Nebesa vypravují o Boží slávě, obloha hovoří o díle jeho rukou. Svoji řeč předává jeden den druhému, noc noci sděluje poznatky. Není to řeč lidská, nejsou to slova, takový hlas od nich nelze slyšet. Jejich tón zvučí celičkou zemí, zní jejich hovor po širém světě. Bůh slunci na nebi postavil stan. Ono jak ženich z komnaty vyjde, vesele jako rek, když běží k cíli. Vychází na jednom okraji nebes, probíhá obloukem k druhému konci a nic se neskryje před jeho žárem.
Hospodinův zákon je dokonalý, udržuje při životě. Hospodinovo svědectví je pravdivé, nezkušený jím zmoudří. Hospodinova ustanovení jsou přímá, jsou pro radost v srdci. Hospodinovo přikázání je ryzí, dává očím světlo. Hospodinova bázeň je čistá, obstojí navždy. Hospodinovy řády jsou pravda, jsou nejvýš spravedlivé, nad zlato vzácnější, nad množství ryzího zlata, sladší než med, než včelí med z plástve. Jsou poučením i pro tvého služebníka, když na ně dbá, má odměnu hojnou.
Kdo může rozpoznat bludy? Zprosť mě i vin, jež jsou mi skryty. Též před opovážlivci chraň svého služebníka, nedopusť, aby mi vládli. O Slavnosti Ježíše Krista Krále zpíváme po prvním čtení některé verše 23. žalmu. Tímto žalmem jsme se však už v pořadu „Bible v liturgii“ zabývali. Proto se dnes zaměříme na 19. Tento žalm se podle úsudku dřívějších vykladatelů skládá ze dvou částí, které jsou odlišné ohledně tématu i poetického ztvárnění. Z této skutečnosti vycházejí rovněž úsudky o stáří, původu a druhu jednotlivých částí.
První má kananejské kořeny a představuje starobylý hymnus na přírodu. Druhá pochází z pozdější doby a oslavuje Mojžíšův Zákon. Proti tradičnímu názoru, podle kterého byl starý hymnus na přírodu rozšířen o mladší žalm s tematikou Mojžíšova Zákona, existuje dostatek odkazů na harmonickou kompozici. Obsahy, které tkví v rozšířených starověkých představách - Boží sláva ve stvoření, dialog přírodních sil, běh slunce - jsou zapojeny do mladší souvislosti. Celá kompozice je protkána představami z doby babylonského vyhnanství a doby následující: nebe jako obloha, představa o zemi jako podkladu a nebi jako postaveném stanu, přenesení vlastností moudrosti na Mojžíšův Zákon, ztotožnění „Hospodinovy bázně“ se Zákonem. Je rovněž charakteristický relativně „pozdním“ jazykem.
19. žalm se vymyká z rámce okolních královských modliteb - není zde řeč o králi, o reálných nepřátelích, neodkazuje se na chrám. Závěr 19. žalmu se stal centrem druhé dílčí skupiny prvního Davidova žaltáře. David, Zákonu věrný autor modlitby chudého Izraele v 18. žalmu, je také člověkem, modlícím se v 19. Nejprve je řečeno, kdo vypravuje o Boží slávě. Nebesa - tedy prostor nad zemskou plochou a místo, kde trůní Boží přítomnost, - jsou přitom blíže popsána paralelním pojmem obloha. Označuje poklop, který nad sebou drží nebeský oceán a umožňuje tak život v prostoru vyplněném vzduchem.
Vzdálené ohlasy skutečnosti, že němé subjekty - nebesa a obloha - zvěstují, se nacházejí v 50. a 97. žalmu (Ž 50,6; 97,6), kde zvěstují Boží spravedlnost, a v knize Job (Jb12,7-9), kde hlásá celý zvířecí svět, že je stvořen. Setkáváme se tedy se způsobem vyjadřování, který předpokládá víru v jediného Boha. Nebesa tedy sdělují od počátku stvoření něco o kvalitě stvoření - koneckonců jde o výpověď o stvořiteli, která může být vnímána, popř. Zvláštní zvěst je popisována v následujících verších.
3. verš vnímá předávanou zvěst v časovém řádu. Na rozdíl od První knihy Mojžíšovy (Gn 1,3-5.14-18 a 8,22) se den a noc periodicky nestřídají, ale noc předává tuto řeč a toto poznání noci - den dni. Den a noc mají být odděleny, aby mohly být odlišně hodnoceny. Ve 3. verši má přednost den.
4. verš rozvíjí verše předcházející. Na výrazy vyjadřující sdělování slovem navazují termíny sousedních veršů: „řeč“ (ve v. 3) a „tón“ (ve v. 5a). Začátek 5. verše popisuje prostorové rozpětí hlásání. Od počátku stvoření se zvěst rozběhla po celé zemi a šíří se stále víc. Ve tomto textu se řád času viditelně ukazuje na běhu slunce. Přednost světlem prozářenému dni pokračuje volbou nejvznešenějšího tělesa za příklad. Někdejší bůh slunce je zbaven své moci jako tvor Boha stvořitele. Obloha změnila svůj charakter. Jako by byla z lehké látky, která je nad zemí napjata jako stan (srov. Iz 40,21n; 42,5 44,24; 45,12; 51,13; Jr 10,12; Za 12,1; Job 9,8; Ž 104,2). Dráha slunce je zachycena v celém rozpětí: od východu na východním obzoru, kde se nebe a země dotýkají, přes denní pouť po nebi až k západu na západním obzoru.
Pohyb v noci je v 6. verši pouze naznačen. Obraz ženicha připomíná, že slunečnímu bohu byla dána snoubenka a manželka. Mýtický slovník zde navozuje představu „zářivé krásy a mladistvé svěžesti“. Druhá půle 7. verše vystihuje pozorovanou zkušenost: v poledne rozehřívá slunce svým žárem celý svět (srov. Sir 43,1-5). Podle řetězce asociací světlo-oči-vidět-vědět odpovídá slunečnímu bohu za zachovávání práva. Z hlediska četných obměn a všeobecného významu zjevené Hospodinovy vůle je nejbližší paralelou 119. žalm.
Pět pojmů se nachází v obou žalmech: pokyn - svědectví - ustanovení - přikázání - řády, která rozvírají samotný Zákon a jeho autoritu. Z řady se vymyká „Hospodinova bázeň“ v 10. verši. „Hospodinova bázeň“ se stala souhrnným pojmem pro moudrost (srov. Př 1,7; 9,10), takže už nejde o náboženský postoj lidí - a mudroslovný pojem může být přijat do řetězce termínů o Zákonu. Jmenné věty v první části verše vypovídají vždy něco podstatného o Zákonu. Zákonu připisované vlastnosti charakterizují Boží i lidské slovo nebo označují kultovní a etické kvality. Slova v druhé části verše líčí účinky zjevené Hospodinovy vůle. Pojetí Zákona v 8. až 11. verši znamená celkové zjevení Hospodinovy vůle.
Jádro žalmu ve 2. až 11. verši nabízí souhrnný mudroslovný pohled na stvoření a zjevení Hospodinovy vůle. Řád času, který se od počátku stvoření ukazuje v neustálém běhu hvězd, pokračuje v Zákonu, podporujícím lidský život. Ve 12. až 14. verši pokračuje 19. Žalmista se označuje ve 12. verši jako Hospodinův „služebník“ (např. Ž 27,9; 119). Vztah k Zákonu se prožívá jakoby z větší vzdálenosti. Jeho nauka může jak osvěcovat, tak i varovat. Zároveň počítá 12. verš se souvislostí mezi činy a jejich důsledky. 13. a 14. verš rozvíjí vědomou slabost a nechat se svést (podobně jako Ž 119, 21.122.134). Nyní jde o vědomé hříchy, ke kterým dochází pod nátlakem a za svádění hříšníků a které přivádějí modlícího se člověka do společnosti hříšníků. Žalm končí veršem 15. Tento verš spojuje pojmy, užívané v souvislosti s obětmi - „zalíbení“, „před tvou tváří“ - s názvy pro celý žalm: „řeč mých úst“, „rozjímání mého srdce“. Závěrečné vzývání Hospodina spojuje dva titulky, které jsou takto propojeny už jen v 78. žalmu (Ž 78,35).
Ježíš vnímal ve vesmíru vladařskou Boží ruku - podobně jako náš žalmista. Svědčí o tom některé jeho výroky „Bůh Otec dává svému slunci vycházet…“ (Mt 5,45) a některá podobenství, ve kterých vystupují „nebeští ptáci“ a „polní květiny“ (Mt 6,26-30). Také podle apoštola Pavla lze poznat neviditelnou Boží moc „rozumem ze stvořených věcí“ (Ř 1,20). Přírodu však převyšuje zjevení Otcovy vůle, ze kterého doslova žije sám Ježíš (J 4,34) i každý člověk (L 4,4).
Celou analýzu 19. žalmu tedy provází předpoklad víry v jednoho Boha, který mluví skrze stvoření i skrze Zákon. Zákon je zde popisován i jako součást moudrosti, která má být chápána očima, vůlí a životní silou člověka. Závěrečné momenty spojují tedy obrazy přírody s vnitřní modlitbou a důrazem na poslušnost Bohu jako klíčovou cestu životem.
| Hlavní myšlenka | Klíčové verše | Poznámka |
|---|---|---|
| Nebesa svědčí o Boží moudrosti | Žl 19:1-6 | představení vyprávění o stvoření |
| Zákon jako dokonalé vedení života | Žl 19:7-11 | přístup moudrosti skrze Zákon |
| Vliv Zákona na morální jednání | Žl 19:12-14 | osvobozující a varující účinky |
Podobná témata se objevují i v novozávěstném kontextu. Svědčí o tom, že Ježíš a apoštolové nacházeli v zjevení Boží vůle prostředek k poznání pravdy a životního směrování. Tím se 19. žalmu propojuje s širší křesťanskou tradicí, která vnímá stvoření a Zákon jako dvě stránky jediné Boží moci a slova, jež vyjevují Boží vůli pro člověka.