Když se průměrného křesťana zeptáte, jak si představuje Boží Trojici, v jeho mysli se pravděpodobně objeví klasický barokní obraz: starý, mírně zamračený dědeček s dlouhým vousem (Otec), vedle něj mladší muž s křížem (Syn) a nad nimi se vznáší holubice (Duch svatý). V horším případě si Trojici představujeme, jak s nadsázkou říkám, jako „tři chlapy v mystickém chuchvalci“. Tento patriarchální, čistě mužský obraz Boha je v naší kultuře zakořeněn tak hluboko, že jakýkoliv pokus o jeho narušení vyvolává u mnoha lidí paniku a strach z hereze.
Jenže obraz Boha, jak nám ho předkládá samotná Bible, je mnohem bohatší, barevnější a provokativnější. Pokud máme popsat Boha, který je nekonečný, musíme opustit naše ploché stereotypy a začít o něm přemýšlet jako o „věčném Společenství“. A toto Společenství v sobě nese dynamiku, která dalece přesahuje lidské rozdělení rolí.
Když je Duch svatý ženou
Pojďme se podívat na fakta, která modernímu čtenáři v překladech často unikají. Když Bible mluví o Božím Duchu v nejstarších, starozákonních textech, používá hebrejské slovo Ruach (רוח). A toto slovo je v hebrejštině ženského rodu. Když čteme první kapitolu Genesis, kde se píše, že se Boží Duch vznášel nad vodami, v původním jazyce tento Duch nad chaosem stvoření „přelétá a hnízdí“ jako pták chránící svá mláďata, což je čistě mateřský, ženský obraz.
...Poslední část vyprávění o Trojici a vztahu mezi Otcem, Synem a Duchem Svatým ukazuje, že Bůh není izolované monolitické bytí, ale vztah, dynamika a vzájemná láska. Augustin rozvíjel hlubokou intuici, když mluvil o tom, že Duch svatý je ztělesněná, personifikovaná láska mezi Otcem a Synem. Otec miluje Syna, Syn miluje Otce a tato jejich vzájemná láska je tak silná a reálná, že je třetí Osobou - Duchem.
Společenství jako zrcadlo nebe
Na našich lidských vztazích, na tom, jak fungujeme jako muži a ženy, můžeme tajemství Trojice pochopit mnohem lépe než skrze akademické definice. Jeden moudrý italský řeholník řekl: „Lepší je mít rozdělené srdce a milující, než nerozdělené a nemilující.“ Slovo „rozpolcený“ používá apoštol Pavel v prvním listu Korintským, když mluví o lidech, kteří vstoupí do manželství. Jejich srdce už nepatří jen jim samotným, je rozdělené mezi Boha a partnera, jsou zranitelní, protože milují.
A teď si to představte v teologické rovině: Bůh má kvůli společenství uvnitř Trojice, a především kvůli nám, lidem, raději rozdělené a darované srdce, než aby ho měl „nerozdělené“, absolutně soběstačné, chladné a vystačil si sám v temnotě věčnosti. Bůh riskuje zranitelnost, protože touží po vztahu. Každá osoba Boží Trojice se hluboce vztahuje k těm dalším.
Společenství jako zrcadlo nebe znamená, že my jsme stvořeni jako společenství. Člověk není plně člověkem v izolaci, a stejně tak Bůh v biblickém zjevení není Bohem bez Společenství. Pokud je Bůh vztahový už ve své samotné podstatě, pak mezilidské vztahy nejsou doplňkové, ale jádro naší existence. A tehdy Trojice není jen teologickým pojmem, je zkušeností bytostně živou.
Historie vyznání a koncily
Slavnost Nejsvětější Trojice je stará zhruba jedno tisíciletí; trojiční vyznání provází církev od prvopočátku, ale koncil Nicea (325 n. l.) a Konstantinopol (381 n. l.) hledaly způsob, jak popsat vztah mezi Otcem a Synem, potažmo Duchem Svatým. Výsledkem se stalo Nicejské vyznání, které se stalo nedostižným vzorem všech dalších vyznání a prvním oficiálním křesťanským dogmatem. Trojice se tak stala základním poznávacím znakem křesťanství, ale zároveň i předmětem sporů, které dogmatizací Trojice nikdy úplně nepřestaly.
Problémem byla především osoba Ježíše Krista a jeho božství. Jenomže právě to je nové, co velikonoční víra poznala a vyznala. Křesťanství stojí a padá s vyznáním, že v člověku Ježíši Kristu je Bůh sám. Ačkoliv některé texty Nového zákona nejsou tak jednoznačné, základní idea Trojice vychází z doby Velikonoc a z novozákonní zkušenosti s Kristem a vylitým Duchem Svatým.
V průběhu času vznikaly různé formy vyznání a teologických interpretací. V protestantském pohledu není dogma nezměnitelné a platí, dokud nepřijde něco lepšího. U Trojice se vždy hledalo vyvážení mezi božstvím Otce, Syna a Ducha Svatého a jejich jednotou ve jedné podstatě. V Novém zákoně sice slovo Trojice přímo nefiguruje, ale existují texty, které podporují trojiční chápání a ukazují na Boží jednotu v různých osobách.
Boží Trojice jako dynamický obraz reality
Trojiční myšlenka znamená, že Bůh je „3D“ - Stvořitel, Pán nad světem a zároveň Bůh, který se v Kristu stal člověkem a skrze Duch Svatý působí ve světě. Tato dynamika ukazuje, že Bůh není popisovatelný jedním člověčím vyobrazením, ale je otevřený, vztahový a kreativní. Křest ve jméno Otce, Syna i Ducha svatého těmto skutečnostem dává konkrétní význam a potvrzuje, že Trojice je centrální bod křesťanské víry.
- Boží jednota a Trojice jsou kompatibilní - Bůh je jeden, ale vnitřně žijí tři osoby.
- Každá osoba Trojice má božství v plnosti a zároveň zachovává svoji identitu.
- Duch Svatý působí jako prostředník lásky mezi Otcem a Synem a zároveň svědčí o Bohu v srdcích lidí.
Věříme-li, že Bůh je Trojice, přirozeně to formuje naše hodnoty: dialog, láska a respekt vůči jednotě v diferencích a rozdílnosti v jednotě. Hovoříme-li o křesťanských hodnotách, slavnost Nejsvětější Trojice nám připomíná, že k nim patří láskyplné vztahy, dialog a respekt vůči jednotě v různosti.
