Román Zsolta Kácsora Cikánský Mojžíš (Cigány Mózes, 2020) je v současné maďarské literatuře projektem, který nemá obdoby. Jeho hlavním hrdinou je kriminálník romského původu závislý na drogách. Pod vlivem halucinací způsobených omamnými prostředky a četbou náboženské literatury nabude přesvědčení, že je novým Mojžíšem, a vyvolá vězeňskou vzpouru s cílem zavést maďarskou romskou komunitu do indické pravlasti. Zsolt Kácsor /*1972/ pochází z Egeru. Patří k nejvýznamnějším současným maďarským novinářům a spisovatelům, a to v neposlední řadě kvůli pozoruhodné citlivosti, kterou projevuje vůči společenským otázkám.
Na pozadí uvedených informací se objevuje i širší kontext a reflexe biblických motivů. Áron byl bratr Mojžíše, jejich otcem byl Amrám a matkou Jókebeda. Byli z lévijského rodu. V určitém čase, když Mojžíš pásl ovce svého tchána Jitra, povolal ho Hospodin z hořícího keře a vyvolil ho k tomu, aby vyvedl Izraelity z Egypta. Protože Mojžíš znal svou slabou výřečnost, tak Hospodinu mimo jiné namítl, že má neobratná ústa a neobratný jazyk. Hospodin se nabídl, že bude mluvit jeho ústy, ale ani to nepomohlo. Mojžíš prohlásil: "Pošli si, koho chceš!" Hospodin s ním však nepřestal počítat. Odkázal ho na bratra Árona, kterého mu tím dal za mluvčího.
Mojžíše i přes jeho námitky obdařil milostí a povýšil na svého zplnomocněnce a prostředníka. V době, kdy se Mojžíš odhodlával k cestě do Egypta, Hospodin řekl Áronovi: „Jdi naproti Mojžíšovi na poušť.“ Áron vyšel Mojžíšovi vstříc, a když se u Boží hory setkali, objali se a políbili. Potom Mojžíš vyprávěl Áronovi o všem, co mu Hospodin poručil zvěstovat a také o zázračných znameních, která mu nařídil vykonat. Když Mojžíš a Áron dorazili do Egypta, shromáždili všechny představitele a vůdce Izraelců a Áron jim oznámil všechno, co Hospodin řekl Mojžíšovi. Mojžíš pak před jejich očima vykonal zázračná znamení a oni mu uvěřili. - Tak o tom mluví 2. Mojžíšova kniha ve 4. kapitole.
Na Hospodinův pokyn předstupovali před faraóna, oznamovali mu Boží rozhodnutí a podíleli se na vykonání Božího soudu v podobě deseti egyptských ran. Roli hrála Áronova vztažená hůl. S tou také Mojžíš s Áronem potvrzovali své poslání při druhém setkání s faraónem. Áron hodil svou hůl před faraóna a ona se stala drakem či hadem, podle rozdílných překladů. A pohltila oživlé kouzelnické hole egyptských čarodějů. Faraónovo srdce však zůstávalo neoblomné a zatvrzovalo se i po prvních devíti ranách. Teprve po nejtěžší ráně, smrti prvorozených, jim faraon řekl: "Seberte se a odejděte z mého lidu, vy i Izraelci. Jděte, služte Hospodinu, jak jste žádali..."
Pak následoval odchod z Egypta a první tábořiště bylo v Étamu. Hospodin šel před nimi v oblakovém sloupu a v noci ve sloupu ohnivém. Faraón, maje zatvrzelé srdce, pronásledoval je se svým vojskem k rákosovému moři. Bůh skrze Mojžíše otevřel Izraelcům cestu mořem. Přešli po suchu, vody jim byly hradbou zprava i zleva. Do Refidimu, kde Izraelité tábořili, přitáhli Amalečané, aby s nimi bojovali. Dokud Mojžíš držel ruce nahoře, vítězil Izrael, jinak se situace obracela. Proto, když mu umdlévaly ruce, Áron a Chúr mu je podpírali.
Poté došli k Sinaji, k hoře, na níž byla předána Boží přikázání. Doba, po kterou se Mojžíš kvůli převzetí přikázání na hoře zdržel, se Izraelcům dole zdála dlouhá. A přestože měli tolik důkazů o pravém Bohu, lid se shromáždil kolem Árona a naléhal na něj: "Vstaň a udělej nám boha, který by šel před námi." Áron místo aby jim připomněl Boží skutky, a že není jiného Boha než Hospodina, tak jim řekl: "Strhněte zlaté náušnice z našich žen, synů a dcer a přineste je ke mně!" Áron zatím připravil formu a pak ze zlata odlil obraz býčka. Kdo z odpadlých od Hospodina chtěl, mohl se vrátit, byli to především z kmene Lévi. Ti vykonali na ostatních trest mečem. Lid pak činil pokání a Mojžíš hovořil s Hospodinem u stanu setkávání. Zde došlo k obnovení smlouvy. Po ní k budování svatyně a poté byla zhotovena kněžská roucha pro Árona a jeho syny, jak Hospodin Mojžíšovi přikázal.
Pak byl Áron z příkazu Hospodina i se syny přiveden ke stanu setkávání, obřadně omýt vodou a oblečen do svatých rouch, pomazán a posvěcen pro kněžskou službu. Ve 12. kapitole 4. knihy Mojžíšovy se hovoří o slovním provinění Árona kvůli Kúšance, kterou si vzal Mojžíš, uznaný za nejpokornějšího z lidu. Putování pouští se neobešlo bez vícekrát napjatých vztahů. Lid reptal jak proti Mojžíšovi, tak proti Áronovi. Hospodin však potvrdil Áronovo vyvolení. Na pokyn Hospodinův vzal Mojžíš od dvanácti předáků po holi za každý rod. Jméno každého předáka bylo na holi, za rod Lévi jméno Áronovo. Mojžíš hole uložil do stanu a když nazítří do něj vešel, bylo vidět, že Áronova hůl vypučela, rozkvetla a dozrály mandle.
Bezpečnostní a teologické implikace příběhu jsou dále rozvíjeny: Po Mojžíšově návratu se hned přiklonil zpět na jeho stranu a provinění litoval. Stal se prvním starozákonním veleknězem. Pro nedostatek důvěry zemřel před doputováním do zaslíbené země na hoře Hór. Celý izraelský dům pak oplakával Árona po 30 dnů. V životopise Árona možno vidět Boží péči, starostlivost, milosrdenství i spravedlnost. To, jak se Bůh zastává toho, koho povolal, i to, že větší odpovědnost má ten, komu je od Boha více svěřeno.
V závěrečném reflexivním pohledu také zní modlitba: Bože, Tys povolal svatého velekněze Árona, aby s bratrem Mojžíšem vyvedl Tvůj lid z Egypta a jako velekněz přinášel oběti za hřích; na jeho přímluvu vzbuzuj v nás odpor ke hříchu a dej nám vytrvalost ve víře i lásce, abychom měli spolu s ním účast na Tvé slávě. Skrze Syna Ježíše Krista, našeho Pána, neboť on s Tebou v jednotě Ducha svatého žije a kraluje po všechny věky věků.
