Francouzský umělec z Los Angeles navrhl designy, které nahradí vitráže z 19. Notre-Dame de Paris čelí nové hrozbě pro svou architektonickou integritu. Historické památky po celém světě byly zachovávány v různé míře - od citlivých rekonstrukcí po kompletní renovace - v závislosti na názorech společnosti v dané době. V roce 2026 bude v tomto gotickém mistrovském díle instalováno šest moderních vitrážových oken v šesti ze sedmi kaplí jižní lodi chrámové lodi. Nahradí okna z 19. století a každá část katedrály byla navržena tak, aby inspirovala k duchovnímu rozjímání.
V kontextu studia vitráží a jejich významu se připomíná, že v knize The Story of Art (Příběh umění) umělecký historik E.H. uvádí: „S svými branami z perel, drahocennými kameny, ulicemi z ryzího zlata a průzračného skla“ (Zjevení 21) - a tato vize sestoupila z nebe na zem. Sloupy, žebra a kružby se třpytily zlatem, vše bylo odvedeno od pozemského těžkého. Interiér katedrály Notre-Dame de Paris před požárem v roce 2019 byl svědkem bohaté vitrážové historie.
Grisaille, styl vycházející z francouzského slova gris (šedý), získal popularitu poté, co cisterciácký řád v roce 1134 zakázal barevné a figurální vitráže. Vitráž grisaille v kapli sv. Petra a další okna v Notre-Dame de Paris představují významné příběhy a symboliku. Podle online magazínu Vidimus rostlinné motivy v grisaille představují Krista jako Stvořitele, symbolizujícího pravdu, vzkříšení a Strom Jesse.
V roce 1935 se sklář Louis Barillet obrátil na Komisi pro historické památky s návrhem nahradit vysoké vitráže ve stylu grisaille z 19. století a obnovení barevné atmosféry původních středověkých vitráží prostřednictvím kubismu. Dnes jsou některé z těchto oken vystaveny na výstavě La Cité du Vitrail v Troyes a zkoumány třicetileté omítky moderny v 30. až 60. letech 20. století. Důležité je pochopení debat o harmonii a autonomie uměleckých děl v historických kontextech.
Různé vynálezné aktualizace a moderní pojetí se znovu řeší v souvislosti s Notre-Dame: po požáru v roce 2019 byla vyhlášena rekonstrukce s cílem zachovat historickou podobu a současně zakomponovat novou prvotní zmínku. Dnešní plán počítá s šesti kaplemi jižní lodi, kde budou instalovány moderní vitráže. Počínaje rokem 2024 vznikla veřejná debata o tom, zda nahradit původní vitráže ze 19. století novými díly a zda záměr odpovídá hodnotám památkové ochrany a architektury.
Veřejná iniciativa i odbornost se vylidně rozcházejí: kritici varují, že výměna by mohla poškodit architektonické záměry Viollet-le-Duca a Lassuse, zatímco zastánci zdůrazňují současný jazyk a svědectví doby. V Grand Palais v Paříži proběhla výstava Claire Tabouret: In a Single Breath, která představila velkoformátové návrhy nových vitráží pro katedrálu Notre-Dame a byla prodloužena do 29. března 2026. Výstava ukazuje šest návrhů ve formě inkoustových maket na papíře o rozměrech 7 × 4 metry a každé okno obsahuje více než padesát polí.
Claire Tabouret, působící v Los Angeles, pracovala s tématem Letnic - události, kdy Duch svatý sestupuje na apoštoly a vzniká prvotní křesťanská komunita. Téma si vybrali pařížský arcibiskup a autorka se musela držet ikonografického zadání i světelných požadavků: rozvržení barev muselo být sladěno s architekturou a světlem katedrály. Vitráže se realizují ve spolupráci s ateliérem Atelier Simon-Marq, který má dlouhou tradici a spolupracoval již s Joanem Miró a Marc Chagallem.
Styl Tabouret je expresivní, malířsky výrazný a silně figurální; některé návrhy zobrazují shromáždění lidí, jinde scény z přírody. Barvy - syté odstíny modré, zelené a červené - vycházejí z autorčiny palety, reflektují historické sakrální umění i současný pohled na kompozici. Projekt vyvolává kontroverzi, zejména kvůli organizaci Sites et Monuments, která upozorňuje na porušení Benátské charty z roku 1964 a argumentuje, že existující okna nebyla poškozena a jejich výměna je zásahem do historické památky. Petice proti výměně má stovky tisíc podpisů a soudy rozhodují o souladu s legislativou pro ochranu kulturních památek.
Autorka Claire Tabouret střílí kritiku s odstupem a připomíná, že každý zásah do historického prostoru vyvolává odpor, ale s postupem času se často stane milovanou součástí města. Podle ní příběh Letnic překračuje náboženský rámec a lze ho chápat jako metaforu pro společnou naději, dialog a sdílení. Příběh moderních vitráží tedy spočívá v hledání rovnováhy mezi respektem k minulosti a otevřeností vůči současnému umění.
