Poslední večeře od Leonarda da Vinci: background bez lidí

Poslední večeře od Leonarda da Vinci je jedním z nejslavnějších uměleckých děl na světě.

Nástěnná malba Poslední večeře od jednoho z největších malířů Leonarda da Vinci, namalovaná mezi lety 1494 až 1498, představuje poslední večeři Ježíše s dvanácti apoštoly v momentu, kdy Ježíš prohlásil, že ho jeden z apoštolů zradí.

Ta nástěnná malba vznikla v refektáři kláštera Santa Maria delle Grazie v Miláně, kde se na stěně nacházela po dlouhých letech a procházela mnoha restaurátorskými zásahy.

Leonardo přijel do Milána z Florencie na pozvání Ludovica Sforzy a pro něj a Beatrici d’Este vytvořil dílo o rozměrech 4,6 x 8,8 metrů.

Vytvořil jej na zdi refektáře dominikánského klášterního kostela Santa Maria delle Grazie v období let 1494-1498.

Tehdy byl kostel sotva dvacet let po dokončení, ale úpravy prováděli i Bramante, což mu umožnilo zaměřit se na vášně vyjádřené ve tvářích apoštolů.

Leonardo se vyrovnal s perspektivou i světelnými efekty; světlo dopadá na apoštoly z té strany refektáře, kde jsou okna.

Neprospěly ani vandalské pokusy o zničení ze strany Napoleonových vojáků; v době napoleonské okupace Milána byli v refektáři dokonce ustájeni koně.

Po dokončení vznikla složitá restaurační práce, poslední z nich proběhla v letech 1999 a vrátila neskutečný lesk a původní barevnost, i když původní barvy již nemohou zářit tak jako na počátku 15. století.

Malba používá netradiční techniku pro tehdejší dobu: tempery s olejem na zaschlý sádrový štuk, což bylo experimentem, který se v praxi neosvědčil dlouhodobě.

Na vlhké omítce bývaly podobné malby běžné, avšak Leonardova volba suché omítky vedla k nestabilitě barevností a postupnému zhoršování po dokončení díla.

Po staletí se Poslední večeře považovala za ohrožené dílo, avšak střecha zůstala na sylabištěm a střešní konstrukce, spolu s lešením a pytli s pískem, pomohly zachovat strukturu i barevnost.

Prohlížet si Poslední večeři v současnosti mohou jen omezené skupiny návštěvníků, s nutností rezervace na přesný čas a návštěvníky uváděných do refektáře na patnáct minut.

V současnosti je Poslední večeře považována jako vrcholná ukázka Vrcholné Renesance, která spojuje lidstvo s božským podkladem v jednom obrazu prostřednictvím geometrie a perspektivy.

Umělecký ráz a kompozice

Kristus tvoří rovnostranný trojúhelník s hlavou uprostřed kruhu; okno lemující jeho hlavu lze chápat jako svatozář, což vytváří klidný střed kompozice.

Leonardo zjednodušuje prostředí refektáře a soustřeďuje se na postavy a jejich gesta, čímž vytváří dramatické napětí mezi jednotlivci a jejich interakcemi.

Postavy zabírají v prostoru takovou váhu, že mezi nimi vzniká energie chaosu, která obklopuje Kristovu dokonalost a geometrii.

Jidáš, který má ve své ruce měšec se stříbrem, se od Krista odvrací do stínu a zároveň se natahuje k míse, zatímco ostatní apoštolové reagují různě - toto je jeden ze způsobů, jak průběh scény chápat.

V popisech se uvádí, že Leonardo vytváří čtyři skupiny po třech postavách a propojuje je vzájemnými gesty, což vytváří napětí a kontrasty mezi emocemi všech apoštolů.

Mezi obličeji apoštolů se odráží nejen jejich osobní povaha, ale i duchovní význam momentu, kdy Ježíš prohlásí, že ho jeden z nich zradí a předkládá eucharistii jako instituci svátosti.

Kristova klidná gesta a zobrazené rozpory mezi jednotlivci vytvářejí dojem božské přítomnosti uprostřed lidské zkušenosti, čímž se obraz stává studiem charakterů a vztahů v lidském světě.

Historie a restaurování

V době napoleonské okupace Milána byla malba ohrožena; restaurátoři ji chránili a vrátili původní lesk až po mnoha zásazích.

Poslední restaurátorské zásahy proběhly v letech 1977 až 1999; z malby byly odstraněny špinavé nánosy a materiály z předchozích úprav, aby se dosáhlo co nejvěrnějšího originálu.

Od 6. června bude gobelín Reprodukce Poslední večeře k vidění na zámku Clos Lucé, kde Leonardo strávil tři roky života, v rámci výstavy k 500. výročí úmrtí florentského génia; gobelín vznikl ve Vatikánské pinakotéce a má plochu 45 metrů.

Gobelín je dílem rekonstrukce z dřívějších let; jeho osnova a vlákna jsou z hedvábí, zlata a stříbra; původně pochází z doby kolem roku 1515-1516 a následně se dostal do Vatikánu jako dar papeže Františka I. v roce 1533.

Autor gobelínu není známý; existují domněnky, že by mohl být v rámci leonardovského okruhu, ale jeho vznik a místa vzniku nejsou jednoznačná.

Vrchní restaurátorka Chiara Pavan vysvětluje, že dílo bylo velmi omšelé, a práce zahrnovala suché, mechanické čištění, kontrolované zavlažování vláken a následné mytí a zpevňování, aby se znovu objevila původní krása.

Laboratoř pro restaurování tapisérií a tkanin ve Vatikánských muzeích demontovala postupně záchrannou práci a vrátila do Vatikánu pro někoho jiného; nicméně existuje plán vrátit gobelín do Clos Lucé, jak napověděl uvedený program výstavy.

tags: #posledni #vecere #background #without #people