Nekatedrový vzdělanec, vtipný kreslíř a karikaturista, římskokatolický kněz, teolog, přírodovědec, esejista, mukl, dělník - to jsou některá z povolání Josefa Petra Ondoka (1926-2003), neodmyslitelně spjatého s jihočeským krajem. Josef Ondok se narodil v jihočeských Mydlovarech a byl nadějným studentem teologie a filosofie na Masarykově univerzitě v Brně. Stal se členem Kongregace bratří Nejsvětější svátosti - petrinů a přijal řádové jméno Petr.
Po zrušení seminářů byl tajně vysvěcen na kněze (1951), ale studium na filosofické fakultě už nemohl dokončit, neboť byl v témže roce zatčen a za organizování filosoficko-náboženských kroužků pro studenty odsouzen k trestu sedmnácti let vězení. V bolševickém kriminále strávil více než dvanáct let (Leopoldov, Mírov, Valdice), z toho čtyři na jáchymovském uranu. V roce 1963 byl podmínečně propuštěn a stal se dělníkem v JZD, později technikem v Botanickém ústavu v Třeboni. Po soudní rehabilitaci v roce 1968 mu bylo povoleno dovršit studia filosofie a v letech 1968-1970 veřejně působil jako kněz. Odešel v roce 1991 do důchodu a od té doby až do své smrti přednášel na nově založené Jihočeské univerzitě (působil současně na teologické i biologické fakultě).
Struktura vzpomínek a jejich hlavní motivy
Své vzpomínky na pestrou kriminální anabázi Muklovský Vatikán sepisoval Ondok v době těžké nemoci a vydání se již nedožil. Příteli tehdy v dopise napsal: „Tři měsíce jsem měl chemoterapii s cytostatiky. Při ní vždy ztrácím hlas a trpím nespavostí, takže se dávám do nočního spisování.“ Výsledkem těchto nočních sestupů do minulosti je proud vyprávění s pointovanými příběhy, přesnými a nesentimentálními pozorováními, sugestivními detaily a pokusy o vhledy do duší ostatních muklů. Text má pevnou strukturu, nenese v sobě ani zrnko bolestínství; všechno je přijímáno s neobyčejnou vnitřní svobodou a kurtoazií. Nic se zde nekašíruje ani neretušuje: píše se o bonzácích, kněžských selháních, kriminální rutině, úzkostných stavech.
Cenné jsou v Ondokových kriminálních vzpomínkách dvě roviny, které se vzájemně protínají: mistrovství portrétu ve zkratce a originální humor. Ondok portrétuje spoluvězně i bachaře. A činí tak z nečekaného úhlu, jiného než řada pamětníků před ním (A. Opasek, V. Tajovský, V. Vaško, D. Pecka, K. Otčenášek). Svůj průhled nazývá pohledem „klíčovou dírkou“, což není míněno jako šmírování, ale jako otevřenost výpovědi; podobně nahlíží i sebe samého. Všímá si iluzí, selhání i statečnosti. A tam, kde ostatní pamětníci shovívavě mlčeli či problém přešli pouze drobnou laskavou poznámkou, Ondok se pozastaví. Nevyhýbá se jistým stinným stránkám kněžského kriminálního společenství, píše například o psychické labilitě i úzkostech a svěřuje textu své pochyby (když kriminální dobu považoval v temných chvílích za ztracený a promarněný čas).
Ohlížení na katakombální období české církve a jeho dopad po roce 1989
Ondokův blok vzpomínek klade důraz na to, jak zkušenost české katolické církve s katakombální formou v padesátých letech ovlivnila po roce 1989 nový rozvoj náboženského života a pastorační styl, který se však bohužel ukazuje jako málo účinný. A nakonec konstatuje: „Princip vnitřní pravdivosti nás nutí přiznat si, že jsme neobstáli tak, jak jsme měli. Nebyli jsme připraveni.“
„J. P. Ondok nechtěl psát ani dokument, ani analýzu - „pouze“ z vděčnosti svědčit, evokovat atmosféru soužití v kriminálech a vyprávět o setkáních s pestrou skupinou osobností. „Jsem jim v mnohém dlužen. Většina z nich zemřela dříve, než mohla vydat své svědectví…“
Hlavní portréty a kontext
V jeho ohlížení se míhají nejen známé osobnosti české církve a kultury (J. B. Bárta, J. Zvěřina, A. Mandl, S. Braito, V. Renč, A. Kajpr, F. M. Davídek, J. Zemek), ale i dosud přehlížené postavy Ondokových spolubratří (J. Holub, A. Čulík, J. Tomčík, J. Vrbík). Humor a smích Ondokovi umožňují nahlédnout vážnost situace i její absurditu, nikdy však její bezvýchodnost. Sám o humoru napsal esejistickou knihu Bereme smích vážně? (vedle eseje Karla Vrány Smysl pro humor další zajímavý příspěvek českých teologů k tomuto tématu) a v Muklovském Vatikánu o důležité důležitosti smíchu letmo zauvažuje v pasáži, když popisuje svoje papundeklové maňáskové divadlo pro obveselení ostatních vězňů. Tím jsou jeho vzpomínky příbuzné memoárům jiných kněží a muklů stalinských lágrů Antonína Bradny a Jaroslava Sallera.
Když Ondok například představuje spolumukla, stařičkého kněze olomoucké diecéze otce Huňky, neopomene dovyprávět: „Měl velký počet dioptrií, takže téměř neviděl. Postavou mi připomínal tak trochu herce Jindřicha Plachtu. (…) Vzpomínám na jednu příhodu z období jeho činnosti na olomoucké konzistoři. propadajícímu v té době alkoholu. Ten ho s nadšením uvítal, a jak to ochmelkové dělají, nutil ho tak dlouho, až si s ním na uvítanou připil. Nakonec to dopadlo tak, že si s ním nejen zavdal, ale nakonec se nechtěně opil.
Odkaz a hodnocení
Ondokova práce Muklovský Vatikán patří k tomu nejlepšímu, co kdy bylo o životě v českých kriminálech a koncentrácích padesátých let napsáno. Jeho vyobrazení spoluvězňů i bachařů, jeho „klíčová dírka“ pohledu a jeho humor vytvářejí jedinečnou kombinaci kroniky a reflexe, která překonává banality a poskytuje autentickou lidskou perspektivu.
NEVYHAZUJTE STARÉ KROUŽKY NA ZÁCLONY!😍 PODÍVEJTE SE, CO JSEM Z NICH VYROBILA K DEKORACE DO DOMOVA!
Jeho texty nepředkládají jen suchou historii, ale také svědectví o iluzích, selháních i statečnosti lidí, kteří přežili kriminály a vyrovnávali se s psychickou labilitou a úzkostmi. Přináší mimořádně pronikavou reflexi muklovského udušení a zároveň humor, který umožňuje čtenáři nahlédnout do vážné situace bez bezvýchodnosti.
- Ondokův životopis a kontext doby
- Hlavní motivy a „klíčová dírka“ jako metoda vyprávění
- Portréty spoluvězňů a bachařů a jejich dopad na text
- Katakombální období české církve a jeho vliv na současnost
Ondokova kniha Muklovský Vatikán tak představuje nejen kroniku vězeňského života, ale také důležitý intelektuální a duchovní zápis o tom, jak lidé hledali cestu k autenticitě ve ztraceném čase. Text tedy zůstává významným příspěvkem k dějinám české teologie, spiritualit a literárního reportage z prostředí věznic a koncentračních táborů.