Slyšel jsem, že katolíci nesmí pod těžkým hříchem přijímat u jiných vyznání (třeba u husitů). Nechápu, jak je to možné, protože se domnívám, že existují dvě možnosti: Buď Kristus je u husitů v hostii přítomen, a pak za obvyklých podmínek mohu klidně přijmout. Nebo v hostii Kristus není, pak to není než kousek oplatku, který mohu klidně sníst jako cokoli jiného.
V jádře se jedná o to, že považujeme svaté přijímání za jednu ze svátostí. Dochází ke skutečné proměně chleba a vína v Tělo a Krev Kristovu. Proto velká úcta, proto předpisy k přijímání (kdo může a nemůže přijímat, zpověď apod.), proto svatostánky k uchovávání proměněných hostií.
U jiných křesťanských církví není toto pojetí, jedná se o připomínku Poslední večeře apod. Jde tedy spíše o symbol, ne o skutečné proměnění, přepodstatnění. Kdo chce přijímat u nás, musí obecně řečeno splnit naše podmínky, to je docela jasné. Věřit tak jako my, přijmout ve stavu milosti atd.
Naopak my bychom neměli jinde přijímat. To už je asi pro mnohé těžší k věření, jak píše autor dotazu. Domnívají se, že buď jde o skutečné přijímání jako u nás, a tedy logicky k němu můžeme přistoupit za splnění ostatních podmínek, nebo jde jen o symbol, a pak tím spíše můžeme dát najevo své postoje jednoty s ostatními.
Dva základní scénáře a jejich řešení
Pokusím se vysvětlit první případ: o totéž přijímání jako u nás zřejmě nejde, teologové o tom diskutují a nejsou s to se shodnout. V případě této nejistoty je lepší přijímat tak, jak je to jasné a ověřené.
Pokud jde o druhou možnost, že to je jen symbol, přistoupili bychom na jakési falešné vytváření jednoty a dávali bychom nejen okolí, ale i sami sobě najevo, že není zase tak důležité, zda jde o symbol, nebo ne.
Církvi velí opatrnost a úcta, abychom ani nechtěně nedávali záminku k pojetí, které smazává důležité rozdíly a může profanovat tuto výjimečnou svátost. Rozumím touze po jednotě, ale lze ji jistě vyjádřit společnou modlitbou, kde žádné věroučné problémy nejsou.
V otázce eucharistie jde o velmi rozdílné pojetí. Pokud v některé evangelické církvi jde o připomínku, symbol, tedy o něco o mnoho méně důležitého než u nás, snadno se smířím s tím, že tuto málo důležitou připomínku z úcty k našemu pojetí svátosti nebudu požívat.
Bojím se, že jsou věci, které se nedají zlomit hlasováním většiny, či dobrou vůlí. Sám jako bývalý evangelík chápu i hlasy těch, kdo říkají "ale vždyť ti evangelíci, když jdou od Večeře Páně, vypadají tak změněně, že to musí být podobné, jako u nás".
Myslím, že to je záležitost Ducha svatého, já mám na to malou hlavu. Proto se raději držím nauky Církve.
Eucharistie, její povaha a praxe
Bohoslužba oběti - společenství církve se shromažďuje kolem oltáře; nejprve se přinášejí dary - chléb a víno. Vrcholem je tzv. eucharistická modlitba, jejíž součástí je vypravování o ustanovení eucharistie - proměňování. Svátost eucharistie velmi úzce souvisí se svátostí kněžství.
Předsedat eucharistii a proměňovat chléb a víno, aby se staly tělem a krví Páně, mohou jen platně posvěcení kněží. To nám také pomáhá rozlišovat ve vztahu k nekatolickým křesťanům.
Východní církve, i když jsou odloučené, mají kněžství a eucharistii - vlivem apoštolské posloupnosti - které je s námi dosud těsně pojí. Naproti tomu církevní společenství vzniklá z reformace neuchovala původní a úplnou podstatu eucharistického tajemství, především proto, že jim chybí svátost kněžství, proto není pro katolíky možné eucharistické přijímání v těchto společenstvích.
Každá mše svatá je sloužena především za církev na celém světě. Dále se milost mše svaté vylévá na všechny přítomné v kostele a zvláštním způsobem na ty, za které je obětovaná - jak za zemřelé, tak za živé.
Můžeme Bohu společně se společenstvím věřících, do kterého patříme, poděkovat při výročí svatby, při příležitosti narozenin či svátku; můžeme poprosit za naše nemocné, blízké, za naše rodiny, zvlášť v době, kdy prožívají nějaké krize, s vděčností myslíme na zemřelé rodiče a příbuzné. Při této příležitosti můžeme dát dobrovolný finanční příspěvek.
Mnoho lidí považuje první svaté přijímání za samostatnou svátost. Zvlášť u dětí bývá totiž den, kdy poprvé přijmout Kristovo tělo, opravdu velmi slavnostní. Je ale velká škoda, že pro některé z nich se první svaté přijímání stane zároveň i posledním.
Nikde není stanoven nějaký určitý věk, kdy máme poprvé přistoupit ke svatému přijímání. Během staletí se v tomto bodě církevní praxe měnila a vyvíjela. Dnes má každý přistoupit ke stolu Páně hned, jakmile dovede rozumem rozeznat obyčejný chléb od Kristova těla.
Samozřejmě je podmínkou důkladná příprava, která probíhá pod vedením kněží a katechetů ve škole i na faře. Podobně se musí připravit také dospělý člověk, který chce poprvé přijmout Krista v eucharistii, i když tato příprava probíhá trošku na jiné úrovni než pro děti.
Byly doby, kdy lidé chodili málo ke svatému přijímání, protože si mysleli, že toho nejsou hodni. Ježíš ovšem neustanovil tuto svátost jako odměnu za ctnostný život, ale jako pokrm na cestu k věčnému životu a lék pro naše duchovní zdraví. „Když nebudete jíst tělo Syna člověka a pít jeho krev, nebudete mít v sobě život“ (Jan 6,53).
Patero církevních přikázání nás zavazuje přistoupit ke svatému přijímání alespoň v době velikonoční. Než přijmeme nejsvětější eucharistii, máme si uvědomit, koho přijímáme. Chováme se zbožně a na výzvu Tělo Kristovo odpovíme Amen. Přijímáme vstoje nebo vkleče, jak je kde zvykem. Také způsob na ruku nebo do úst má co nejlépe vyjádřit naši úctu, slavnostní ráz a radost této chvíle, kdy se Kristus stává naším hostem.
Přijímání pod obojí způsobou (Tělo i Krev), jak bylo běžné v prvotní církvi, je dnes z praktických důvodů často nahrazeno přijímáním pouze pod způsobou chleba; Pán je ale pod jednou i druhou způsobou přítomen celý, živý a oslavený.
Eucharistie také velmi úzce souvisí s naším praktickým životem. Janovo evangelium nemluví při Poslední večeři o chlebu a vínu, ale klade důraz na Ježíšovo gesto umývání nohou apoštolům. „Chápete, co jsem vám udělal? Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem, a to právem: to skutečně jsem. Pokud tedy umyl nohy, i vy mužete.“
Jako se láme Kristovo tělo, tak máme „lámat“ svůj život ve službě druhým. Přijímáním vzrůstá naše spojení s Kristem, odpouštějí se nám všední hříchy, a tak jsme posilováni v jednotě Kristova těla církve. Eucharistie nás učí lásce, která se nebojí oběti, když vidí potřeby druhých lidí.
Církev uchovává s pečlivostí proměněné hostie a nosí je nemocným, kteří se nemohli účastnit mše svaté.
Praktické otázky pro jednotlivce
8. 9. uvěřil jsem nedávno, ale pokřtěný jsem od malička. Teď jsem začal chodit se svou přítelkyní do kostela, mohu přistupovat k přijímání?
Je hezké, že jste prostřednictvím své přítelkyně poznal trochu víc praktickou stránku života z víry. Obvykle to tak ostatně bývá, že se člověk učí křesťansky žít od někoho, kdo mu je blízký. Určitě by stálo za doplnit si i nějaké znalosti. Hodně si toho můžete nastudovat i sám, ale bylo by asi dobré se dohodnout na nějaké katolické faře a po nějakou dobu tam docházet na výuku.
Třetí podmínka pak těsně souvisí se svátostí smíření (zpovědí), kterou by katolický křesťan měl čas od času absolvovat. Pokud jste zatím u zpovědi nebyl, bylo by správné se na ni obrátit.
V současné době se jeví jako potřebné připomenout některé zásady týkající se přijímání eucharistie, aby se z posvátného setkání člověka s Ježíšem Kristem přítomným ve svátosti oltářní tělem, duší i Božstvím nevytrácela náležitá úcta a pozornost.
A pokračuje: Nejvznešenější svátostí je eucharistie; v ní je sám Ježíš Kristus přítomen, obětován a přijímán jako pokrm; jí církev stále žije a roste.
Eucharistická oběť je památka smrti a zmrtvýchvstání Páně; v ní stále trvá oběť kříže; je vrcholem a pramenem křesťanské bohoslužby a života; jí se projevuje a vytváří jednota Božího lidu a dokonává utváření církve, Kristova Těla.
Svaté přijímání (eucharistii) může přijímat každý katolický křesťan přítomný na mši sv., který má duši v milosti posvěcující (bez těžkého hříchu - lehké hříchy litují na začátku mše sv.), touží po Kristu Pánu a dodržel eucharistický půst (1 hodinu před mší, nic nejíst a nic nepít kromě vody a léků).
Povinností každého pokřtěného je účastnit se oběti mše sv. každou neděli a 25. prosince a 1. ledna.
Proč římskokatolická církev nedodržuje tuto část Ježíšova přání: „Pak vzal kalich, vzdal díky a podal jim ho se slovy: Pijte z něho všichni!“ (Mt 26,27)? Upírá se tak věřícím plné přijímání.
Tělo bez krve je mrtvé!
Jak pak nahlížet na ostatní církevní praktiky, které nemají oporu v Novém zákoně? Jsou skutečné boím příkazem, nebo jen lidským výmyslem?
Záznam: Vydání: 2005/49 Jazyk církve, 29.11.2005, Autor: Štěpán M. FilipP. L., královéhradecká diecéze.
Zvyk, že věřící, kteří se účastní mše svaté, přijímají pouze tělo Páně, se postupně ustanovil v církvi v průběhu středověku.
Je však důležité dodat, že některé církve (např. východní, spojené s Římem) přijímaly vždy pod obojí způsobou. V současnosti je i v církvi latinského obřadu za určitých okolností toto přijímání pod obojí způsobou povoleno.
Když ve XIV. století naši husité a po nich protestanté vystoupili s názorem, že přijímání pod obojí způsobou je pro všechny Pánovým příkazem a je nutné ke spáse, církev se bránila na Kostnickém, a zvláště Tridentském koncilu.
Koncil učí, že neexistuje žádný božský příkaz, který by zavazoval všechny přijímat pod obojí způsobou, a že pro dosažení spásy je dostatečné přijímání pod jednou způsobou.
Tridentský koncil vyhlašuje, že církev sice nemůže měnit podstatu svátostí, ale má od Krista moc ustanovovat a uzpůsobovat předpisy, které se týkají jejich vysluhování.
Dále se připomíná, že tělo Páně pod způsobou chleba - i když jej věřící přijímají bez krve Páně pod způsobou vína - není mrtvé, ale živé.
Na druhé straně nelze popřít význam ustanovení a přijímání eucharistie pod dvojí způsobou chleba a vína na úrovni symbolické: vždyť oddělená konsekrace chleba v tělo Páně a vína v jeho krev a jejich následné přijímání naznačují na svátostné rovině jejich fyzické oddělení.
Proto církev jako na nutné podmínce trvá na tom, že kněz, který slaví mši svatou, musí přijímat pod obojí způsobou.
První eucharistie / přijímání - Plamen víry
Svaté přijímání, nebo také eucharistie, patří vedle křtu a biřmování k tzv. Náš Pán Ježíš ji ustanovil při poslední večeři, když o velikonoční hostině dal svým učedníkům poprvé své tělo a krev pod způsobou chleba a vína a řekl: „to konejte na mou památku“.
V Janově evangeliu schází zmínka o ustanovení eucharistie, ale je zde Mše svatá - bohoslužba - je dle nauky církve nekrvavým zpřítomněním Ježíšovy oběti kříže a „obnovou“ Nové smlouvy.
Ježíš v eucharistii není přítomný materiálně, je však přítomný osobně, neviditelně, skutečně.
Příprava dětí na první svaté přijímání probíhá v hodinách náboženství. Trvá minimálně 2 roky; příprava dospělých probíhá obvykle 3-6 měsíců.
Jak učí církev, přistoupit ke svatému přijímání může ten, kdo věří v přítomnost Kristovu v eucharistii, smířil se s Bohem ve svátosti smíření a žije podle křesťanských zásad, ke kterým patří i u sezdaných manželství.
Eucharistie by měl katolík přijímat co nejčastěji, nejlépe při každé mši svaté.
Ke svatému přijímání může přistoupit ten, kdo věří v přtomnost Krista, je v milosti posvěcující a dodržuje půst.
Pokud někdo chce přijmout Eucharistii a nic mu v tom nebrání, musí se zdržet alespoň jednu hodinu před svatým přijímáním pokrmu a nápoje; výjimky tvoří voda a léky.
Ti, kdo jsou pokročilého věku nebo trpí nemocí, nejsou vázáni eucharistickým půstem.