Slavení mše svaté je v Písmu nazýváno „lámání chleba“. Lámání chleba je doprovázeno chvalozpěvem Beránku Boží, který pochází z Východu a do římské liturgie byl zaveden papežem Sergiem v 7. století. Úkon lámání chleba, který Kristus při poslední večeři vykonal a který v apoštolské době dal jméno celému slavení eucharistie, vyjadřuje skutečnost, že množství věřících vytváří jedno tělo (1 Kor 10,17) v přijímání z jednoho chleba života, kterým je Kristus. Lámání začíná po pozdravení pokoje a je třeba ho konat s patřičnou úctou, ale zbytečně ho neprotahovat a nepřisuzovat mu nepřiměřenou důležitost.
Kněz láme chléb a vpouští část hostie do kalicha, naznačuje se tím jednota Těla a Krve Páně v díle spásy - Těla Ježíše Krista živého a oslaveného. Schola nebo kantor zpravidla zpívá nebo aspoň nahlas pronáší Beránku Boží a lid odpovídá. Toto vzývání doprovází lámání chleba, a proto se může opakovat, kolikrát je třeba, než se lámání dokončí. Interrim cantatur vel dicitur: Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi. Beránku Boží, který snímáš hříchy světa, smiluj se nad námi. Interim cantatur vel dicitur: Agnus Dei, qui tollis peccáta mundi: miserére nobis. Agnus Dei, qui tollis peccáta mundi: miserére nobis. Agnus Dei, qui tollis peccáta mundi: dona nobis pacem. Quod etiam pluries repeti potest, si fractio panis protrahitur.
Spolu s modlitbou a biblickým čtením je životně důležité pravidelné dodržování Kristova pokynu o lámání chleba a pití vína na památku jeho oběti. „To čiňte na mou památku,“ žádal Ježíš (L 22,19). Jeho přáním bylo, aby to jeho stoupenci činili až do jeho druhého příchodu, kdy se nimi opět bude dělit o chléb a víno společně (1 K 11,26; L 22,16-18). Chléb představuje Kristovo tělo, které bylo obětováno na kříži, a víno jeho krev (1 K 11,23-27).
V tělo a krev Ježíše se neproměňují v doslovném smyslu. Když Ježíš řekl, že „toto je mé tělo“ (Mt 26,26), musíme tomu rozumět tak, že „toto představuje mé tělo, toto je jeho symbol“. Dobře je to vidět, srovnáme-li verše Mt 12,7; L 15,26 a Skutky 2,12 v ekumenickém překladu a v Kralické bibli: v prvním případě nalezneme sloveso „znamenat“, v druhém (věrněji podle řeckého originálu) „být“.
Dobře je to vidět v kontextu počátků církve: první věřící konali obřad Lámání chleba často a pravděpodobně jednou týdně (Skutky 2,42+46; Skutky 20,7). Pokud Krista skutečně milujeme, budeme plnit jeho pokyny (J 15,11-14). Máme-li s ním pravý osobní vztah, budeme toužit po připomenutí jeho oběti, a tím se posilovat.
Lámání chleba je svým založením obřadem vzpomínkovým; výsledkem jeho provedení není nic kouzelného. V tomto aspektu jde o obdobu slavnosti Pascha / přesnice alias svátek Beránka alias svátek nekvašených chlebů; židovské velikonoce, konané v rámci Mojžíšova zákona (L 22,15; 1 K 5,7-8). To byl způsob, jak si připomenout slavné vyvedení z Egypta, realizované prostřednictvím Mojžíše přes Rudé moře. Obřad Lámání chleba nás vrací k našemu spasení od hříchu skrze Krista, které se stalo možným na kříži a na které jsme se napojili křtem. Tělesné přijímání chleba a vína praktikuje Kristovu lásku k nám; a skutečně: vše, co se týká naší spásy se opětovně /tímto aktem/ zreálňuje.
Lámání chleba přibližně jednou týdně je tak znamením určitého duchovního zdraví. Nemůže-li někdo sdílet tento obřad s druhými spolubratry v Pravdě, měl by jej vykonat sám. Žádná výmluva by nám neměla dovolit zastavit zachovávání tohoto přikázání. Měli bychom vyvinout veškeré úsilí k zajištění určitého množství chleba i vína pro tuto pobožnost - za jistých mimořádných okolností by nám však jejich nedostatek neměl zabránit zorganizovat tuto vzpomínku na Krista nejlepším možným způsobem v dané situaci.
Přijetí symbolů Kristova utrpení a oběti je nejvyšší poctou, kterou se muži či ženě může dostat. Mít na nich účast bez náležité vnímavosti k tomu, co představují, se blíží rouhání, víme-li, že „kdykoli tedy jíte tento chléb a pijete tento kalich, zvěstujete smrt Páně… Kdo by tedy jedl tento chléb a pil kalich Páně nehodně, proviní se proti tělu a krvi Páně“ (1 K 11,26-27). Obřad Lámání chleba by proto měl být uspořádán tehdy a na takovém místě, aby nedošlo k rozptylování či přerušování proudu myšlenek.
Může to být brzy ráno, či pozdě večer, třeba i v ložnici, nebo na jiném vhodném místě. Je nám dále doporučováno: „Nechť každý sám sebe zkoumá, než tento chléb jí a z tohoto kalicha pije /jsa tedy v onom pokorném rozpoložení sebezkoumání/“ (1 K 11,28). Měli bychom proto zaměřit naše mysli na Kristovu oběť - třeba tím, že před přijetím symbolů projdeme evangelijní záznamy o jeho ukřižování. Celý obřad obvykle trvá něco přes hodinu.
Obřad Lámání chleba se neodehrává izolovaně; v průběhu dějin se k němu vážou momenty reformace a změn, které vyzdvihovaly častější přijímání chlébu a kalicha pro všechny věřící. 14. století v Praze ukazuje, jak Jeruzalém pro zdravé svědomí a odpuštění mění praxi přijímání tím, že věřící začínají častěji přijímat Kristův Tělo a Krev. Betlémská kaple a myšlenka častějšího přijímání vedly k reformám a k zapojení všech do svátosti. V průběhu druhé světové války pak Lámání chleba opět svědčí o milosrdné službě a smíření ve společnosti.
Dnes se průběh lámání chleba často rozšiřuje o zvyky společenství, modliteb a sdílení pokrmu, které zůstávají v duchu původních biblických popisů. Stavíme na prvokřesťanských základech: lámání chleba a modlitba spolu s uctíváním působí jako prostředek posilující církev a její jednotu. Tento obřad tak zůstává nedílnou součástí liturgie a vzpomínky na Kristovu oběť, která se realizuje v eucharistickém rámci slavení.
| Časový rámec a místa | Hlavní motivy lámání chleba | Klíčové biblické reference |
|---|---|---|
| První apoštolové dny | společenství, lámání chleba, modlitby | Skutky 2:42-47 |
| Jan Hus a reformační období | četnost přijímání, sounáležitost, kalich pro všechny | 1 Kor 11; 1 K 5-8 |
| Druhá světová válka - Jeruzalém těsně po 1945 | milost a smíření, lámání chleba ve společnosti | Skutky 2:42-47 |
Pro přehrání dalších podcastů se prosím registrujte. Aplikace je ZDARMA. Budete moci odebírat podcasty, hledat osobnosti a témata napříč podcasty, aby vám neunikl žádný zajímavý rozhovor.
Jak chléb stvořil civilizaci
Pokračující dialektika lámání chleba připomíná, že jde o základní projev sdílení a vzájemné pomoci v církvi. Jak uvedeno v Skutcích 2 a 1 Kor 11, slavnostní část eucharistie má sloužit k vzpomínce na Kristovu oběť a k posílení jednoty věřících v Kristově Těle a Krvi.