Tonka Šibenice — nanebevzetí tonky a pád pražské galerky v dílech Kische a divadelních adaptacích

Tonka Šibenice se stala symbolem soucitu i společenského odsudku. Známá z novely Egona Erwina Kische a pozdějšího slavného filmu z roku 1930, dodnes fascinuje jako „pražská prostitutka“, která vykonala poslední lidskou službu - a byla za to potrestána opovržením okolí. Přestože šlo o literární fikci, Tonka hluboce zakořenila v české kultuře jako postava, která nastavuje zrcadlo naší morálce, předsudkům a schopnosti empatie.

Jméno Tonka Šibenice poprvé zaznělo roku 1921 v německy psané novele Die Himmelfahrt der Galgentoni („Nanebevstoupení Tonky Šibenice“) pražského novináře a spisovatele Egona Erwina Kische, přezdívaného „zuřivý reportér“. Kisch tehdy čerpal ze svých znalostí podsvětí i z barvitého prostředí pražských nevěstinců a příběh zasadil do roku 1881. Podle autora přišla do luxusního salonu v Platnéřské ulici policejní prosba: odsouzený trojnásobný vrah Ferdinand Prokůpek chce strávit poslední noc s ženskou. Všechny „kočindy“ odmítly - až modrooká Tonka souhlasila. Po popravě se však stala vyděděnkyní: zákazníci se jí štítili, kolegyně ji hanobily a z Antonky se stala Tonka Šibenice, přezdívka na věčné časy. Kisch napsal, že mu celou historku svěřila přímo ve své komůrce v Kožné ulici a že s ní promluvil „mnoho nočních hodin“. Novela měla ohromný úspěch a Kisch ji brzy sám zdramatizoval.

Zuřivý reportér byl životem pražské spodiny přitahován vždycky. Nejeden svůj text nebo povídku napsal na základě skutečných událostí pražské ulice. „Možná, že to vycházelo z jeho vlastní, navíc židovské izolace. Navíc v kombinaci s vysokým sociálním cítěním,“ myslí si literární kritik Radim Kopáč.

Přenos do divadla a následné filmové zpracování

Z Kischovy povídky vznikla divadelní hra, kterou uvedla pražská Revoluční scéna Xeny a Artura Longenových. Premiéra měla místo, a následně byl natočen i film, který se ale v původní české verzi nedochoval. Dnes tak můžeme vycházet pouze z verzí v němčině a francouzštině.

Divadlo Cylindr uvádí en‑divadelní zpracování; premiéra proběhla 18.12.2004. „Životní příběh Antonie Havlové, prostitutky, narozené 29. července 1861, 45x trestané, a to jak policejně, tak soudně, která strávila noc s příšerným vrahem Prokůpkem před jeho oběšením, aby mu splnila jeho poslední přání... taková to byla frajerka!“ 1:10 (bez pauzy) inscenace již byla stažena z repertoáru.

Recepce a současná interpretace

Hodnocení redakce i uživatelů ukazují, že inscenace vyvolává různorodé emoce. Jitka Sedláčková coby prostitutka omezeného intelektu (zato však upřímného srdce) působí přesvědčivě, ale samotný příběh Tonky podle některých čtenářů vyvolává spíše momentky než hlubší dojem. Inscenace bývá hodnocena jako silná herecká výkonnost a reflexe morálního vydušení společnosti.

Legendární příběh známé pražské prostitutky Antonie Havlové, řečené Tonky Šibenice, která stanula u Posledního Soudu, kde se rozhoduje o jejím životě a její cestě do ráje, nebo do věčného zatracení... Několikrát soudně trestaná prostitutka, která strávila noc s příšerným vrahem Prokůpkem před jeho oběšením, je skutečná postava pražské galerky. Vyprávění jejího životního příběhu je připomenutím, že nemáme nikoho soudit, pokud neznáme pozadí jeho činů.

Historický kontext a literární zázemí

Jméno Tonky Šibenice se stalo symbolem propojování veřejného odsudku s patologickým soucitem. Příběh je inspirován skutečnou postavou z pražských nevěstinců a jeho literární zrod ilustruje, jak kultura vztahuje morální soudy na životy lidí z okraje společnosti.

1. Tonka jako symbol soucitu a odsudku.
2. Vznik novele Die Himmelfahrt der Galgentoni a její dramatizace.
3. Adaptace pro divadlo a filmová zpracování a jejich ztráty.
4. Současná recepce a reflexe morálních otázek.

Celé vyprávění Dana Hrubého o nejslavnější „padlé ženě“ staré Prahy najdete v knize Pražské příběhy 4. Možná vás překvapí, co je pravda a co legenda.

tags: #nanebevzeti #tonky #sibenice #divadlo