České husitství bylo první reformační bouří. Skutečným pokusem, i když územně omezeným, vrátit křesťanství hloubku. Dále: prvotní ideály, a ještě dál: odejmout církvi obrovité majetky, a také zbavit učení evangelia nálezků lidských, donutit demoralizované duchovenstvo k mravnému životu v prostotě, čestnosti a chudobě. Výsledek původním úmyslům jaksi neodpovídal. O sto let později - tím, že vystoupil Martin Luther - se ten pokus o opravu církve opakoval. Tentokrát to bylo v celoevropském měřítku. Luteránská reformace vedla k válkám mezi protestanty a katolíky. Na straně katolické stáli především Habsburkové v čele s římskoněmeckým císařem Karlem V. Karel se snažil seč mohl obnovit jak jednotu říše, tak jednotu křesťanstva. Naprostá většina knížectví a státečků na německém území zůstala v protestantském táboře.
Koho vláda, toho víra. Ano, podle této zásady si páni na svých územích určovali, čemu jejich poddaní smějí, a taky budou věřit. Všecko to trvalo ještě několik desetiletí, tedy než se oba nepřátelské zábory, katolický a protestantský, daly dohromady a současně vzájemně rozeštvaly natolik, že to pak vedlo k nové krvavé srážce. Ke třicetileté válce. V té době se na dlouhou válku zadělávalo těsto. Zatím nekvasilo, zatím tiše kynulo. Všecko se teprve připravovalo. I u nás. Všecky ty myšlenky reformace získávaly u nás sympatie a půdu. Znovu na všech stranách „vzkvétalo u nás kacířství“. Národ Jana Husa se přimkl k těm, co byli proti katolíkům, a do toho národa patřily společenské špičky i obyčejní lidé. Kněží a katolické instituce dělali co mohli, ale většina stála na druhé straně.
„Dříve ještě, než poznány byly myšlenky Lutherovy, účinky boje v Čechách jím počatého proti autoritě římské byly patrny.“ Tvrdí znalec české historie Ernst Denis. „Myslí se zmocnilo hnutí neobyčejné, nejasné co do svého cíle. Záští proti stolici papežské se vznítilo a propukalo v četných rytinách a hanopisech. Překládány a rozšiřovány byly v hojném počtu satiry, různé traktáty proti neřestem duchovenstva římského.“
Podobně jako Jan Hus, i Martin Luther měl v Království českém svého předchůdce. Zatímco jména Matěje z Janova či Milíče z Kroměříže jsou známá, o Matěji Poustevníkovi málokdo ví. „Byl řemesla kožišnického, rodem od Žatce. Puzením ducha Eliášova utekl do hor a žil tam několik let, oddávaje se všecek mrtvení těla a modlitbám.“
„Největší hrdosti světa“ věštil Matěj Poustevník, a v souvislosti s tím vyzýval lidi k pokání. „Hlad tělesný byl, a duchovní ustavičně jest. Ne hlad chleba, ani žízeň vody, ale hlad po slově božím.“
Když Matěj nabádal k obrácení, setkal se s odporem kněží a institucí. Aristokracie a měšťané nacházeli v jeho kázání svědectví, které vyvolávalo pozornost i odpor. „V něčem se blížil k učení luteránskému, o reformátoru německém mluvil s láskou a úctou, ale byl ideologem - chýlil se co do svátosti oltářní spíše k bratřím nežli k Lutherovi.“
Reformační církev Jednoty bratrské byla založena už v roce 1457 v Kunvaldu. Bratří se oddělili od utrakvistů, „zřídili si svoje vlastní kněze“. Patřil mezi ně i bratr Řehoř Krajčí. Původně to byl vrátný a hospodář v klášteře v Praze na Slovanech. Tady se Řehoř navykl dívat se na svět ze zorného úhlu kajících lidí.
„Jednota se odvrátila od černých metod husitských, zvláště od násilných prostředků k obhajobě křesťanství, a nechtěla se opírat o statní pomoc v oblasti víry,“ tvrdí Jaroslav Bednář. „Cesta jednoty byla trnitá. Bylo to tragické, že právě ona, ve které se udržel oheň duchovního života, byla vylučována z dobrodiní. Stala se právním vyděděncem, vydaným na pospas držitelů moci.“
Po Lukášovi Pražském nastoupil jeho nástupce Lukáš Černý (Jan Černý) a jeho vliv výrazně rozšířil jednotu. O jejich díle svědčí i lékařská kniha Jan Černého a její popularizace medicíny. Jan Černý, známý jako Černý, otevřel Litomyšl a později Prostějov a působil jako osobní lékař významných šlechtických rodů. Jeho díla „Spis o nemocech morních“ a „Kniha lékařská“ sloužila jako domácí příručka pro laiky, kombinující medicínu a lidovou moudrost.
„Dubový strom“ byl u literárních a léčebných receptů oblíbený, ale Jan Černý popsal i další byliny a jejich využití. Dodnes se dubová kůra používá jako kloktadlo při zánětech dutin a dalších potížích. Bratrská tiskárna na Karmeli, kterou založil Klaudyán, přispěla k šíření myšlenek Jednoty a k rozvoji českého knižního trhu. Klaudyánova role byla mimo jiné i v tom, že vydal první tištěnou mapu Čech roku 1518, což mělo velký kulturní a kartografický dopad.
Vernisáž mapy, exulanti a liturgické dědictví Jednoty bratrské - to vše utvářelo naši kulturní a náboženskou krajinu. Exulanti po Bílé hoře pokračovali v otiscích liturgických formulářů a písňových sbírek a Přes Komenského díla se tato londýnská i amsterdamská tradice dostala i do českých a moravských kontextů. Zejména zpěvní fond a liturgické formuláře přežily a ovlivnily českou Evangelickou reformovanou církev a později i Českobratrskou církev evangelickou.
Podobně i dnes se bratrská tradice odráží v našem zpěvníku a liturgických formulářích. Bratří inspirovali moderní liturgii a zdůrazňovali, že bohoslužba má svůj tvar, význam a symboliku. Jednota dbala na to, aby formální úkony a vzory měly význam pro víru a sloužily Kristovu spasení.
Například Lukáš Pražský sehrál klíčovou roli v sjednocení liturgických pořádků a v zavedení starocírkevních perikop do kázání a liturgie. Po smrti Lukáše došlo k postupnému vývoji pod vlivy luterství, reformované teologie a nakonec utrakvistických vlivů, které ovlivnily i bratrskou liturgii v druhé polovině 16. století. Externí vlivy a domestikace liturgie pomohly Jednotě rozšířit její společenský dopad, a to nejen v Mladé Boleslavi, ale i v dalších regionech.
Po Bílé hoře se liturgické dědictví Jednoty bratrské promítlo do exulantského kontextu a do tolerančního období. Viace než jen teologie, Jednota prosazovala praktičnost bohoslužby a šíření písní, které dnes nacházíme v Evangelickém zpěvníku. Z těchto pramenů vychází i současná reflexe liturgického života v Českobratrské církvi evangelické.
Město Herrnhutských hvězd a Jednoty bratrské
Celá tradice ukazuje, že liturgie není jen slovem, ale i gestem, prostorem a vzorem pro spasený život. Současná reflexe liturgie, kterou provádí vědkyně Tabita Landová, spočívá v tom, že liturgické inovace by měly být prováděny s rozvahou a v dialogu se sborem a staršovstvem. Důraz je kladen na to, aby každý prvek bohoslužby měl svou funkci a aby liturgie zůstávala služebnou a respektovala Krista jako centrum spásy.
Historie Lukáše Pražského a jeho následovníků, včetně Jana Černého a Jana Blahoslava, ukazuje, že bratrská liturgie nebyla uzavřenou či rigidní; byla otevřená vzdělávání, ekumenickému dialogu a různosti nad rámec konfesních hranic. Její dědictví se promítá v literatuře, hudbě a liturgických postulátech, které přežívají v dnešních českých evangelických sborech.
tags: #liturgicke #poradky #lukas #prazsky