Historie proslulého jezuitského konviktu v Olomouci se začíná psát s příchodem prvních dvou jezuitů do Olomouce o Velikonocích 1566 - Jana Aschermanna a Štěpána Rimmela. Klíčovou roli tehdy sehrává olomoucký biskup Vilém Prusinovský. Plně na vědomí totiž bere finální výnosy ze zasedání Tridentského koncilu v roce 1563. Právě pro tento úkol jsou jezuité dokonale spolehlivou volbou. Krom výuky, za niž nepožadují školné, jsou jezuité činní i jako kazatelé, zpovědníci a misionáři. Mise biskupa Prusinovského je jasná: musí se postarat o stravování a ubytování jezuitů a jejich žáků v Olomouci, tak o samotnou budovu, která má sloužit jako řádový dům s vhodnými vyučovacími prostory. Po několika dočasných sídlech jsou pro konvikt a seminář získány a upraveny tři domy v ulici Božího Těla (dnes Univerzitní).
Radikální zvrat přichází v květnu 1619. Kvůli nastolenému patentu je Tovaryšstvo Ježíšovo z Moravy vypovězeno a jezuité musí konviktní budovu bezpodmínečně vyklidit. Jezuité se do Olomouce vrací po bitvě na Bílé hoře. Konvikt rozšiřují o další dva získané domy; o hmotné zajištění řádu se zasazuje císař Ferdinand II., když jezuitům v roce 1624 daruje město Nový Jičín. K drastickému narušení prosperity dochází až v roce 1642, kdy do Olomouce pronikají Švédové. Po celých dalších 8 let okupace jsou v konviktu ubytováni Švédští vojáci se svými rodinami.
Velmi uvážené a taktické nakládání s nabytými nemovitostmi a financemi dovádí jezuity k barokní přestavbě konviktu. Ještě v roce 1661 jsou od jihu k severu vybudovány základy Starého konviktu v délce 52 sáhů. Historici se domnívají, že autorem projektu raně barokní trojkřídlé budovy o půdorysu ve tvaru písmene E je Petr Schüller. Píše se první polovina 18. století. Moc jezuitů roste ruku v ruce se zájmem o studium na jejich školách. Postupně dochází k výstavbě kostela Panny Marie Sněžné (1712-1719) a zejména Nového konviktu s kaplí Božího Těla (1717-1724).
Společenské ovzduší jezuitům záhy nepřeje. Jejich pedagogický systém začíná být považován za zastaralý a ostře rekatolizační. V roce 1741 na Olomouc doléhá nápor Slezské války. Nedostatečně zásobená pevnost nevydrží a padne. Do konviktu se nejdříve stěhuje 60 pruských důstojníků, později se proměňuje v lazaret. Jakmile pruští vojáci Olomouc opouští, vláda Marie Terezie jezuitům nařizuje realizovat celou řadu hospodářských a školních reforem. Dle jejího nařízení musí být jezuitské vysoké učení kvůli většímu uplatnění absolventů těsněji propojeno se stavovskou akademií, zaměřenou na výchovu a vzdělávání především mladých šlechticů. Rok 1758, druhé pruské obléhání Olomouce. A v roce 1773 dochází k poslední tvrdé ráně, to když papež Kliment XIV. zruší celý jezuitský řád.
Budova původní koleje začíná spadat pod armádu. Od té doby patří budovy více než dvě stě let armádě. Ke svému původnímu účelu začíná budova sloužit až po roce 2002, díky rozsáhlé rekonstrukci. Pracoviště olomoucké Univerzity Palackého se mohou pochlubit celou řadou výstavných paláců a rezidencí. Největším klenotem mezi nimi je někdejší jezuitský konvikt, nepřehlédnutelná barokní upomínka dlouhé a složité historie nejstarší moravské vysoké školy. Konvikt, dnešní Umělecké centrum Univerzity Palackého, je součástí mohutného barokního komplexu jezuitského olomouckého učení, který svou masou propojuje Předhradí se zástavbou Michalského návrší s chrámem sv. Michala.
Kromě konviktu jej dále tvoří dřívější školská budova v Denisově ulici, která nyní slouží depozitářům Vlastivědného muzea, kostel Panny Marie Sněžné a budova původní jezuitské koleje na náměstí Republiky, z níž původně olomoucká alma mater „vykvetla“ během druhé poloviny 16. století. Někdejší seminář sv. Františka Xaverského, sídlo Cyrilometodějské teologické fakulty, stojí v těsné blízkosti. Původně se tu však rozkládal středověký minoritský klášter s kostelem sv. Františka a nynější Univerzitní ulice bývala židovským ghettem - proto se dochovaná Židovská brána nazývá.
Stavební ruch v ulici Božího těla začal koncem 16. století, a to díky získaným domům a úpravám pro konvikt a seminář. Adventura z rodu Schüllerů, hlavní autor raně barokní stavby, je spojena s vybudováním trojkřídlé budovy ve tvaru písmene E. Kaple Božího těla je eliptického půdorysu a její fresky a sochařská výzdoba patří k nejvýznamnějším barokním dílům v regionu. Po zrušení řádu sloužily budovy různým účelům včetně vojenské nemocnice a kasárna, a později byly navráceny do vlastnictví univerzity. V 90. letech 20. století došlo k rekonstrukci a konvikt se stal jádrem Uměleckého centra UP.
V prostoru Uměleckého centra Univerzity Palackého se dnes nachází pět kateder s uměleckým zaměřením, divadelní a filmový sál, a kaple Božího Těla slouží jako reprezentační prostor. Budova nového jezuitského konviktu s kaplí Božího Těla, postavená na místě starého konviktu, je hlavním objektem areálu - jeho průčelí má raně barokní charakter a komplex doplňuje několik křídel s arkádami a nádvořími. Kaple Božího těla a oválná kaple v severním křídle tvoří jedny z nejdůležitějších barokních prostorů, bohatě zdobených sochařskou i malířskou výzdobou od známých umělců.
Kaple a konvikt tvoří historické jádro univerzitní kultury Olomouce. Počínaje rokem 1576 začala výuka na vysokém učení, která postupně vedla k rozvoji univerzity jako jedné z nejvýznamnějších akademických institucí v regionu. Imatrikulace a zápisy do matrik patřily k tradičnímu životu studentů; zachovány zůstávají i některé matriky, ukazující původ a složení studentů. Založení Collegium Nordicum a další kroky upevnily postavení olomoucké akademie a její proměnu v plně fungující univerzitu v 17. století. Děkan filozofie byl poprvé volen v roce 1628, děkan fakulty teologické o dva roky později. Tyto struktury a události určovaly podobu řízení a vyučovacího procesu až do zrušení řádu v roce 1773.
Po rekonstrukcích a přesunech se konvikt stal významným kulturním a akademickým centrem. Umělecké centrum UP slouží dnes jako domov pro pedagogické a filozofické katedry a like-minded programy; v jeho prostorách probíhají výstavy, přednášky, projekce a jiné formy kulturního a akademického života. Tím se konvikt proměnil z renesančního a barokního sídla jezuitů v moderní univerzitní a kulturní komplex, který stále čile spojuje historii s aktuálním záborem veřejnosti.