Ježíš nám ve své modlitbě ukazuje moc, kterou přislíbil každému věřícímu. Ježíš učil své učedníky o moci modlitby buď v podobenstvích anebo vlastním příkladem. Po vzkříšení Ježíše a odchodu do nebe byla víra prvních křesťanů nejednou zkoušena. Příběh líčí uvěznění apoštola Petra. Když se křesťané dozvěděli, že Herodes plánuje Petra popravit, shromáždili se a vytrvale se modlili, aby byl Petr zachráněn. Modlitby způsobily, že pouta se uvolnila a anděl Petra vyvedl z vězení.
Tato slova patří do modlitby, kterou se možná denně modlíme, do apoštolského vyznání víry. Místo pobytu zemřelých, kam Ježíš odešel ve své smrti, nazývá Písmo svaté také „předpeklí“, „hádés“, „šeól“, protože ti, kdo jsou tam, nemohou vidět Boha. Takový totiž byl do Ježíšova příchodu osud všech zemřelých. Ježíšův příchod na tuto zemi tedy zahrnoval i příchod mezi zemřelé. V 1. listu Petrově čteme: radostná zvěst byla hlásána i mrtvých (4,6).
Koncem 19. století začaly být objevovány doklady běžného života ze starověkého Egypta - což byl Egypt tehdejší řecké doby. A jeden německý profesor z nich vybral takové, které by se hodily k objasnění některých biblických míst. A k jednomu místu vybral kondolenční dopis té doby. Dnešní den však k nám zaznívají tato slova o Ježíši: Bůh však ho třetího dne vzkřísil a dal mu, aby se viditelně ukázal, ne všemu lidu, ale jen těm, které Bůh předem vyvolil za svědky, totiž nám, kteří jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání. Sv. Petr zde zvěstuje událost, která je skutečnou historickou událostí.
Víra v Ježíšovo zmrtvýchvstání se opírá o skutečnost prázdného hrobu - zmizení Ježíšova mrtvého těla nebylo možné nijak přirozeně uspokojivě vysvětlit a hlavně o množství setkání se Zmrtvýchvstalým. Apoštolové sami, jak jsme to četli v dnešním evangeliu nepříjmali víru v Ježíšovo vzkříšení snadno. Ježíš je při svých zjeveních káral pro jejich nevěru, oni často pochybují i po setkání s ním. Nikdo nebyl očitým svědkem zmrtvýchvstání, nevíme, jak proběhlo fyzicky. Jeho podstatou je však přechod k novému životu - proto je sice historickou a skutečnou událostí, ale tím, že dějiny přesahuje, zůstává ústředním tajemstvím víry.
Průchod Rudým mořem jako obraz víry a zázraků
Pozdrav: Milost vám a pokoj od toho, který jest a který byl a který přichází, a od Ježíše Krista, věrného svědka, prvorozeného z mrtvých a vládce králů země. Jemu, jenž nás miluje a svou krví nás zprostil hříchů a učinil nás královským kněžstvem Boha, svého Otce - jemu sláva i moc navěky. Amen.1. čtení: Jan 4, 45-542. Hospodin říká: „Ty pak pozdvihni svou hůl, vztáhni ruku nad moře a rozpoltíš je, a tak Izraelci půjdou prostředkem moře po suchu. Já zatvrdím srdce Egypťanů, takže půjdou za nimi. Oslavím se na faraónovi a na všem jeho vojsku, na jeho vozech i jízdě.“
Když se rozdělí Rudé moře, jistě to vzbuzuje úžas. Nevím, zda byste vešli mezi dvě hrozivě se tyčící vodní stěny. Kdo první z Izraelců vešel mezi ty dvě tekuté stěny, jak se u toho cítil a proč tam vlastně vlezl řeší dlouho a docela vtipně staří židovští rabíni. Taková volba stojí i před každým křesťanem. Ale jako u Izraelců to vlastně ani není volba.
Jako byl v zádech Izraelců Egypt, jehož otroctví a krutost poznali za čtyři sta let, tak za námi je život, který jsme poznali jako marný: Život, ve kterém se člověk soustředí především na sebe. Ostatní, podle stejného klíče, myslí také hlavně na sebe a tak se zájmy lidí střetávají. Čas ubíhá a tak se člověk snaží urvat něco rpo sebe, žít život, dokud to jde. Pokud není dost mazaný nebo silný, plány mu nevyjdou, ostatní ho převezou. Pokud je dost schopný, nakonec urve, co chtěl - ale je z toho zklamán. A pak člověk zemře. A na druhé straně je pro Izraelce průchod Rudým mořem a pro nás víra ve vzkříšení Kristovo a ve zmrtvýchvstání.
Je sice divné, že Kristus vstal z mrtvých, i samo mrtvýchvstání je divná věc, nevyzkoušená - zatím ještě mrtví nevstali, zatím se ještě nikdo nevrátil. Neříkám, že je snadné věřit. Jenže, jaká je alternativa, co si vybrat místo toho? A tak se křesťan raději třikrát nadechne a spolehne na víru. Učí se sám sebe trochu omezovat, pokud je to nutné, pokud by jinak musel šlapat po druhých. Učí se druhé chápat, i když mu někdy lezou na nervy. I tak chce, aby se i druhým splnily jejich plány a aby měli trochu radosti na světě. Protože se učí myslet podle zásady: Co bych chtěl, co by mi bylo milé, kdybych byl tím druhým člověkem. Učí se přiznávat své chyby, i když se to dost často nevyplácí, i když tím před lidmi často ztrácí tvář a sám si připadá hloupě. Ale ví, že nejde žít ve lži a falešných představách o sobě samém.
Zázraky a jejich význam pro skupinovou víru
A Egypťané na druhé straně to rozdělené moře také vidí. I pro ně to přece musí být velmi divná věc. Ale tady se ukazuje, jak skutečné zázraky působí na lidi. Egypťané na to celé chvíli koukají, ale pak vjedou do moře, zázrak nezázrak. Protože mají zatvrzelé srdce. Prostě tam vjedou, protože nenávist k židům je pro ně daleko silnější, než co by říkal rozum. Takto, bratři a sestry, lidé skutečně uvažují. Nikdo se ve skutečnosti na nejhlubší rovině neřídí rozumem, ale srdcem.
Ivše rozdělené vody je úžasná podívaná. Rozum by měl člověku říkat: Tady se děje něco velkého. Kolem srdce se točí celý náš dnešní příběh. Samotný zákrak nakonec neznamená ani pro jednu stranu skutečný problém. Izraelci jistě nečekali, že se moře rozdělí. Jistě se jim nechce mezi dvě vodní masy vlézt. Ale nakonec, jednou se to stalo, nic jiného jim nezbývá. Bůh proměnil náladu v tom společenství, takže už nechtěli být otroky v Egyptě. A Egypťané už si také vybrali. Vybrali si, že nejdůležitější je lidi ovládat, chodit lidem po zádech, aby si člověk připadal větší. Na to vsadili svůj život, tam je jejich srdce. Všechno je věc srdce.
Ale srdce je vrtkavé. Proto Bůh volí takové masivní znamení, jeden z nejnápadnějších zázraků v Bibli. Rozhodnutí se sice děje v srdci člověka, ale pokud má zůstat pevné, člověk potřebuje nějakou silnou vnější oporu. V Bibli je kniha žalmů, krásných modliteb a písní, velmi citových a intimních, které tryskají přímo ze srdce. Čteme v ní mnoho velmi lidských příběhů, ve kterých se sami najdeme, u kterých si říkáme: To sedí. Ale v celém Starém Zákoně se nakonec vše stočí k tomu průchodu Rudým mořem: Je zmíněn stopadesátkát v celém Starém Zákoně. Je to předobraz křtu a Kristova vzkříšení, jak už jsme řekli na začátku.
Jak vnímáme zázraky dnes
A tak se sice každá změna děje v srdci člověka - ale nikdy by nebyla stálá, kdyby se skutečně nestaly věci, které jsou mimo náš osobní život. Divy a znamení, na které se stále vzpomíná. Všimněte si: Izraelci, které Bůh proměňuje, si všimnou toho rozděleného moře a pamatují na ně pak po celé dějiny. Nemyslí jen každý z nich sám na sebe, aspoň pro tu chvíli: Vnímají, že Bůh rozdělil to moře pro ně all všechny, že jsou jeden lid.
K čemu se máme dnes nakonec dobrat: Zázraky vlastně nejsou pro nikoho problém. V posledních staletích sledujeme jeden velký blud: Mnozí křesťanští učenci, podle jména učení, ve skutečnosti pošetilí a neučení, si myslí, že zázraky brání lidem ve víře. Promiňte, to je dobové, jakoby to vyškrtneme a budeme číst jen to ostatní. Chtějí se zbavit všeho nevědeckého.
Má studia této trapnosti byla plná. Když jsem byl na studiích, jednou fyzik sám řekl: „Pro mě jako vědce, pro můj rozum, tohle vůbec není problém. Vítr skutečně může takto rozdělit vody, přesně, jak je to tam napsáno.“ A dodal, že to podle počítačových modelů teoreticky možné je. Ale nakonec dodal: Srdcem, lidsky, v běžném životě člověka, nikoliv vědce, prostě nevěřím, že se to stalo.
Ale my potřebujeme slyšet o divech, abychom si uvědomili to hlavní: Bůh zde není jen pro naše osobní potřeby - jedná s celým svým lidem, se svou církví, i s ostatními věřícími, kteří k nám patří a my k nim. Abychom nebyli jako egypťané, kteří začnou o něčem přemýšlet až ve chvíli, kdy nezvládají řízení vozu. Kdo má tvrdé srdce, toho zajímá nás jen, jestli z toho Boha kápne něco jen čistě pro něj. Takový bude vždy nakonec zklamán, protože Bůh je Otec a koná své divy tak, že z toho má prospěch více lidí najednou.
Takového nepřesvědčí, ani kdyby se Rudé moře rozdělilo před ním samotným - vždyť vědci přece prokázali, že to jde, tak co je na tom divného. Pro nás z toho tedy nakonec plyne jednoduché poučení: Když si stanovujeme cíle, mysleme na sebe i na to, zda taková věc bude dobrá i pro někoho jiného. Když máme z něčeho radost, hleďme, aby z nás svítila, aby z naše radost byla radostí i pro druhé, aby byla nakažlivá. Když má radost někdo jiný, nechme se tou radostí nakazit, ať je to i naše radost. Mysleme také na sebe - ale právě nejen na sebe - a možná pak kolem sebe uvidíme docela divy.
Požehnání: Kéž rostete v milosti a v poznání našeho Pána a Spasitele Ježíše Krista. Jemu buď sláva nyní a až do dne věčnosti.
MOTIVÁCIA | Ranní Modlitba | Bůh Je Láska
2. čtení: Hospodin říká: „Ty pak pozdvihni svou hůl, vztáhni ruku nad moře a rozpoltíš je...“
29. 12. 2017: Doplňkové poznámky a modlitby lze použít k prohloubení zázemí víry a připomenutí, že Bůh jedná pro blaho celého lidu, ne jen pro jednotlivce.