Už více jak osm století tady na tom místě žijí lidé pospolu. Je to pěkných pár let. Kolik generací tady prošlo a kolik příběhů se tu odehrálo? Kolik postavených a kolik zbořených domů? Kolik využitých a kolik promarněných šancí? 800 let je úctyhodných a památných - ale dobře víme, že to podstatné pro nás je teď. A zítra a pozítří. Kudy půjde naše generace a kam nasměrujeme tu další?
Článek (vyznání) o Ježíšově nanebevstoupení je prý až příliš spjat se starodávnými mytologickými obrazy, kdy se svět rozděloval na podsvětí dole, zemi tady někde a nebe kdesi nahoře. A protože takhle už skutečnost světa jako moderní lidé nevnímáme, nemá nám prý tohle vyznání moc co povědět. Snad svět už vnímáme trochu jinak. "Není na tom světě nic většího, než odpuštění“ - skončil své kázání na tento článek apoštolského vyznání někdejší synodní senior Viktor Hájek. Já tím začnu. Dalo by se totiž říct - tím všechno začíná. Ztracený syn je opět nalezen (přichází k sobě) ve chvíli, kdy si uvědomí, že v domě jeho otce se snad najde místo i pro něj...
Věříme svatých obcování - (nejen) děti v pubertě si tu představují ledacos, co asi nebylo záměrem vyznání. Ten novější překlad - „společenství svatých“ - je asi o něco srozumitelnější... Společenství - to je od slova „být spolu“. Nicméně i to staré slovo „obcování“ má něco do sebe. Křesťané spolu tvoří „obec“, a tedy „obecenství“.
Čtení: Jan 17,6-19, Marek 3,13-19 (vyvolení dvanácti) „Svatá církev obecná“. Co to je? Pro většinu současníků asi jakási instituce - a to instituce s hodně špatným renomé (alespoň v českých zemích). V lepším případě jakási organizace na pěstování nábožna, v horším případě totalitní organizace činící si nárok na vládu nad svědomím lidí, ohlupující nevzdělané masy a plná příživníků.
Modlitba: Hospodine, Stvořiteli světa, děkujeme ti za jeho krásu, za všechno, čím jsme obklopeni, co nám dává radost i sílu. Chválíme tě a žasneme nad důmyslností tvého stvoření, na které se nemůžeme vynadívat. Děkujeme za všechny krásné chvíle, které jsme mohli v uplynulých dnech prožít. Bez tebe by tento svět nebyl ničím, jen nehostinnou beztvarou hroudou.
Modlitba: Milostivý Bože, mnoho kolem nás toho je zavřeného, mnozí jsme doma zavření a izolovaní. Ty ale přicházíš i skrz zavřené dveře, máš klíče k našim životům. Otevíráš výhledy naděje. Prosíme, otevírej nám je i nyní. Přinášej klid tam, kde vládne nervozita a strach. I v tuto chvíli chceme zůstat otevření pro tvé oslovení.
Modlitba: Pane, jsi pramenem, světlem, posilou i útočištěm, k tobě přicházíme se svými nadějemi, se svými sny i se vším, co tíží. Přicházíme se svými díky i s radostí za všechny dobré chvíle. U tebe smíme také odložit, co nás tíží; tobě se smíme svěřit a vypovídat. Někdy máme pocit, že jsme ti silní, co všechno zvládnou a nikoho nepotřebují, snad ani tebe, Bože, ne.
Modlitba: Milostivý Pane, ty k nám přicházíš. Často tak, že tě nezpozorujeme, že si to neuvědomujeme. Přicházíš a oslovuješ nás. Často nás tvé slovo zaskočí. Potká nepřipravené, nerozhodné. Často se zdráháme ho přijmout. Bojíme se, že nezvládneme úkoly, které před nás stavíš. Bojíme se, že nás to bude něco stát.
Modlitba: Hospodine, náš Pane, tobě patří naše chvála a vděčnost. S úžasem si smíme uvědomovat, že ti patříme a co to pro nás znamená. S vděčností smíme přijímat tvou ruku, která nás drží, když padáme, ukazuje směr, když bloudíme, popostrkuje, když ztrácíme odvahu nebo se ti chceme někam ztratit. Noe slaví díkůvzdání. Má proč. Bylo to s ním na hraně. (S celým lidstvem to vlastně bylo nahraně.) Jen záchranná vesta Boží milosti ho udržela nad vodou a on to ví. Všude kolem něj byla voda. Všude kolem něj byla nespravedlnost. Všechno směřovalo ke dnu, ale on smí jít dál. Dveře archy se otevřely a on je na suché zemi. Stalo se (podle staré židovské legendy), že jeden rabín seděl zavřený ve vězení. Považovali ho za podvratný živel. Přišel za ním vězeňský dozorce, asi pohan, takový racionalista, který chce, aby mu všechno sedělo. A ten se rabínovi vysmál - „Říkáte, že je ten váš Pán Bůh vševědoucí, tak proč se toho Adama ptá: „Člověče, kde jsi?“
Číst dále about Člověče, kde jsi? Sto roků v šachtě žil, mlčel jsem. Sto roků kopal jsem uhlí. Za sto let v rameni bezmasém svaly mi v železo stuhly... Možná někteří ještě znáte slavnou Berzučovu báseň. A zkuste si představit, že by přišli nějací rozumradové a začali by tvrdit - to je ale nesmysl, přece nemohl ten Bezruč vydržet v podmínkách šachty sto let! Kdo to jakživ slyšel. To je ale hloupá báseň. Když procházel přes Poděbrady, uviděl Kubu, Natalku a Jonáše, jak se zrovna učí na písemku, byli to totiž žáci místního gymnázia. Ježíš jim řekl: „Pojďte za mnou a učiním z vás učitele matematiky života.“ Ihned opustili své sešity a šli za ním. O něco dále potkal Aničku, Igora, Honzu a Fandu. Hned je povolal. Všeho nechali a šli za ním. Bratři a sestry spolu s Ježíšem se ocitáme v Betanii. Vesnice kousek od Jeruzaléma, tři kilometry. Co by kamenem dohodil a přece - jakoby v závětří událostí, které jsou už už na spadnutí a ke kterým Ježíš směřuje. Oáza klidu. Ježíš je obklopen svými učedníky, milovaným přítelem Lazarem - tím kterého tu nedávno vzkřísil z mrtvých. Slovo má moc. Ježíšovo slovo má moc. Má moc uzdravit. Někteří lidé o moci slova možná pochybují. Mají raději činy. Záleží na okolnostech. Jistě, slovo může být i prázdné, může to být jen fráze, může to být jen žvást. Když chtěl Ježíš zaujmout pozornost svých posluchačů, nemohl si vybrat lepší téma: peníze. Hospodaření a investování. Na to se lidi skoro vždycky chytěj. Není to poprvé, nedávno jsme si připomněli podobenství o nepoctivém správci, který si získával přátele tím, že tuneloval majetek svého pána. A byl pochválen. Dost velká provokace. Kdybych měl sestavovat hitparádu nejdůležitějších a nejkrásnějších biblických míst, asi bych zařadil 139.žalm na jedno z předních míst. Je to jeden z textů, kde se podle mě ozývají ty hlavní biblické motivy. Kdo za to může?... hledáme viníka, když se něco pokazí, nepovede, nevyjde. Když se práce nedaří, když se manželství rozpadá, když to ve společnosti za nic nestojí. A řešení míváme: Buď za to může ten druhý, anebo nepříznivé okolnosti, které jsme nemohli ovlivnit - špatná doba, nedostatek prostředků, schopností. Zkrátka, my jsme za to nemohli, a když - tak jen trošinku. Boží pole, Boží staveniště. Tak se má na sebe a svoji existenci dívat sbor křesťanů (asi nejenom) v Korintě. Něco, co je v pohybu: v růstu, ve výstavbě. Stále se něco děje, žije to tu - není to jen přešlapávání na místě - je to směřování, má to nějakou vizi, nějaký záměr. Apoštol Pavel to neměl jednoduché. Založil v Korintě sbor - ale ten se mu příliš neodvděčil. V Korintě se po čase začali dívat na Pavla pěkně svrchu. Nezdál se jim moc nóbl, ani duchovně nějak zvlášť na výši - mluvil stále o nějakém Kristově kříži a oni raději poslouchali spíš to o jeho vítězství a slávě vzkříšení.
Zase jedno pěkné Ježíšovo podobenství ze života. O stavění a padání domů. O potopách, které na ně mohou přijít. Každý si stavíme nějaký svůj domeček - ať už honosnou vilku s bazénem nebo jenom obyčejnou chajdičku. Někdo jenom přestavuje, někdo je v nájmu. Každý si hledáme něco útulného, kde bychom byli doma. I stalo se ke mně slovo Hospodinovo: "Co si myslíte, když říkáte o izraelské zemi toto přísloví: »Otcové jedli nezralé hrozny a synům trnou zuby«? Jakože jsem živ, je výrok Panovníka Hospodina, toto přísloví se už nebude mezi vámi v Izraeli říkat. Hle, mně patří všechny duše; jak duše otcova, tak duše synova jsou mé. Zemře ta duše, která hřeší. (Ezechiel 18.
Lidé slyšíte to? Radujte se! Bůh ve vás má zalíbení… zpívají pastýřům andělé a možná jim trošku závidí. Jo kdyby se Pán Bůh narodil jako andělské děťátko, tak to my bychom si toho jinak vážili - žádný smradlavý chlév. Hezky pěkně do tepla, ten nejlepší předporodní a poporodní servis. Vy ho necháte mrznout někde mezi dobytkem. To jste celí vy, lidé! Setkáváme se s jakousi biblickou matematikou. Matematika je věda o tom, jak mít všechno přehledné, dobře spočítané. S čísly se sice dá všelijak kouzlit - ale podle pravidel. Podle spolehlivých a věčně platných vzorců. Kdo neumí dobře počítat, tomu hrozí že ho ošidí, vezmou na hůl a může přijít i na buben.
Bratři a sestry, během týdne se objevila v novinách - nebo na internetu krátká zmínka o nějakém průzkumu mínění v evropských zemích. Otázka byla - „Co je největším současným světovým problémem?“ Výsledky mi přišly docela zajímavé - nejvíc Čechů (a taky Řeků a myslím ještě Španělů) odpovědělo, že je to finanční krize. Chcete-li někoho znemožnit, namočte ho do politiky. Znemožní se sám, nebo mu k tomu rádi pomůžou jiní. Příkladů je dost. Jak vidno z přečteného, není to ale nic nového pod sluncem.
Podobně jako na začátku - Ježíše zahánějí na tenký led. Došla jim trpělivost a chtějí se Ježíše zbavit. Proč je spíš něco než nic? to je otázka, která prý stojí na začátku všeho filozofického přemýšlení. A všechna filozofie, všechno lidské hledání moudrosti je vlastně hledáním odpovědi na tuhle základní otázku, či spíše úžas - jaktože není prázdnota, ale vesmír, jaktože vesmír není pustý a prázdný, ale v něm alespoň jedna planeta, na které je život a mezi tím my...
Svatební hostina. Mejdan. Párty. Radostná slavnost. Něco, kde stojí za to být. Už žádná práce, povinnosti, chystání - stačí přijít a slavit, potkat se se starými známými a poznat nové, s druhými jíst a pít, povídat si. Za dveřmi nechat spory a nepřátelství, teď se slaví.
Základní pravdy víry: Společenství (1/5) - Spása se uskutečňuje skrze společenství
V tomto textu si tedy uvádíme témata společenství, víry, odpovědnosti a hledání smyslu v každodenním životě. Přesvědčení, že slovo má moc, že Ježíšovo slovo může uzdravit, a že stavíme domy nejen fyzické, ale i duchovní, zůstává klíčovým motivem pro kazatelskou službu i pro každodenní život věřících. Vizí je nezůstávat stát, ale být v pohybu a rozvíjet „Boží pole, Boží staveniště“ skrze společenství a službu jeden druhému.
tags: #kazani #pouzitelny #ve #sluzbe