Název a obsah žalmů často odhalují hlubokou souvislost mezi tím, co vzniklo, a tím, co Bůh člověku sděluje. Tento text se zaměřuje na 19. žalm, který podle starších výkladů vznikl jako dvě propojené části: první s kananejskými kořeny oslavuje přírodu a druhá, mladší, oslavuje Mojžíšův Zákon. Z této kombinace vyplývá, že nebe a země spolu mluví o Boží slávě a jeho vůli.
Struktura žalmového díla a jeho historicko-teologické kontexty
Podle dřívějších úsudků se 19. žalm skládá ze dvou částí, které se od sebe liší tématem i poetickým ztvárněním, a proto se dříve vykládalo, že starý hymnus na přírodu byl později doplněn o verše o Mojžíšově Zákonu.
Na druhé straně se objevují důkazy o harmonické kompozici: obsah starých představ o Boží slávě ve stvoření a o běhu slunce se mění v souvislou mladší souvislost. Celá kompozice je protkána představami z období babylonského vyhnanství a doby následující: nebesa jako obloha, země jako podklad a nebi jako stan; přenesení vlastností moudrosti na Mojžíšův Zákon; a ztotožnění „Hospodinovy bázně“ se Zákonem.
Jazyk 19. žalmu představuje typicky „pozdní“ jazyk a vybočuje z rámce okolních královských modliteb: zde není řeč o králi, o reálných nepřátelích ani o chrámu. Závěr žalmu se stal centrem druhé dílčí skupiny prvního Davidova žaltáře, kde David, Zákonu věrný autor modlitby chudého Izraele, nachází své místo jako člověk modlící se v 19. žalmu.
Nebesa a jejich zvěstování
První verše vyprávějí, kdo vypravuje o Boží slávě. Nebesa, tedy prostor nad zemí, a obloha, vymezující prostředí, jsou zde popsány paralelně: nebesa znamenají prostor nad zemskou plochou a obloha je místem Boží přítomnosti. Tímto se umožňuje představit „poklop“ nad sebou držící nebeský oceán, jenž umožňuje život v prostoru plném vzduchu.
Nebesa a zvěstování jsou navázána i na starší biblické odkazy: němé subjekty - nebesa a obloha - zvěstují Boží spravedlnost a spolehlivost Boží vůle. Tato zvěst vychází z časných tradic, které vidí Boha jako Stvořitele a Snoubení světla: v 50. a 97. žalmu i v knize Job nacházíme odkaz na to, že celý zvířecí svět či stvoření zvěstuje Boží moudrost a moc.
V 3. verši se objevuje časový řád: na rozdíl od Genesis, kde den a noc periodicky střídají, zde noc předává svůj poznání dni a den opět rozvádí slůvko „řeč“. V 4. verši se rozvíjí sdělování slovem prostřednictvím pojmů „řeč“ a „tón“; začátek 5. verše definuje prostorové rozpětí hlásání: od počátku stvoření se zvěst šíří po celé zemi a dál, až k nebeskému pohybu Slunce.
Symbolika slunce a lidství vůči Zákonu
Symbol slunce je v textu maným způsobem proměněn: dřívější bůh slunce je zbaven moci a nebe získává nový charakter, jakoby rozvinutý jako stan nad zemí. Dráha Slunce je zobrazena v plném rozpětí - od východu po západ - s denní poutí i naznačeným nočním pohybem. Představuje příklad svědectví, že Slunce, jako božský obraz, má řídit lidská pravidla a práva.
V kontextu žalmu se objevuje mýtický obraz snoubenky Slunce, který posiluje představu „zářivé krásy“ a „mladistvé svěžesti“. Poledne pak rozehřívá svět svým žárem a zdůrazňuje, že světlo má spojení s poznáním a s udržováním práva.
Propojení Zákona a mudrosti
V textu se objevuje paralela se zásadními pojmy, které se váží k Zákonu: pokyn, svědectví, ustanovení, přikázání, řády a rozhodnutí. Tyto pojmy spolupracují v řetězci, jenž ukazuje, že Zákon je nositelem Boží vůle pro lidský život. Výjimku tvoří „Hospodinova bázeň“ v 10. verši, která se stala souhrnným pojmem pro moudrost, a tedy překračuje čistě náboženský postoj.
Jmenné věty v první části verše vypovídají zásadní o Zákonu, zatímco druhá část popisuje účinky zjevené Boží vůle. Zákon je tedy vnímán jako celkové zjevení Hospodinovy vůle a moudrosti, která oslovuje celé lidstvo.
Slova žalmisty a jeho slabost vůči svodům
Žalmista se v 12. verši představuje jako Hospodinův služebník - „služebník“ vnímán v literatuře jako spojení s věrností Zákonu i modlitbou chudého Izraele. Jeho vztah k Zákonu se prožívá z určité vzdálenosti: nauka osvětluje, varuje a poukazuje na souvislost mezi činy a jejich důsledky (verše 12-14).
Verše 13-14 rozvíjejí slabost laudovaných a varují před svody: jedná se o vědomé hříchy, které vznikají pod nátlakem a za svádění lidí k hříchu, čímž se člověk dostává do společnosti hříšníků. Žalm končí věnováním v 15. verši, které spojuje pojmy „zalíbení“ a „před tvou tváří“ s názvy pro celý žalm: „řeč mých úst“ a „rozjímání mého srdce“. Závěrečné vzývání Hospodina spojuje dva tituly, jež se v některých textech objevují jen spojitě.
Ježíš a zjevení v plnosti světa
Ježíš vnímal v kosmu Boží ruku jako vladařskou, podobně jako náš žalmista. To potvrzují některé Ježíšovy výroky: „Bůh Otec dává svému slunci vycházet…“ a podobenství s nebeskými ptáky a polními květinami (Mt 5,45; Mt 6,26-30). A Apoštol Pavel ukazuje, že neviditelnou Boží moc lze poznat „rozumem ze stvořených věcí“ (Ř 1,20). Přírodu však převyšuje zjevení Otcovy vůle, ze kterého doslova žije sám Ježíš (J 4,34) i každý člověk (L 4,4).
