Může se zdát, že odborníci v oblasti umění ví o známých i méně známých malířích a jejich dílech všechno. Často však skrývají neznámá poselství, jako možná i Michelangelovy fresky v Sixtinské kapli. Jedno skryté ve Stvoření Adama, jak se zdá, je ale odhalené. Alespoň to tvrdí nová teorie.
Sixtinská kaple, postavená pro papeže Sixta IV., je kulturní a umělecký poklad Vatikánu. Její strop a stěny zdobí také slavné Michelangelovy malby s výjevy ze Starého zákona a třemi sty biblickými postavami. Mezi ty nejznámější patří scéna s Bohem, který dotykem ukazováčku dává život Adamovi - lidstvu. Tato po staletí obdivovaná a uctívaná freska se také stala zdrojem mnoha intepretací a dohadů.
Jen pro příklad, na počátku posledního desetiletí minulého století americký lékař Frank L. Meshberger vyslovil hypotézu, že načervenalý plášť Boha na fresce má skrytě připomínat lidský mozek, a že do něj Michelangelo vložil poselství. Mistr prý pochopil, že jeho dar tvořit nespočívá v rukou - talentu, ale rozumu, kterým ho Bůh obdařil. Ten na jeho fresce tak v Adamovi nezažehl pouze jiskru života, jak se scéna vykládá, ale pro lidstvo zažehl jiskru schopnosti myslet.
Meshbergerova hypotéza se u vědecké obce nesetkala s velkým ohlasem a byla více či méně zavržená. Ne však nedávná nová teorie italského badatele Marinazza…
Michelangelo je Bůh Historik umění a architektury, výkumník a umělec Adriano Marinazzo je kurátorem virginského Muscarelle Museum of Art na College of William & Mary. Vedl už mnoho projektů a v jejich rámci pak objevil zajímavé poznatky o tomto věhlasném renesančním mistrovi. Na sklonku roku 2022 publikoval článek, ve kterém píše, že našel důkazy, že Bůh na fresce oživení Adama je sám Michelangelo. „Schoval se do stropu. Tvář je idealizovaná, protože Michelangelo si byl vědomý svého rozbitého nosu, ale je to nejblíže tomu, aby se prezentoval jako božský.“
Marinazzo zkoumal mistrovy skici a sonet, který napsal svému příteli Giovannimu da Pistoia někdy v letech 1509 až 1511. Píše v něm, jak se potýká s problémy a fyzickou zátěží. Koneckonců se ví, že na stropních malbách pracoval Michelangelo na vratkém lešení zhruba pět let. Podstatné však je, že na okraji papíru se sonetem Marinazzo objevil „podivnou čmáranici“…
closeinfo commons.wikimedia.org zoom_in Marinazzo zkoumal dopis, který Michelangelo napsal svému příteli Giovannimu da Pistoia Tajemství odhaleno Nenápadná kresbička vedle sonetu je náčrtek muže, jak se natahuje nad sebe, aby namaloval obličej. Dle Marinazzoa je to Michelangelův ledabylý „autoportrét“. Když však natočil dopis do vodorovné polohy zjistil, že je téměř shodný a nápadně se podobá obrazu Boha ve Stvoření Adama. Z toho vyvodil, že Bůh na slavné fresce v Sixtinské kapli je sám Michelangelo.
Zatím nejsou další „důkazy“, které by Marinazzovu teorii potvrdily. Odborník na italskou renesanci Gary Radke ze Syrakuské univerzity říká, že „Michelangelo měl neuvěřitelné ego, takže veškeré jeho umění pro něj bylo autobiografií…“ Nevylučuje, že se sám zobrazil jako Bůh, protože byl nejen megalomanský, ale měl i smysl pro (drzý) humor, který historici často přehlížejí.
Že má Marinazzova teorie smysl, věří i řada významných historiků. Setkání s obrazem (14) Michelangelo Buonarroti „Člověk nedosáhne vnitřní kázně, dokud nedosáhne krajních mezí v umění i v životě.“
Sixtinská kapleNástropní fresku pro Sixtinskou kapli objednal v roce 1508 papež Julius II. jako součást přestavby Chrámu sv. Petra v Římě. Michelangelo se zpočátku zdráhal zakázku přijmout, protože se považoval spíše za sochaře. Ale freska zcela ovládla jeho život a po další čtyři roky umělec strávil tím, že ji maloval bez cizí pomoci.
Jeho znalosti anatomie a sochařskou zručnost prozrazuje mnoho póz postav, jež jsou holdem antickému a řeckému sochařství. Michelangelo pořídil asi tři stovky předběžných kreseb a ty pak zvětšoval do „kartonů“ přenášených na strop. Upustil od scénických detailů a soustředil se na gesta a pohyb postav. Hlavní desky zobrazují výjevy z knihy Genesis od stvoření až po Noemovu opilost.
Na deseti medailonech jsou scény ze Starého zákona doplňující výjevy na hlavních deskách. Po stranách stropu jsou proroci a sibyly a v každém rohu ústřední desky jsou umístěni nazí mládenci (ignudi).
Po nedávném restaurování a vyčištění fresek v Sixtinské kapli se ukázalo, jakou intenzitou zářily původní barvy. Vznešené tvary, překypující mohutnou energií a obdivuhodnou vitalitou, byly vždy považovány za cosi jedinečného. Nyní ovšem k tvarům přistoupily i živé barvy, což mnohé diváky přivádí v úžas.
Adam a Bůh - Stvoření člověka Příběh Stvoření ze stropu Sixtinské kaple nelze jednoduše vysvětlit, a to hned z několika příčin. Jednak byl Michelangelo neobvykle složitým člověkem; dále proto, že se zde noří do teologických hloubek, pro které by většina z nás potřebovala odborné vysvětlení, a také proto, že biblická témata a události vyvážil obrovskými ignudy, nahými, nadlidsky vznešenými mladíky. S ohromující silou vyjadřují jakousi pravdu, přinášejí poselství, které neznáme. Tajemný význam mají pro autora osobně. Nelze jej postihnout ani běžnými slovy, ani teologickým výkladem. Lze jej pouze procítit.
Eritrejská Sibyla Michelangelo zpodobnil proroky a věštkyně se stejnou energií, ale ve srozumitelnější podobě. Jsou důstojně umístěné ve výklencích pod nahými atlety. Eritrejská Sibyla je zahleděná do knihy. Žádnou z věštkyň neoděl umělec ani do historického roucha, ani podle legendárního vyprávění klasických autorů. Zajímá jej pouze jejich symbolická hodnota pro lidstvo, jsou mu důkazem skutečnosti, že i uprostřed politováníhodných zmatků byly vždy mezi lidmi bytosti duchovně osvícené. Sibyly uměly přijímat duchovní poselství a vysvětlovat lidstvu boží záměry.
Cherubín drží zapálenou pochodeň; plamen, který z ní vychází, vypadá spíše jako ohnivý pták, jako Duch svatý, přilétající na svatodušní svátky. Je zřejmé, že Sibyla nečeká, až se lampa rozsvítí. Její vlastní světlo přichází zevnitř a jistota její vize ostře kontrastuje s jiným tmavým cherubínem, který si dětskýma ručkama mne oči.
Monumentální dílo ze západní stěny Sixtinské kaple, přes 400 jednotlivých postav, z nichž každá zaujímá jinou pózu. Ve velikosti postav jsou záměrně podivné neshody. Prostor je nepozemský a záhadný. Ladění je ponuré a i tváře těch, kteří byli spaseni, působí zamyšleně a znepokojeně. Nikde není patrná radost.
Kristus nesedí na trůně, ale kráčí vpřed s neomezenou energií, jako by pravicí pozvedával dobré a levicí odmítal zatracence. Neobvyklé zpracování námětu se výrazně rozchází s tradicí. Krista obklopují svatí, prorokové a patriarchové, které Kristus jako by mátl a děsil. Po jeho pravici se krčí nenápadná Panna Marie, jež se zpravidla přimlouvá za hříšníky.
Mnoho zaujatých kritiků označila dílo za nemravné. Když papež Pavel IV. vzkázal, aby Michelangelo dílo „uklidil“, čímž myslel, aby přemaloval obnažené genitálie, vzkázal mu umělec: „Povězte papeži, že je to maličkost - ať zatím uklidí ve světě, protože obrazy se uklízejí snadno.“
Trentský koncil rozhodl fresku poopravit a nařídil obnažené postavy zahalit. V dolním pravém rohu je postava spoutaná hadem - Mínós, obyvatel podsvětí - vědomá narážka na klasickou antiku a Dantovo Peklo. Říká se, že jde o portrét Biagia da Cesena, papežského ceremoniáře, který byl tvrdým kritikem Michelangelova díla.
V dolní části obrazu vidíme postavu v loďce - je to Charón, převozník ztracenců přes řeku Styx. Charón bije ztracence veslem. Nad Charónem si pozorný divák všimne dvou andělů s knihami, v nichž jsou zapsána jména zatracených i spasených. Kniha se jmény zatracenců je výrazně větší.
Dokončení fresky trvalo pět let, malba překryla i ranější Peruginovu kresbu a kvůli ní bylo třeba zakrýt okna v kapli. Výjevy v lunetách nahoře (Kristovo mučení) Michelangelo přidal, protože bylo nutno pokrýt celou stěnu. I tady byla překryta Peruginova malba.
Na levé straně obrazu probouzí sedm andělů svým troubením nebožtíky. Mrtví vstávají z hrobů a stoupají k nebi - někteří s velkým úsilím, jiní s pomocí druhých, někteří sami. Vpravo od Kristových nohou je vousatý sv. Bartoloměj, který drží v ruce svůj atribut, staženou kůži, a mává s ní nad propastí. O zkřiveném obličeji se tvrdí, že jde o Michelangelův autoportrét. Malíř maluje sám sebe jako vykázaného z ráje - náznak jeho duchovních muk v tomto období.
Obraz Posledního soudu na oltářní stěně Sixtinské kaple (1536-41) objednal papež Pavel III., jenž Michelanga jmenoval svým hlavním architektem, sochařem a malířem. Protějškem měl být Pád andělů, ale k provedení obrazu nedošlo. Michelangelo rozvinul kompozici Posledního soudu po celé ploše zdí bez architektonického rámování.
V jakémsi beztížném stavu se vznášejí těla spasených a klesají zatracení. Rozdělení na tři pásma - nahoře nebe, uprostřed místo pro souzení, dole Charón s démony - odpovídá křesťanské ikonografické tradici. Nová je dramatická jednota celku. Věčnou tragédii lidstva vyjadřuje jediná dramatická událost. Michelangelo má příležitost podat všechny možnosti pohybu, postoje, zkrácení a kupení nahé lidské postavy. Obrovské rozměry malby, množství figur (je jich tu 391 a některé i dva a půl metru vysoké), bezohlednost k prostoru (Poslední soud potlačuje nejen malby na stěnách, ale i na stropě), stupňování pohybu a plastické modelace do krajnosti mají šokovat diváka. Nevystupují zde jednotlivé postavy, ale velké skupiny, přičemž se libovolně mění měřítko.
Poslední soud otevírá pozdní období Michelangelova života, kdy se umělec rozchází s renesancí i vlastním dílem a hledá cestu k novému spiritualismu. Obraz byl několikrát přemalován, poprvé - ještě v 16. Sixtinskou kapli netřeba představovat, nalezneme ji ve Vatikánu a je dech beroucí připomínkou toho, jakého mistrovství může být člověk schopen.
Ale opravdu měl její slavný autor pouze zbožné úmysly? Nepřekonatelný Michelangelo Buonarroti byl renesanční génius. V souvislosti s výzdobou kaple nás zajímá především její význam. Nejslavnějším výjevem z celé série je bezpochyby Stvoření Adama, které se obecně vysvětluje tak, že zachycuje okamžik těsně předtím, než Bůh dotykem svého prstu probudí v Adamovi život. Meshberger má pro svůj objev i zajímavý argument: „Říká se, že na obraze vidíme přenos jiskry života, kterou se Bůh chystá dát člověku život. Jenže Adam už je přece naživu. Takové vysvětlení by bylo zcela v souladu s renesančními myšlenkami a Michelangela by muselo těšit, že tuto jeho skrytou zprávu celá staletí nikdo nerozluštil.
„Je mi jasné, jak ho to napadlo, ale prostě jen aplikuje svoje moderní znalosti na období renesance. Celý obraz vychází z tradičních kořenů renesanční malby.
tags: #michelangelo #vyjevy #ze #stareho #zakona