Smrtí Pána Ježíše však dějiny spásy nekončí a bez jeho slavného vzkříšení, které následovalo podle Písma svatého o tři dny později a které budeme slavit o Velikonocích, by tato oběť sama o sobě nedávala smysl. Pohled na ukřižovaného Krista také určitě nemá být snad jen soucitným pohledem na člověka, který prošel krutým utrpením a zemřel opuštěný a pohaněný potupnou smrtí. Je to pohled na nový začátek, na oběť samotného Syna Božího, který svou obětí vlastního života smrt pokořil. Pamatujeme při tom na jeho slova, které nám přináší evangelium podle Jana: „Nikdo nemá větší lásku než ten, kdo položí život za své přátele. Vy jste moji přátelé, činíte-li, co vám přikazuji.“
Co se odehrávalo bezprostředně poté, co Kristus po zvolání „Dokonáno jest“ vydechl naposledy, patrně nedokážeme lidskými smysly nikdy plně pochopit a je to tajemstvím naší víry.
V chrámovém pokladu naší katedrály, jehož součástí je velké množství nádherně zdobených relikviářů, pozoruhodných precios a dalších vzácných liturgických předmětů a uměleckých děl, nás na první pohled zaujme krásná a neobvykle velká empírová monstrance ze zlaceného stříbra, která má úctyhodnou výšku 114 cm. Na jejím podstavci je vytepán reliéf znázorňující Poslední večeři Páně, celý podstavec je bohatě zdoben, dřík v podobě anděla nese schránku v podobě oblaků s paprsky. Kolem schránky pro umístění Těla Páně k adoraci jsou čtyři hlavičky andělů, z nichž jeden duje na polnici. Na vrcholku monstrance je kříž. Na podstavci je pak vyryt francouzský nápis ve znění „Le Roi de France, Charles X., Monsieur le Dauphin, Madame la Dauphine, le Duc de Bordeaux et Mademoiselle, A la Cathédrale de Prague, le 22 Mai 1836.“
Tuto nádhernou a neobvykle velikou monstranci totiž věnoval naší katedrále poslední vládnoucí král Francie a Navarry Karel X. z rodu Bourbonů, bratr krále Ludvíka XVI., popraveného během Velké francouzské revoluce. Dnes již málokdo tuší, že tento francouzský panovník po svém svržení během tzv. 13. 2. I v letošním roce pokračujeme v našem cyklu Putování po katedrále, kdy sloužíme ranní mše svaté v těch kaplích naší katedrály, jejichž zasvěcení, historie či účel souvisí s aktuálním svátkem nebo výročím. Cyklus je součástí Jubilejního roku 2025.
První dvě zastavení v roce nás zavedou do Nové arcibiskupské kaple v severní boční lodi katedrály. V pátek dne 14. února zde vzpomeneme na našeho kapitulního děkana a světícího biskupa pražského Antonína Podlahu, dne 18. března zde budeme slavit mši svatou ve výroční den úmrtí 35. arcibiskupa pražského Miloslava kardinála Vlka. Oba jmenovaní nalezli místo svého posledního odpočinku v prostorné hrobce umístěné přímo pod touto kaplí a na západní stěně kaple pak můžeme vidět jejich pamětní desky.
Po stopách pražské katedrály ve Věčném městě - VI. 3. 2. Nedaleko samotného srdce starověkého Říma, na dohled od pahorku Palatinu s ruinami císařského paláce a přímo naproti zaniklému sportovišti nazývanému Circus Maximus se uprostřed Tibery nachází velký ostrov. S městem jej spojuje stařičký most zvaný Pons Fabricius, který zde stál již v době, kdy se v Judském království a pozdější římské provincii Judea narodil, žil a byl ukřižován náš Pán Ježíš Kristus.
Na ostrově stojí krásná bazilika s bohatě zdobeným interiérem, zasvěcená svatému apoštolu Bartoloměji. Do barokní podoby byla přestavěna po povodních v 16. století, které ji těžce poškodily. Původně však byla tato římská bazilika zasvěcena našemu svatému mučedníkovi, druhému pražskému biskupovi a jednomu z hlavních patronů české země a naší katedrály svatému Vojtěchovi. Ještě dnes bychom zde našli dochované odkazy na tohoto našeho světce. Jedním z nich je starobylá mramorová studna, umístěná před hlavním oltářem. Na ní se dochovala plastika Krista, císaře Otty III.
Čtyřicet dní Ježíšova dětství a obrazy madony v pražské katedrále - II. 27. 1. Na východní stěnu Staré sakristie v nejstarší části naší katedrály navazuje kaple svaté Anny, založená ještě prvním stavitelem chrámu Matyášem z Arrasu. O kapli jsme již přinesli obsáhlý článek v našem cyklu Putování po katedrále. Nyní se budeme soustředit na opravdu pozoruhodný a starobylý obraz Matky Boží nesoucí narozeného Pána Ježíše. Kromě úctyhodného stáří a mimořádně kvalitního zpracování je zvláštní tím, že se jedná defacto o nezaměnitelnou součást naší katedrály.
Čtyřicet dní Ježíšova dětství a obrazy madony v pražské katedrále - I. 23. 1. Časové uspořádání liturgického roku, jeho svátků a období je v mnoha ohledech inspirováno Písmem svatým. V něm se velmi často setkáváme se čtyřicetidenními nebo dokonce čtyřicetiletými obdobími. V První knize Mojžíšově čteme o potopě světa, kterou způsobil déšť trvající čtyřicet dní a čtyřicet nocí. Čtyřicet let putoval Izrael pouští a čtyřicet dní byl Mojžíš na hoře Sinaji. David a Šalamoun vládli čtyřicet let a čtyřicet dní a čtyřicet nocí putoval prorok Eliáš k hoře Chorebu. Město Ninive mělo čtyřicet dní, aby konalo pokání a konečně náš Pán Ježíš Kristus se čtyřicet dní postil na poušti. Po svém slavném vzkříšení se zjevoval apoštolům, než po čtyřiceti dnech vstoupil do nebe. V katedrále oslavíme poslední vánoční svátek.
Našeho hlavního zemského patrona, věčného panovníka české země, zakladatele pražské katedrály a našeho svatého knížete Václava si připomínáme každý rok dvakrát, vždy s odstupem šesti měsíců. Zatímco dne 28. září pamatujeme na jeho mučednickou smrt ve Staré Boleslavi, kde se kníže Václav stal obětí bratrovraždy, tato slavnost má na jaře svůj protipól. Dne 4. března totiž slavíme výročí události, která znamenala přijetí našeho knížete Václava mezi svaté. V té době ještě neexistoval kanonizační proces, jak ho známe dnes. Václav se pro svou moudrost, dobrotu a ctnostný křesťanský život těšil pověsti svatosti již krátce po své smrti a svatým se stal ve chvíli, kdy bylo jeho tělo převezeno z původního hrobu ve Staré Boleslavi na Pražský hrad, kde bylo uloženo v jím založené románské rotundě svatého Víta. Pro Václavův hrob byla zbudována jižní apsida rotundy a dnes nad jeho hrobem stojí nádherná Svatováclavská kaple, vybudovaná ve 14. století Petrem Parléřem a do dnešní podoby zrestaurovaná ve 20. století Kamilem Hilbertem. Přenesením ostatků do kostela k úctě oltáře, takzvanou translací, se ještě v 10. století zemřelý stával svatým.
Časové uspořádání liturgického roku a významných svátků v Čechách má své hluboké kořeny v dějinách katedrály. I v letošním roce pokračujeme v našem cyklu Putování po katedrále, kdy sloužíme ranní mše svaté v kaplích souvisejících s aktuálním svátkem či výročím, a to jako součást Jubilejního roku 2025. První dvě zastavení v roce nás zavedou do Nové arcibiskupské kaple v severní boční lodi katedrály, kde vzpomeneme na Antonína Podlahu a Miloslava kardinála Vlka. Oba nalezli své poslední odpočinutí v hrobce pod kaplí a na západní stěně kaple jsou jejich pamětní desky.
V dalších částech Putování po katedrále se pak vracíme k dalším světcům a památkám, jako je kaple sv. Anny s obrazem Matky Boží nesoucí narozeného Pána Ježíše či kaple sv. Vojtěcha a jeho hrobky, které ilustrují kontinuitu liturgických tradic a architektonických změn v průběhu století. Katedrála je tedy nejen místem bohoslužeb, ale i pokladnicí českých korunovačních klenotů, mauzolem a galerií významných sochařských a malířských děl."
Časové výseky a historické kapitoly katedrály Sv. Víta, Václava a Vojtěcha spolu s pozdně gotickou železobetonovou architekturou a novogotickou dostavbou tvoří jedinečný celek. V průběhu 20. století se dostavba dokončila a katedrála byla slavnostně vysvěcena v roce 1929, a to k príležitosti tisíciletí smrti svatého Václava. Dnes slouží kromě bohoslužeb i jako místo uložení ostatků významných zemských patronů, panovníků a arcibiskupů, stejně jako jako exponátů a památek, které dokumentují bohatou historii české církevní architektury a umění.
tags: #obraz #jezise #krista #svatovitska #katedrala