Václav se narodil kolem roku 907 jako syn českého knížete Vratislava z rodu Přemyslovců. Byl vychováván svojí babičkou Ludmilou v křesťanském duchu. Křesťanství však nebylo tehdy v české zemi ještě příliš zakořeněno.
Václavova matka Drahomíra s nelibostí nesla, že Václava vychovává v křesťanské víře babička. Sama byla sice též křesťanka, ale chtěla mít vliv v zemi a nechtěla, aby jej měla její tchýně. Zpočátku však proti svému muži ani Ludmile nic nezmohla. Když bylo Václavovi kolem patnácti let, zemřel mu otec. Václav byl jeho právoplatným nástupcem, ale protože ještě nebyl plnoletý, ujala se vlády Drahomíra.
Začala vyhánět kněze, kteří se v zemi usadili se svolením jejího muže, a nechala bořit nově vybudované kostely. Chtěla mít v zemi vliv a bála se, že ji její tchýně Ludmila může o moc připravit. Kvůli své politice se proto s Ludmilou dostávala do stále větších sporů a nakonec ji nechala zavraždit najatými vrahy. Když Václav dospěl a dosedl na knížecí stolec sám, podezříval Drahomíru z toho, že chystá úklady také proti němu, a vyhnal ji.
Mladý kníže přivedl do země kněze a obnovil zničené kostely. Svým vlastním příkladem trpělivě přiváděl lidi k Bohu a lidé ho ctili. Byl velmi mírný, zbožný a spravedlivý. Vykupoval otroky z otroctví, protože chtěl, aby žili svobodně. Nechtěl, aby byli lidé popravováni, a snažil se tomu zabraňovat. Staral se o vdovy a sirotky. Možná však právě jeho mírnost mu byla osudná. Jeho bratr Boleslav totiž mezitím spřádal plány, jak uchvátit moc v Čechách pro sebe.
27. září 929 pozval Václava k sobě na návštěvu u příležitosti slavné mše na památku svatých Kosmy a Damiána, kterým byl zasvěcen chrám ve Staré Boleslavi. Dobře věděl, že zbožný Václav takové pozvání neodmítne. Ačkoli byl Václav patrně varován, zůstal na hostině u svého bratra i přes noc. V pondělí 28. září byl napaden bratrem a jeho ozbrojenci, právě když šel do kostela na ranní bohoslužbu. Lid Václava oplakával a nikdy na něj nezapomněl. Na jeho hrobě se stalo mnoho zázraků. Nakonec i Boleslav vyjádřil svému bratrovi posmrtně úctu a přenesl jeho ostatky na Pražský hrad, kde nechal Václava pohřbít.
Jeho hrob v chrámu sv. Václava se stal místem úcty a výzdoby. Legenda říká, že hrob byl po smrti několikrát upravován a oživován, a že z něj vycházela krása relikvií a pokladů. Rychle se rozšířila víra ve svatost Václava, který byl uctíván jako mučedník a patron České země. Střídavě se popisuje, kdy a jak byl hrob nejprve zříd, a kdy byl přenesen do rotundy na Pražském hradě.
Ačkoli přesný rok narození a smrti se historici dodnes dohadují, klíčovou událostí zůstává translace ostatků. Kristiánova legenda uvádí, že to bylo tři roky po Václavově mučednické smrti; jiné prameny uvádějí roky 929, 935 a další varianty. Translací se Václav stává svatým a jeho ostatky přinášejí požehnání pro český stát a jeho vlády.
Historické prameny popisují přesun ostatků do svatovítské rotundy na Pražském hradě a jejich uložení v hrobové jámě vyhloubené do břidlicové skály v jižní apsidě rotundy. Nad hrobem byla později postavena kaple a oltář, který prošel mnoha úpravami a restaurováními. Zdobení hrobu zahrnovalo bohaté kryptografické a ikonografické prvky, pivně řečeno relikviář a sochy, které odrážely význam svatováclavského kultu během staletí.
Po přenesení ostatků do rotundy na Pražském hradě byla svatováclavská kaple a hrob integrovány do architektury gotické katedrály svatého Víta, kde jejich další osudy ovlivnily období husitských válek a následné restaurátorské projekty. Dnešní podoba kaple a hrobu stojí na řadě reforem a zprostředkovaných restaurování, která probíhala v průběhu 20. století a do současnosti.
V návaznosti na translaci a pozdější kult, jež Václava učinily symbolem české státnosti, se ve Staré Boleslavi tradičně koná 28. října národní poutní mše k uctění památky svatého Václava. Při mši bývá vystavena lebka svatého Václava jako významná svatováclavská relikvie. Dále se uvádí, že část ostatků byla uložena i v krypte svatých Kosmy a Damiána a že lebka zůstává v Praze; translace ostatků byla historicky významná pro potvrzení svatosti a pro politické i duchovní vztahy v době středověku.
