evropské tragédie, která se dotkla i Německa, Nizozemska, Švédska a dalších zemí. Z pohledu českých zemí byla Bíla hora symbolem konce určité epochy, po níž následovala politická a náboženská proměna společnosti a politických poměrů v regionu.

tags: #katolicka #zeme #bojujici #proti #habsburkum