V poslední době se ve veřejném prostoru opět více diskutuje o celibátu (např. mediální vystoupení Marka Váchy, Daniela Kvasničky či Zdeňka Emingera). Vedle osobních zkušeností, které přinesl život, se však ‒ konkrétně v článku pana Emingera ‒ objevují i některé argumenty, které jsou problematické z věcného, historického hlediska. Pan Eminger přichází s tezí, že celibát je záležitostí jakési zpětné kazuistiky ‒ jistý dějinný vývoj přinesl v katolické církvi povinný kněžský celibát a ten je pak zas zpětně afirmován argumenty, které jsou „logické i iracionální“, podléhají diskusní potřebě, jsou dokonce často „neuvěřitelné“. Problémem se tu rovněž stává celibát potenciálně a nechtěně žitý s manželkou a dětmi, což by prý bylo popřením toho, co církev žila do 9. či 10. století.
Historický vývoj odhaluje řadu paradoxů. Prvním paradoxem je, že první nám doložené církevní diskuse o celibátu se týkají nikoli celibátu, jak ho známe dnes (kněz žijící jako svobodný muž), nýbrž právě celibátu žitého s manželkou a dětmi ‒ tedy zjišťujeme, že právě tato forma celibátu byla často tím, co církev až do středověku žila. Uveďme slova papež Lva Velikého: „Zákon zdrženlivosti je stejný pro služebníky oltáře i biskupy a kněze ‒ když byli laiky či lektory, mohli se zákonitě oženit a mít potomky. Když však dosáhli řečených hodností, co bylo dosud zákonné, přestalo takovým být.“
O zdrženlivosti kněží hovoří nejen Augustin, Ambrož či Jeroným, ale také synoda v Elvíře (305), synoda v Arles (314) či synoda v Karthágu (390). Všechny tyto kánony hovoří o sexuální zdrženlivosti jáhnů, kněží a biskupů. Tento postoj je prezentován nikoli jako novinka, ale jako součást apoštolské tradice. Na Lateránském koncilu závazný kněžský celibát posvětil definitivně. Zdá se tedy, že plošný kněžský celibát nebyl zaveden ex nihilo, nýbrž šlo naopak o kontinuální, logický vývoj.
Zajímavé je i zdůvodnění zdrženlivosti. Hlavním důvodem není nadřazenost svatosti kněze nad laikem, ale služba u oltáře. Kněz má žít zdrženlivě, protože přichází do bezprostředního styku s posvátným. Trullská synoda (691) západní předpisy o kněžském celibátu sice pro východní církev zmírnila, avšak i tak stanovila zdrženlivost během služby u oltáře. Arles uvádí důvod: protože slouží každý den (kánon 29).
Jak se praxe srovnává s Novým zákonem? Např. 1 Tm 3,2 vyžaduje biskupa, jenž bývá ženatý. Jednu z odpovědí nabízí Eusebius z Césareje, který tuto pasáž uvádí do souvislosti se zákonem zdrženlivosti (Demonstratio evangelica I, 9). Druhou odpověď předkládá papež Pavel VI. v enyklice Sacerdotalis caelibatus: „odvěký slavnostní hlas pastýřů Církve a duchovních vůdců“.
Archeologismus minulosti je riziko. To, co bývalo, nebylo vždy definicí dnešního kněžského života. Druhý vatikánský koncil plošný celibát potvrdil. Z důležitých momentů lze zmínit, že v některých epochách se praxe různě měnila, a to včetně toho, že řeckokatolíci ‒ východní obřady ‒ mají svůj vlastní vývoj, kde kněží mohli vydržet zdrženlivost s odkazem na tradici.
Jedním z významných bodů je, že celibát byl po dlouhou dobu vnímán jako dar a prostředek, který má sloužit Kristu a církvi. Kodex kanonického práva uvádí, že duchovní jsou povinni zachovávat dokonalou a trvalou zdrženlivost pro Boží království a že závazek je trvalý a bez výjimek. Motivem je Boží království a služba Bohu a lidem. Dar darovanému člověku by měl sloužit, ne být břemenem. Jan Pavel II. poznamenal, že netušíme, kolik duchovního bohatství je v celibátu skryto. Celibát má tedy služebnou, nikoliv ascetickou funkci.
Na pastoraci má celibátní kněz volnější ruce a může lépe sloužit Kristu a lidem, avšak riziko pohoršení a duchovní škody pro „ maličké“ je třeba brát vážně. V případě porušení závazku je dán právní důsledek (kan. 1087). Besedy o celibátu se vedou pareneticky a též kriticky, s důrazem na vyvážený a nestranný pohled. Rozvíjí se tak i reflexe nad tím, jaký má celibát význam pro povolání kněze a pro pokřtěné věřící.
Historie a současnost celibátu v různých tradicích
Historie ukazuje, že kněžský celibát byl přítomen již od raných dob. V 7. století východní část zrušila povinnost zdrženlivosti pro jáhny a kněze (pravoslavní kněží neslouží mši každý den). Římskokatolická církev akceptovala tuto tradici pro tzv. východní obřad (řecko-katolíci) a Druhý lateránský koncil (1139) stanovil svěcení jako překážku pro platné uzavření manželství. Ženatí muži přestali být svěceni na kněze až po Tridentském koncilu (16. století).
Druhý vatikánský koncil konstatoval obnovení svěcení ženatých mužů na jáhny, kteří se po ovdovění vázáni celibátem. Celibát je v katolické církvi dobrovolný a nepatří k podstatě kněžství. Spojení kněžství a celibátu vychází z příkladu Ježíše Krista a ukazuje na manželský charakter kněžství jako symbolu Krista jako Žehicha. Kněz žijící v celibátu může plně věnovat svou pastorační lásku církvi, Kristově Nevěstě.
Historické pohledy a moderní diskuse ukazují na rozličné důvody pro i proti celibátu. Ekonomické a sociální úvahy byly vždy součástí debaty, ale hlavní mantinely a důvody zůstávají teologicky a pastorálně odůvodněné. Encykliky a prohlášení církve zdůrazňují dar a službu, kterou celibát umožňuje, a varují před pohoršením či zneužíváním moci. Moderní autoři z řad duchovních i laiků pokračují v debatě o tom, zda celibát odpovídá dnešní realitě a potřebám církve, anebo zda je nutná reforma.
V českém kontextu se objevují podobné otázky: má být celibát povinný pro kandidáty kněžství? Odpovědi se různí podle tradic, historických zkušeností a teologických interpretací. Z diskusí vyplývá, že celibát může být pro někoho prostředkem hlubšího zaměření na službu Bohu a lidem, pro jiného pak zdrojem tlaku či nejistoty. V moderním světě se objevují i argumenty pro reformu klerikálního systému, včetně debat o tom, zda je možné uvolnit požadavky v rámci pastorace a volby pro zasvěcené služby.
V závěru lze říci, že celibát v římskokatolické církvi je historicky zakořeněná praxe, která slouží teologickému a pastorálnímu cíli. Přitrvává v latinské liturgii a je potvrzován koncily a pontifikáty, i když se v různých epochách a regionech objevovaly rozdílnosti v praxi. Diskuse o jeho relevanci, spravedlnosti a praktické realizaci zůstává živá i dnes, a to jak mezi kněžími, tak laiky.
