Ať neříká nikdo z cizinců, kdo se připojil k Hospodinu: „Hospodin mě jistě odloučil od svého lidu.“ Ať neříká kleštěnec: „Hle, jsem strom suchý.“
Neboť toto praví Hospodin: „Kleštěncům, kteří dbají na mé dny odpočinku a volí to, co si přeji, kteří se pevně drží mé smlouvy, 5dám ve svém domě a na svých hradbách památník a jméno, lepší než synů a dcer. Dám jim jméno věčné, jež nebude vymýceno.“ Těm z cizinců, kteří se připojili k Hospodinu, aby mu sloužili a z lásky k jeho jménu se stali jeho služebníky, praví: „Všechny, kdo dbají na to, aby neznesvěcovali den odpočinku, kdo se pevně drží mé smlouvy, 7přivedu na svou svatou horu a ve svém domě modlitby je oblažím radostí, jejich oběti zápalné a obětní hody dojdou na mém oltáři zalíbení.“
Můj dům se bude nazývat domem modlitby pro všechny národy. (Podobná slova najdeme v Matouši 21:13 a dalších pašážích, které odrážejí myšlenku, že Boží dům má být otevřený všem národům a že modlitba spojuje lid Boží bez ohledu na původ.)
Historie a smysl Božího shromažďování národů
V Izajášovi se ukazuje história shromažďování Božího lidu - nejen Izraelců, ale i cizinců a kleštěnců, kteří se připojili k Hospodinu a sloužili Mu. Pán říká, že domov pro modlitbu bude otevřen všem národům, a to i tehdy, když se dříve na základě zákona omezovalo vstupu cizinců do chrámu.
Hospodin ukazuje, že láska k lidstvu a radost z shromáždění lidí z různých oblastí světa je Jeho cílem. Přes hranice vyvoleného lidu vede k sobě radostné shromáždění, v němž se spojují lidé různých národností, toho, co v Božím domě slaví a hledají Boží tvář. A tak i Ježíš během příchodu do chrámu zdůraznil: „Můj dům bude nazýván domem modlitby,“ a to i pro všechny národy, nikoli jen pro vybrané.“
Modlitba jako středobod života církve
Corrie Ten Boom a další mluvčí připomínají: modlitba je klíčová síla, která volí směr a motivuje věřící k překonání rozdělení mezi národy. Modlitba je volantem, který vede církev k jednotě v Kristu a k tomu, aby Boží dům zůstal domem modlitby pro všechny národy.
Ježíš učil učedníky modlitbě v šesti hlavních duchovních místnostech (podle Lukáše 11:1-4 a Matouše 6:9-13), kde se modlitba stává různorodým a vyváženým domovem modlitby a úcty k Bohu. Tato modlitba vedená Duchem svatým nám pomáhá čelit pokušením a posiluje víru v Boží milost.
Chrám a jeho poslání v současnosti
Kostely a kostelní prostory by měly být otevřené všem, bez rozdílu, a přitom zachovat svou liturgickou funkci. Chrám není jen pro věřící, ale pro každého, kdo hledá světlo víry, tiché uctívání a kontakt s Bohem. Je to místo, kde se církev shromažďuje, aby prožívala Boží společenství a sloužila lidem skrze modlitbu a liturgii.
Když se k chrámu přistupuje jako k veřejnému prostoru, je důležité vyvažovat duchovní poslání s praktickými potrebami komunity. Eucharistie zůstává centrem, ale otevřenost chrámu by neměla být omezována na určité vyznání. Důležitost eucharistie zůstává, ale prostor chrámu by měl sloužit lidem různých identit a kultur, aby se mohli modlit a nalézat Boží pokoj.
Praktické otázky provozu a hranic
Jaké aktivity může duchovní správce v kostele umožnit? Mimoliturgické aktivity musí být pečlivě zváženy a v případě pochybností konzultovány s diecézí. Aktivity s náboženským charakterem zůstávají hlavní částí, zatímco jiné akce je nutné posuzovat z hlediska důstojnosti prostoru a jeho posvátnosti.
Co se týká uchovávání svátostného Krista, platí jasná pravidla: eucharistie buduje církev a je znamením kontaktu s Bohem. Tam, kde eucharistie není uchovávána, má prostor symbolický význam a je třeba jej respektovat. Pokud kostel z různých důvodů nepotřebuje uchovávat svátostný kultus, může být předán do světského užívání s ohledem na důstojnost a Boží poselství.
A nakonec: modlitební praxi je potřeba dávat prioritu. Jak poznamenala Evangelie a spisy církve, je zásadní, aby domov modlitby byl průvodcem k Božímu království ve světě kolem nás. Prohlašování Božího království a modlitba Páně by měly formovat náš každodenní život, rodiny, komunitu a města.
