křesťanství, kteří se nějak protivili církvi. křesťanství. Svatou zemi (především Jeruzalém) zpátky z rukou tureckých muslimů. Tak se označují účastníci křížových výprav. poddanství. důležitá pro křesťany, židy i muslimy. tolerovali. poplatky anebo je k Jeruzalému vůbec nepouštěli. motivace k útoku na Turky, důvodů ale bylo ještě víc. Byzancii a byzantský císař výslovně prosil papeže o pomoc. určitě by je to přece trochu stmelilo a křesťanství by bylo zase o něco krásnější. Nebylo proč otálet, a tak už roku 1095 svolal papež Urban II. Clermontu a vyhlásil první výpravu. [L Pui] a hlavní vojenskou silou měli být francouzští velmoži. mezi rolníky a vesničany, kteří se k výpravě také začali v hojných počtech hlásit. První vlnu tvořili převážně ti rolníci a poutníci. způsobila pod Vyšehradem úplně první protižidovský pogrom na našem území. rozšiřovali informace o tom, že Ježíše ukřižovali židé. Konstantinopol. zfanatizovaná chudina. rytíři, ale nakonec nechal rolníky rychle převést do Malé Asie (dnešní Turecko) a doufal. zemí. druhá vlna. trochu nadějnější vojáci. přímo do Cařihradu, díky čemuž dorazila dřív než bylo pozdě. Ups. Cestou z Cařihradu do Jeruzaléma se mnozí šlechtici zastavili s cílem zabrat si kus území. současné Sýrie Atiochijské knížectví. křižáckého státu Edessy. svatý. Francouze do tažení vedl Ludvík VII. Konrád III. Zúčastnil se i český kníže Vladislav II. se moc neangažovaly, většinou měly svých problémů dost. vojáci brzy Turkům podlehli, a ani Ludvík nebyl úspěšný. se na útoku na Damašek. sultanát. křižáci zešíleli žízní. rukou. Křižácké úspěchy byly tu tam. výpravě ohlásil francouzský král Filip II. Richard Lví srdce a za Svatou říši Fridrich I. Rudovous, se synem Filipem. Barbarossa byl v Malé Asii docela úspěšný, ale pak ho ranila mrtvice. ještě na lodi cestou na Blízký východ a Richard se tak raději odpojil a dobyl byzantský Kypr. dobyli. Richard byl sám paradoxně úspěšnější než s pomocí ostatních panovníků a dvakrát Saladina porazil. se Saladinem, že nechá křesťany navštěvovat Jeruzalém, a pelášil do Anglie zachránit svou korunu. konec třetí výpravy, psal se rok 1192. Jadranu, a Lví srdce tak musel cestovat přes Rakousko. Saladin dohodu o volném vstupu křesťanů do Jeruzaléma ještě dodržoval, jeho synové už nikoliv. Inocenc III. nýbrž na Káhiru, kde turečtí sultáni sídlili. Benátkách, které za to požadovaly zdržující dobytí Zadaru. římské. na trůn. vyhlásili vlastní Latinské císařství. hříchy. Řešení bylo ještě geniálnější - zorganizovat výpravu třiceti tisíc nevinných dětí. mladistvých se mělo údajně nalodit ve francouzském Marseille a vyplout. skončily v Alžíru a v Libyi a všechny děti byly prodány do otroctví. Pak se uskutečnilo ještě asi pět dalších výprav, ale nebojte, nebudeme je všechny rozebírat. potřeba, všechny dopadly katastrofálně. třeba tamní hygienou a bohatstvím. Obsah kapitoly1 Průběh křížových výprav1.1 1. křížová výprava (1096 - 1099)1.2 2. křížová výprava (1147 - 1149)1.3 3. křížová výprava (1189 - 1192)1.4 4. křížová výprava (1202 - 1204)1.5 Dětská křížová výprava (1212)1.6 6. křížová výprava (1228 - 1229)1.7 7. křížová výprava (1248 - 1254)1.8 8. V polovině 11. století byl v Evropě nedostatek půdy (týká se šlechty - půda se dělila dědictvím). Zprávy o bohatství lákaly k výbojům (bohatství za Pyrenejemi, ve východním Středomoří). V polovině 11. století došlo k rozpadu španělského (cordóbského) chalífátu, v druhé polovině 11. století El Cid pokračoval v procesu reconquisty (znovudobývání) a v pokřesťanštění Pyrenejského poloostrova. Východní pobřeží bylo pro Evropany důležitou oblastí (nachází se zde svatý hrob, poutní místo křesťanů). Dokud tuto oblast ovládali Arabové, tak křesťané měli k hrobu volný přístup. Po roce 1070 se však Palestiny zmocnili turečtí seldžukové, bojovní, nesnášenliví a fanatičtí vyznávači islámu. Ti přepadali a zabíjeli křesťany, narušili obchodní cesty s Čínou a Indií, útočili i na Byzantskou říši. Papež Urban II. káže první křižové výpravě za přítomnosti Filipa I. V roce 1095 na synodech v Clermontu (ve Francii) a v Piacenze (Itálie) papež Urban II. vyzval celou Evropu ke svaté válce, k osvobození památných míst a účastníkům slíbil odpuštění hříchů. Bezprostředním podnětem k vyhlášení křížové výpravy byla žádost Byzance, která se obrátila na papeže, aby získala pomoc proti postupu seldžuckých Turků v Malé a Přední Asii. Výzva byla přijata s nadšením („Bůh tomu chce“). Velkou roli zde hrála též vidina půdy (s tím souvisel další papežův slib: půda na dobytém území). Výprav se zúčastnila evropská šlechta a panovníci (očekávající kořist a slávu). Na svatých válkách se podíleli i poddaní, kteří toužili po zbavení se poddanské závislosti a po půdě. Hlavní sílu tvořili rytíři (výbava: kožený oděv, drátěná kroužková košile, ocelová přilba, štít, dvousečný meč, kopí, kůň a pomocný přívěs). V křížovách výpravách byly použity i nové zbraně (například samostříly). Pěchotu tvořily hlavně nižší stavy obyvatelstva. Rytířské řády - církevní, avšak založeny na vojenské podstatě (vznikly v Palestině) - za cíl si daly hájit dobytá území a chránit poutníky. Byli to johanité (černý plášť, bílý kříž), templáři (bílý plášť, červený kříž) a řád německých rytířů (bílý plášť, černý kříž). 1. První křížový výprava byla vedená normanským vévodou Robertem, Godefroyem z Bouillonu, vévodou dolnolotrinským, jeho bratrem Baldouinem, Raymondem z Toulouse, hrabětem flanderským Robertem a francouzským šlechticem Bohemundem Tarentským. Dále se zúčastnili Raimund IV. Tažení chudiny vedli Petr Amienský a Valter ze Saint Savair. Účastnily se ho živelně masy rolníků ze severní a střední Francie a západního Německa. Část vzala za své již v Evropě, zbytek v Malé Asii. Roku 1097 se křižácká vojska spojila před Cařihradem a za pomoci byzantského císaře se přepravila do Malé Asie. Křižáci zvítězili v několika bitvách nad seldžuckým sultánem z Konyii a prošli Anatolií. Na konci roku oblehli Antiochii. Na jaře 1098 vznikl v severní Mezopotámii na území arménského vazala seldžuků první křižácký stát - edesské knížectví. Vládcem se stal Bauldouin z Bologne. Po dlouhém obléhání dobyli křižáci v létě Antiochii. V létě 1099 byl za pomoci janovských a benátských obchodníků Jeruzalém dobyt. Město bylo vydrancováno a obyvatelstvo bez ohledu na náboženskou příslužnost bylo zmasakrováno. V letech 1100 až 1187 existovalo bylo jeruzalémské království - v rukou křižáků. 2. V roce 1144 dobyl mósulský emír Zengí Edessu a křižáci museli vyklidit celé edessské knížectví. To byl podnět k vyhlášení druhé křížové výpravy. Vedl ji císař Konrád III. a francouzský král Ludvík VII. Zúčastnil se jí i český král Vladislav II. (v té době ještě kníže), švagr císaře Konráda III. Vojsko však pro různé obtíže do cíle vůbec nedorazilo. V roce 1187 sultán Saláh ad-Dín zasadil vojsku křižáckých rytířů zničující porážku v bitvě u Hattínu v Palestině. Rychlými akcemi se zmocnil Jeruzaléma a dalších křižáckých měst a opěrných bodů. Latinští křesťané směli opustit křižácká města za výkupné a vrátit se do Evropy. 3. Třetí křižácká výprava byla svolána po dobytí Jeruzaléma. Zúčastnili se jí Fridrich I. Barbarossa, anglický král Richard Lví Srdce a francouzský král Filip August. V r. 1190 zvítězil Barbarossa nad Seldžuky u Konyii, ale utonul v řece Salaf v Kilikii. Jeho syn Fridrich Švábský zemřel při obléhání Akkonu (1190), u něhož se vylodili Filip a Richard. Richard se zmocnil byzantského Kypru. Po skončení výpravy vzniklo kyperské království v čele s bývalým králem Jeruzaléma, Hugo (někdy též Vít) Lusignanským. Spolu s Filipem Augustem dobyli Akkon, který se stal hlavním městem dřívějšího jeruzalémského království. brzy poté se vrátili domů Filip II. a rakouský vévoda Leopold V., znepřáteleni s Richardem. 4. Čtvrtá výprava ukázala i politické a hospodářské důvody těchto tažení. Výzvy k výpravě do Svaté země vydával papež Inocenc III. od roku 1198. Výpravy využili však Benátčané pro své hospodářské zájmy na Balkáně a v Byzanci - nejprve pro ně křižáci obsadili Zadar (1202) a pak byli zataženi do zápasu o cařihradský trůn. V 1204 byl Cařihrad křižáky dobyt, částečně i díky palácovému převratu, a bylo zřízeno na území byzantské říše tzv. latinské císařství (1204 - 1261). Křižáci se dohodli s Benátčany na rozdělení byzantské říše. Na území dobytém křižáky vzniklo několik latinských feudálních států. V Cařihradě bylo zřízeno císařství latinské, jemuž formálně podléhaly státy ostatní, z nichž nejdůležitější byla království soluňské, vévodství aténské a knížectví achajské. Velký podíl byzantské říše připadl Benátčanům, kteří kromě části body na pobřeží od Dubrovníka po Bospor, ostrovy Ionské, část ostrovů Kyklad a Sporad, Gallipoli, Krétu aj. Protože byli sami na císařství nezávislí, ovládli všechny křižácké státy hospodářsky. Po čtvrté křížové výpravě nastal úpadek křižáckého hnutí. Překážkou vojenským tažením se stalo sjednocení Východu pod žezlem egyptských sultánů. Hlavní příčinou však byly politické a hospodářské změny v životě západní Evropy ve 13. Oficiálně nevyhlášená výprava se zakládala na myšlence, že hříšníci nemohou zvítězit, proto mají být poslány „čisté“ děti. Církev se postavila proti, přesto zástupy dětí ve věku většinu 12 až 14 let, hlavně z Porýní, vyjely. Část byla prodána do otroctví (už při nalodění v Marseille nebo v severní Africe a Egyptě), část se poztrácela cestou, nebo zahynula na moři. 5. Hlavním organizátorem byl uherský král Ondřej II. 6. Císař Fridrich II. z rodu Štaufů dal podnět k šesté křížové výpravy. Bez boje získal od sultána Jeruzalém, velkou část Galileje a pobřežní pás mezi Jaffou a Sidonem. Práva muslimů na těchto územích byla smluvně zaručena. V roce 1244 křižáci Jeruzalém opět ztratili, tentokrát naposledy. 7. Francouzský král Ludvík IX. Svatý se postavil do čela sedmé křížové výpravy, jejímž cílem se tento‑krát stal Egypt. Dobyl Damiettu a pronikl k Mansúře. 8. Vedl ji opět francouzský král Ludvík IX. Svatý, ale nikoli proti Egyptu, ale proti Tunisu, kde sicilský král Karel z Anjou chtěl získat obchodní výsady sicilských Normanů[1]. Vojenský úspěch výprava neměla, obchodní výsady byly hafsovským vládcem potvrzeny. Sám Ludvík IX. a část jeho vojska zahynuli v Tunisu morem. Výzvy papežů k novým křižáckým výpravám zůstaly bezvýsledné. Křižácké državy na Východě, jež neměly nikdy pevný základ, byly postupně likvidovány. Již roku 1268 padla Antiochie, roku 1289 syrský Tripolis a roku 1291 bylo zlikvidováno město Akkon, poslední křižácká država v Palestině. Význam křižáckých válek a jejich následky pro život západní Evropy byly značné. Bylo zlomeno obchodní panství Byzantinců a Arabů ve východní části Středomoří a přešlo do rukou západoevropských kupců, především Benátčanů a Janovanů. Rozvoj obchodu s Východem přispěl k prudkému rozvoji italských měst. Křižácké výpravy seznámily západní Evropu s východní kulturou a technikou a s novým způsobem života (v přepychu a pohodlí - přepychové oblékání, lov se sokolem, hra v šachy, používání horkých lázní, voňavek, konzumace vín a ostré kořeněné stravy. Také lavice, na které se dříve spávalo, se změnila v postel se záclonkami). Evropané získali nové zkušenosti v řemeslnictví - výroba skla, hedvábí, cukru z cukrové třtiny, výroba luxusních látek (brokát). Křižáci přivezli do Evropy znalosti hedvábnictví, nové zemědělské plodiny (zejména rýži, melouny, citrony). První použití erbů (na štítech, pečetích). Z ženy se stala dáma vyžadující dvornost a úctu muže (opěvování - dvorská rytířská poezie). Vojenský význam křížových výprav nebyl veliký, snad až první na použití některých nových zbraní, např. Jde o církevní řády, avšak založené na vojenské podstatě (vznikly v Palestině) - za cíl si daly hájit dobytá území a chránit poutníky. Jejich členové se považovali současně za řeholníky i za vojáky. Řády podléhaly přímo papeži, nikoli vládcům křižáckých států. Na dobytých územích stavěli hrady a pevnosti. První duchovní rytířský řád, který vznikl v Jeruzalémě, byli johanité (celým jménem Suverénní vojenský a špitální řád sv. Jana Jeruzalémského z Rhodu a Malty, také se jim říká maltézští rytířů), jejichž řehole byla potvrzena papežem v roce 1113. Řád kromě péče o nemocné brzy dostává i vojenský charakter a jeho heslem se stává „Defensio fidei et obsequium pauperum“ - obrana víry a služba trpícím. Maltézští rytíři oblékali červené odění (v současnosti černé) s bílým osmihrotým křížem na prsou, který symbolizuje osm evangelických blažeností. Členy řádu byli rytíři, ale i kněží a sloužící či pomocní bratři. Do Čech byli johanité uvedeni za vlády krále Vladislava II. Templáři (Chudí rytíři Kristovi a Šalamounova chrámu) byli jako řád založeni francouzským rytířem Hugem des Payens. Jejich hlavním posláním bylo ochraňovat poutníky do Jeruzaléma. Jejich sídlem se stala Omarova mešita, místo, kde stál kdysi chrám (temple=odtud templáři) krále Šalamouna. Řehole byla schválena papežem r. 1128. Jejich znakem byly dva rytíři jedoucí na jednom koni jako symbol chudoby. Po ztrátě Svaté země přesídlil řád do Francie, kde získal značný majetek. V Evropě se stali finanční velmocí, půjčovali peníze i evropským králům. Do Čech přišli templáři kolem r. 1232 a jejich první komenda vznikla u kostela sv.Vavřince v Praze. Roku 1307 dal francouzský král Filip II. Sličný příkaz k zatčení všech templářů a zabavení jejich majetku. Templáři byli obviněni ze zapírání Krista, uctívání model a sodomie. Skutečným důvodem byla nejspíš touha krále po majetku řádu a také skutečnost, že dlužil řádu značnou částku peněz. Templáři byli mučením donuceni k falešným výpovědím a řád byl r. 1312 zrušen. Řádovým oděvem rytířů byl bílý plášť s jednoduchým červeným křížem, neurození bojovníci a služební bratři nosili plášť hnědý nebo černý s červeným křížem. Řád Německých rytířů (tzv. Teutonský; Bratří německého domu Panny Marie v Jeruzalémě) je z trojice křižáckých řádů nejmladší. Byl založen v roce 1190 při obléhání. Prvotním posláním řádu byla péče o raněné a nemocné. Roku 1199 papež Inocenc III. potvrzuje majetky, práva a výsady řádu, který v této době přijímá druhý hlavní úkol - boj s nevěřícími. Řád bere pod ochranu císař Fridrich I. a za jeho podpory se řád značně rozmáhá. Získává značné majetky nejen ve Svaté zemi, ale i v jižní a střední Evropě. Řád působí - mimo jiné - i při christianizaci Pruska, kde ve 13. století zakládá vlastní stát, léno podřízené pouze římskému císaři. Sídlem velmistra se stal Malbork. Po porážce řádových vojsk polsko-litevskými spojenci v bitvě u Grünwaldu r. 1410 však jeho vliv v této oblasti začíná slábnout. Do Čech přicházejí němečtí rytíři krátce po roce 1200. Česká řádová provincie čítala před rokem 1420 velký počet komend, špitálů a řádových far. Většina z nich zanikla během husitských válek nebo krátce po nich. Z novějších řádových domů nabyla na významu zejména Opava, řád získal také panství Sovinec, Bouzov aj. Němečtí rytíři přijali řeholi sv. Augustina. Členové řádu se dělili na rytíře, kněží a služebné bratry. V pozdějším období, kdy se zúžila původní funkce řádu, pracovali jeho členové především jako kněží v duchovní správě. V současnosti je hlavou řádu velmistr sídlící ve Vídni. [1] V Království obojí Sicílie došlo v roce 1282 k povstání, zvanému Sicilské nešpory. Šlechta nespokojená s vládou Karla z Anjou vyhnala Francouze z Palerma a Sicílie. Království bylo rozděleno - Karlovi zůstalo jen Neapolsko, aragonský král Petr III. křížové výpravy Válečné výpravy záp. křesťanství v letech 1096-1270 směřující na základě papežské výzvy k osvobození Svaté země od islámu. Účastníci válek se označovali černým křížem na šatu (odtud křižáci) a jejich počet byl netušeně vysoký. Feudálové chtěli na bohatém Východě založit nové kř. státy, prostí účastníci (kromě nadšené menšiny) se chtěli obohatit. První k.v. měla davovou povahu a slavila určitý úspěch (1099 pád Jeruzaléma a vznik několika malých států). Na ochranu výbojů byly zřízeny rytířské řády křižovníků, které spojovala řádová kázeň a závazek charitativní činnosti. Další k.v. byly neúspěšné; podle konvence rozeznáváme sedm k.v., třebaže jejich počet není ustálen, protože šlo o množství samostatných vojenských útvarů bez jednotného velení. Druhé k.v. se účastnil i čes. kníže Vladislav II., který se zavčas vrátil do vlasti. Ve třetí k.v. podlehli Češi zkáze. Ve čtvrté k.v. (1204) křižáci už nepředstírali boj s nevěřícími, ale v zájmu Benátek se zmocnili Cařihradu a rozdělili byzantské území. Byzantská říše byla sice 1261 obnovena, ale už nikdy nenabyla dřívější moci a vlivu. Posledním projevem křižáckého sebevědomí byly k.v., které podporoval franc. král Ludvík IX. Všechny k.v. však v podstatě ztroskotaly. Dosáhly jen dílčích nebo přechodných úspěchů, k hl. cíli se ani nepřiblížily. Největší zisk z k.v. si odnesla ital. města a papežství, které získalo přední postavení v kř. feudální společnosti. K.v. přinesly poznání vých. výrobních technik a nových plodin. Kulturní význam k.v. je přeceňován, protože arab. překlady řec. Od dobytí Jeruzaléma během první křížové výpravy uběhlo už více než 100 let. Během nich se uskutečnily další tři výpravy, všechny však ztroskotaly. Od roku 1187 byl navíc Jeruzalém opět v rukou muslimů. Nic na tom nezměnila ani nákladná třetí výprava z roku 1189, natož čtvrtá z roku 1204, která se namísto muslimského panství zaměřila na byzantskou říši a barbarským plundrováním jejího hlavního města Konstantinopole znesvětila celý účel i smysl kruciát. Nebylo se tedy co divit, že sílily kritické hlasy namířené proti hříšnosti mocných tehdejšího světa, a naopak vyzdvihující pokoru a prostotu těch nejchudších, jímž mělo ostatně patřit království nebeské. Tyto hlasy vyslyšel v polovině roku 1212 mladý francouzský chlapec Štefan z Cloyes. Podle jeho vlastních slov se mu v podobě poutníka zjevil sám Ježíš a vyzval jej, aby šel osvobodit Jeruzalém. S tímto poselstvím neochvějně zamířil za francouzským králem Filipem II. Augustem, na něhož však proroctví chudého otrhaného chlapce nijak nezapůsobilo. V Saint Denis se však našlo dost oddaných posluchačů, a brzy jej na jih následovali převážně mladí lidé. Středověk byl světem zázraků, kde se realita mísila se snem, světem, kde Bůh vstupoval do každodenního života urozených i prostých lidí. Ti z kronikářů, kteří se o této křížové výpravě vyjadřovali s obdivem, v ní viděli naplnění evangelijního výroku, že království nebeské patří dětem. Z toho usuzovali, že jedině nevinným a neozbrojeným se může dostat pomoci od samotného Boha. Ne všichni ovšem smýšleli podobně. Přesto se některým podařilo dorazit až do přístavu v Marseille. Tam se jich ujali dva místní kupci. Slíbili vyhladovělým a vyčerpaným dětem pomoc a nechali přivézt sedm lodí, na něž dětské poutníky nalodili. Zřejmě však usoudili, že jejich šance na úspěch jsou mizivé, a tak místo aby je vyslali proti Saracénům bojovat, raději je rovnou prodali. Dvě lodi se u Sardinie potopily a cestující zahynuli. Zbytek dětí, které dorazily do Alexandrie a k alžírskému pobřeží, skončilo na trzích s otroky. Čtyři sta z nich měl koupit místní chalífa. Zvláštní péče se u něj dostalo jen klerikům. Pár z nich se po 18 letech vrátilo zpět do Evropy a mohlo tak poreferovat o nešťastném osudu celé výpravy. Zcela nezávisle na francouzském tažení se začaly podobné věci dít i v Německu. Na jaře roku 1212 jistý chlapec jménem Mikuláš, podle některých zpráv sotva desetiletý, v Porýní začal kázat o novém křížovém tažení. Všem sliboval zázrak. Křižáci nebudou potřebovat žádné lodě, neboť až dojdou k moři, Bůh zajistí, že se před nimi rozestoupí. Dav nezletilých chlapců, žen a dívek se proto vydal z Kolína přes porýnská města směrem k brennerskému průsmyku a překročil Alpy. Ti, co neumrzli či neumřeli hladem, se v srpnu objevili v Janově a dalších severoitalských městech. Byla to však pouhá hrstka z původního počtu. Podle jednoho janovského kronikáře mělo dojít do přístavu sedm tisíc neozbrojených mužů, žen a dětí, kteří nesli rance, kříže a trumpety. Ty měly suplovat biblické polnice, pomocí níž měl být Jeruzalém dobyt. Ale ani tentokrát Bůh nezasáhl ve prospěch zúčastněných. Moře se nerozestoupilo, a tak rozčarovaným „maličkým“ nezbývalo nic jiného než se pokusit o návrat domů. Část z nich sice ještě pokračovala dál na jih do Říma, kde jim papež Inocenc III. Jedna z největších historických záhad dětské křížové výpravy spočívá v otázce, zda oni maličcí poutníčci byli skutečně dětmi. Dlouho se o tom nepochybovalo, ale věc není tak jasná, jak se zdá. Oříškem a zároveň klíčem k pochopení, co se vlastně v roce 1212 odehrálo, leží v označení, které kronikáři pro tuto událost používali. Poutí se ve středověku označovaly křížové výpravy a křižákům se dlouho neříkalo jinak než poutníci. Kdo však byli oni chlapci? Latinské slovo pueri má mnoho významů. Krom „chlapec“ ho lze také překládat jako chudého, nuzného člověka mladšího věku, bez vzdělání a rodiny. Tedy příslušníka té nejnižší vrstvy středověkých zemědělců. Historikové nemají zcela jasno ani v příčinách této zvláštní křížové výpravy. Na rozdíl od všech předešlých ji nevyhlásil papež. Církev ji tudíž ani nepropagovala a v kostelích ani kazatelnách se o ní nikdo nemohl dozvědět. Byla první výpravou, která vznikla z vlastní iniciativy zúčastněných. Ve stejné době se vedly ještě dvě křížové výpravy. Jedna proti Maurům na pyrenejském poloostrově a druhá proti albigenským katarům v jižní Francii. Na poutě a křížové výpravy se lidé přidávali nejen ve snaze osvobodit Svatý hrob, ale také pro odpuštění svých hříchů. I to bylo možným důvodem účasti. Její hlavní příčinu však zřejmě musíme hledat v problémech doby. Ve vrcholném středověku došlo totiž k nárůstu obyvatelstva. Na zemědělských usedlostech bylo najednou těsno. Na nejmladší potomky nezbývalo vůbec žádné dědictví a živili se často jako prostí pastýři. Vznikl tak jakýsi zemědělský proletariát, sestávající z mladších synů, kteří neměli majetek, byli vyřazeni z dědického práva a jako takoví se nemohli ani oženit. To oni měli převážně tvořit podstatné jádro křížové výpravy z roku 1212. Vydali se na dalekou pouť do Jeruzaléma, protože neměli co ztratit. Křížové výpravy se staly příčinou jednoho z nejčastějších argumentů proti křesťanské víře. Někteří islámští teroristé dokonce prohlašují, že jejich teroristické útoky jsou odplatou za to, co páchali křesťané na křížových výpravách. Za prvé, o křížových výpravách bychom neměli hovořit jako o „křesťanských“ výpravách. Většina účastníků výprav nebyli křesťané, přestože se za křesťany prohlašovali. Kristovo jméno bylo skutky mnohých křižáků a ostatních účastníků výprav pohaněno, zneužito a vydáno v porouhání. Za druhé, křížové výpravy se odehrály zhruba v letech 1095 až 1230 našeho letopočtu. Za třetí, a ne že by to byla adekvátní omluva, ale křesťanství rozhodně není jediným náboženstvím s násilnou minulostí. Křížové výpravy byly v podstatě reakcí na muslimskou invazi na území, které bylo původně obýváno hlavně křesťany. Mezi lety 200 a 900 našeho letopočtu byla území Izraele, Egypta, Sýrie a Turecka obývána převážně křesťanským obyvatelstvem. Jakmile došlo k vzestupu islámu, muslimové tato území přepadli a brutálně potlačovali, zotročovali, deportovali a dokonce vraždili křesťany, kteří zde žili. Reakcí na to bylo vyhlášení křížových válek římskokatolickou církví a „křesťanskými“ vladaři a králi z celé Evropy, za účelem znovunabytí území, která muslimové zabrali. Činy mnoha takzvaných křesťanů za dob křížových válek byly samozřejmě ohavné. Bible nezná žádnou omluvu nebo ospravedlnění pro dobývání území, vraždění civilistů, a ničení měst ve jménu Ježíše Krista. Abychom to stručně shrnuli, křížové výpravy byly pokusy ke znovuobsazení území na Středním východě, která byla dobyta muslimy. Došlo k nim v 11. až 13. století. Křížové výpravy byly kruté a zlé. Mnoho lidí bylo nuceno „konvertovat“ ke křesťanství. Pokud odmítli, byli usmrceni. Celý tento koncept dobytí území pomocí války a násilí ve jménu Krista je zcela biblický. Jak tedy reagovat na to, když je křesťanská víra kvůli dávným křížovým výpravám napadána ateisty, agnostiky, skeptiky a ostatními náboženstvími? Reagovat můžeme takto: 1) Chcete mě volat k odpovědnosti za věci, které spáchal kdosi, kdo žil před více než 900. lety? 2) Chcete být voláni k odpovědnosti za všechno, co páchají ostatní, kteří se prohlašují za obránce věcí, ve které věříte?
Elisa žije na venkovské šlechtickém sídle a má vše co si může mladá dívka přát - krásu, šlechtický titul a bohatství. V hloubi duše však střeží šokující tajemství - je nemanželskou dcerou anglického krále Jindřicha II. Historický román z doby nejslavnějších křížových výprav. Vladislav II. Příběh, který se odehrává ve 13. Meč a kříž, první svazek čtyřdílného projektu Rytířské bitvy a osudy, je barvitým líčením válečnictví a rytířských zvyků období ranného středověku. Franka, mladší dcera pána z Marienfeldu, se jen těžce smiřuje s osudem řeholnice, zatímco pohledná sestra Melinda se může vdát. Franka si chce ještě naposledy užít svobody a vyjede si potají na projížďku do lesa. Román zavádí čtenáře do vzrušujícího období středověkých křížových výprav. O Vánocích roku 1144 bylo dobyto město Edessa, centrum prvního křižáckého státu. Kniha osvědčených autorů přibližující historické pozadí, motivy a vývoj křižáckých výbojů ve Svaté zemi, které započali první křížovou výpravou na konci 11. století. Druhý díl „křižácké trilogie“ nás zavede do Gazy roku 1177, kdy se stal zázrak, o kterém se ještě dlouho mezi následovníky proroka Mohammeda mělo hovořit. Píše se rok 1205 a rytíř Filip de Vercy bojuje s nevěřícími ve Svaté zemi. Po dlouhých měsících strádání a krvavých bitev se vrací domů, ale ani ve Francii ho nic příjemného nečeká. Plantagenetům přezdívali „ďáblovo plémě“, ale nikdo se jim to neodvážil říct do očí. Richard, druhorozený syn Jindřicha II. Stručný, ale informativní přehled prochází mnoha staletími: informuje, co o Šalomounově chrámu říká Bible, pak se vydává do římských, islámských a křižáckých dob. Pohled na křižácké výpravy byl dříve zkreslován romantickým pozlátkem hrdinství a boje za křesťanskou víru. Když Rudolf, student střední školy v Amstelveenu, nabídne dvěma vědcům pomoc při jejich experimentu se strojem času, netuší, že se chybou počítače nepřenese do 14. Děj druhé knihy románové ságy Lví srdce zavádí čtenáře do Svaté země v době vleklé války mezi sultánem Saladinem a Richardem I. Anglickým, přezdívaným pro výjimečnou statečnost a bezhlavou odvahu Lví srdce.
