Mé dlouhodobé úsilí stát se lékařem bylo pouhým začátkem.
Poté přišla léta strávená prací v nemocnici, výzkumem, školeními v dané specializaci a certifikačními zkouškami.
Poté následovalo mnoho let výuky, služby a náročných úkolů spojených s nově vznikajícím oborem operování otevřeného srdce - díky tomu všemu jsem získal hlubokou úctu k uspořádání a fungování lidského těla.
Zamyslete se nad vznikem lidského těla.
Na začátku je spojení dvou reprodukčních buněk - jedna pochází z matky a druhá z otce.
Společně tyto buňky obsahují veškeré dědičné informace nového jedince, které jsou uloženy v tak malém prostoru, že není pouhým okem viditelný.
Dvacet tři chromozomů z každého rodiče se spojí v jednu novou buňku.
Tyto chromozomy obsahují tisíce genů, které určují fyzické vlastnosti dosud nenarozeného člověka.
Přibližně za 22 dnů po spojení těchto buněk začíná tlouct maličké srdce.
Za 26 dnů začíná kolovat krev.
Buňky se množí a dělí.
Každý orgán je úžasné stvoření.
Čočky v oku se samočinně zaostřují.
Pomocí nervů a svalů mohou dvě oči vytvořit jeden třírozměrný obraz.
Srdce má čtyři jemné chlopně, které řídí směr proudění krve.
Ttyto chlopně se otevírají a zavírají více než 100 000krát za den - 36 milionkrát za rok.
Pokud nejsou poškozeny nějakou chorobou, jsou schopny odolávat této námaze téměř neomezeně.
Žádný člověkem vyrobený materiál nemůže být tak často a tak dlouho ohýbán, aniž by se zlomil.
Každý den srdce dospělého člověk přečerpá tolik kapaliny, že by se jím naplnila nádrž o objemu asi 7600 litrů.
Zamyslete se nad záložním systém těla.
Každý zdvojený orgán má k dispozici okamžitou zálohu ve formě druhého orgánu.
Orgány, které nejsou zdvojeny, jako například mozek, srdce a játra, jsou zásobovány a vyživovány krví dvěma trasami.
Zamyslete se nad schopností těla bránit se.
Aby se chránilo před poškozením, vnímá bolest.
V reakci na infekci vytváří protilátky.
Zamyslete se nad tím, jak se tělo samo opravuje.
Zlomené kosti srostou a jsou opět silné.
Tržné rány na kůži se samy zhojí.
Trhlina v koloběhu krve se sama zacelí.
Tělo si řídí životně důležité složky.
Hladina nezbytných prvků a složek se neustále upravuje.
Díky mnohaletým zkušenostem jsem zjistil, že uzdravení přichází jen tehdy, když jsou dodrženy všechny zákony, které se k tomuto požehnání vztahují.
Uspořádání a fungování těla je řízeno zákonem.
Vědci v mnoha oborech sledují podobné projevy zákona a řádu, ať již se jedná o předvídání přílivu a odlivu, fází měsíce nebo postavení hvězd na obloze.
Podobný zákon a řád tvoří základ veškerého stvoření.
Tyto zákony lze objevit a definovat.
Na druhé straně ale podstatu víry měřit nelze.
V písmech se píše, že nebe, země a vše na zemi je stvořeno Bohem.
Písma nám také pomáhají lépe porozumět spolupráci Boha a Jeho Syna Ježíše Krista při stvoření.
V prvních slovech v Bibli se praví: „Na počátku stvořil Bůh nebe a zemi“ a „stvořil Bůh člověka k obrazu svému,… muže a ženu stvořil je“.
Mnohé další pasáže z písem potvrzují, že Ježíš Kristus je, pod vedením Otce, Stvořitelem.
Jednou z nejpůsobivějších pasáží je Jeho osobní svědectví: „Vizte, jsem Ježíš Kristus, Syn Boží. Stvořil jsem nebesa a zemi a všechny věci, jež na nich jsou.
Aby člověk mohl přijmout tuto myšlenku, vyžaduje to dynamickou víru.
Víra je základem osobního svědectví.
První zásady evangelia začínají vírou v Pána Ježíše Krista.
Pavel řekl, že víra je podstata věcí, ve které doufáme, a důkaz věcí, které nevidíme.
Žádal, „aby Kristus skrze víru přebýval v srdcích vašich, abyste v lásce vkořeněni a založeni jsouce, mohli [pochopiti]… a poznati… lásku Kristovu“.
Požehnání, která plynou z víry v Něho, jsou také popsána v Knize Mormonově.
Zde čteme: „Pročež, musíte se tlačiti kupředu se stálostí v Kristu, majíce dokonalý jas naděje a lásku k Bohu a ke všem lidem.
Dynamická víra v Pána vede k úplnému obrácení a k dokonalé oddanosti Jeho svatému dílu.
Stáváme se dětmi smlouvy; stáváme se Jeho dětmi.
Dynamická víra v Pána přináší obrácení, mocnou změnu srdce a změnu v myšlení - od způsobů světa ke způsobům Božství.
Způsobuje, že člověk činí pokání s „celým úmyslem srdce“.
Jedním z důvodů existence Knihy Mormonovy je to, aby přesvědčila Židy a pohany, že Ježíš je Kristus, věčný Bůh.
Ti, kteří čtou Knihu Mormonovu a ptají se s vírou, zda je tato kniha pravdivá, získají svědectví o její pravdivosti.
Víra v Ježíše přináší nejen požehnání v tomto životě, ale je nezbytná pro naše věčné spasení a oslavení.
Svědčím o tom, že Ježíš je Kristus, Syn živého Boha.
On je náš Stvořitel, Spasitel a Vykupitel, Přímluvce u Otce, Vysvoboditel a Jehova Starého zákona.
On je zaslíbený Immanuel, pomazaný Mesiáš a náš veliký Příklad.
Jednou se vrátí, aby vládl a panoval jako Král králů a Pán pánů.
A nakonec bude každý z nás stát před Ním v soudný den.
Křesťanská víra je něco víc než rozhodnutí pro duchovní základ světa, její ústřední formule nezní „Věřím v něco“, nýbrž „Věřím v tebe“.
Ve svém životě z Otce, v bezprostředním a těsném spojení s Otcem v modlitbě, ano i v patření, je Ježíš Boží svědek, skrze něhož se můžeme dotýkat Nedotknutelného, v němž se Vzdálený stal Blízkým.
A co víc: on není pouhý svědek, jemuž věříme to, co nazíral ve své existenci, která nás od toho, co prvoplánově a falešně upoutávalo naši pozornost, přivedla k hlubinám celé pravdy.
Ne, on je sama přítomnost Věčného v tomto světě.
V jeho životě, v bezvýhradnosti jeho bytí pro lidi, je přítomen smysl světa, on se nám dává jako láska, která miluje i mne, a tímto nepochopitelným darem lásky, neohrožené pomíjivostí a nezkalené sobectvím, činí život hodným toho, abychom jej žili.
A tak je víra nalezením TY, jež mě nese a ve vší nenaplněnosti a vposled i nenaplnitelnosti lidského setkávání mi dává příslib nezničitelné lásky, která po věčnosti nejen dychtí, ale také ji skýtá.
Křesťanská víra žije z toho, že existuje smysl ne pouze objektivní, ale že tento smysl mě zná a miluje, že se mu mohu svěřit jako dítě, které ví, že všechno jeho tázání je bezpečně ukryto v matčině TY.
Svět se nám snaží tvrdit, že víra je ze své podstaty slepá.
Že je to hra na slepou bábu; člověk jde s páskou přes oči a klopýtá.
Nevidí svět okolo, odmítá ho vidět a nechce mu rozumět.
Co to ale znamená, když někdo říká, že věří v Ježíše Krista?
Je to slepé šermování rukama v prázdnotě vzduchu v touze po zaslíbeních zvěstovaných v Bibli?
Nebo je to něco víc?
Co je esencí křesťanské víry?„A toto je život věčný: Aby poznávali tebe, jediného pravého Boha, a toho, kterého jsi poslal, Ježíše Krista.“ (Jan 17:3).
Písmo nás vyučuje, že smyslem naší existence je poznávat Boha.
Co přesně to ale znamená?
Ptejme se: Je pro nás Ježíš Kristus živý Bůh? Či je pouhou kolekcí noblesních idejí a doktrín, teologických závěrů, filozofií, biblickými verši - tedy určitou intelektuální znalosti či vědomostí?
Když křesťanství přišlo do Řecka, stalo se filozofií.
Když přišlo na západ, stalo se kulturou.
Není však ani jedním!
Mnozí si dnes myslí, že čím více vědí o Ježíši Kristu, tím více ho znají.
Jenže: Můžete mít velmi konzistentní teologii; můžete erudovaně vyprávět o tom, co je to evangelium; můžete přesně říct, co Ježíš vykonal a jaký to mělo efekt, a přesto nakonec skončíte v zatracení.
Proč?
Vědomosti, ač jsou užitečné, nikoho nezachrání.
Teologie, ač je užitečná, neobsahuje studnici plnou živé vody.
Křesťanská víra zkrátka není intelektuální hra.
Je něčím víc!
Je to osobní vztah!
Pojďme hledat pravdy v písmu…
Hrozba gnosticismu v křesťanství
Tak jako byli první křesťané do značné míry ovlivněni řeckou filozofií, a to tak, že mluvili o Bohu jako o „bytí“, báli se mu připisovat pozitivní atributy (viz „via negativa“ - popis Boha pouze negativními výroky.
Například Bůh není slabý) a věřili, že člověk má autonomní svobodnou vůli, není tomu jinak i dnes, na našem postkřesťanském západě.
Ne, že bychom byli tolik ovlivněni zrovna řeckou filozofií, přestože také trochu, nicméně jsme ovlivněni naší kulturou.
Je tu teze, implicitně či explicitně přítomná, říkající, že čím více jsme teologicky vzdělaní, tím více známe Ježíše Krista.
A to je zavádějící!
Už v dobách apoštolů existovaly různé gnostické sekty vycházející z neoplatonismu, které napadaly křesťanský světonázor.
Mnozí popírali, že Ježíš Kristus přišel v těle.
Proto nás Jan varuje: „A žádný duch, který nevyznává Ježíše Krista, jenž přišel v těle, není z Boha. To je ten duch Antikrista, o němž jste slyšeli, že přichází, a který již nyní je ve světě.“ (1 Janův 4:3).
To hlásal například Marcion, heretik z 2. století po Kristu, proti kterému vystupoval Tertullian (155 - 240 po Kr.).
Pro nás není nyní tak podstatné jaké ezoterické formě gnosticismu věřili, podobnost s naší dobou je ovšem v otázce víry a vědomostí.
Spása, budeme-li parafrázovat, je ve víře v určité vědomosti; gnosticismus vychází z řeckého slova gnosis (poznaní).
Je to idea, že pokud přijmeme určité vědomosti, budeme spaseni.
N Nicméně vírou v pouhou ideu, že Ježíš Kristus zemřel za naše hříchy, spaseni nebudeme.
V lepším slova smyslu jsme potom jen následovatelé určité filozofie.
Jakmile se změní jedna teologická pointa, máme zcela jiného Krista, neboť o víře v Syna Božího uvažujeme jako o akceptování určitých intelektuálních vědomostí.
Z živého Boha pak děláme jakýsi intelektuální přívěšek, který nás všude doprovází a poskytuje nám útěchu a povzbuzení.
Jde však o modlu; ne fyzickou, ale k tomu, abychom uzavřeli Boha do formy nepotřebujeme hlínu a pec.
Každá forma, každá modla, začíná nejprve v mysli tělesného člověka.
Podstata víry
Jak už bylo řečeno v úvodu, vědomosti jsou dobré.
Problém je, když naší víru ztotožňujeme s tím, čemu intelektuálně rozumíme.
Co je esencí křesťanské víry?
Autor Židům odpovídá zcela jasně: „Víra jest podstata věcí, v něž doufáme, důkaz skutečností, které nevidíme.“ (Židům 11:1).
Víra se vztahuje k zaslíbením, na která se vnitřně spoléháme.
A toto vnitřní přesvědčení je pro nás i důkazem skutečností, které nevidíme.
Jde tedy o silné vnitřní přesvědčení o pravdivosti určitého poselství.
Kdybychom skončili zde, někdo by mohl namítnout, že tedy nakonec jde o slepou víru.
Písmo nás však nenechává bez jasného vysvětlení.
To nacházíme ve 4. kapitole listu Římanům.
„A neochabl ve víře, ani když mu bylo asi sto let; ačkoliv pohleděl na své již umrtvené tělo a na odumřelé lůno Sářino, nezačal v nevěře o Božím zaslíbení pochybovat, ale byl posílen ve víře, když vzdal slávu Bohu, a nabyl pevného přesvědčení, že to, co Bůh zaslíbil, je mocen i učinit.
Proto mu to také bylo počteno za spravedlnost.
To, že mu to bylo počteno za spravedlnost, nebylo však napsáno jen kvůli němu, nýbrž také kvůli nám, kterým to má být počítáno, nám, kteří spoléháme na toho, jenž vzkřísil z mrtvých Ježíše, našeho Pána.“ (Římanům 4:19-24).
Křesťanská víra stojí na pevné skále Božího zjevení.
Bůh nám zjevil svůj plán a my jsme uvěřili, tak jako Abraham, v Jeho charakter, a že je mocen naplnit, co nám zaslíbil.
Víra se tedy opírá o důvěru v Boha a Jeho Slovo.
Ježíš Kristus, pravda a noetický efekt hříchu
A Boží Slovo nám zjevuje Ježíše Krista.
Ten řekl: „Já jsem ta Cesta, Pravda i Život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.“ (Jan 14:6).
Podstata pravdy není ukryta v nějaké abstrakci.
Jde o to, že Bůh je Pravda!
Z toho plyne, že je jak absolutní, tak i osobně zjevená, poněvadž to Slovo, jenž bylo Bohem, se stalo tělem (Jan 1:1:14).
Ježíš Kristus je dokonalou komunikací Boha Otce: ztělesněním pravdy, skutečné cesty a jediným zdrojem života!
A nejde o něco, co můžeme poznat v našem přirozeném padlém stavu, neboť vlastníme neosvědčenou mysl (Římanům 1:28), která je v nepřátelství vůči Pravdě.
Vždyť je psáno: „Toto je ten soud, že světlo přišlo na svět, ale lidé si zamilovali více tmu než světlo, protože jejich skutky byly zlé. “ (Jan 3:19).
A: „Myšlení těla je totiž v nepřátelství vůči Bohu, neboť se nepodřizuje Božímu zákonu, ba ani nemůže.“ (Římanům 8:7).
Je tu hřích a jeho vliv na lidskou mysl (noetický efekt hříchu), který má tu tendenci vytvářet v naší mysli záminky pro nevíru v Ježíše Krista; a je tedy takovým dokonalým generátorem herezí.
Přirozený člověk, který sám svůj druh označil za „člověka moudrého“ (Homo sapiens sapiens) má paradoxně neosvědčenou a otupělou mysl, která je v nepřátelství vůči Bohu, a kterou bůh tohoto věku zcela oslepil.
Člověk moudrý pošetilec!
A přesto Ježíš říká: „Poznáte pravdu a pravda vás vysvobodí.“ (Jan 8:32).
Otázka zní: Jak můžeme poznat pravdu? A co to vůbec znamená?
Slovo Pravdy a zplození
Víme, že víra je důvěrou v Boha a Jeho Slovo.
Také víme, že Ježíš Kristus je Pravda (Jan 14:6).
Dobrou zprávu o životě, smrti a zmrtvýchvstání Ježíše Krista nazývá Bible evangeliem a slovem pravdy.
„V něm i vy, když jste uslyšeli slovo pravdy, evangelium své záchrany, a když jste uvěřili, v něm jste byli zapečetěni zaslíbeným Duchem Svatým.“ (Efezským 1:13).
Naše důvěra musí směřovat v osobu Ježíše Krista a Jeho evangelium.
Předchozí verš hovoří ještě o něčem dalším, co odlišuje lidská náboženství od křesťanství: O znovuzrození!
Na mysl přichází známé podobenství o rozsévači:„A pověděl jim mnoho v podobenstvích: „Hle, vyšel rozsévač, aby rozséval.
A jak rozséval, padla některá zrna podél cesty; i přiletěli ptáci a sezobali je.
Jiná padla na skalnatá místa, kde neměla mnoho země, a hned vzešla, protože neměla hlubokou zem.
Když vyšlo slunce, spálilo je; a protože neměla kořen, uschla.
Jiná padla do trní; a trní vzešlo a udusilo je.
Jiná padla do dobré země a vydávala úrodu, některá stonásobnou, jiná šedesátinásobnou, jiná třicetinásobnou.
Kdo má uši k slyšení, ať poslouchá!“ (Matouš 13:3-9).
„On se rozhodl a zplodil nás slovem pravdy, abychom byli jakousi prvotinou jeho stvoření.“ (Jakubův 1:18).
Evangelista jde a hlásá slovo o Kristu (evangelium, slovo pravdy) a to se někde uchytí (a dojde ke zplození) a jinde ne.
Všimněte si, že pouze předem připravená úrodná půda je schopna přijmout zrno Pravdy - a zde je třeba Boží moci.
A tam, kde se uchytí, dojde nakonec ke koupeli znovuzrození a zapečetění Duchem svatým.
„Když se však zjevila dobrota a lidumilnost Boha, našeho Zachránce, zachránil nás ne na základě skutků, které jsme my učinili ve spravedlnosti, nýbrž podle svého milosrdenství skrze koupel znovuzrození a obnovou Ducha Svatého, kterého na nás vylil hojně skrze Ježíše Krista, našeho Zachránce, abychom se ospravedlněni jeho milostí stali dědici v naději života věčného. “ (Titovi 3:4-7).
Ve spáse jednoho člověka jsou ovšem zapojeny všechny Osoby Boží trojice!
Otec přivádí k Synu (Jan 6:44) a dává Ducha svatého (Lukáš 11:13), který zjevuje Syna (Jan 16:8-13) a způsobuje naše znovuzrození (duchovní vzkříšení).
„Také vás vzkřísil, když jste byli mrtví pro svá provinění a pro své hříchy, v nichž jste kdysi žili podle věku tohoto světa, podle vládce mocnosti vzduchu, ducha, který nyní působí v synech neposlušnosti. “ (Efezským 2:1-2).
Poznat Pravdu tedy v konečném důsledku neznamená nic jiného než poznat Krista!
A nejde o nic čistě intelektuálního (i naše mysl je ovlivněna hříchem), ale o hluboké osobní poznání, které zjevuje Otec skrze Ducha svatého těm, co byli znovuzrozeni skrze kázání a víru v Slovo Pravdy!
Nové stvoření
„Neboť on je náš pokoj; on oboje učinil jedním a zbořil rozdělující hradbu, ve svém těle zrušil nepřátelství - Zákon s jeho příkazy a ustanoveními -, aby v sobě z těch dvou stvořil jednoho nového člověka, učinil pokoj a oba dva usmířil s Bohem v jednom těle skrze kříž, v němž zabil to nepřátelství.“ (Efezským 2:15-16).
Na počátku tvořil Bůh svým Slovem „ex nihilo“ (z ničeho), na konci věků se manifestoval Syn Boží, aby zmařil skutky satana (1 Jan 3:8) a na kříži stvořil z hříšného ďáblova dítěte nového člověka, a ten je živ z víry v Krista (Galatským 3:11).
První stvoření nestálo Boha nic; druhé vyžadovalo smrt Jeho Syna!
Nový člověk má nové srdce i Ducha Božího (Ezechiel 36:26).
Již není otrokem hříchu, ale otrokem spravedlnosti (Římanům 6:18).
A Kristus přebývá v jeho srdci (Efezským 3:17) - taková je podstata nadpřirozeného poznání Ježíše Krista!
Duch svatý v nás je Kristus v nás„
„Ale říkám vám pravdu: Je pro vás užitečné, abych odešel. Neboť neodejdu-li, Zastánce k vám nepřijde; odejdu-li, pošlu ho k vám. A on, až přijde, přinese světu důkaz o hříchu, o spravedlnosti a o soudu: o hříchu, že nevěří ve mne, o spravedlnosti, že odcházím k Otci a již mne neuvidíte, a o soudu, že vládce tohoto světa je již odsouzen.“ „Ještě vám mám mnoho co říci, ale nemůžete to nyní sníst. Když však přijde On, Duch Pravdy, uvede vás do veškeré pravdy, neboť nebude mluvit sám ze sebe, ale bude mluvit to, co uslyší; oznámí vám i to, co má přijít. On mne oslaví, neboť z mého vezme a oznámí to vám. Všechno, co má Otec, je mé; proto jsem řekl, že z mého bere a vám to oznámí.“ (Jan 16:7-15).
Jak už jsme si řekli: Poznat Pravdu znamená poznat Krista, kterého zjevuje Duch Pravdy.
Nejde o tělesné intelektuální poznaní, nýbrž o hluboký duchovní osobní vztah.
Zde se dostáváme k tomu nejdůležitějšímu. Stejně jako rozsévač sdílel Slovo a mnozí odpadli, neboť zde nebyla přítomná Boží moc - Slovo se nakonec uchytilo pouze na úrodné půdě, kterou obstarává Duch svatý.
Pevně věřím, že jakmile člověk přijme dar Ducha svatého, přijímá Kristova Ducha, a tím i Krista samotného ve smyslu spásného osobního vztahu.
„Vy však nejste v těle, ale v Duchu, pokud ve vás vskutku Duch Boží přebývá. Jestliže však někdo nemá Kristova ducha, ten není jeho. Je-li však Kristus ve vás, je sice tělo mrtvé kvůli hříchu, ale duch je živý kvůli spravedlnosti.
Jestliže ve vás přebývá Duch toho, který vzkřísil Ježíše z mrtvých, pak ten, který vzkřísil Ježíše Krista z mrtvých, oživí i vaše smrtelná těla skrze svého Ducha, který ve vás přebývá. “ (Římanům 8:9-11).
A zde vidíme, co znamená znát Ježíše Krista.
Je to osobní vztah.
Skrze tohoto Ducha je do našich srdcí vylita Boží láska.
„A naděje nezahanbuje, neboť Boží láska je vylita v našich srdcích skrze Ducha svatého, který nám byl dán. “ (Římanům 5:5).
Spolu s naším duchem svědčí ten Duch, že jsme Boží děti. (Římanům 8:16).
A ten nás vede v našem povolání a životě (Římanům 8:14).
Lze říct, že Ježíš Kristus nesl na kříži nás samotné, abychom spolu s ním zemřeli světu. hříchu, ďáblovi, aby On mohl stvořit nového člověka, kterého vykoupil svou drahocennou krví, a dále žít skrze nás!
„Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Život, který nyní žiji v těle, žiji ve víře v Syna Božího, který si mne zamiloval a vydal sebe samého za mne.“ (Galatským 2:20).
Nikdy jsem vás neznal!
To, že jde o ryzí osobní vztah je potvrzeno i tímto prorockým varováním: „Ne každý, kdo mi říká: ‚Pane, Pane‘, vejde do království Nebes, ale ten, kdo činí vůli mého Otce, který je v nebesích.
Mnozí mi v onen den řeknou: ‚Pane, Pane, což jsme tvým jménem neprorokovali a tvým jménem nevyháněli démony a tvým jménem neučinili mnoho mocných činů? ‘ A tehdy jim vyznám: ‚Nikdy jsem vás neznal. Odejděte ode mne, činitelé nepravosti.‘“ (Matouš 7:21-23).
Ježíš vskutku neříká: „Nevěděli jste toho o mně dostatečně. Nepřijali jste ty správné doktríny! Měli jste jít na jiný seminář!“
To by bylo směšné.
„Nikdy jsem vás neznal,“ znamená, že s nimi nikdy neměl osobní vztah!
Tito lidé nikdy nebyli obráceni.
Nikdy nepoznali Krista a nikdy jím nebyli vedeni, přestože hlasitě volají: „Pane, Pane!“
Jde o lidi následující náboženství a lidské tradice, ne však pána Ježíše Krista!
Jde o lidi, kteří svou spásu zakládají na tom, co udělali (na skutcích), nicméně jsou to hříšníci a činitelé nepravostí!
Vztah mezi vírou a skutky
Spasení pouhou vírou znamená, že v okamžiku, kdy poklekáme před Boha, tak mu nabízíme své prázdné ruce a jsme si vědomi toho, že nemáme vůbec žádné osobní zásluhy, kterými bychom se mohli doprošovat milosti.
Pravé pokání krásně ukazuje zlomený celník v podobenství Ježíše Krista.
„Avšak celník, který stál opodál, nechtěl ani oči k nebi pozdvihnout; bil se do prsou a říkal: ‚ Bože, projev milost mně hříšnému.‘ Pravím vám, že ten sestoupil do svého domu ospravedlněn spíše než onen farizeus. Neboť každý, kdo se povyšuje, bude pokořen, kdo se však pokořuje, bude povýšen.“ (Lukáš 18:13-14).
Je třeba si uvědomit, že Abrahám Bohu uvěřil, a to mu bylo počítáno jako spravedlnost (Římanům 4:3).
Pak však následovala poslušnost a nechal se obřezat.
Známí Obřízky přijal jako pečeť spravedlnosti z víry. „Jak mu tedy byla počtena?
Byl už obřezán, či ještě ne?
Nebyl obřezán, ale byl ještě před obřízkou a znamení obřízky přijal jako pečeť spravedlnosti z víry, kterou měl ještě před obřízkou, aby byl otcem všech věřících mezi neobřezanými, aby tak také jim byla připočtena spravedlnost.“ (Římanům 4:10-11).
Jakmile člověk uvěří Kristu, tak je zapečetěn Duchem svatým, což je ta pravá duchovní obřízka (Římanům 2:29), a je to pečeť našeho ospravedlnění.
Pak přichází…
