Kněz, který probouzí společenství, a paradox zpovědi mezi přátelstvím a svobodou volby

Máme ve farnosti skvělého kněze, který dokázal probudit celé společenství, pořádá se spousta akcí pro různé skupiny, schází se s námi farníky i neformálně. Prostě paráda. Jenže to s sebou přináší alespoň pro mě jeden paradox - nedokážu u tohoto kněze, kterého považuji opravdu za dobrého přítele, absolvovat svátost smíření. Prostě mám v sobě psychický blok, který mi nedovolí svěřovat se se svými slabostmi a prohřešky někomu blízkému a mně milému.

Jakožto kněz to mohu vnímat z té „druhé strany zpovědní mřížky“, a tak podat informaci, jak to vnímá kněz, ke kterému „najednou“ nejde ke zpovědi z farnosti někdo, kdo je mu lidsky velmi blízký. Tuto situaci jsem dobře znal a leccos důležitého se naučil. Zkušenosti mě brzy velmi konkrétně vyškolily, že ty zvláštní pocity, o kterých hovoříte, neznamenají nic „nesystémového“, nejedná se o nějaký nedostatek důvěry nebo na druhé straně pocity viny, že jdu ke sv. smíření k někomu jinému.

Kněz, pokud to má trochu v hlavě srovnané, nebude nikomu vnitřně ani navenek vyčítat, že se chodí zpovídat „k sousedům“! Naopak bude šťastný, že ti jeho blízcí lidé mohou růst v prostoru svobody, a bude plně respektovat blízkého člověka, kam ke zpovědi půjde. Svoboda! Jedná se přece o tak delikátní věc, jako je náš vztah k Bohu a nejjemnější vztahy k lidem. A právě proto, že se to děje ve velikém prostoru svobody, kterou zde církev jasně deklaruje, neblokujeme tím Boží působení a zároveň mohou naše vzájemné blízké vztahy prospívat, prohlubovat se.

A tak jsou zde lidé, kteří ke knězi, který se stal i jejich kamarádem, přítelem, právě z důvodu jejich přátelství půjdou ke svátosti smíření. A stejně tak jsou zde jiní lidé, kteří jakožto kamarádi, přátelé určitého kněze právě proto ke svátosti smíření k němu nepůjdou, ale zajdou k nějakému jinému dosažitelnému knězi. Je to zcela individuální, každý zde reaguje jinak. Proto problém, který popisujete, není žádným nesystémovým řešením, ale naopak. V situaci svátosti smíření nejsme v systému: „svátost - farnost - morální povinnost k místnímu zpovědníkovi“, ale v systému „svátost - Boží prostor - naprostá svoboda volby zpovědníka“. Takže jít k někomu jinému je naprosto systémové.

Člověk také může i během let to svoje cítění měnit. Mgr. Spolu s Petrem Vtípilem přijme tuto sobotu 22. září v 9.30 v Hradci Králové kněžské svěcení také Jan Lukeš. Na otázky jaká byla jeho cesta ke kněžství, kdy získal jistotu, že si ho Bůh vyvolil a také co je pro něho největší výzvou a čeho se chce naopak vyvarovat, přinášíme odpovědi v rozhovoru. Primiční mši svatou bude sloužit v neděli 23. září od 14.00 v kostele sv. Michaela Archanděla v Rokytnici nad Jizerou, který nazývá „kerkonošskou katedrálou“.

Životní cesta a povolání Jana Lukeše

Již tuto sobotu budete vysvěcen na kněze. Jak probíhají poslední přípravy? Ohromně se těším, radost se nedá ani popsat, znamená to pro mě naplnění dlouhého čekání. Přirovnal bych to, jako když kluk chodí s holkou, tak já jsem chodil s Pánem Ježíšem docela dost dlouho, když jsem hledal, jestli mě volá ke kněžství… A před deseti lety jsem jasně poznal své povolání. Tak jsem chtěl mít nejradši „veselku“ hned. Ale ono to nejde tak rychle jak u svatby. Musel jsem čekat, často i v takové nejistotě a nezájmu, takže nyní mám velkou radost, že se již brzy dočkám.

Ke kněžství jsem se rozhodoval již od dětství. V naší farnosti Mříčná byli vždy jenom staří kněží, kteří měli často už velké zdravotní problémy. Tak jsem se sám sebe tázal, jestli bych i já neměl svůj život nabídnout Pánu... Často jsem si tuto otázku kladl, ale byl v tom samozřejmě veliký strach. Prosil jsem Pána, aby mi dal jasněji poznat, jestli touto cestou mám jít nebo ne. Můj strach byl doprovázen obavami, neviděl jsem jistotu tohoto povolání a tázal jsem se, zda to není jenom moje domněnka. Prosil jsem Pána, aby mi dal nějaký jasný „kopanec“.

A Pán mi požehnal tím, že 22. ledna 2009, když jsem se účastnil setkání v Centru života mládeže v Příchovicích, tak jsem se tam setkal s jedním slovenským bohoslovcem, nyní knězem, který mi řekl větu: „Vidím, že v České republice je hodně povolaných kluků, ale strach vítězí.“ A to nebylo jenom jeho slovo, ale bylo to slovo od Pána, a já pochopil, že mám ty strachy a nejistoty odhodit a věřit Pánu. V tu chvíli jsem vnímal, že jsem povolaný a mám jít za Ním a zároveň mě naplnila velká radost.

Velkým duchovním vzorem pro mě byli již od malička babička a děda, za kterými jsem jezdil do Rokytnice nad Jizerou, kde jsem byl také pokřtěný. Proto jsem si pro svou primici zvolil rokytnický kostel a při primiční mši svaté chci v úctě a vděčnosti pamatovat na své prarodiče. V Rokytnici v té době sloužil P. Josef Mazura, který pro mě byl velkou osobností. Právě díky němu jsem začal zvažovat svoje povolání ke kněžství. On mi dal také důvěru a přizval mě k pomoci s organizováním zájezdů pro mladé. To mě povzbudilo v tom, že když jsme to takto spolu dokázali, že i v tom kněžství bych to mohl zvládnout. Nejen při těchto společných cestách mě hodně otec Josífek oslovil, když jsem viděl, že on myslel především na nás a ne na sebe, dokázal se obětovat pro druhé, a tím mě velice ovlivnil.

Pomoc při zvládání náročné cesty

Modlím se, aby mi Pán dal, aby se pro mě nestala kněžská služba rutinou, protože nejvíce mě mrzelo a vadilo u kněží, když jsem u nich neviděl žádnou radost a kněžská služba byla pro ně spíše otravou. Radost ze služby je pro mě velmi důležitá. Já sám chci povzbuzovat lidi a myslím, že z kněží by měla zářít radost a vděčnost, že můžou být kněžími a mohou sloužit. I když vím, že vždy to třeba nejde. Ale kněz má velký vliv na lidi, jak jeho radost, tak i smutek.

Moje rodina mě podporovala a držela při mně. Teď, když je jistota svěcení již na dosah, tak vidím na mé mamce velikou radost. Můj bratr mi velice pomáhá s přípravami primice a podporu vnímám i od širší rodiny. Ve chvílích těžkostí jsem byl vždy moc rád, že se mám kam vracet, rodina a přátelé mě vždy povzbudili a podpořili. Často jsem si nevěřil, ale rodina a přátelé mně vždy dali důvěru a ujištění, že stojí o kněze, jako jsem já.

Životopis Jana Lukeše: narodil se 30. 10. 1983 v Jilemnici, vyrůstal v Peřimově, vystudoval Střední stavební průmyslovou školu v Semilech. Poté rok a půl působil jako týmák v Centru života mládeže v Příchovicích. Od 2005 spolupracuje jako redaktor s ministrantským časopisem Tarsicius. Ve volném čase se věnoval společenství mládeže Vavřineček a kostelnické službě v Mříčné. S velkým zápalem se podílel na opravě kostela v Mříčné, zvlášť 2006-2009. V roce 2010 vstoupil do semináře, jáhenské svěcení v Hradci Králové 16. 7. 2016. Rok působil v misijní oblasti Vysoké Veselí na Jičínsku a okolí, od 1. 8. 2017 ve farnosti Červený Kostelec. V letošním roce ukončil studium na Katolické teologické fakultě v Praze.

Rysy motivace, výzev a vztahů ve službě kněze

Co je pro Vás v nové službě největší výzvou? Co byste chtěl změnit a na co si dát pozor? Ohromně jsem rád s lidmi, a proto jsem teď moc vděčný, že mohu být ve farnosti Červený Kostelec, která je výjimečná, neboť o naši službu zde stojí spousta lidí. Člověk se musí snažit být otevřený pro všechno a tato velká pestrost se mi líbí. Asi nejvíce rád jsem s rodinami, kterým jsem i věkově nejblíž a kterým bych se chtěl ve své kněžské službě věnovat, povzbuzovat je a podporovat. Navíc si občas zablbnout s dětmi není vůbec špatné. Je důležité jim jasně říkat, že si vážíme tohoto velkého úkolu, který na sebe vzaly, neboť každé dítě je nejen velkým darem, ale i velkou zátěží, a tak bych chtěl rodičům vzkázat, že si velmi vážíme toho, co pro své děti vykonávají a že je přivádějí ke Kristu. Chtěl bych matkám a otcům ukazovat velikost a krásu jejich úkolu.

A na co si dát pozor? Asi na to, abych si také nechal čas sám na sebe, neboť jinak se bojím, že se svou povahou a se svým zapálením by u mě mohl nastat brzy syndrom vyhoření. Služba kněze je určitě náročná, ale na jaké koníčky byste si rád vyšetřil svůj volný čas? Ve volném čase rád doháním spánkový deficit a rád si zasportuji, či podnikám výlety a rád se setkám s přáteli. Jaké je Vaše životní motto? Pro jáhenské svěcení jsem si zvolil motto: „Kdo má dar povzbuzovat, ať povzbuzuje.“ (Řím 12,8)

Poté, co prožíval těžkosti na cestě k svěcení, se zrodila myšlenka: „V důvěře k Bohu, v pokoře k lidem.“ Toto heslo se pro něj stalo nosným během příprav a svěcení. Životní motto se během vývoje změnilo na hlubší vyjádření jeho postoje ke kněžství a lidskému soukolí kolem něj.

Rodina, krize a skutečné světlo povolání

Životopis Jana Lukeše ukazuje, že jeho cesta nebyla jenom teoretická; byla formována rodinnými vzory a zkušenostmi z komunity. Rodina byla oporou v těžkostech a v průběhu času mu poskytla pevný základ důvěry a naděje.

Životní krize a krize víry: Pověření se nekoná na základě barvitého příběhu, ale na skutečném fungování ve společenství a ve vztahu k Bohu. Krize často vyústí ve větší důvěru v Boží vedení a v vlastní povědomí o daru, který člověk dostal.

Co je pro Vás v nové službě největší výzvou? Byť radost a pestrost farnosti vítají, klíčem je zachovat rovnováhu mezi časem pro sebe, rodinu a boží lid. A to si vyžaduje disciplínu a jasný pořádek v živote.

Poznámka k prostředí Rakvic: kněz se rozhodl zůstat v Rakvicích, i když zvažoval jiné cesty. V Rakvicích našel zázemí a propojení s komunitou; tam si představuje budoucnost, která zahrnuje rodinu a otevřenou službu lidem.

Praktické zkušenosti z vyznání a zpovědi

V souvislosti s zkušenostmi laiků a duchovních se objevují různorodé přístupy ke zpovědi. Jeden z popsaných příběhů ilustruje, jak některé situace vyžadují citlivost a respekt k intimním tématům. Dlouhodobější zkušenost ukazuje, že zpověď je dynamický proces, který může zahrnovat i pastorační rozhovor, ale klíčové zůstává to, že kajícník se vyzná srozumitelně a upřímně.

V závěru lze říci, že zpověď není juristický akt, ale společné putování za Bohem. Kněz má svěřenou roli jako služebník Božího odpuštění, nikoli jako vyšší autorita nad kajícníkem. Individualita každého věřícího a respekt k jeho cestě jsou nezbytné pro autentickou zpověď a vyznání.

Historie a současnost kněžského svěcení Jana Lukeše

Jan Lukeš byl jáhnem od roku 2016, působil v misijní oblasti Vysoké Veselí a od 2017 ve farnosti Červený Kostelec. V letošním roce ukončil studium na Katolické teologické fakultě v Praze.

Primiční mši svatou bude sloužit 23. září od 14.00 v Rokytnici nad Jizerou. Přípravy a vzpomínky na jeho rodinu a blízké dodávají primici zvláštní význam. Foto: archiv Jana Lukeše.

Na otázky, jaká byla jeho cesta ke kněžství, kdy získal jistotu, že si ho Bůh vyvolil a co je pro něj největší výzvou, odpovídá rozhovor.

Tabulka: klíčové body cesty k povolání

tags: #knez #chtiese #k #nemu #velmi #rad