Milé posluchačky a milí posluchači. Dnes se budeme zabývat velmi zajímavým tématem, zaměříme se na postavení ženy v Bibli. V době, kdy byla Bible sepisována, převládal ve společnosti patriarchát. Žena byla postavena - zejména v manželství - pod vládu muže. On byl jejím pánem. Nemůžeme ale tvrdit, že by její postavení bylo totožné s postavením otrokyně. Byla na prvním místě mezi členy rodiny a ostatními obyvateli domu.
Žena se cenila především jako pracovní síla. Rodina v ní měla uložený kapitál. Kdyby se neprovdala, mohl ji otec dokonce prodat za otrokyni. Jako vdaná byla majetkem svého muže a musela mu být naprosto věrná. Pro muže platila odlišná pravidla. Silná a ctižádostivá žena si mohla zajistit mnohá práva. Ze Starého zákona známe mnoho žen, které se prosadily - Deboru, Ester, Judit. Žena si získala úctu především jako matka. Účelem manželství bylo plození dětí. Čím více dětí žena dala svému muži, obzvlášť synů, tím větší vážnosti se těšila.
V Bibli čteme: „Cti otce svého i matku svou…“ (Ex 20,12). Tak zněl zákon. Děti byly Božím požehnáním, a proto bylo pro izraelskou ženu největším neštěstím, když byla neplodná. V takovém případě dávala muži svou otrokyni, aby s ní měl dítě, které pak ona přijala za své. Sára řekla svému muži Abrahamovi: „Vejdi tedy k mé otrokyni, snad budu mít syna z ní!“ (Gn 16,2). Při tom však otrokyně zůstávala majetkem své paní a muž bez jejího svolení na ni neměl nárok.
Pokud ženě zemřel muž, pak se jako vdova mohla znovu provdat. Její postavení však nebylo jednoduché. Jestliže zůstala sama, nikdo ji nechránil. Proto bylo v Zákoně psáno: „Nepřevrátíš právo bezdomovce ani sirotka a vdově nezabavíš roucho…“
Když oklátíš plody ze své olivy, nebudeš ještě setřásat zbylé… a když budeš na vinici sbírat hrozny, nebudeš po sobě paběrkovat. Když manželé neměli děti a muž zemřel, mohla se vdova vrátit do otcovského domu. Juda vyzval ovdovělou Támar: „Usaď se v domě svého otce jako vdova, dokud nedospěje můj syn Šela“ (Gn 38,11). Vdovy se mohly znovu provdat. Zákon jim zajišťoval účast při obětních hostinách. Proroci však byli nuceni vždy a znovu tato práva vdov zdůrazňovat. Čteme například u proroka Izaiáše: „…ujímejte se pře vdovy…“ (Iz 1,17).
Jak vidíme, vdovy měly za všech okolností těžký úděl. Dobré postavení ženy bylo silně ohroženo, jestliže byla neplodná. Byla to pro ni velká potupa. Neplodnost byla vykládána jako nepřízeň Boží. Děti byly požehnáním. Proto se neplodné ženy modlily k Bohu, zavazovaly se slibem a užívaly pomocných prostředků. Podíváme-li se k národům v okolí Izraele, podle Chammurapiho zákoníku mohla žena dát svému muži svou otrokyni, která pak rodila na klín své neplodné paní.
V První knize Mojžíšově čteme: „Tu je má otrokyně Bilha, vejdi k ní! Porodí na má kolena a tak i já budu mít z ní syny“ (Gn 30,3). Takováto „adopce“ měla symbolický význam. Byl to snad i přežitek matriarchálních časů, kdy byla žena ve společnosti rozhodujícím činitelem. Izraelské právo neznalo rozdíl mezi pojmy manželské a nemanželské dítě.
Se zcela jiným postavením ženy se setkáváme v době války. Ženy, které byly ve válce zajaty, se stávaly otrokyněmi. Izraelita si mohl vybrat ženu ze zajatkyň a oženit se s ní. Žena se však musela očistit od své pohanské minulosti oholením hlavy, ostříháním nehtů a změnou oblečení. Podobnému očistnému obřadu býval podroben například také malomocný (Lv 14,9). Po tomto obřadu se směla stát ženou Izraelity. Z toho jí pak vyplývala určitá práva: znelíbí-li se muži, nesmí být prodána do otroctví, ale musí dostat takzvaný „zápudný lístek“, aby se mohla znovu provdat.
Takto mělo být zabráněno libovůli ze strany muže. V Páté knize Mojžíšově čteme: „…spatříš mezi zajatci ženu krásné postavy, přilneš k ní a budeš si ji chtít vzít za ženu, přivedeš ji do svého domu. Ať si oholí hlavu a ostříhá nehty a odloží svůj plášť, v němž byla zajata a zůstane ve tvém domě… potom k ní smíš vejít, budeš jejím manželem a ona bude tvou ženou.
Významným okamžikem v životě ženy byl porod dítěte. Plození i rození patří odedávna k poslání člověka (Gn 1,28), ale bolest při porodu připomíná člověku Boží soud. V první knize Mojžíšově jde u rozsudků nad neposlušnými lidmi o takzvanou „etiologii.“ Autor textu se snaží hledat příčinu současného jevu, jakým je bolest, pohledem do minulosti, na prvopočátek. Porodem byla žena znečištěna navzdory tomu, že dítě bylo pokládáno za Boží dar. Byla nečistá, protože krvácela. Žena v šestinedělí nesměla přijít do styku se svatyní. Na konci doby očišťování se konala pobožnost se zápalnou obětí a s obětí za hřích. Po narození chlapce trvala doba očišťování sedm dní, při narození dívky čtrnáct dní. Dvojnásobná délka očišťování po porodu dcery souvisela s druhotným postavením ženy v tehdejší společnosti. Bylo to dáno postavením muže a ženy při stvoření (Gn 1,27).
Ve Třetí knize Mojžíšově čteme: „Když žena otěhotní a porodí chlapce, bude nečistá po sedm dní. Bude nečistá jako v době svého obvyklého krvácení. Osmého dne bude obřezána jeho předkožka. Matka pak setrvá v očišťování od krve ještě po třicet tři dny. … Jestliže porodí děvče, bude nečistá dva týdny jako při svém krvácení a ještě šedesát šest dní setrvá v očišťování od krve. Žena většinou nerodila sama, ale při porodu jí pomáhaly jiné zkušené ženy. Je zajímavé, že v Bibli se zachovalo označení pro porodní bábu: „Když těžce rodila, pravila jí porodní bába: Neboj se, máš zase syna“ (Gn 35,17).
„Egyptský král poručil hebrejským porodním bábám,…“ (Ex 1,15nn). Po narození se dítě nejprve omylo a potom řádně odrhlo solí. Tento obyčej se zachovává v některých krajích dodnes, protože tam lidé věří, že sůl chrání před zlými vlivy. Tento zvyk přešel i do starokřesťanských obřadů. V patriarchální době přijímal otec, podobně jako neplodná žena, právě narozené dítě na svůj klín, a tak je prohlašoval za svého potomka (Gn 50,23). Později se stalo zvykem, že otec zasadil synovi cedr a dceři cypřiš.
Ke hlavní povinnosti ženy patřilo nejen dítě porodit, ale také se o ně starat. Péče o dítě připadala matce, ale bohatí lidé si mohli dovolit i zvláštní chůvy, jak čteme o Izákově budoucí ženě: „Propustili tedy Rebeku i její chůvu i Abrahamova služebníka a jeho muže“ (Gn 24,59). Ze Starého zákona známe ženy, které pomáhaly při kojení. Ve starší době se volala kojná jen v případě, že matka zemřela nebo neměla dost mléka. Později mívaly své kojné ženy z vyšších vrstev: „Ale Jóšeba …vzala Jonáše…a ukryla ho i jeho kojnou v pokojíku s lůžky“ (2 Kr 11,2). Jinak dítě kojila sama matka, a to velmi dlouho - přibližně 2 až 3 roky.
Odstavení dítěte bývalo spojeno s rodinnou slavností a obětí: „Dítě rostlo a bylo odstaveno. Žena neměla vždy jednoduché postavení ve společnosti. Vždy však byla ceněna jako matka. Podle počtu dětí, nebo spíše synů, rostlo její postavení v rodině. Mojžíšův Zákon ji však chrání v mnoha situacích - stane-li se vdovou, je-li zajata či neplodná.
Nemůžeme však říci, že by každá žena byla tichá, pasivní bytost. V Bibli najdeme mnoho žen, které se dokázaly prosadit - ať už svou krásou, moudrostí, odvahou či jinými schopnostmi. Dnešním pořadem Bible v liturgii jsme začali široké téma manželství a rodina v Bibli.
