Mnich je naprosto obyčejný člověk, kterého ale silné Boží volání vytáhlo z běžného života, aby ho nasměrovalo ke Kristu. Je člověkem, jenž uvěřil v Boha jako absolutní Lásku a této Lásce dává přednost přede vším ostatním. Mnich není člověkem od přírody ctnostným, milovníkem života v ústraní a pohrdajícím vším kolem sebe. Naopak! Mnich se z lásky k Bohu a jako odpověď na jeho volání zřídá všech věcí, které má rád, aby se zasvětil Ježíši Kristu našemu Pánu. „Jestliže chceš, jdi, prodej všechno co máš, potom přijď a následuj mě“ (Mt 19,21).
Pokud mnich na Boží volání odpoví kladně, nachází v klášteře prostředí, které je uspořádáno pro rozvíjení života s Bohem. K tomu mu pomáhá společenství bratří vedené opatem. Mlčenlivý, od světa oddělený život uvnitř kláštera je zcela zaměřený na Boha. 11. července slavila univerzální církev svátek svatého Benedikta z Nursie, zakladatele benediktinského řádu a autora řehole, kterou se dodnes řídí tisíce mnichů, jeptišek i laiků. Jak vysvětluje trapista Dom Guillaume Jedrzejczak, tyto řádky jsou pro církev a každého člověka, který hledá Boha, cenným orientačním bodem. „Miluje kdo život? Přeje si dny štěstí?“ (Ž 34,13): právě proto, aby navrhl cestu k odpovědi na tuto otázku - citovanou v Prologu -, vzal svatý Benedikt v 6. století pero a napsal řeholi, která přežila věky a představuje spolehlivý kompas pro ty, kdo se jí řídí. Svatý Benedikt, bohatý na své zkušenosti opata ve svých prvních klášterech Subiaco a Monte Cassino, chtěl organizovat život mnišské komunity, kde by vše bylo zaměřeno na hledání Boha. Těchto 73 kapitol nabízí hutnou nauku protkanou biblickými citáty, ale autor sám pokorně přiznává, že „abychom se dostali přímo k našemu Stvořiteli“, je třeba jít také k prameni, na stránky Bible a Otců církve. Těm, kteří se k ní obracejí dnes, řehole svatého Benedikta stále nabízí, aby pěstovali mlčenlivost, naslouchání, chudobu a mírnost. Navrhuje vyváženost života mezi modlitbou, studiem a prací. Popisuje, jak vykonávat autoritu pro společné dobro.
Co je řeholní řád a čím se liší?
Řády (latinsky ordo) jsou nejstarší formou řeholního společenství. Každý řád se řídí určitou řeholí, tj. souhrnem předpisů, které upravují řeholní život a jsou téměř vždy sepsané samotným zakladatelem řádu. Osoby, které do řádu vstupují, procházejí noviciátem, tj. zkušebním obdobím, kdy si v klášteře ověřují, zda se mohou a chtějí tomuto zasvěcenému životu věnovat až do smrti. Do řeholního stavu se vstupuje přijetím evangelijních rad, složením veřejných slibů chudoby, čistoty a poslušnosti. Tyto sliby jsou nejprve časné, skládají se na dobu ne kratší než 3 léta a nepřekračující 9 roků, a po nich následují slavné sliby, které znamenají trvalé zasvěcení se Bohu a setrvání v řeholním společenství. Ti, kdo se k tomuto způsobu života zavázali řeholními sliby, se označují jako mniši, mnišky, řeholníci, řeholnice, bratři nebo (řádové) sestry.
Kongregace vyrostly od 16. století podle předpisů Tridentského koncilu a lišily se tím, že místo slavných slibů měly tzv. věčné sliby s menší závazností a většinou netrvají na odděleném životě v klášteře, ale usazují se ve městech a působí ve společnosti. Život v klášteře (konvent) je rozšířeným způsobem života mnoha řádů. Každé místní společenství řeholníků je podřízeno jednomu představenému (opat, abatyše atd.) a v čele celého řádu stojí primas nebo generální představený. V klášteře se řeholníci společně modlí, a to především liturgii hodin, která je veřejnou modlitbou církve, a je doplněna chvílemi ticha, meditací, kontemplací a adorací. Středem života křesťanského společenství je společné slavení mše svaté. Život v klášteře naplňuje také práce, společné stolování a chvíle rekreace. Vedle mnichů mohli být členy řádu i laičtí bratři (konvrši), kteří neskládali slavné sliby a vykonávali zejména manuální práci. Znakem zasvěcení a svědectvím chudoby je řeholní oděv, hábit, který je pro každý řád specifický.
Typy řeholních komunit
Každé řeholní společenství má vlastní zaměření (charisma), obvykle charakterizované principy života svého zakladatele. Hlavním cílem řeholních řádů bývá milosrdná služba trpícímu člověku, která byla historicky realizována v péči o nemocné a potřebné. V ČR působí k 1. 1. 2019 celkem 31 mužských a 63 ženských řeholních institutů. Žije zde 656 řeholníků a 1 065 řeholnic, z toho 42 řeholních studentů bohosloví, 26 noviců a 17 novicek. Arcidiecéze Praha hostí nejvíce řeholnic (283), následují Diecéze Brno (212) a Arcidiecéze Olomouc (187). Nejméně je v Diecézi Plzeň (17). Existuje celá řada řádů, které jsou rozděleny na mužské a ženské větve. U některých řádů existuje i třetí řád - terciáři žijí civilním životem mimo klášter. Některé řády působí mezi laiky (školství, zdravotnictví), jiné žijí v plném odloučení v klauzuře. Podle druhu se řády člení na mnišské, řeholní kanovníky, řády žebravé, řády kleriky a rytířské řády. Podle apoštolátu se dělí na kontemplativní, činné a kontemplativně-činné.
Kontemplativní řády
Kontemplativní řády se věnují primárně modlitbě a rozjímání, zatímco činné řády působí v apoštolátu ve světě. Způsob obživy zajišťují klášterní produkcí a členové žijí v přísné klauzuře. Benediktini jsou nejstarším mnišským řádem západního křesťanství, řídí se řeholí sv. Benedikta z Nursie. Mottem řádu je „Ora et labora“ - Modli se a pracuj. Cisterciáci ze 12. století a jejich následovníci Trapišté tvoří pokračování benediktinské tradice. Mlčení a ticho jsou pro mnichy klíčové, v ČR vznikají nové kláštery v Novém Dvoře a Poličanech. Premonstráti a Augustiniáni se odlišují svým zaměřením: kazatelství, duchovní správa, výchova a misie.
Rytířské a další řády
Rytířské řády vznikly jako kombinace duchovního života a vojenských úkolů, původně pro ochranu poutníků a cesty do Svaté země. Maltézští rytíři (Johanité) vznikli v 11. století a jejich původní úkoly zahrnovaly ochranu poutníků a vojenskou službu. Dominikáni, františkáni, Klarisky a další řády představují různá chambrátka víry, která zahrnují modlitbu, kázání, misie, pastoraci, vzdělávání a sociální služby. Zvláštní skupinou jsou klarisky, které žijí v klauzuře a jejich hlavní misí je modlitba. Dominikáni se zaměřují na kazatelskou činnost a intelektuální apoštolát, Servité šíří mariánskou úctu, Trinitáři a Vincentky působí v pastoraci a péči o seniory a potřebné. Pallotini a Cyrillky představují apoštolské sestry s různým zaměřením na výchovu a sociální služby.
Ošetřovatelské řády a jejich poslání
Ošetřovatelské řády hrají důležitou roli v poskytování péče: nemocnice, domovy pro seniory, hospici a podobná zařízení tvoří jejich základní působnost. Do charitativního díla církve se zapojují modlitbou, prací a službou nemocným a trpícím. Alžbětinky se zaměřují na ošetřování nemocných, Boromejky patří mezi nejpočetnější řadu v ČR a soustřeďují se na péči o nemocné, chudé a marginalizované. Milosrdné sestry a Milosrdní bratři spojují péči o potřebné s chováním k Bohu. Premonstrátky se věnují charitativní a sociální službě a starají se o Domov sv. Norberta, resp. Domov Bronislavy. Šedé sestry pečují o nemocné, Františkánky a další řády se zabývají pastoralou, edukací a misijní činností. Vincentky pečují o seniory a děti, Pavlíni se zaměřují na pokoru, kajícnost a vzdělání.
Mnichovské poselství pro dnešní dobu
Mniši a mnichyně směřují naši pozornost k tomu, co není vidět. I když jsou chudí a „bezvýznamní“, jejich život ukazuje na jádro poslání: navádět do vztahu s Bohem a připomínat člověku jeho skutečnou velikost a úkol ve světě. Mnichovský život zahrnuje mlčenlivost, poslušnost, chudobu a celkové zaměření na Boha. Život v klášterech má být prostředím proměny mravů a konverze, jak se uvádí v kontextech RB a dalších pravidel. Mnich vidí svět jako místo, kde se naplní přece jen hlubší smysl existence a kde lidstvo nezapomíná na své povolání.
Rovněž se ukazuje, že posilování společenství a sdílení odpovědnosti pomáhá předcházet zneužívání moci; existují kanonické návštěvy a externí dozor, které zajišťují, že autorita slouží životu a růstu lidí, ne naopak. Svatí jako Benedikt a František jsou modely, které ukazují, že nejde jen o struktury, ale o svědomí a víru lidí, kteří v nich žijí. Církev jako celek přežívá krizemi díky neustálé obnově a vzájemnému svědectví svatých, ne kvůli samotným institucionálním statkům.
V závěru připomínáme, že klášterní život je pro dnešní dobu stále aktuální a výzvou pro každého, kdo hledá skutečnou proměnu.“