Mana starozákonní pokrm: zázrak nebo přírodní vysvětlení

Božská mana je výraz pro pokrm, pro jehož lahodnost není lidský výraz. Měli ho mimo jiné pojídat Izraelité během svého čtyřicetiletého putování skrz poušť. „Sedmého dne pak někteří z lidu vyšli sbírat, ale nic nenašli. Tehdy Hospodin Mojžíšovi řekl: ´Jak dlouho budete odmítat zachovávat má přikázání a mé pokyny? Nechápete, že vám sobotu dal Hospodin? Proto vám on sám dává šestého dne chléb na dva dny. Každý zůstaňte, kde jste. V sedmý den ať nikdo nevychází.´ A tak lid sedmého dne odpočíval. Dům Izraele pak ten pokrm nazval mana. Byl jako semeno koriandru, bílý, a chutnal jako medový koláč.“

Tak zmiňuje Bible pokrm Hospodinův, aniž upřesňuje, oč vlastně šlo. Hledání a ověřování biblických „pravd“ se pro mnohé vědce i laiky stalo životní náplní. Díky nim se o životě popisovaném v Bibli můžeme dozvědět spoustu podrobností, které jsou v této knize, jež nemá autora, popisovány jen vágně či v symbolické rovině. Jenže Izraelité nejedli symbolicky, museli se nakrmit doopravdy.

Evoluce neexistuje, vše stvořil Bůh. Proč by padala z nebe? Jedna z teorií praví, že se jedná o pryskyřici či mízu tamaryšku. „Tamaryšek mannodárný (Tamarix gallica var. mannifera) jest odrůda tamaryšku francouzského, rostoucí ve skalnatých krajích kamenité Arabie a na hoře Sinai. Jsa vzrůstu křovitého, má tenké, prutovité větve, z nichž vyrůstají listnaté letorosty pokryté drobnými, střechovitě se kryjícími listy. Růžové, pravidelné kvítky, o 5dílném kalichu, 5plátečné koruně, 5 tyčinkách a svrchním semenníku, skládají válcovité, klasům podobné hrozny a dospívají v žlutavé, vícesemenné tobolky, poltící se posléze ve 3 chlopně. A jen tato odrůda jest tím pamětihodná, že z větví její, byly-li poraněny sosákem červce mannového (Coccus manniparus), roní se za dne sladká šťáva. Za chladnější noci ztuhne tato šťáva v kapky, jež buď skanou na zemi nebo zůstanou viseti na větvích. Jest to manna, kterouž beduíni před východem slunce sbírají do kožených vaků a jakožto vzácnou pochoutku na chladných místech pro sebe uchovávají. Také mniši kláštera sv. Kateřiny na hoře Sinai sbírají mannu, která se vyměšuje z větví tamaryšku mannodárného, a nabízejí ji v plechových krabičkách nebo namazánu na chlebě za drahý peníz poutníkům,“ píše František Polívka.

Kniha vyšla roku 1908, tedy v době, kdy spekulace o tom, jaké že chutné jídlo se dá najít na poušti, byly v plném proudu. V jiné kapitole zmiňuje i mannovec mouřeníns­ký (Alhagi maurorum) se stejnou schopností ronit sladké krůpěje, ale ani ten se nestal favoritem v hledání božské many. Ztuhlé kapky na větvích neodpovídají biblickému popisu, který v knize Exodus tvrdí, že „na povrchu pouště leželo po zemi cosi jemně šupinatého, jemného jako jíní.“

Jeden ze směrů výzkumu se proto zaměřil jinam a zaostřil pohled na lišejníky. Ačkoli se v jejich případě nejedná o nic chutného, jsou lišejníky v nouzi využívány už celá tisíciletí. Jeden z nejznámějších, pukléřka islandská (Cetraria islandica), se dodnes jako léčivka využívá i u nás. Mojžíš jako sob? R. A. Donkin z cambridgeské univerzity se domnívá, že mana se ukrývá v nenápadném lišejníku druhu Lecanora esculenta, jenž lze v literatuře najít i pod českým názvem misnička jedlá. Pojídali ho Peršané během války s vojsky Alexandra Velikého a zmínky o něm se dají dohledat v arabských pramenech od 9. do 13. století. Tento lišejník se může skrývat pod nejrůznějšími, někdy až příliš poetickými názvy, jako „medový prach“ či „oříšky podobající se zrnu“.

Zmiňuje jej i Ibn Sína, jenž v západních zemích proslul pod jménem Avicenna (980-1037). Ten popisuje terra granosa, tedy zrna země. Přísně vědecky, nejen podle českého jména, je misnička jedlá. Vyskytuje se v oblasti, kudy Izraelité procházeli a co je nejdůležitější, je dokázán jeho transport větrem. Mohl tedy „spadnout z nebe“ a velikostí i barvou odpovídal semínku koriandru. Profesor Thénard v roce 1828 zaznamenal jeho akumulaci až do výše 15 cm, což už je pro hladovějící opravdový „zázrak“.

Ačkoli je Bible knihou, kterou je nutno vnímat hlavně symbolicky, může posloužit i jako základ pro seriózní vědecké zkoumání. Pokud byste chtěli ochutnat manu, už víte, kam sáhnout. Dobrou chuť! Dále se pracuje s různými výklady a myšlenkami, zda šlo o božskou mana nebo o přírodní substrát různých lokalit.

Statisíce osvobozených Židů pochodují z Egypta poutěmi Sinajského poloostrova a hledají zemi zaslíbenou. Docházejí jim veškeré zásoby, začínají hladovět. Sesílá jim zázračnou pochutinu jménem mana, která je živí další čtyřicet let - musejí ale dodržet jistá pravidla. Na poušť se vydá na 600 000 dospělých mužů, a to nesmíme zapomenout na ženy a děti. Zpočátku jsou poutníci nadšení, zle ale začíná být ve chvíli, kdy si faraon uvědomí, že ztrácí otroky potřebné na práci, a za Židy vyjede s válečnými vozy. Ta začne skutečně padat v měsíci ijaru a má zajistit obživu po celou dobu pouštního putování. Má to jeden háček. Nebeské jídlo padá každý den, kromě soboty. Židovský talmud upřesňuje, že kolem tábora den co den spadne na 60 loktů (cca 30 metrů) many. Lid ji vycházel sbírat, potom ji mleli ručním mlýnkem nebo drtili v hmoždíři, vařili v hrnci nebo z ní pekli chlebové placky.

Jméno nebeské živiny je odvozeno z hebrejského „Man Hu?“, což můžeme prostě přeložit jako „Co je to?“. Přírodovědec Emanuel Opravil míní, že nejpravděpodobněji jde o mízu z tamaryšku. Tamaryšek připadá v úvahu zejména proto, že jde o keř či menší strom, který velmi dobře snáší nedostatek vody a vysoké teploty. Jsou to tedy ony kapičky? Mohl posvátnou manu dodat tamaryšek? Jak by ale pouhý extrakt ze stromů mohl uživit dva miliony lidí? Tamaryšek navíc v oblasti Sinaje kvete pouze od poloviny května do konce července v období dešťů, a to v malém množství. Znalec Bible Alfred Ederheim dodává, že celý Sinajský poloostrov by sotva mohl vyprodukovat více než asi 315 kilo tamaryškové mízy za sezonu.

Manou je možná některý druh jedlého lišejníku nebo extrakt vylučovaný typem hmyzu, který žije v oblasti Sinaje na stromech. Kde je háček? Lišejník roste pomalu a je málo pravděpodobné, že by „odpadával“ každý den. Synové Izraele již pak žádnou manu neměli, ale toho roku začali jíst ze sklizně kanaánské země. Po přejití pouště a usídlení se v Izraeli tak podle Bible mana zcela mizí. Má být v bájné arše úmluvy, kterou s sebou Židé z Egypta přinesli. Lišejníky však v oblasti najdeme dodnes.

Zcela alternativní výklad božského pokrmu nabízejí texty Zoharu. Sbírka duchovních komentářů a interpretací Tóry je ústředním bodem mystické kabalistické víry. Druhý výklad jde ještě dál, když připouští, že nešlo o božskou postavu, ale o zázračný a záhadný přístroj, který pochutinu nějakým neznámým způsobem vytváří. Ukradli ho od Egypťanů před jejich odchodem do pouště? Kontroverznější vykladači textů připouštějí, že strojem obdarovali Židy mimozemšťané. Autoři knihy Přístroj mana předpokládají, že existoval stroj vyrábějící řasy pomocí jaderného reaktoru. Vědci George Seassoon a Rodney Dale vydávají v roce 1978 knihu Přístroj Mana, která se výklady ze Zoharu inspiruje. Říkají, že v arše úmluvy byl umístěn malý jaderný reaktor, jenž napájel stroj „manu“, který pokrm pravděpodobně z kultury zelených řas rodu Chlorella vyráběl.

Celý příběh o pouštním putování je navíc naplněn zázraky a záhadami. Už samotný fakt, že Židé šli z Egypta přes Sinajský poloostrov do Izraele neuvěřitelných 40 let, vzbuzuje otazníky. Teorie anglických vědců o bájném stroji na výrobu pokrmu není až tak scestná. Před pár lety došlo na českém trhu k uvedení několika potravinových produktů, které název biblického produktu převzaly. Produkt o sobě tvrdí, že jde o zcela vyváženou a dostatečnou formu potravy, což božská mana zřejmě byla, když 40 let živila takovou masu lidí.

Pokrm se popisuje různě: hebrejsky mán, odvozeno od mán co?, podle překvapení tázání Izraelců mán hú' Ex 16,15. Objevoval se zrána na zemi spolu s rosou, bylo třeba jej brzy sbírat a zpracovávat, neboť se za denního horka rozpouštěl. Chutnal jako semeno koriandru a jako med Ex 16,31. Jako přírodní vysvětlení se nejčastěji uvádí, že to může být výpotek keře tamaryšku, který se za zvláštních okolností objevuje na jeho větvičkách i na zemi; vytváří se pak snad podobným procesem jako lišejník. Tento nouzový pokrm sloužil lidu mnoho let až na práh zaslíbené země.

Pro Bibli je m. významná pro svůj přenesený smysl: byl to chléb s nebe, tedy dar Boží Neh 9,15, bylo jí vždycky dost k potřebě, ale nikdy se nedala hromadit Ex 16,19nn. Jako dar milosti Boží je vzpomenuta i v některých dalších biblických spisech. Když Ježíše na břehu galilejského jezera sledoval zástup a žádal od něj znamení - podle vzoru někdejší m. na poušti - kladl Ježíš pouštní m. do protikladu k pravému chlebu z nebe nebo chlebu života, který kdokoli užije, nikdy nebude hladovět J 6,31-35. Dorůstá nových pohledů i ve spojení se současnými poznatky a literaturou.

Mana - pokrm z nebe, symbol božské prozřetelnosti a duchovní výživy. Mana (hebrejsky man) je v biblické tradici považována za zázračný pokrm, kterým Bůh čtyřicet let živil izraelský lid během jejich putování po Sinajské poušti. Její seslání popisuje Exodus 16. kapitola, kde je popsána jako jemná, šupinatá látka podobná jíní, která se objevovala na zemi po ránu. Biblický příběh podtrhuje, že mana padala každý den a na šestý den byl dávan dvojnásobek, aby v sobotu nepadla.

Mana bývá interpretována jako chléb z nebe - předobraz eucharistie v křesťanství a jako dar Boží milosti v historickém a mystickém kontextu. Některé teologické texty a výklady ji vnímají jako duchovní pokrm pro duši, nikoli jen pro tělo. Dnes se s výrazem mana nebo mana nebeská setkáváme v literatuře jako metafora pro mimořádně lahodný a výživný pokrm, který uspokojuje potřeby těla i mysli.

V současnosti existují i moderní interpretace a komerční produkty inspirované názvem „mana“ - jejich cílem je nabídnout vyvážené a dostupné jídlo podobné představě božské manny, často s důrazem na nutriční vyváženost a zdravotní benefity. Zároveň však zůstává kontroverze kolem skutečného původu a příběhu manny v biblickém textu, a proto zůstává tato otázka otevřená a diskutovaná mezi odborníky i nadšenci.

Klíčové souvislosti a aktuální interpretace

Název man hú, tedy „co je to?“, odráží historickou nejistotu kolem původu a podoby pokrmu. Teologie i přírodní vysvětlení vedou ke kombinovaným výkladům a ukazují, že se jedná o složitý fenomén na pomezí mýtu a historie. Archeologie nepřináší jednoznačné důkazy o exodu a putování čtyřiceti let, ale tento příběh zůstává důležitým kulturním a duchovním odkazem.

Tabulka: souhrn hlavních výkladů

V kontextu moderní kultury se mana objevuje i v potravinářství jako symbol božské výživy, a v některých případech je spojována s konkrétními produkty na trhu, které se nechávají inspirovat myšlenkou vyvážené a výživné stravy.

tags: #mana #starozakonni #pokrm