Původ Kongregace sester Nejsvětějšího Spasitele nacházíme v touze jejich zakladatelů odpovědět na volání milosrdné lásky Božského Srdce. Rosa Vůjtěchová, sestra Kongregace milosrdných sester sv. Karla Boromejského, nenachází naplnění ve své řeholní rodině, poznává obdivuhodnou duchovní plodnost oběti a touží po přísnějším životě v odříkání, ustavičné modlitbě a službě nejchudším. Oba spojovala silná touha přetvořit celý svůj život v smírnou oběť a tak přispívat ke spáse světa.
Setkávají se v roce 1911 v Brně, když sestra Rosa začíná působit ve Spolku pro ošetřování chudých nemocných, který biskup Huyn založil. První mateřský dům Kongregace byl v Brně. Protože sester rychle přibývalo, v roce 1924 se začíná stavět klášter v Rajhradě. Pak postupně vzniká čtrnáct filiálních domů na území Čech a Moravy. Sestry působí jako ošetřovatelky v domovech chudých nemocných až do roku 1950, kdy vláda všechny filiální domy zrušila a nařídila svezení sester do Rajhradu. Bylo jich tehdy 126, osm novicek a tři kandidátky.
Odtud je vozí na nucené práce do továren a na okolní pole. V zimě zpracovávají ovoce a zeleninu pro podnik Fruta. Pak klášter v Rajhradě obsadila až do roku 1991 Čs. V době totality sestry pracují v různých továrnách v pohraničí - například v Nejdku, v Rudníku a v Lovosicích. Z nemocnice v Teplicích jsou vyhnány Křížové sestry německé národnosti a skupina asi 50 sester Těšitelek jde místo nich. Ale jen dočasně, pak už mohou pracovat jenom v ústavech sociální péče v Bystřanech, Pod Doubravkou u Teplic nebo na psychiatrii v Černovicích u Brna.
Sestry důchodkyně později žijí v Charitních domech v Liblíně a v Jiřetíně pod Jedlovou. Po skončení totality se sestry vracejí do svého mateřince v Rajhradě a pouštějí se znovu do jeho opravy. Většina jsou již stařenky, kterým ale nechybí vůle začít znovu. Historie Rajhradského kláštera je vcelku obdivuhodná. Zakrátko po jeho dokončení byl v roce 1945 při bombardování Rudou armádou takřka zničen. Když se sestrám podaří jej opravit - již nižší o jedno patro - byl jim armádou vzat. Z kostela vojáci udělali kino, ostatní prostory zdevastovali tak, že stěží bylo možné najít nějaké místo k bydlení, když se do něho v roce 1993 sestry vracejí.
Je to však místo, kde je cítit zvláštním způsobem blízkost Ježíšova milujícího Srdce. Matka Rosa - Barbora Vůjtěchová, zakladatelka Kongregace se narodila v jihočeské vesnici Vobora u Radobytec (nyní Obora u Radobytce) 21. října 1876. Od dětství silně tíhne k rozjímavé modlitbě. Bůh jí mimořádně vede a jeho milost působí, že každodenní povinnosti vesnického děvčete zajímají jen malý prostor v její duši úplně ponořené do rozhovoru s ním. Meditace o utrpení Páně v ní budí intenzivní spolucítění a ztvárňuje silnou touhu poskytovat Ježíšovi útěchu způsobem nejúčinnějším - snahou o záchranu nesmrtelných duší.
Při cestě za svým ideálem musí překonat různé překážky. Nejprve je to ovlivňování bratrovou zpohanštělou rodinou ve Vídni, kam je poslána na výchovu. Pak se dostane do kláštera v Praze, ale jenom jako chovanka v Mariánském ústavu. Život mezi rozdováděnými děvčaty zdaleka neodpovídá jejím představám o kajícím řeholním životě. Utíká odtud a začne žít u zbožné paní, kterou potká v kostele. Tady má pokoj i dost času na své pobožnosti, paní se však na ni upne a chce silou - mocí dosáhnout, aby u ní Barbora zůstala navždy. Ta však ve svých šestnácti letech vstupuje do Kongregace milosrdných sester sv. Působí jako ošetřovatelka na různých místech v Čechách i v Rakousku.
Její touha po přísném životě v odříkání, mlčení a ustavičné modlitbě však ostává nenaplněna a stále více v ní dozrává přesvědčení, že s hledáním svého povolání není ještě u konce. Když je v roce 1911 přeložena do Brna a má možnost hovořit s biskupem Huynem, svěřuje se mu se svou touhou založit smírnou Kongregaci. Nachází u něho pochopení a přes mnohé nesnáze zakládá Kongregaci sester Těšitelek, 14. května 1916 do ní vstupuje a stává se její představenou. To už má nová kongregace 5 kandidátek. Matka Rosa je jim i všem, co přicházejí po nich, obětavou matkou a snaží se jim vštípit ducha velkodušné lásky k Bohu i bližním. Lásky, která se pro záchranu duší neváhá obětovat, zapomínat na sebe.
A hlavně, snažila se je přivést co nejblíže ke Kristu, který ji samotnou uchvátil a proměnil v oběť smíru. Celý svůj čas a síly věnovala formaci sester. Postavila mateřinec v Rajhradě a otevřela čtrnáct filiálních domů v různých městech, kde sestry pečovaly o nemocné. Před koncem druhé světové války, když se blížila fronta, byl dělostřeleckou palbou vážně poškozen kostel i klášter. Sestry se nacházely ve velkém nebezpečí. Tehdy Matka Rosa nabídla Bohu svůj život za záchranu sester. Pán zřejmě její oběť přijal, protože ani jedné se nic nestalo. Avšak nemoc, kterou trpěla v posledních letech, se velmi zhoršila. Své utrpení snášela trpělivě až do konce. Zemřela 5.
„Až umřu, tak vám vyprosím světlo Ducha svatého a všechny potřebné milosti, hlavně sesterskou lásku a milost poznání sebe sama.... Já vás miluji, život bych za každou dala!“
Biskup Pavel Huyn se narodil 17. února 1868 v Brně jako příslušník německé šlechtické rodiny. Rozhodl se pro kněžské povolání a absolvoval teologické studia v Innsbrucku a pak v Římě. Dosáhl doktorát z filosofie, teologie a církevního práva. Během vzdělávání neopomíná ani duchovní život. Hluboce na něj působí hlavně rozjímání o smrtelné úzkosti Páně a probouzí v něm touhu odpovědět na jeho volání: "Zůstaňte zde a bděte se mnou!"
Píše: „V roce 1895 jsem jako mladý kněz konal exercicie. Na svátek svatého Františka z Asissi zasvětil jsem svůj život, já nejubožejší člověk, útěše Ježíšova trpícího Srdce na hoře Olivetské... Mým přáním bylo vidět mnohé, kteří by se podobně zasvětili.“ Od roku 1998 působí jako mladý kněz na různých místech brněnské diecéze. V roce 1904 je jmenován brněnským biskupem.
Potkává jej odpor společnosti kvůli silné protihabsburské náladě, která tehdy vládla ve společnosti. Stejně však pracuje horlivě na duchovním pozvednutí diecéze. Staví kostely v rychle rostoucích okrajových částech Brna, přivádí několik řeholních společenství. Organizuje duchovní obnovy pro různé stavy - jako pro řemeslníky, pro vojáky, pro dívky... Pro péči o chudé nemocné pomáhá zřídit Spolek sv. Josefa. Na jeho řádost generální představená sester boromejek uvolnila pro službu ve spolku dvě sestry. Když se mu jedna z nich - sestra Rosa svěřuje se svou touhou založit kající, smírnou kongregaci, vidí v tom příležitost realizovat svou mnoholetou touhu.
Ochotně zařizuje vše potřebné po materiální, právní i duchovní stránce. Do jeho rukou skládá řeholní sliby Matka Rosa a první sestry Těšitelky. Nebylo mu však dopřáno těšit se dlouho z blízkosti slibně se rozvíjejícího společenství. Jako nový správce pražské arcidiecéze se usiluje získat si srdce věřících horlivým pastoračním působením. Odpor proti němu však nadále vzrůstá.
Bůh zanedlouho vyplňuje jeho touhu po sjednocení s trpícím a opuštěným Kristem. V důsledku politických změn v říjnu 1918 musí na svůj úřad rezignovat. Ztrácí tak možnost pastoračně působit mezi svým lidem. Je nespravedlivě očerňován a zbaven veškerého majetku. Žije v exilu nejprve v klášteře Milosrdných sester sv. Kříže ve Švýcarsku, pak nějaký čas v Římě. Z Říma odchází do jižního Tyrolska, rodiště své matky. Nachází útočiště v benediktinském klášteře v Bolzáně.
V roce 1916 Anežka Kunštátová vstupuje do Kongregace sester Těšitelek. Při obláčce přijímá jméno sestra Marie Anežka po Anežce Přemyslovně, která se také pro Boží království zřekla majetku a šlechtických titulů. Stává se sekretářkou Matky Rosy a pečuje o nemocné spolusestry. Její práce zahrnuje i meteorické Bai. Je Matce Rose nesmírně nápomocná hlavně při stavbě nového mateřince v Rajhradě. Vyhledá pozemek a vypracovává plány kostela a kláštera.
Když jsou po druhé světové válce Němci z Čech a Moravy vyháněni, sestra Anežka žije v ustavičném napětí. Několikrát se sestrám podaří zabránit její deportaci, ale nakonec je v roce 1948 přece jen nucena opustit republiku. Nepřitahuje ji možnost usadit se v některé zemi západní Europy. Rozhodne se žít v chudinské čtvrti argentinského města Rosario.
Po několika měsících pobytu v klášteře sester Neposkvrněného početí kupuje pozemek blízko řeky Paraná, kde žijí roztroušené rodiny přistěhovalců. Z kartonu, plechu a dřeva staví dům, jaké mají ti nejchudší. Je v něm však místo pro malou kapli, cely sester i ošetřovnu. Svou situaci vůbec nebere tragicky - naopak, vidí v ní velkou šanci založit komunitu Kongregace, která by žila v původní přísnosti a věnovala se činnosti, která už v socialistickém Československu nebyla možná - bezplatnému ošetřování chudých nemocných v jejích příbytcích.
Celé dny obchází ranče, vyhledává nemocné, ošetřuje je a všemožně pomáhá. Denně ji vidět vleče tašky s potravinami nebo šatstvem. Dostává přezdívku „Matka chudých“. Pro Kongregaci, kterou něžně miluje, získává několik domorodých povolání. S nadšením sleduje jednání druhého vatikánského koncilu a dbá o to, aby její sestry uváděly jeho rozhodnutí do praxe.
Víc než dvacet let práce v těžkých podmínkách se odráží na jejím zdraví. Ztěžka chodí kvůli ateroskleróze, ke které má dědičnou předispozici. Přijímá to jako kříž a kromě domáckých medicín nic nebere na zmírnění bolesti. Kříž odkázanosti na druhé nese trpělivě, za všecko je vděčná. Umírá v pověsti svatosti 21. dubna 1977.
Matka Marta Vintrová se stává generální představenou po smrti Matky Rosy v prosinci 1945. Čeká ji rekonstrukce mateřince v Rajhradě těžce poškozeného válkou. Práci vykonávají sestry samy pod vedením několika málo mistrů. Socialistické zřízení se však z rozkvětu kongregace netěší.
V září 1950 přichází rozhodnutí, podle kterého sestry v domácí ošetřovatelské péči už nejsou potřebné. Jejich práci převezme Červený kříž. Musejí opustit všechny filiální domy a odejít do mateřince. Matka Marta musí do 24 hodin připravit místo pro všechny sestry v Rajhradě. Denně je pak vyprovází svým požehnáním na nucené práce na pole a do továren.
Přitom spolupracuje s ilegální skupinou, která převádí emigranty přes hranice a pomáhá více osobám dostat se na západ. V červenci 1951, právě když si sestry dělají exercicie, vtrhne do kláštera policie a zatkne Matku Martu. Ve vykonstruovaném procesu v červnu 1952 je obviněna z rozvracení republiky a ze špionáže pro Vatikán a odsouzena k 17 letům vězení.
Více než rok stráví na samotce, pak krátké období spolu s jinými řeholnicemi ale nejvíc mezi těžkými kriminlnicemi. V roce 1960 je díky amnestii s podlomeným zdravím propuštěna na svobodu. Žije pak v komunitě v Liblíně, ale nesmí oficiálně vykonávat svůj úřad. V roce 1969 dostává povolení navštívit komunitu v Itálii. Navštívila také papeže Pavla VI., který Kongregaci udělil Decretum laudis za všechny útrapy a těžkosti, které sestry musely snášet. Rok potom se Matka Marta zříká svého úřadu.
Milé sestry, teď se nemůžeme rozšiřovat počtem, ale tím více se musíme upevňovat na duchu. Čím víc je doba plná těžkostí, tím víc musíme důvěřovat dobrému Pánu Bohu a jedině v něm hledat útočiště. Musíme se snažit ty malé kříže snášet na smír... učit se trpět skrytě, milovat jedna druhou.
[Nová píseň | Chvála] V Getsemanské zahradě | Světová misijní společnost Církev Boží
tags: #kongregace #sester #nejsvetejsiho #spasitele