V tomto hesle je podán přehled o gramatikách češtiny, které vyšly do roku 1945. Gramatiky vycházející po roce 1945 jsou součástí hesla ↗české poválečné mluvnictví. Přehled o slovnících češtiny viz ↗slovníky češtiny.
Gramatiky češtiny do roku 1819
Tradice g.č. je sled většinou tiskem vydaných mluvnic, které tvoří jednotnou tradici a byly psány česky, lat. a něm. Tradice č. mluvnictví se začíná v 16. stol.; metodologicky vychází z výkladového systému gramatik lat. a jako v jiných evropských kulturách se od lat. gramatiky postupně emancipuje (v čase byly místy této emancipace zvláště poznávání pádového systému, slovesného vidu a slovotvorných zákonitostí).
První z g.č. vůbec, Grammatyka česká B. Optáta, P. Gzella a V. Philomatha (Filomata), vyšla v Náměšti nad Oslavou r. 1533 (další vyd. celé mluvnice 1543, 1588 a 1643). Stanovisko autorů, inspirovaných Erasmovou edicí Nového zákona, bylo osvěžit tradiční č. biblický překlad odbouráním stč. jednoduchých minulých slovesných časů a racionalizací pravopisu; při návrzích se zčásti argumentovalo i mluveným č. územ.
Grammatica česká českobratrského biskupa J. Blahoslava, dokončená v rukopise r. 1571, ale poté ztracená, objevená a vydaná v 19. stol. (kritické vydání M. Čejky, D. Šlosara a J. Nechutové: ✍Blahoslav, 1991), obsahuje jednak znovu text náměšťské mluvnice s Blahoslavovými komentáři a glosami, jednak Přidání …, v nichž se v 7 kapitolách pojednává o metafoře, cizích slovech, figurách, synonymech, epitetech aj.
Blahoslav má o prestižním literárním jaz. biblického překladu jinou představu než jeho předchůdci z Náměště nad Oslavou. Netíhne tolik k racionalizaci a zastává se na základě své znalosti starších textů mnoha periferních a archaických jaz. prostředků. Nezanedbatelné je, že z konfesních důvodů hájí starší archaizující překlady Nového zákona vzešlé z jednoty bratrské (bratr Lukáš). Jako svrchovaný stylista, mísící ve svém vlastním jazyce č. a lat., posuzuje jazykovou správnost nezřídka ze subjektivního estetického hlediska. Svou koncepci ve stručném textu nedeklaruje ve spise Grammatica Bohemica… = Gramatyka česká … (1577) M. Benešovský-Philonomus; badatelé však oceňují novinky zřejmé z uspořádání této mluvnice: zavádí prezentaci paradigmat při popisu morfologie, spojuje na sémantickém základě slovesné tvary lišící se videm do jednoho celku; nově mluvnici vydal O. Koupil - ✍Benešovský, zvaný Philonomus (2003).
Metodicky propracované a odpovídající standardu dobových evropských mluvnic je dílo Grammaticae Bohemicae […] libri duo (1603) rodilého Slováka V. Benedikta z Nudožer (Nedožery; lat. Nudozierinus); nově mluvnici vydala N. S. Smith(ová): ✍Benedikt z Nudožer (1999). V deklinaci se tu rozlišuje flexe adj. a subst., v konjugaci se dospívá na sám práh poznání slovesných vidů (rozlišování prézentního a futurálního „thematu“ sloves); v druhé knize mluvnice je zpracována syntax v dobovém pojetí, tedy hlavně vazby slov a pádosloví.
V sérii g.č. 17. století navazuje na Benedikta z Nudožer nejen chronologicky práce českých jezuitů. Jako první byla delší čas po smrti svého autora J. Drachovia (Drachovského) vydána lat. psaná Grammatica Boëmica in V libros divisa (1660); jejím editorem byl M. V. Štajer (Šteyer apod.).
Z neznámé doby blízké vyd. Čechořečnosti pochází další česká mluvnice, anonymní stručná příručka Prima principia linguae Bohemicae (přetištěna ještě 1783).
V první pol. 18. stol. se stala nakladatelsky úspěšnou lat. psaná práce učitele češtiny V. Jandita Grammatica linguae Boëmicae (1704, 1705, 1715, 1732, 1739, 1753), kterou vydavatelsky převzala a v rozšířené podobě od třetího vydání (1715, v ekvivalentech přibyla němčina) vydávala vusínská knihtiskárna. Od janditovskich mluvnic je běžnou součástí g.č. konverzační partie.
S Janditem je č. g.č. však vznikaly i na Slovensku, kde čeština fungovala jako lingua sacra („bibličtina“) v evangelickém prostředí a více n. méně byla obohacována prvky místních mluvených dialektů. Po T. Masnicyovi a D. Krmanovi ml. se č. mluvnictví věnoval P. Doležal a vydal v Bratislavě obsáhlou lat. psanou mluvnici Grammatica Slavico-bohemica (1746); mluvnice představovala koncepci literární češtiny v okruhu M. Bela a na západním Slovensku.
Pozoruhodnou inovaci zavedla tato mluvnice v třídění sloves podle infinitivních tříd (v modifikované podobě tento systém později přijal J. Dobrovský); málo známý je Doležalův experiment pravopisný, sledující podněty V. J. Rosy (značení měkkosti [ď], [ť], [ň]).
Podobně jako Doležal se Rosou inspiroval i učitel češtiny ve Vídni J. V. Pohl (Pól; byl i učitelem Josefa II.). Práce Grammatica linguae Bohemicae (1756) byla nejprve německou adaptací Rosovy Čechořečnosti a postupně byla modifikována (1764, 1773, 1776, 1783). Opět obsahovala i část konverzační (vyd. M. Valáška: ✍Pohl, 2007); důležitou součástí mluvnice, později kritizovanou, byl rozrůstající se slovník. I Pohl zavedl v roce 1773 pravopisný experiment rozvíjející myšlenky Rosovy.
Vedle Pohla publikoval svou příručku pro výuku jazyka a literatury v Rakousku také M. Schimek (Šimek): Handbuch für einen Lehrer der böhmischen Literatur (1785). S novým přístupem hlavně k slovní zásobě (dokladová lexikografie, odpor k neologizmům) vystoupil s kritikou Pohlovy práce J. Dobrovský. Sám jednak ovlivnil své předchůdce v č. mluvnictví (F. J. Tomsa, K. I. Thám, F. M. Pelcl, J. Nejedlý), jednak vydal své vlastní práce, dlouho přijímané jako autoritativní.
Výrazným začátkem nové epochy v č. mluvnictví byla práce všestranného tiskaře a publicisty F. J. Tomsy Böhmische Sprachlehre (1782). Navázal na Doležala i Rosu a projevil smysl i pro mluvený jazyk. Mluvnice měla být učebnicí češtiny pro Němce, proto je psána něm. - tento jazyk středoevropského školství však nebránil v užívání mluvnice rodilým Čechům. Podobně postupoval a stejně jako Tomsa byl autorem více jazykových pomůcek K. I. Thám. Jeho něm. psaná Kurzgefaßte böhmische Sprachlehre (1785) byla v konverzační části opatřena i francouzskými ekvivalenty.
Produkce mluvnic a slovníků byla až do 20. let 19. století značná, koncem 18. stol. vydali své práce A. Spurný a J. Chládek, počátkem 19. stol. např. I. J. Šiessler, A. Pařízek a další. Situace se změnila od založení stolice české řeči a literatury na pražské univerzitě - g.č. publikované profesory č. se staly v další době autoritativními díly. První profesor č.jaz. na pražské univerzitě F. M. Pelcl, sám spíše historik, otiskl kromě praktické německo-fr.-č. konverzační cvičebnice (1775) něm. psanou mluvnici Grundsätze der böhmischen Grammatik (1795, 1798); textem Pelclovi přispěl i J. Dobrovský.
V mnohém se v Pelclových postojích projevil vliv Dobrovského - v mírné archaizaci tvarosloví i v příklonu k přízvučné prozódii. Pelclovým nástupcem na univerzitě se stal jeho mladý žák J. Jeho dílo, opět něm. psaná mluvnice češtiny (Böhmische Grammatik, 1804 díl teoretický, 1805 díl praktický), bylo vydáváno opakovaně a mírně modifikováno (2. vyd. 1809 oba díly spojilo; 1821, 1830). Nejedlý v mluvnici i svém pedagogickém působení důsledně uplatnil ideál „zlatého věku“ češtiny, kladený na konec 16. stol. a přítomný v jaz. reflexi č. od zmíněných jezuitských mluvnic 17. století do Dobrovského.
Nepřipouštěl výraznější odchylky od jaz. preferovaného období, a to ani pravopisné. Proto se ve sporu reformátorů č. pravopisu („jotistů“, podle ideje Dobrovského hlavně V. Hanka a J. Jungmann) postavil na obranu tradičního tiskařského pravopisu („ypsilonistické“ stanovisko zastával vedle Nejedlého např. J. Palkovič); viz ↗pravopisné reformy.
Úhelným dílem nového č. mluvnictví byla syntetická gramatika J. Dobrovského Ausführliches Lehrgebäude der böhmischen Sprache, zur gründlichen Erlernung derselben für Deutsche, zur vollkommenern Kenntniß für Böhmen (1809). Přepracovanou ji Dobrovský vydal ještě jednou pod názvem Lehrgebäude der böhmischen Sprache: zum Theile verkürzt, zum Theile umgearbeitet und vermehrt (1819; synoptickou edici obou vyd. pořídil M. Weingart: ✍Dobrovský, 1940).
V mluvnici je zpracováno tvoření slov, ohýbání a spojování slov. Zvlášť objevně a soustavně popsal Dobrovský pravidla č. derivace a kompozice, v morfologii zavedl v deklinaci subst. 9 skloňovacích typů podle rodů a zakončení nom. a gen.sg., v konjugaci dělení na třídy podle kmenotvorné přípony inf. atd. Dobrovský se orientoval na zkoumání staršího jazyka a vycházel z jazykových dokladů, proto přirozeně sáhl k staršímu jazyku, podobně jako jeho předchůdci v něm viděl ideál, který lze sdílet v nově vytvářené národně orientované kultuře.
Nerozpakoval se však navrhnout úpravy pravopisné (kromě toho, že rezignoval na složité a nikdy ne důsledně rozšířené rozlišování dvojího l, navrhl rozlišování i/y podle analogie po s a z a psaní jota po c - podnět zmíněného sporu „jotistů“ s „ypsilonisty“). V tvarosloví byl poměrně archaizující a např. u přechodníků rozlišených podle rodů a čísel zaváděl systém neopírající se o žádný mluvený úzus. Dobrovského práce, i díky překladu druhého vydání gramatiky do češtiny, který vydal (✍Hanka, 1822), měly velký vliv a udaly tón celému mluvnictví 19. stol. Zájem o starý jazyk se přitom vlivem historických zájmů evropské filologie ještě prohluboval.
Gramatiky češtiny od roku 1819 do roku 1945
Tradice g.č. mezi lety 1819 a 1945 reagovala jednak na rozvoj jazykovědy jako vědecké disciplíny, jednak odpovídala na kulturní poptávku rozvíjející se českojazyčné kultury a školy v českých zemích. O výkladový systém mluvnice J. Dobrovského - přímo n. prostřednictvím překladu mluvnice pořízeného V. Hankou n. prostřednictvím opakovaně vydávané mluvnice dlouholetého pražského profesora češtiny a literatury J. Nejedlého (1804-1805, 1809, 1821 a 1830) - se pak opíraly mnohé č. mluvnice, učebnice a jaz. příručky následujícího období, v jistém smyslu až do J. Gebauera; do 50. let 19. století jich vyšlo několik desítek z pera autorů jako J. E. Schmitt, J. L. Ziegler, J. Filcík, F. Novotný, A. Liška, M. Sychra, N. Vaněk, J. N. Sýkora, J. B. Malý, J. N. Konečný, J. Sl. Tomíček, F. Řezáč-Polehradský, V. V. Tomek aj.
Vysloveně v linii osvědčených předchůdců se držela příručka Ausführliches, theoretisch-praktisches Lehrbuch der böhmischen Sprache für Deutsche (1839, 1843, 1850, se zkráceným názvem 1859) T. Buriana, nástupce M. Z. Poláka v profesuře češtiny na vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě. Prostor prestižního kulturního čjazyka přesto nebyl v té době ještě pevně vymezen. Zčásti v reakci na slovenskou jazykovou emancipaci se experimentovalo s obohacováním tradiční literární češtiny z mluveného jazyka na širším česko-moravsko-slovenském území.
Nářeční prvky moravské se snažili uplatnit v prestižním jazyce ve svých mluvnicích K. Kysela, zpočátku i A. V. Šembera a před nimi ještě zejm. T. Fryčaj, který počátkem 20. let 19. století připravoval cestu „moravskému separatismu“ jazykového let 30. a 40. (✍Hýsek, 1909). Gramatická díla F. D. Trnky, V. P. Žáka a F. C. Kampelíka jsou však spíše „integrační“ než „separatistická“, obohacování kulturní č. je v nich motivováno snahou udržet česko-slovenskou jazykovou jednotu. Tyto pokusy však narazily na odpor F. Palackého, J. Jungmanna a kruhů kolem pražského Muzea. Tehdejší diskuse o pravopise a jazykových normách je důležité studovat v souvislosti s dobovými snahami o redefinici prestižního kulturního kódu.
Mezitím stála strana základního proudu vědecké mluvnictví českého s počátky vědecké gramatikografie. Stranou však nezůstal ani vývoj většího souboru mluvnických učebnic a pracovních pomůcek, které doplňovaly teoretické poznatky a rozvíjely výuku jazyka.
