Není divu, že se teologové s touto situací vyrovnávají různým způsobem, byť základní otázku, kterou si kladou všichni podobně, můžeme formulovat asi takto: Je možné, aby teologie byla (nebo opět se stala) v akademickém světě relevantní a uznávaná jako věda, jako součást lidského poznání a uvažování? Tuto otázku můžeme formulovat také velmi jednoduše: jde o smysl teologického bádání a reflexe. Teologové se dnes ocitají na rozcestí. Mají před sebou několik způsobů, jak vnímat smysl své práce.
První variantu představuje uzavřít se do úzce specializovaných teologických oborů, kterým rozumějí jenom odborníci a které ostatní lidi nezajímají. Touto cestou se teologické obory i na prestižních univerzitách ubíraly celá desetiletí. Taková teologie je zajímavá jenom uvnitř systému církve/církevní, a to navíc jenom zčásti.
Druhou variantou vyrovnání se s touto výzvou je snaha etablovat akademickou teologii jako vědu (science), což s sebou přináší jednostranné zaměření na empirické zkoumání, ať už metodami sociálních nebo historických věd. O to se pokoušejí teologové tam, kde mají možnost úzké spolupráce s jinými vědními obory, jako je psychologie, sociologie nebo historie. Je to možnost, která se otvírá právě v kontextu českých vysokých škol.
Naše legislativa na jedné straně umožňuje realizovat na teologických fakultách také neteologické obory. Orgány univerzit, ale i Národní akreditační úřad ovšem vyžadují, aby vysoké školy i jednotlivé fakulty pro všechny obory - teologické i neteologické - splňovaly standardy, podle nichž se hodnotí „vědeckost“ jednotlivých oborů a jejich učitelů. Třetí možností je některá z forem „postkritické teologie“.
Ačkoliv se tento pojem používá spíše v teologii protestantské angloamerické (u nás ji přiblížil svou knihou před časem prof. Jaroslav Vokoun), zdá se mi tento výraz vhodný také pro označení dalších, někdy vzájemně zcela protichůdných teologických směrů, které považují kritickou teologii posledních dvou století za slepou uličku vývoje teologie. Sám do této kategorie řadím teology, kteří se raději nechají inspirovat alegorickým a spirituálním výkladem starověkých a středověkých autorů, a přitom mají metodické výhrady k aplikaci metod moderní vědy v teologii. Tento přístup můžeme pozorovat u Ratzingera (Ježíš Nazaretský) nebo v rámci reflexe (protestantské) teologie také u sociologa Petera L. Bergera (Vzdálená sláva).
Za čtvrtou cestu, která podle mého soudu odpovídá jak podstatě teologie, tak i změnám dnešního světa, je pokus o inkulturaci evangelia do současné kultury. O principu inkulturace se začalo hovořit v misiologii ve druhé polovině 20. století. Inkulturaci ovšem můžeme chápat i v jiném slova smyslu, a to jako dialog evangelia se sekulární kulturou či subkulturou. O rozšíření principu inkulturace se v českém prostředí zasazoval již kolem roku 2000 jezuita prof. Pavel Ambros. Inkulturace tedy nepovažuji pouze za misijní strategii pro současnost; chápu ji jako princip, který provázel (křesťanskou) víru od počátku. Nikdy totiž neexistovalo „čisté evangelium“; Evangelium bylo od začátku pevně spojeno s kulturou a způsobem myšlení.
Inkulturace a historie teologie
Postupnou kulturní proměnu křesťanství můžeme sledovat už od začátku. Ježíš Kristus byl sice galilejský žid, ale už svatý Pavel šířil víru mezi židy z diaspory a v návaznosti na to mezi pohany, kteří měli kladný vztah k židovství. Nový zákon je tedy souborem spisů navazujících především na Septuagintu - a již v druhé polovině 1. století se museli křesťané konfrontovat s gnózí. Bylo tedy naprosto nutné, aby obsah víry formulovali v jazyku antické filosofie, otevřené pro ideu transcendentního Boha, tedy pozdního platonismu. Celá christologická diskuse byla ovlivněna (novo)platónským myšlením. Pokud se ale křesťanství mělo šířit i za hranice Římské říše, muselo přijmout zcela nové kulturní formy. Když se ve středověku díky arabským myslitelům znovu objevil Aristotelés, začala se rozvíjet scholastika a teologie se od té doby vyjadřovala „aristotelským slovníkem“.
Novověká konfrontace se začínající pluralitou západní teologie (protestantismus) a později s osvícenstvím, vedla ve druhé polovině 19. století k fixování oficiální katolické teologie na neoscholastiku. Toto fixování bylo rozvolněno vlastně až zásahem svatého papeže Jana XXIII., který sám byl léta jistými kruhy označován za modernistu. Otevřenost církve pluralitě světa druhé poloviny 20. století, pro niž se více než 2000 biskupů z celého světa rozhodlo na druhém vatikánském koncilu, je hlavním motivem kritiků koncilu. Od konce šedesátých let se totiž jasně ukazuje, že nelze násilím udržet a prosazovat ve všech směrech jen „jedinou správnou interpretaci“ obsahu víry. Zdá se tedy, že koncil jako by otevřel „Pandořinu skříňku“ plurality názorů a postojů uvnitř katolické církve.
Pluralita v teologii vyvolává strach. Když jsem v osmdesátých letech v litoměřickém semináři vyvěsil na nástěnku svůj asi první „teologický článek“, který pojednával o tom, jak by bylo prospěšné dovolit koexistenci různých teologických pohledů, zavolal si mě jeden z tehdejších představených, který z textu usoudil, že studuji nějakou „západní teologii“, a tak jsem musel článek sundat. Pokud přiznáme, že druhý vatikánský koncil otevřel církvi cestu ke smíření s modernou, musíme nyní po šedesáti letech konstatovat, že koncil přišel pozdě. Myšlenky koncilu se začaly realizovat koncem šedesátých let, ale už za dalších deset let se - pod vlivem Lyotarda a dalších - začíná mluvit o tzv. Postkritické teologii.
Postkritická teologie a její výhled
Postkritická teologie tenduje k návratu před karteziánský obrat a tvrdí, že teologie, která přijímá paradigmata moderní vědy, přestává být teologií. Roman Cardal k tomuto tématu dodává, že hovořit o Bohu vědecky se dá - a dříve to zajímalo více filosofů než dnes. Debata o vědě a jistotě už dávno neznamená absolutní jistotu, postmoderní pojem vědy je zbaven znaku „nevývratná jistota“ a vedl k redefinici vědeckého poznání, kde důraz nepřipadá na absolutní jistotu, ale na kontext a jazykovou interpretaci. De Pater a Ramsey vychází z rozšířeného empirismu a snaží se nabídnout alternativu k klasické teorii analogie; tvrdí, že Boží bytost je epistemologicky popisovatelná jen prostřednictvím notiones a kontextu.
De Pater klade důraz na to, že náboženský jazyk evokuje transcendentní realitu prostřednictvím funkčního jazyka a že „notion“ Boha je aktivita ducha, která není redukovatelná na objekty aנenné představy. Tím se otevírá prostor pro teologii, která zohledňuje zkušenost a kontext, aniž by se nechala pohltit čistým empirismem. Takový rámec umožňuje interpretovat evangelia v souladu s personálním modelem a nechat se vést zkušeností a svědectvím, nikoli jen textem.
Inkulturace tedy představuje cestu, která odpovídá změnám dnešního světa: dialog evangelia se sekulární kulturou, otevřenost vůči pluralitě a snaha komunikovat obsah víry v jazyku a formách srozumitelných současnému člověku. Inkulturace je proto nejen misijní strategie, ale způsob myšlení, který provází rozumění víře od počátku a který se stále vyvíjí.
Praktické dopady na výuku a fungování teologie
Vlastními slovy ukazuje text, že teologie na univerzitách plní několik funkcí: zajišťuje kritické myšlení, propojuje teologii s filozofií, historií a teologicko-etickými diskurzy a umožňuje spolupráci s ostatními obory. Důležité je chápat teologii jako vědu, která pracuje s prameny a historickými údajemi a zároveň zkoumá obsah víry v jeho proměně v dějinách. Teologie tedy není jen dogmatická disciplína, ale dynamická vědní oblast, která se otvírá vůči modernímu světu a sleduje, jak se obsah víry vykládá v různých kulturních kontextech.
V ČR má teologie specifické postavení: teologické fakulty působí na různých universitách (UK, UP Olomouc, Jihočeská univerzita) a spolupracují s filozofií, sociální prací a dalšími obory; zároveň existují možnosti online studia a specializovaných institutů. Tato polyfunkční spolupráce napomáhá tomu, že teologie získává nové podněty a zároveň pomáhá ostatním disciplínám porozumět vlastnímu historickému a kulturním kontextu.
Co znamená teologie pro kulturu a společnost
Teologie se odráží v náboženských symbolech a špercích - kříže, ryby, andělé - a tím se stává hmatatelnou součástí každodenní kultury. Symboly mohou sloužit jako „teologie v miniatuře“, která vyjadřuje centrální myšlenky víry a umožňuje jejich veřejné projevení. Navíc teologie pomáhá chápat, jak kulturní a historické formy následují formy víry a jak se víra promítá do umění, kultury a sociálních praktik.
V dilematu moderního světa zůstává klíčová otázka: je teologie vědou s exaktními metrikami, nebo spíše humanitně-filozofickou disciplínou, která zkoumá význam a kontext víry? Odpověď zní: je to obojí, a záleží na definici „vědy“ a na tom, jaké kroky si stanoví teologie pro další rozvoj. Historická teologie a analýza výpovědí víry naplňují podstatu vědecké disciplíny, zatímco empirie a srovnání s ostatními obory posilují její schopnost reagovat na otázky soudobého světa.
Poznámka: V textu se uvádí, že teologie není empirickou vědou jako fyzika, ale pracuje systematicky a s prameny; její vědecký rámec zahrnuje historickou, biblickou i koncepční rovinu, a umožňuje rozvoj kritického myšlení.
Společně s tím je důležité uznat pluralitu teologických názorů jako součást evoluce církevního života a akademického diskurzu. Moderní teologie hledá rovnováhu mezi tradicí a otevřeností vůči světu, mezi užitou metodou vědy a hlubokým porozuměním lidské zkušenosti s Bohem.
